Transcript 4. Eukaryotická buňka

4. EUKARYOTICKÁ BUŇKA
Autor: PhDr. Přemysl Štindl
Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.
Eukaryotická buňka


Je evoluční pokračovatelkou prokaryotické buňky
(zánik prokaryot však nepodmiňuje).
eukaryotické buňky dělíme na:



rostlinné
živočišné
buňky hub
Obr. 1) Rostlinná buňka
Buněčné součásti



- 0. protoplazma
- 1. povrch buňky
- 2. složky endomembránového systému
 (endoplazmatické
retikulum, Golgiho komplex, vezikulární
útvary)



- 3. semiautonomní organely (mitochondrie
a plastidy)
- 4. jádro
- 5. cytoskelet
4.0. Protoplazma
Protoplazma


metabolicky aktivní, živý obsah buňky
dělíme ji na:
 A)
protoplazmu jádra (nukleoplazmu, karyoplazmu)
 B) protoplazmu mimo jádro (cytoplazmu)

organely a inkluze jsou v buňce uloženy v tzv.
základní cytoplazmě (cytosol)
 ta
obsahuje enzymy glykolýzy, která v cytosolu
probíhá, rozpuštěné zásobní a odpadní látky
Cytoplazma


směs koloidních a krystaloidních roztoků
organických i anorganických látek
udržuje se stav dynamické rovnováhy, v její
základní hmotě je síť mikrotrabekulů (trámčina),
která spojuje (rozmísťuje) všechny struktury buňky,
ale i některé enzymy
 hyaloplazma
- na povrchu má větší hustotu a
neobsahuje organely vůbec, nebo jen v omezené míře
 granuloplazma - uvnitř buňky, menší hustota, organely
Funkce cytoplazmy



udržuje tvar buňky
zajišťuje přesuny živin v buňce (mezi jádrem
a cytoplazmatickou membránou)
zajišťuje biochemické pochody (anaerobní
glykolýza, částečná přeměna bílkovin)
hyaloplazma
granuloplazma
protoplazma jádra
(nukleoplazma,
karyoplazma)
protoplazma
mimo jádro
(cytoplazma)
Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (dle Štindl, 2005)
4.1. povrch buňky
Funkce buněčného povrchu



ochranná
transportní
Informační
 tomu
odpovídají i různé útvary na povrchu (např. spoje,
receptory hormonů pro informační funkce, vodivé kanálky
energeticky usnadňující přechod látek mezi buňkami…)


podmiňují soudržnost buněk
místo vylučování mezibuněčných hmot
1.1Cytoplazmatická membrána


Plazmatická (cytoplazmatická) membrána,
plazmalema
stavba stejná jako u prokaryot
 model




tekuté mozaiky
1 vrstevná
glykokalyx, na něm receptory
mikroklky, panožky (buňky bez buněčné stěny)
u živočichů navíc obsahuje cholesterol, který je
důležitý pro její polopropustnost
Obr. 3) cytoplazmatická membrána
Funkce plazmatické membrány





odděluje buňku od okolí
reguluje pronikání látek dovnitř a ven
mohou se z ní tvořit organely
podílí na soudržnosti buněk (buňky bez b.s.)
komunikace mezi sousedními buňkami
Struktury v membráně
komunikace mezi sousedními buňkami
 struktury v membr.:

 integriny
– interakce bek s mezibuň. hnotou
 kadheriny – nerv. systém, játra
 selektiny – rozpoznávací funkce (účast při adhezi spermií
na vajíčko)
 Ig
 aj.
G - obranyschopnost
Spoje buněk






vytvářejí:
uzávěry (těsný kontakt) nebo
skuliny (volný kontakt)
které do sebe propouštějí např. u živočišných buněk
tkáňový mok;
mezi některými živoč. buňkami vodivé spoje (nexy):
cytoplazmy sousedních buněk spojeny kanálky a látky
jimi procházející nemusí překonávat membránu
podobně jako v plazmodesmech u rostlin
volný povrch živočišné buňky zřasený a vytváří
prstovité výběžky (mikrovily)
Desmozómy


na některých místech jsou sousední buňky navzájem
spojeny desmozómy
mají funkci mechanických svorek, zajišťujících
soudržnost tkáně (destičky či pásy lokálně
nahromaděného materiálu, z nichž vyčnívají do nitra
buňky vlákna - tonofibrily)
1.2 Buněčná stěna



Buněčná stěna u živočichů chybí
Buněčná stěna hub – obsahuje chitin, vzácně
celulózu
Buněčná stěna rostlinných buněk (viz dále)
Obr. 4) buněčná stěna kvasinek
Obr. 5) buněčná stěna rostlinné buňky
Buněčná stěna rostlin - funkce

neživá součást všech rostlinných buněk
 (výjimkou
jsou tzv. nahé buňky bez buněčné stěny:
rejdivé výtrusy, vaječné buňky, spermatozoidy

funkce:
 permeabilní
(plně propustná),
 zajišťuje pevnost, tvar
 příjem a transport látek v rostlině
Buněčná stěna rostlin - stavba



z celulózových mikrofibril a amorfních hmot
(hemicelulóz, pektinů, bílkovin)
struktura jako železobeton - železným prutům
odpovídají celulózové mikrofibrily, betonové výplni
amorfní složky
buněčnou stěnu vytváří u rostlin GA
Primární a sekundární stěna



primární stěna (rostoucích buněk) je z jednotlivých
mikrofibril, je tedy pružná a snadno roste do plochy
přidáváním dalších mikrofibril mezi již existující.
sekundární stěna (u již nerostoucí buňky) - je pro ni
charakteristické uspořádání mikrofibril do svazků.
Roste jen tloustnutím dovnitř (apozicí, přikládáním
nových vrstev), tím se redukuje vnitřní prostor (např.
sklereidy=kamenné bky); ztloustnutí pravidelné a
nepravidelné=částečné(ztlustlé schodovitě, šroubovitě,
kruhovitě, na hranách=kolenchym).
střední lamela, primární stěna, přechodná lamela,
sekundární stěna
Střední lamela



v místě styku stěn
v ní mezibuněčný tmel
podmiňuje soudržnost rostlinných pletiv
Komunikace mezi buňkami, plazmodesmy




Existence stěny ztěžuje komunikaci mezi buňkami,
proto jsou ve stěnách rostlinných buněk otvory, jimiž
procházejí provazce protoplazmy z jedné do druhé
(tzv. plazmodesmy)
v místě větší hustoty plazmodesmů jsou tzv.
ztenčeniny (tečky),
u nižších eukaryot póry.
symplast (souvislý jediný protoplazmatický celek)
apoplast (vně symplastu, buněčné stěny a
mezibuněčné prostory)
Změny buněčné stěny


inkrustace
impregnace
 lignifikace
- dřevnatění,
 suberinizace - korkovatění,
 kutinizace - souvislá vrstva kutinu - kutikula(málo propustná)
4.2. Složky endomembránového systému
systém vnitřních membrán; organely oddělené
od cytoplazmy jednou membránou, funkčně na
sobě závislé
2.1Endoplazmatické retikulum








systém plochých váčků a kanálků, které odškrcují na svých perifériích váčky
vzniká z cytoplazmatické membrány
membrány navazují na jaderný obal (napojeno na perinukleární prostor)
komunikační systém buňky a zároveň transport živin mezi jednotlivé části
buňky
přeprava látek transportními váčky např. do GA, skladovací prostor
buněčných produktů, regulační zařízení (řídí rychlost prostupu různých
látek), pH aj., reaguje na podněty z vnějšího prostředí (zpětná vazba),
v nervových
a svalových buňkách při přenosu nervových signálů
u rostlinných buněk se podílí na stavbě buněčné stěny, prostupuje
plazmodezmy do sousedních bek
ER nemají spermie (ER dědíme od matky)
sarkoplazmatické retikulum (svalové buňky), uvolňování Ca2+ - regulace
kontrakce svalu
ER drsné a hladké


drsné ER s ribozómy (jednotlivě či v řetízkovitých
útvarech=polyzómech) a je nápadné zejména
v buňkách, které vylučují bílkoviny
hladké ER je bez ribozómů a probíhá na něm
metabolismus některých tukových látek (syntéza
lipidů a polysacharidů, detoxikace bky)
Endoplazmatické
retikulum drsné
A
E
B
C
D
Obr. 6) (dle Štindl, 2005)
Endoplazmatické
retikulum hladké
AA
E
B
C
D
Obr. 7) (dle Štindl, 2005)
2.2 Ribozómy







15 - 25µm
neohraničeny membránou
volné, vázané
dvě podjednotky (vznikají v jadérku, v cytoplazmě se
spojují pomocí atomů Mg)
RNA, rRNA, bílkoviny
funkce: váže se k nim mRNA a na základě informace
v ní obsažené se syntetizují bílkoviny
na jeden řetězec mRNA může být připojeno několik
ribozómů – polyzóm (polyribozóm, ergozom)
2.3 Golgiho aparát



z plochých nádrží (cisteren) a kanálů
nikdy nenese ribosómy
2 formy:





1) souvislá forma je světelně mikroskopicky charakterizovaná tzv.
Golgiho zónou.
2) nesouvislá forma se skládá z tzv. Golgiho tělísek (diktyozómů; 6
- 30)
polární uspořádání (na jedné straně vznikají a přikládají
nové cisterny, na opačné se rozpadají na váčky, které do
cytoplazmy), odškrcováním váčků vznikají samostatné
organely (lyzozómy, cytozómy)
v živočišných buňkách soustředěny v blízkosti jádra
tvar, množství a uspořádání proměnlivé dle stavu buňky
Funkce Golgiho aparátu






postsyntetická úprava bílkovin syntetizovaných v ER
zahušťuje produkty ER
může v něm docházet k formování glykoproteinů
(součástí plazmatické membrány)
vylučuje přebytečnou vodu
zajišťuje vylučování odpadních látek (exocytóza)
u rostlinných buněk se podílí na vzniku b.s.
 tvoří
přepážku mezi dělícími se buňkami, buněčnou
destičku, z níž se vyvíjí střední lamela
Golgiho aparát
A
E
B
C
D
Obr. 8) (dle Štindl, 2005)
2.4 Vezikulární útvary




funkčně různorodé a morfologicky těžko rozlišitelné
organely
tvar drobných váčků (vezikulů) s 1 membránou na
povrchu
některé vezikuly mohou splývat navzájem, s jinými
útvary endomembránového systému, či s povrchovou
membránou bky
především lyzozómy a cytozómy
(peroxizómy=mikrotělíska a glyoxizómy).
Lyzozómy





stavba: váčky uzavřené membránou, obsahují
hydrolázy
primární l.: vznikají odškrcením od GA, ER – pohybují
se cytoplazmou
sekundární l. (fagolyzozómy): primární splývají
s potravou
terciální l. (reziduální tělíska): nestravitelné zbytky,
odstraňované exocytózou
fce: rozkládají látky (lýza)=nitrobuněčné trávení,
trávení vlastních struktur (autofágie), odumření a
poškození bky – rozpad membrány lyzozómů a
autolýza buňky
Cytozómy




váčky podobné lyzozómům vznikající z GA, ER
nevyskytují se ve všech buňkách
obsahují určité typy enzymů
fce: rozklad nízkomolekulárních látek nebo jejich
přeměny, dle typů enzymů:
Peroxizómy (mikrotělíska) - oxidázy, díky nimž vzniká peroxid
vodíku, a katalázy, díky nimž zase zaniká.(jaterní bky), u rostlin se
účastní fotorespirace (dých. Na světle)
 Glyoxizómy - enzymy glyoxalátového cyklu umožňující přeměnu
tuků na cukry, v buňkách semen (zás. látkou tuk).
 Urikozómy (urikáza)
 Hydrogenozómy (u anaerob. Protozoí)

2.5 Vakuola




ohraničuje ji membrána – tonoplast
v živočišných buňkách a rostlinných
meristematických jsou velmi drobné
v rostlinných však zaujímají většinu prostoru buňky
soubor vakuol v buňce je vakuom
 (v
živočišných buňkách není vyvinut příliš často)
vakuola
tonoplast
Obr. 9) Vakuola rostlinné buňky (dle Štindl, 2005)
Funkce vakuoly – u rostlinných buněk











vyplněny šťávou obsahující zásobní a odpadní produkty nebo barviva
jejich obsah může zhoustnout i vykrystalizovat – vznikají inkluze. Během
vývinu se mění.
trávicí vakuoly (rozklad – místo lyzozómů)
uloženy zásobní látky (cukry, bílkoviny, zřídka lipidy)
ukládají se zde meziprodukty metabolismu - šťavelan vápenatý
látky toxické pro cytoplazmu (alkaloidy, glykosidy, hydrofilní barviva
(hydrochromy)– antokyany, antoxantiny)
enzymy – fosfatázy (štěpí bílkoviny, cukry, NK
Anorganické látky
voda (turgor – pevnost rostlinných pletiv)
Jako vakuoly se označují sférozómy (membránou ohraničené kapénky tuků,
silic či bílkovin)
osmoregulace (pulzující vakuoly prvoků)
2.6 Inkluze







Inkluze (paraplazma)
rezervní a odpadní látky uložené ve vakuolách či volně
v cytoplazmě
zásobní : zrna glykogenu, kapénky tuků i krystalky bílkovin
(Leydigovy a Sertoliho bky)
odpadní : pigmenty (melanin), krystalky minerál. solí, apod.
ve specializovaných bkách se může paraplazma nahromadit
až zatlačuje ostatní buň. obsah (tukové bky)
Multivezikuly – na povrchu biomembrána a uvnitř ještě
několik tělísek s biomembránou (živoč. sekreč. bky)
Melanocyty – specializ. bky živočichů s melaninem
4.3. Semiautonomní organely
Semiautonomní organely

Mitochondrie, chloroplast, bazální tělísko bičíku
 Velikosti
vzájemně nekorespondují
Obr. 11) Chloroplast
Obr. 10) Mitochondrie
Obr. 12) Struktura bičíku




mají vlastní proteosyntetický aparát (ribozómy) a
DNA (mimojaderná dědičnost), ale syntéza mnoha
jejich proteinů se uskutečňuje v cytoplazmě a je
řízena jadernými geny
uzavřeny obaly ze 2 membrán
probíhá v nich vlastní energetický metabolismus
předpokládá se jejich symbiotický původ při evoluci
buňky




Pozn.: Získáním těchto organel se otevřely dveře euk.
bkám evoluční perspektivy – ze všech eukaryotních
jednobuněčných parazitů nemá mitochondrie (předci asi
neměli, či je ztratili) lamblie střevní. Řadu biochemických
schopností, které se vyvinuly u bakterií eukaryota nikdy
nezískaly, pomáhají si těsnější či volnější symbiózou:
euk. neschop. využít vzdušný N – Fabaceae…
euk. neschop. chemolitorofie – měkkýši a bradatice –
(Pogonofora) u hlubokomořských pramenů, ve specializ.
orgánech hostí bakterie, které oxidují sulfan a získávají
energii k syntéze organických látek
euk. neschop. trávit celulózu – býložravci…
3.1 Mitochondrie







kulovité, tyčinkovité, oválné (0,1 - 10µm)
organely aerobního metabolismu, ve všech typech
eukaryotických buněk
mitochondrií je v buňce několik set, jen u některých kvasinek
se setkáváme s jednou obří mitochondrií
spermie mají mitochondrii v bičíku
mitochondrie dědíme od matky
stavba: 2 biomembrány, vnější hladká, vnitřní vychlípeniny
2 prostory (kompartmenty):


mezi membránami - matrix mitochondriales
vnitřní membrána se vychlipuje a vytváří - kristy (aby se zvětšila
plocha, na níž může probíhat dýchání).
Mitochondrie
A
E
B
C
D
Obr. 13) (dle Štindl, 2005)
Funkce mitochondrií


fce: Na povrchu krist jsou drobná tělíska sloužící
k oxidativní fosforylaci (Zjišťuje se to rozbitím
buňky), integrální proteiny krist jsou systémy
přenašečů vodíku a pak elektronů (dýchací řetězec).
V matrix jsou enzymy Krebsova cyklu (větší energet.
zisk v dých. řetězci na vnitř. membr.)a katabolismu
mastných kys., mitochondriální DNA (mitochondriom)
a ribozómy (podobné prokaryotickým).
Hypotézy vzniku - endosymbióza



hypotézy vzniku: viz evoluce eukaryotické buňky
1) vchlípením CTM
2) prokaryotičtí endosymbionti eukaryotních bek
(viz i plastidy) – teorie o endosymbióze
3.2 Plastidy






jsou pouze v rostlinných buňkách; u hub chybí (u
vyšších hub jsou v plodnicích různá barviva)
plastiom
vlastní ribozómy
podle obsahu barviv je dělíme na:
fotosynteticky neaktivní
fotosynteticky aktivní



leukoplasty (bezbarvé), zás. podzemní č. rostlin
(heterotrofní pletiva), jednoduchá stavba, např.
škrobová zrna, na světle se mohou měnit v chloroplasty
Fotosynteticky neaktivní:
chromoplasty (žluté, oranžové nebo červené), karoteny,
xantofyly,(lipochromy=rozp. v tucích), které určují barvu
i strukturu: s globulemi pigmentu, s jehlicovými krystaly
a s jedním velkým agregátem barviva.V bkách květů,
plodů, kořenů (mrkev, lykopen v rajčeti, violaxantin
v narcisu), vznikají také z chloroplastů rozkladem
chlorofylu (žloutnutí listů)




Fotosynteticky aktivní:
- rodoplasty (fykoerytrin a modrý fykocyanin)
- feoplasty (hnědý fukoxantin)
- chloroplasty (zelené)
Chloroplasty






dvojitá membrána
metabolicky (fotosynteticky aktivní)
základní hmota (stroma, matrix) a grana
vnitřní membránou ohraničena matrix a vytváří
propojený systém tylakoidů
3 prostory: mezi membránami obalu, matrix a vnitřek
tylakoidů
Stroma (matrix) – obsahuje DNA, ribozómy a nápadné
kulovité inkluze (plastoglobule),

(temnostní fáze fotosyntézy – Calvinův cyklus), tvorba org. l. a
ukládání jako zásobních (škrob)
Chloroplast
B
A
A
B
E
C
Obr. 14) (dle Štindl, 2005)
D
Thylakoidy




ve fotosynteticky aktivních chloroplastech nejsou
tylakoidy uspořádány do tzv. gran (navrstvením), ale
jsou na povrchu, aby na ně dopadalo co nejvíce světla
tylakoidy ploché rozeklané vaky a asimil. pigmenty,
vzniklé vchlípením a odškrcením od vnitřní membrány,
váže se na ně světelná fáze fotosyntézy (fotosystémy,
elektrontransportní řetězec, fotofosforylace)
chloroplasty řas se nazývají chromatofory (vedle
chlorofylu obsahují další pigmenty)
při nedostatku světla vzniká etioplast (nejsou vytvořeny
tylakoidy, ale pouze tzv. prolamelární tělísko)
Dělení dle zásobních látek






amyloplasty (škrob, škrobové zrno u rostlin –
bramborové hlízy)
proteoplasty (bílkoviny)
oleoplasty (tuk)
elaioplasty (tuk)
Metamorfóza plastidů – mohou přecházet v jiný typ
Vznikají diferenciací z proplastidů (meristematické
bky), zralý chloroplast nakonec na chromoplast
4.4. jádro
nucleus, karyon
Obr. 15)
Jádro
A
C
B
E
D
Obr. 16) (dle Štindl, 2005)






výjimečně u vysoce specializ. bek chybí (erytrocyty) – umožňuje vyšší
pružnost, deformabilitu, zvětšuje povrch
monoenergidní bky (jedno jádro), polyenergidní (více jader –
nálevníci); u hub jedno i větší počet jader
různý tvar
na povrchu jaderná membrána (karyolema – odděluje jad. obsah
od cytoplazmy) ze dvou biomembrán (mezi nimi perinukleární
prostor) a navazuje na ER
v obalu jsou jaderné póry (řízená výměna makromolekulárních látek
mezi karyoplazmou a cytoplazmou)
karyoplazma (jaderná šťáva) s jaderným skeletem (jaderná matrix)
obsahuje chromatin z DNA a bílkovin (zejména bazických histonů),
obs. jaderné inkluze (lipidy, glykogen)




strukturní jednotkou chromatinu je vlákno o průměru
10nm z kulovitých podjednotek, nukleozómů
nukleozóm tvořen necelými dvěma otočkami DNA
kolem osmi molekul bílkovin
euchromatin – despiralizovaný, dekondenzovaný,
rozptýlený
heterochromatin – nerozptýlené, kondenzované,
spiralizované části chromozomů
Funkce jádra

genetická:
 přenos
gen. inf. z mateř. bky na dceřinou (replikace),
zapsána pořadím nukleotidů

metabolická:
 některé
anabolické (asimilační) pochody (syntéza RNA,
některých enzymů, ATP)

regulační:
 regulace
syntéz proteinů (enzymů)
Jadérko (nucleolus)





vláknitá a granulární část, uloženo v jádře
v jaderné šťávě
není ohraničeno membránou
tvořeno RNA a bílkovinami
utváření jadérka vázáno na určité místo
(organizátor jadérka) určitého chromozomu
syntéza prekurzorů rRNA, vznik cytoplazmatických
ribozómů
4.5. Cytoskelet
Obr. 17)
Obr. 18)
Cytoskelet
– fotografie
a schéma
(dle Alberts,
1998,
upraveno)


Cytoskelet = prostorová soustava vláknitých
bílkovinných útvarů v cytoplazmě
délka se mění přidáváním či odbouráváním
jednotek – umožňují pohyb struktur (chromozomy)
i změn a tvaru buňky
funkce






zřejmě určuje rozložení a pohyb organel v buňce
přeměna chemické energie na kinetickou
(mikrotubuly, mikrofilamenta)
opora buňky (mikrotubuly, intermediární filamenta)
transport látek v buňce,
stavební funkce (organely pohybu, centriola, dělící
vřeténko)
řízení dějů v buňce v průběhu diferenciace a zrání
buňky
Složky cytoskeletu



mikrotubuly (jemná vlákna)
mikrofilamenta
intermediární vlákna (přechodná vlákna)
Mikrotubuly (jemná vlákna)




trubicovité útvary, 25nm
stěna z kulovitých jednotek, kterých na průřezu je zpravidla
13
tvořené bílkovinou - tubulinem
fce:





umožňují zřejmě proudění cytoplazmy
udržují tvar buňky
tvoří vlákna chromatického vřeténka při mitóze
součástí centrioly (2 kolmo na sebe orientované krátké trubice,
kde každá tvořena z 9 trojic mikrotubulů)
základem pohybového aparátu bičíků (9 párů periferních
mikrotubulů + 2 mikrotubuly centrální), (viz obrázek 19)
Mikrofilamenta





4-6 nm
2 šroubovitě stočené řetězce
tvořené aktinem, případně myozinem (stažitelné
bílkoviny)
leží souběžně s povrchem bky v blízkosti plazm.
membrány, na kterou se upínají
proudění cytoplazmy, přítomna v dělicím vřeténku
Intermediární vlákna



(přechodná vlákna)
10 nm
fce: jako buněčná kostra
Centriola (dělící tělísko)






stálá struktura živoč. bek poblíž jádra
dvojice kolmo k sobě postavených válečků, jejichž plášť
tvořen 9ti sadami tří mikrotubulů
kolem centrioly zvláštní zrnitá cytoplazma (centrosféra)
z centrosféry vybíhají dlouhá vlákna mikrotubulů
(astrosféra)
dohromady vytváří centrozóm (u živočichů pár centriolů
= centriol, u rostlin chybí)
fce: organizační centrum mikrotubulů (při dělení bek),
indukuje vznik druhé centrioly před mitózou, činnost
bičíků a řasinek
4.6. Organely pohybu
Řasinky (cilie)



vláknité výběžky buňky,
ohraničeny jednotkovou membránou
obsahují soubor mikrotubulů, uprostřed jeden pár
(tzv. centrální, končí pod buněčným povrchem
v bazální destičce), okolo je 9 periferních (pronikají
hlouběji do cytoplazmy a zakončeny bazálním
tělískem (kinetozómem)
Bičík (flagellum)



struktura podobná řasinkám
jeden či více, je relativně dlouhý
kromě mikrotubulů může obsahovat ještě další
zpevňující struktury
Obr. 19) Struktura bičíku eukaryot
Obr. 20) Model bičíku
Literatura:

Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí
nad Labem.

Berger J. (1996): Buněčná a molekulární biologie. Tobiáš, Havlíčkův Brod.

Bumerl J. a kol. (1997): Biologie 1 pro střední odborné školy. SPN, Praha.


Dostál P., Řeháček Z., Ducháč V. (1994): Kapitoly z obecné biologie. SPN,
Praha.
Jelínek J., Zicháček V. (1999): Biologie pro gymnázia. Nakladatelství
Olomouc.

Kubišta V. (1998): Buněčné základy životních dějů. Scientia, Praha.

Kubišta V. (1992): Obecná biologie. Fortuna, Praha.

Loewy, et al (1991): Cell Structure and Function. Saunders College
Publishing, USA.

Romanovský A. a kol. (1983): Obecná biologie. SPN, Praha.

Rosypal S. a kol. (1998): Přehled biologie. Scientia, Praha.

Rosypal S. a kol. (2003): Nový přehled biologie. Scientia, Praha.



Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie.
Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005.
Villee C. a kol. (1989): Biology. Saunders college Publishing, USA.
Wallace R., Sanders G., Ferl R. (1996): Biology. H. Collins College
Publishers, USA.
Zdroje obrázků:

Obr.1) Rostlinná buňka (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)

Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (Štindl 2005)

Obr. 3) http://media-2.web.britannica.com/eb-media/74/53074-004-9F65D813.jpg

Obr. 4) buněčná stěna hub – kvasinky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)

Obr. 5) buněčná stěna rostlin (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)

Obr. 6, 7, 8, 9) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie.
Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005.

Obr. 10) http://fig.cox.miami.edu/Faculty/Dana/mitochondrion.jpg

Obr. 11) http://virtualbiologytutor.co.uk/images/

Obr. 12)
http://www.cartage.org.lb/en/themes/sciences/Zoology/AnimalPhysiology/Anatomy/Animal
CellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm





Obr. 13, 14) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl.
práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005.
Obr. 15) Jádro rostlinné buňky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)
Obr. 16) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce.
Hradec Králové: Pdf UHK, 2005.
Obr. 17) http://www.descsite.nl/NL-taxi/cytoskelet1.jpg
Obr. 18) Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí nad
Labem.

Obr. 19) http://sci.muni.cz/ptacek/CYTOLOGIE6_soubory/image127.jpg

Obr. 20) http://www.life.illinois.edu/crofts/bioph354/lect16&17.html

KONEC
02/09
PhDr. Přemysl Štindl