Transcript Medicínské aspekty omezení hybnosti

Medicínské aspekty
omezení hybnosti
přehled nejčastějších postižení a
onemocnění
Obsah této prezentace:



Centrální obrny (DMO, poúrazové obrny a
cévní mozkové příhody).
Epilepsie.
Další onemocnění a postižení, se kterými se
lze setkat v somatopedické praxi.
Pozor: Je důležité znát způsob ošetření
epileptického a astmatického záchvatu!!!
1. Centrální obrny
Obrny jsou senzomotorickým poškozením držení a pohybů těla (dochází nejen
k postižení pohyblivosti, ale také citlivosti postižených částí).
Dělí se:

centrální (poškození mozku nebo míchy),

periferní (poškození periferního nervstva).
Příčiny vzniku centrálních a periferních obrn: důsledky některých nemocí,
nádorů, embolií, infekcí, perinatálních komplikací, ale také dopravní
nehody, úrazy nebo otravy.
K terminologii: Obrny mohou vzniknout v různém věku. V ČR se odlišují
raně vzniklé centrální obrny (udává se interval do 1. – 3. roků), pro které se
používá termín DMO, od později vzniklých obrn, které vznikají v důsledku
dopravních nehod a úrazů (v dospělosti), cévních mozkových příhod (ve
stáří) a dalších příčin. Léze se ani v jednom případě dále nerozšiřuje, ale
obraz postižení se vyvíjí zráním CNS, růstem organismu (u dětí) nebo
prostřednictvím regenerace nervových drah (u dospělých). Dochází
k proměnám svalového tonu, vzniku deformit…
Klinický obraz u centrálních obrn:
U centrálních obrn je postižen mozek nebo/i mícha, což znamená, že dle
lokalizace léze a rozsahu postižení mohou být přítomné také další poruchy:

mentální retardace – uvádí se v 50 % i více;

poruchy psychomotoriky – ADHD, specifické vývojové poruchy učení a
chování;

smyslové poruchy (především strabismus, hemianopie u hemiparéz,
poruchy sluchu);
 nerovnoměrný vývoj, poruchy růstu a tělesné deformity (skoliózy, pes
equinovarus, zkrácení Achillových a kolenních šlach, dysplázie kyčelních
kloubů);

narušení komunikační schopnosti (dysartrie, dyslalie);

emocionální instabilita, výkyvy psychické výkonnosti;

další onemocnění, např. epilepsie, hydrocefalus.
Klasifikace centrálních obrn:
Pro popis všech centrálních obrn (vzniklých v dětství i
dospělosti) se používá stejná terminologie, která rozlišuje
stupeň, lokalizaci a svalový tonus postižení:
 Ztráta motorických funkcí může být podle stupně částečná
(paréza) nebo úplná (plegie), např.
kvadruparéza/kvadruplegie.
 Podle lokalizace postižení (u spastických typů centrálních
obrn) se rozlišuje kvadruparéza (postižení všech končetin),
hemiparéza (laterální postižení poloviny těla) a diparéza
(postižení převážně spodní části těla). Méně často se
setkáváme s pojmy monoparéza (postižení jedné končetiny)
nebo triparéza (postižení obou dolních končetin a jedné horní
končetiny).
 Podle tonusu se centrální obrny dělí na spastické, hypotonické
a dyskinetické (viz dále).
Klasifikace centrálních obrn podle svalového tonu:



Spasticita: je nejčastějším tonusovým projevem (dle různých zdrojů v 70
– 80%). Vzniká postižením mozkové kůry nebo míchy. Výsledkem je
zvýšený svalový tonus (hypertonie) s typickými spastickými příznaky.
Hypotonie (snížení svalového tonu) vzniká postižením mozečkových
funkcí a je přítomná u řady specifických onemocnění (např. Downův
syndrom). U hypotonické formy DMO jde o těžké centrální postižení se
současným těžkým postižením intelektu (Vítková, 1998).
Dyskinetická forma (dříve nazývaná extrapyramidová) je charakteristická
proměnlivým svalovým tonem a výskytem nepotlačitelných pohybů, které
narušují volní hybnost. Projevují se jako pohyby atetózní (vlnité, červovité
pohyby), choreatické (drobné, rychlé pohyby), balistické (pohyby končetin
o velké amplitudě), myoklonické (drobné pohyby (záškuby) jednotlivých
svalů) nebo jako lordotická dystonie (tzv. torzní spasmus, při kterém při
chůzi dochází ke stáčení hlavy a trupu). Intelekt u této formy obvykle
nebývá postižen.
Spastické typy centrálních obrn (hemiparéza, diparéza, kvadruparéza):
Poznámka: charakteristika diparetické formy
Diparetická (diplegická) forma je postižením převážně DK, které zasahuje
různě vysoko nad pás, na HK není toto postižení nikdy tak nápadné.
Postižení většinou nebývá symetrické – rozlišujeme diparézu
s levostrannou nebo pravostrannou orientací. Postižení je patrné obvykle
nejdříve kolem 6. měsíce, kdy se dítě začíná patologicky obracet a
vzpřimovat (Vítková, 1998). Silná addukce v kyčlích může nést riziko
luxace.
Postupně se vyvíjí obraz fixované diparézy: silné ohnutí v kyčli (předklon
trupu se může projevovat výraznou kyfózou), addukce kyčelních kloubů a
rotací nohou s jejich postavením do nůžkového fenoménu (překřížení v
kolenou), chodidla jsou stočená k sobě (většinou v equinovarózním
postavení). Ve stoji je trup předkloněn a pohyby paží vyrovnávají stabilitu,
chůze je nejistá.
Poznámka: charakteristika hemiparetické formy
Hemiparetická (hemiplegická) forma postihuje polovinu těla. Více je
postižena HK, na které je hemiparéza dříve rozpoznatelná. Dítě vývojově
upřednostňuje zdravou stranu, postižená strana je vytěsňována mimo
vědomí (rozpůlené vnímání) a nezapojuje se do motorických aktivit (např.
při otáčení, plazení). Postižení často narušuje přirozenou dominanci.
Fixovaná hemiparéza má typický obraz: Hlava je natočena ke zdravé polovině,
postižená paže je flektována a přitažena k trupu, předloktí je silně
pronované a stočené dovnitř, ruka je sevřena v pěst s palcem sbaleným pod
prsty. Na postižené noze se vyvíjí pes equinus nebo pes equinovarus.
Nápadná je hypogeneze postižené strany těla (postižené končetiny jsou
méně vyvinuté, pánev šikmo postavená). Způsobuje skoliotické držení těla
a napadání na postiženou stranu při chůzi.
Poznámka: charakteristika hemiparetické formy

Kvadruparetická (kvadruplegická) forma vzniká rozšířením
diparézy na celé tělo (s výraznějším postižením DK) nebo jde
o zdvojenou hemiparézu (s těžším postižením HK). Možnosti
motorického vývoje po narození dítěte jsou velmi omezené
díky silnému hypertonu, opistotonického prohnutí trupu,
přetrvávání tonicko-šíjových a dalších reflexů (Moro,
uchopovací reflexy aj.). Dokud tyto reflexy přetrvávají, nelze
dosáhnout volní hybnosti a fixují se patologické pohybové
vzory. Již v raném věku můžeme očekávat těžké postižení
hybnosti, posturálních schopností i čití, výskyt dalších
symptomatických poruch, častý je vznik sekundární epilepsie
(např. Westův syndrom), chybění primárních reflexů (sací,
polykací). S přibývajícím věkem se vyvíjí kontrakce,
deformity, luxace, skoliózy aj.
Diagnostika, terapie a rehabilitace:




Základem diagnostiky i terapie u centrálních obrn je interdisciplinární přístup ve
smyslu ucelené rehabilitace. Využívá se fyzioterapie (u dětí přístupy Vojty a
Bobatha, dospělých Kabatova PNF metoda) a fyzikální terapie, ergoterapie a
další podpůrné přístupy léčebné rehabilitace (hipoterapie, rehabilitační plavání,
míčkování, canisterapie, expresivní terapie, akupunktura, akupresura, kraniosakrální terapie, lázeňská léčba a další.
Na odstranění deformit je zaměřena radikální léčba – ortopedické zákroky
zkrácených flexorů se u nás nejčastěji provádí na Achillových šlachách, v kolenech
a kyčlích), méně časté jsou ortopedické korekce páteře u skolióz, kyfóz a lordóz.
Mezi operační postupy neurochirurgie patří Selektivní dorzální rizotomie. Z
farmakoterapie se využívá především léčba Botulotoxinem A (BTX A) při terapii
spasticity a atetózy, z ortopedické protetiky se využívají dlahy, ortézy a podpůrné
aparáty, ortopedická obuv a různé rehabilitační a kompenzační pomůcky.
Součástí rehabilitace je také logopedie, která se zabývá výstavbou mluvené řeči,
využitím prostředků AAK, podporou zvládání salivace (slinotoku) a alimentace
(krmení). DMO často doprovází dysartrie (u později vzniklých centrálních obrn
mluvíme o afázii), V různé míře a v různém rozsahu jsou postiženy základní
modality motorické realizace řeči – respirace, fonace, rezonance a artikulace.
Speciálně pedagogická péče představuje základ vzdělávání a předprofesní
přípravy klientů. Speciální pedagog se rovněž podílí na zácviku používání
kompenzačních pomůcek, nácviku sebeobslužných dovedností a rozvoji motoriky,
nácviku AAK a rozvoji řeči… Dle vlastních zkušeností a odborných výcviků může
provádět také různé podpůrné terapie.
Co je ještě dobré vědět o DMO?
U raně vzniklých obrn (DMO) je nejčastější záchyt
DMO je v kojeneckém období (v 6 – 9 měsíci, kdy se
dítě začíná vzpřimovat). Pro záchyt se používá
neurologické vyšetření (podle Vlacha), pro přesnou
identifikaci formy DMO vyšetření podle Vojty.
Jednotlivé formy se mohou měnit a přecházet jedna
v druhou s dozráváním mozku (hypotonie se obvykle
vyvíjí ve spasticitu nebo v dyskinézu), přesná forma
(tzv. fixovaná forma) je jistá až po 3. roce.
Co je ještě dobré vědět o poúrazových stavech?
Po úraze je častým projevem tzv. spinální šok, kdy dochází dočasně k vymizení
reflexní aktivity míchy (tělo je bezvládné).
Příznaky traumatických obrn mozku jsou mnohem výraznější než při pouhém postižení
páteře – poruchy motoriky (hemiparézy, ataxie, tremor…), percepce (poruchy
pravolevé orientace, apraxie, neglect syndrom…), kognitivních funkcí, výrazná
zmatenost a neklid, změny v osobnosti, ztráty vědomí atd. Vzhledem k současnému
narušení somatických a psychických funkcí se někdy používá termín organický
psychosyndrom. (Pfeiffer, 2007)
Při těžkém úraze hlavy může dojít k dekortikaci, kdy je přerušeno spojení mezi
mozkovým kmenem a mozkovou kůrou. Podle závažnosti úrazu se rozvíjí různé
stupně decerebračních syndromů: vigilní kóma nebo apalický syndrom, kdy
pacient není při vědomí, ale fungují vegetativní funkce. S délkou trvání klesá
pravděpodobnost, že se pacientovi navrátí plné vědomí. Pro pacienty v apalickém
syndromu nebo vigilním kómatu je určena bazální stimulace (Friedlová, 2007).
Opačným případem je tzv. locked-in syndrom. Zcela ochrnutý pacient (používá se
také termín pentaplegie) není schopen mluvit, ale přitom slyší a rozumí, neboť
kortikální činnost je zachována. (Pfeiffer, 2007) Důležité je nalézt komunikační
systém pomocí zachovalých reflexních projevů, např. očima (ano - 1x mrknutí
víčky, ne - 2x mrknutí víčky).
Co je ještě dobré vědět o cévní mozkové příhodě?


Cévní mozková příhoda (CMP) je porucha vznikající následkem akutní
poruchy krevního průtoku, kdy dochází k poškození mozkové tkáně.
Používají se také názvy: mrtvice, iktus, mozková příhoda nebo mozkový
infarkt (Hugo, Vokurka et al., 2005). Postihuje stále častěji mladší věkové
skupiny (i mezi 30. - 40. rokem). Příčinou vzniku bývá krvácení,
nedostatečné prokrvení nebo nedostatečná průchodnost cév v důsledku
krevní sraženiny (trombus) nebo vmetku (embolie). Mezi symptomy patří
hemiparéza (v akutním stádiu hypotonie), poruchy čití, kognitivní poruchy
(dezorientace), potíže s viděním atd.
Rehabilitační přístup u CMP je multidisciplinární – v akutním stádiu je
základem farmakoterapie (např. antikolaguancia proti srážlivosti krve),
chirurgická léčba (umělé rozšiřování žilní trubice stenty) a rehabilitační
ošetřovatelství (polohování pacienta, monitorování základních životních
funkcí). Po prodělané CMP (na iktové jednotce) je základem fyzioterapie a
ergoterapie, důležitou roli může mít také psycholog, logoped, sociální
pracovník či lázeňská léčba. Hlavním cílem rehabilitace je návrat do
domácího prostředí s co největší mírou samostatnosti.
Co je ještě dobré vědět o obrnách?
Obrny mohou vzniknout také v důsledku mnoha
dalších onemocnění, zejména degenerativních
onemocnění CNS (amyotrofická laterální
skleróza, početná skupina progresivních
heredoataxií, Parkinsonova choroba, spinální
muskulární atrofie), mozkových obrn neboli
poliomyelitid (důsledkem je tzv. chabá obrna),
mozkových infekcí (encefalitid) atd.
2. Epilepsie
Je to chronické záchvatovité onemocnění CNS.
O epilepsii mluvíme tehdy, vyskytují-li se
záchvaty pravidelně. Vágnerová (1999) uvádí,
že epilepsie je spojena se změnou v oblasti
prožívání, chování a často i poruchami
vědomí.
Dělení epilepsie podle příčin:



Idiopatická (primární) – chybí organická příčina
(geneticky predisponované epilepsie).
Symptomatická (sekundární) – epilepsie získaná
v důsledku úrazů hlavy, mozkových nádorů, infekcí,
poruch vývoje mozku v těhotenství (např. v důsledku
požívání alkoholu, otrav, infekcí), poruch prokrvení
(např. arterioskleróza, ischémie mozku) atd.
Kryptogenní – na jejím vzniku se různou měrou
podílejí faktory genetické i vnější.
O vzniku či o opakování záchvatu rozhoduje:



epileptické ohnisko je místo v mozku, odkud se šíří
paroxysmální aktivita. Může mít podobu jizvy, která
vznikne v důsledku působení škodlivých příčin.
záchvatovitá pohotovost – může vzniknout i ve
zdravém mozku, ale riziko je větší u patologických
změn, např. u DMO nebo po úrazech hlavy, v dětství
a v období dospívání.
přítomnost spouštějícího podnětu, který záchvat
vyvolává, např. silné rytmické zrakové a sluchové
podněty, přerušované světlo, záření z televizní
obrazovky, nadměrný hluk, menstruace...
Klasifikace epilepsie:
Klasifikací epilepsie je více, zjednodušeně lze epileptické záchvaty
rozdělit:
 Parciální záchvaty – u jednoduchých parciálních záchvatů zůstává
zachováno vědomí, epileptická aktivita se nešíří z ložiska dále do
mozku. Komplexní parciální záchvaty mají různý stupeň poruchy
vědomí a výpadku paměti. Projevy podle lokalizace epileptického
ložiska.
 Generalizované záchvaty – jsou výpadky vědomí, (absence,
myoklonické, klonické, tonické, tonicko-klonické a atonické
záchvaty).
 Neklasifikovatelné epileptické záchvaty (tato kategorie zahrnuje
všechny záchvaty, které nelze klasifikovat kvůli nedostatečným
nebo neúplným údajům. Zahrnuje také některé záchvaty, které svou
povahou nezapadají do výše uvedených kategorií, což jsou často
záchvaty v kojeneckém věku).
Charakteristika některých záchvatů:



Absence charakterizuje náhlá a krátká porucha vědomí (zahledění, prázdný
výraz), trvá několik sekund s rychlým návratem k vědomí. Nemocný si
nemusí vůbec uvědomovat, že k něčemu došlo (přítomen pouze krátký
výpadek paměti a přerušení činnosti). Mohou mít vysokou frekvenci (běžně
až několik desítek denně).
Tonicko-klonické záchvaty jsou přítomny záškuby (klony), střídající se
tonus svalů a výpadek vědomí. Trvají několik minut, návrat do běžného
stavu může trvat minuty až hodiny. Po protahovaných záchvatech následuje
hluboký spánek. Jde o nejdramatičtější epileptické záchvaty. Před
záchvatem je běžné zakoukání, ztuhnutí těla, výkřik a po něm pád, možnost
zmodrání a křeče těla, mohou se objevit sliny s krví a pomočení. Vždy
přítomna ztráta vědomí.
Jako status epilepticus se označuje epileptický záchvat jakéhokoli typu,
který trvá déle než 20 – 30 minut či o sérii záchvatů obdobného trvání,
mezi kterými se pacient neprobírá k plnému vědomí. Je to stav závažný
zejména u stavů celkových křečí spojených s dosti vysokou úmrtností (5 –
15%).
Možností terapie epilepsie:






Medikamentózní léčba (antiepileptika) – u 50 % eliminuje záchvaty a u 25
% snižuje frekvenci jejich výskytu.
Úprava jídelníčku – žádný alkohol, drogy, omezit kávu, čokoládu a veškeré
látky, které výrazně stimulují mozkovou aktivitu.
Celková úprava životosprávy – vyhýbání se podnětům a situacím, které
mohou vyvolat epileptický záchvat, snížit působení stresorů, pravidelný
spánek.
Stimulátor na nervus vagus (provádí se asi u 10 % pacientů).
Epileptochirurgické zákroky – provádí se především u
farmakorezistentních pacientů, např. odstranění epileptického ložiska (u
parciální epilepsie), protětí corpus callosum (u generalizovaných záchvatů).
V mnoha případech je důležitá psychologická podpora. Samotná nejistota,
kde a kdy vznikne další záchvat, může vyvolávat velkou úzkost. Omezení
aktivit navíc může mít výrazně frustrující dopad na člověka s epilepsií.
Kompenzovaná a dekompenzovaná epilepsie:
Kompenzovaná epilepsie: epilepsii se daří zvládnout běžnými
prostředky (antiepileptika + životospráva) a nevyskytují se další
záchvaty.
Mezi možné důsledky dekompenzované epilepsie patří:
 zvyšování frekvence záchvatů a zhoršování jejich průběhu;
 zhoršení kognitivního a psychického stavu (až do pásma hluboké
mentální retardace);
 nežádoucí účinky farmakoterapie – poruchy krvetvorby,
osteoporóza, deprese, poruchy spánku, paměti a útlum kognice…;
 úmrtnost – až devítinásobně vyšší než u kompenzovaných epilepsií,
udává se také podíl Syndromu náhlého nevysvětlitelného úmrtí u
pacientů s epilepsií (jedná se o náhlé nevysvětlitelné úmrtí pacienta
s epilepsií, pro které nebyla zjištěna příčina ani důkladným
vyšetřením post mortem).
Jak se epilepsie projevuje v běžném životě?






Omezující vliv na řadu životních aktivit (životospráva, abstinence, dlouhodobá
farmakoterapie, pracovní omezení, zákaz řízení motorových vozidel, nevhodná
práce na slunci bez pokrývky hlavy apod.).
Strach z pohybu v různých situacích (přecházení křižovatky, vyvýšených míst,
koupání…).
Nutná úprava bytu, aby se předešlo rizikům zranění, např. nábytek bez ostrých
hran, chrániče na topení a ostrých plochách, sprchový kout místo vany (nebezpečí
utonutí při záchvatu), co nejmenší horké plochy v kuchyni apod. (Pfeiffer, 2007).
Možné potíže při navazování partnerských vztahů (strach z dědičného zatížení,
potíže při partnerském soužití).
Společenský stres (xenofobní postoje společnosti, sociální důsledky – nemocným
někdy bývají přisuzovány negativní vlastnosti, laické reakce mohou u nemocného
vyvolávat neurotické projevy, pocity nejistoty a méněcennosti.
Změny na kognitivní úrovni (změny aktivační úrovně, snížení inteligence,
ulpívavou), emocionální úrovni (sklon potlačovat emocionální projevy, sklon
k depresím, impulzivita a labilita, zvýšená dráždivost), únava nebo ospalost
(Koluchová, 1989, Vágnerová, 1999).
Ošetření epileptického záchvatu
Různé typy epilepsie vyžadují odlišný přístup personálu pro ošetření potenciálního záchvatu.
Absence často proběhnou bez povšimnutí okolí (ani učitelé si toho často nevšimnou, ovšem někdy
napomínají a trestají žáka za to, že nedává pozor). Nebezpečí je pouze v případě aktivit, kde
chvilková nepozornost může ohrozit člověka s epilepsií nebo druhé. Ve škole se to týká
především tělesné výchovy a pracovního vyučování.
Tonicko-klonické záchvaty:

odstranit ostré předměty z okolí (nebo pokusit se přesunout pacienta od ostrých hran),
můžeme dát něco měkkého pod hlavu (ručník, mikinu, svetr) a pokud záchvat probíhá na
tvrdé ploše (beton), můžeme se dotyčného pokusit přesunout např. na trávník;

měříme čas – pokud záchvat trvá déle než pět minut nebo přechází jeden záchvat v druhý, je
nutné zavolat záchrannou službu (riziko přechodu v status epilepticus);

po odeznění křečí zaujmout stabilizovanou polohu – člověk po záchvatu musí být v klidu
(může spát, je dezorientovaný), ale ne bez úplného dohledu (kontrolujeme, zda se nevrací
další záchvat),

během záchvatu nesmíme nic vkládat do úst (lžíce, léky apod.). Ačkoliv jsou rozporuplné
názory na to, zda člověk v záchvatu může polknout jazyk, často jej rozkouše a toto riziko
zvětšuje přítomnost jakéhokoliv předmětu v ústech. Na člověka si při záchvatu (navzdory
dřívějším praktikám) neleháme a nesnažíme se násilím zabránit křečím.
Někdy se rozvíjející se záchvat ohlašuje tzv. aurou. Je to několik sekund trvající zvláštní pocit,
vyskytující se asi v 10 % případů před začátkem záchvatu (parestesie, brnění prstů, zrakové
nebo sluchové halucinace, pocity strachu…). Člověk nemocný epilepsií se může naučit dle
specifických příznaků aury rozpoznat začátek epileptického záchvatu, což může usnadnit
zvládnutí jeho průběhu.
3. Další onemocnění a postižení
Alespoň stručnou charakteristiku si uvedeme u několika dalších častých skupin
onemocnění nebo postižení:

Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS)

Vrozené vývojové vady (VVV)

Amputace

Vadné držení těla (skoliózy)

Zánětlivá onemocnění (revmatoidní artritida, Bechtěrevova nemoc)

Perthesova choroba

Poruchy růstu

Osteoporóza

Poruchy nervosvalové ploténky (mysthenie, myotonie)

Progresivní svalová dystrofie

Alergie

Astma

Diabetes
3.1 Roztroušená skleróza mozkomíšní (RS)


RS je autoimunitní neurologické onemocnění, které ničí
ochranný obal některých nervových vláken tzv. myelin (myelin
se může v závislosti na progresi záchvatů regenerovat, přesto
zůstávají trvale poškozená místa nazývané plaky). Pokud je
vlákno obnažené, přenos informací se zpomaluje (Havrdová,
2009). RS postihuje oblasti zodpovědné za čití (porucha
vidění, porucha kožního čití, poruchy sfinxterů), pohyb a
koordinaci (Havrdová, 2009). Pro RS je typické střídání
období záchvatů (ataků) a období zdánlivého klidu.
Průběh či intenzita jednotlivých záchvatů je individuální (od
pozvolného průběhu po rychle progredující průběh s rychlým
nástupem invalidity). K terapii patří úprava stravy,
fyzioterapie, psychoterapie a využívání kompenzačních
pomůcek.
3.2 Vrozené vývojové vady (VVV)
VVV vznikají během prenatálního vývoje. Mluví se o nich jako o
malformacích (zatímco pojem deformace vyjadřuje získanou anomálii,
např. skoliózu). Nebezpečné faktory jsou genetické faktory a faktory
prostředí, tzv. teratogeny (např. léky Contergaan, Thallidomid).
Rozlišujeme VVV :

Končetin - amélie (vrozené úplné nevyvinutí končetiny) a meromelie
(částečný defekt končetin – příkladem je fokomelie). K vadám ruky patří
rozštěp ruky, syndaktylie (srůsty prstů), polydaktylie (zmnožení prstů),
nadměrný nebo minimální růst prstů atd.

Dolních končetin – luxace (vykloubení kyčelní hlavice), subluxace
(částečné vykloubení) nebo nevyvinutí (dysplázie) kyčelního kloubu. K
vadám nohy patří pes equinus a pes equinovarus (jsou také u DMO – tam
jsou ale způsobené růstovými deformacemi, nikoliv vrozeným postižením).

Páteře, kde vznikají rozštěpy (spina bifida). Ty mohou být skryté nebo
otevřené.

Hlavy, např. hydrocefalus, mikrocefalus, rozštěpy patra.
Ukázka fokomelie na HK
Nick Vujicic- známá osobnost s amélií HK
(na pravé DK je vidět fokomelie)
VVV nohy:
Pes equinovarus
Pes equinus
Spina bifida
Rozdíl ve výhřezu míchy u
meningokély a meningomyelokély:
Hydrocefalus
3.3 Amputace
Amputace je umělé odnětí končetiny nebo její části od trupu. Příčiny
amputace mohou být:

traumatické (následek úrazu),

chirurgické, které jsou prováděny v důsledku nádorů, těžkých infekcí,
gangrén končetin, ireverzibilního poškození velkých cév,
nerekonstruovatelné poranění kostí, šlach, nervů, rozsáhlých nekróz tkání,
po těžkých popáleninách a omrzlinách.
Amputace se provádějí také u vrozených
vývojových vad v případě, že
malformovaná končetina handicapuje
vzhledem a nesplňuje svou funkci.
Myoelektrická protéza:
Rehabilitace pacientů s VVV a amputacemi:
Na rehabilitaci se podílí:

chirurg nebo traumatolog (např. u rozštěpů se provádí operativní uzavření páteře, u amputací
příprava pahýlu na protézování),

protetik (připravuje protézy a různé rehabilitační pomůcky),

fyzioterapeut – podporuje funkce postiženýchčástí těla cvičením,

ergoterapeut – navrhuje úpravy prostředí a nacvičuje s klientem běžné denní aktivity,

logoped – u rozštěpů patra,

speciální pedagog – nácvik používání kompenzačních pomůcek, nácvik různých činností...
Dnešní protézy mohou kompenzovat mnoho funkcí horních i dolních končetin. Za nejdokonalejší
formu funkční náhrady ztracené končetiny se považuje tzv. myoelektrická protéza.
(Jonášková, in Müller, 2001) Velké procento pacientů však z různých důvodů kompenzuje
chybějící tělesné funkce prostřednictvím úst, nohou a speciálních pomůcek. K těmto důvodům
patří psychické nepřijetí protéz, menší rychlost při provádění aktivity protézou, necitlivost
protézy (ve srovnání s pahýlem končetiny), nemožnost protézování (u některých typů
amputací) apod. U dětí je možné protézovat končetinu obvykle nejdříve ve věku tří let.
U osob s amputacemi i mnohými VVV je významná také psychologická rovina postižení, která se
projevuje v narušení estetického vzhledu. Tzv. estetický handicap může být značnou
překážkou narušující komunikaci, a to nejen ze strany člověka s postižením (ti jsou na to
obvykle zvyklí), ale především ze strany intaktní populace. Je to vzhled člověka, nikoliv jeho
osobnost, která přitahuje pozornost okolí a vyvolává u mnoha lidí směs nepříjemných pocitů
(soucit, lítost, ale také odpor nebo úzkost).
Konstrukce myoelektrické protézy
Pomůcka pro navlékání ponožek
3.4 Vadné držení těla (skolióza)
Vadné držení těla se podle roviny zakřivení páteře dělí na hyperlordózu (zvětšená
krční lordóza), bederní lordózu, plochá záda, hyperkyfózu (kulatá záda) a gibbus
(hrb). Nejčastější vadou je skolióza – boční vychýlení páteře.
Příčiny mohou být:

vnitřní, fyziologické (např. růstové, dědičné vlivy, konstituce, výživa,
nerovnoměrnost ve vývoji a růstu dítěte)

vnější (např. nedostatek pohybu, předčasné posazování kojence, dlouhotrvající
sedavá poloha, obezita, jednostranný pohyb, předčasná sportovní specializace,
spaní na měkkém lůžku s vysokým podhlavníkem, nesprávná výška nábytku
neodpovídající proporcím dítěte).
Se skoliózami se setkáváme u řady onemocnění, kdy je oslabené svalstvo páteře nebo
opěrný systém (DMO, myopatie, osteoporóza). Idiopatická skolióza má neznámou
příčinu – pokud vzniká v dětství, je těžce mrzačící (až letální následky).
Při léčbě se dle závažnosti uplatňuje fyzioterapie, nošení korzetu a chirurgická operace.
Cvičení při skolióze:
Tzv. S skolióza (zřídka
se vyskytuje skolióza s
pouze jedním
obloukem, tzv. C
skolióza)
3.5 Zánětlivá onemocnění
Revmatoidní artritida je zánětlivé onemocnění kloubů. Imunitní systém
reaguje proti tkáním vlastního těla, vyvolává v nich chronicky probíhající
zánět kloubů a jejich následné poškozování. Napadnout však může i jiné
orgány, kromě pohyblivosti ovlivňuje i délku života. K terapii se využívá
farmakoterapie, fyzioterapie, radikální (operativní) léčba a lázeňské pobyty.
Bechtěrevova nemoc je chronické zánětlivé onemocnění, které postihuje
zejména páteřní obratle a pánevní kloub. Typickým příznakem je chronická
bolest a ztuhlost v dolní části páteře (v místě kloubního spojení kosti
křížové a pánevní). U části pacientů může nemoc progredovat až do
úplného znehybnění páteře. K terapii se využívá farmakoterapie a
fyzioterapie. Provádí se také masáže, dechová cvičení, vhodné je
rehabilitační plavání.
3.6 Perthesova choroba
Perthesova choroba je deformace kyčelní kosti s příznivou prognózou.
V určitém stádiu vývoje (5-7 let) se zastaví růstový vývoj jádrové hlavice a
začne se tříštit do několika oddělených ostrůvků. Kostěná tkáň epifýzy se
pak střídá s tkání neosifikovanou. Hlavice postižená fragmentací
osifikačního jádra ztrácí odolnost a tlakem způsobeným zatěžováním při
chůzi se deformuje do stran.
Léčba onemocnění trvá jeden až dva roky. Dítě nesmí zatěžovat postiženou
končetinu (klid dítěte na lůžku, odlehčování postižené končetiny při chůzi).
3.7 Poruchy růstu a osteoporóza
Mezi poruchy růstu patří:

Akromegalie – zvětšují se pouze okrajové části těla, tedy ruce, chodidla,
obličej atd.

Gigantismus – nadměrný vzrůst.

Nanismus – růstová retardace, z uvedených poruch růstu nejvíce
komplikuje praktický život. Lidé s nanismem využívají různé kompenzační
pomůcky, např. pomůcky pro lokomoci (berle, elektrické vozíky),
podavače předmětů apod.

Achondrodysplázie (dysproporciální trpaslictví) je nejčastější kostní
dysplázie (nedokonalé vyvinutí kostní tkáně), jehož důsledkem je malý
vzrůst.
Osteoporóza je metabolická kostní choroba, která se projevuje řídnutím kostní
tkáně (kosti se stávají křehčími). Musíme dbát na prevenci zlomeniny.
Nedoporučují se např. cviky s doskokem a míčové hry, naopak jsou vhodná
silová cvičení.
Akromegalie (první dvě fotky)
Achondroplázie
3.8 Poruchy nervosvalové ploténky
Převod impulsu na nervosvalové ploténce mezi nervem a
svalovým vláknem se uskutečňuje pomocí několika mediátorů
(nejznámější acetylcholin). Je-li jejich rovnováha narušena,
vzniká myastenie nebo myotonie.
 Myastenie se projevuje zvýšenou svalovou únavou,
způsobenou nedostatkem acetylcholinu na ploténce. První
pohyb je proveden s normální svalovou silou, které s dalšími
pohyby postupně ubývá.
 Při myotonii je acetylcholinu na ploténce příliš mnoho, takže
dekontrakce je zpomalena. Na rozdíl od myastenie se
opakováním pohybu výkon zlepšuje. Nemocný nemůže rychle
otevřít oči, vykročit, pomalu mluví.
3.9 Progresivní svalová dystrofie
Progresivní svalová dystrofie patří do skupiny svalových onemocnění, tzv. myopatií
(ne všechny myopatie jsou však progresivní). Jedná se o geneticky podmíněnou
skupinu nemocí projevující se zpravidla svalovou slabostí a atrofií, přičemž průběh
nemoci je u každého jedince různorodý. Nejzávažnější je Düchennova forma,
která postihuje pouze chlapce a končí letálně. Pacienti umírají přibližně ve věku 30.
let na zástavu dýchání. Méně závažnější formou (s pomalejším průběhem) je
Beckerova forma.
Pomůcka pro respiraci:
3.10 Alergie
Alergie patří do oblasti autoimunitních onemocnění, u kterých je narušena tolerance
cizorodých neškodných látek z okolního prostředí – organismus se k alergenu
chová jako k látce, která je pro tělo škodlivá.

Mezi nejčastější alergeny patří pyl, prach, peří, zvířecí srst, roztoči, bodnutí včelím
jedem, chemikálie v pracích a čistících prostředcích, v potravinách či kosmetice,
léky a potraviny (nejčastější potravinové alergie jsou na mléko, pšenici, sóju,
vajíčka, jahody, rajčata, citrusové plody). (Bystroň, 1997)

Možné alergické reakce představují dýchací potíže, ucpaný nos, kýchání, svědění
očí a pokožky, slzení, zánět sliznice nosu, očí a dýchacích cest, kožní vyrážka,
bolesti hlavy, průjmy, zvracení, bolesti břicha, horečka, únava. Může se jednat např.
o alergickou rýmu, kožní alergie nebo víceorgánové alergie.

Komplikacemi alergie mohou být dušnost, astma nebo atopické kožní projevy.
Nejzávažnější komplikací alergie je tzv. anafylaktický šok – život ohrožující
alergická reakce (vzniká otok na mozku, který ohrožuje zkladní životní funkce) .
Poznáme jej podle následujících příznaků: zrychlené dýchání a tep, výrazná
bledost, opocená, vlhká pokožka, dušnost, zvracení, ztráta vědomí. Anafylaktický
šok může být vyvolán nejrůznějšími alergeny. Je nezbytné přivolat okamžitě
záchrannou službu a poskytnout první pomoc. (Špičák, 1994)
Léčbu alergií můžeme rozdělit na kauzální a symptomatickou.
Ke kauzální léčbě, jejímž cílem je předejít alergickým projevům, patří:

desenzibilizace (pravidelná aplikace malého množství alergenu do krve
mimo alergickou sezónu);

vyhnutí se kontaktu s alergenem;

úprava denního režimu;

lázeňská léčba a klimatoterapie (přímořské léčebné pobyty, speleoterapie);

psychoterapie;

v mnoha případech významně pomáhají různé metody alternativní léčby,
např. akupunktura, akupresura, jóga, čínská medicína… (Gamlin, 2003)
Symptomatická léčba má za úkol potlačit alergickou reakci a spočívá v léčbě
farmaky (antihistaminika). U některých alergiků je žádoucí minimalizovat
pobyty venku během alergické sezóny a vyhýbat se prostředí s příslušným
alergenem (např. prašné prostředí u dětí alergických na prach).
Sekundárním důsledkem alergií může být zvýšená unavitelnost (také jako
nežádoucí vedlejší účinek některých antihistaminik). V dospělém věku
mohou být alergie příčinou různých pracovních omezení (opět v závislosti
na druhu alergenu).
3.11 Astma
Astma lze definovat jako záchvaty dušnosti expiračního typu. Jeho
hlavním projevem je reverzibilní obstrukce dýchacích cest, tzv.
bronchospasmus. Zúžení průdušek (bronchů) je vyvoláno stažením
svalů přítomných v jejich stěně. To má za následek poruchu dýchání
projevující se nejvíce jako ztížení výdechu. Astmatik proto dýchá
zrychleně a měkce, lapá po dechu a jeho dech je provázen dlouhým
pískotem.
 Etiologie je polyfaktoriální a kombinuje psychické a somatické
faktory.
 Status asthmaticus je silný astmatický záchvat, při kterém dochází
k ohrožení života. Mezi jeho typické příznaky patří zpocení,
dehydratace, vyčerpání, strach. Chronické astma není tak intenzivní.
Ošetření astmatického záchvatu:
 Aplikace léků – blížící se záchvat obvykle astmatik včas rozpozná
sám a aplikuje si léky (aerosolů ve formě sprejů, např. ventolin).
Aplikace léků je stěžejní pro zastavení záchvatu.
 Ortopnoická poloha – astmatika během záchvatu nesmíme nutit
lehat, protože v poloze vleže se zhoršuje průchodnost dýchacích
cest. Pro usnadnění dýchání slouží tzv. ortopnoické polohy, které
většinou astmatik zaujme zcela spontánně. V sedě může tato poloha
vypadat takto: sedíme na kraji židle, dlaně se opírají o kolena, hlava
a ramena jsou skrčené a ohnuté dolů.
 Měříme čas – pokud záchvat nastupuje velmi rychle nebo přetrvává
ve stejné intenzitě více než pět minut, doporučuje se volat záchranou
službu (riziko statu asthmaticu).
 Dodání tekutin – při astmatu dochází k silné dehydrataci.
 Odpočinek – po záchvatu přichází únava, astmatik může být
vyčerpaný.
Inhalátory pro aplikaci léků (aerosolů).
3.12 Diabetes mellitus
Diabetes mellitus česky cukrovka, zastarale úplavice cukrová se projevuje
poruchou metabolismu sacharidů. Rozlišuje se diabetes 1. a 2. typu.
Diabetes 1. typu se označuje jako tzv. juvenilní nebo na inzulinu závislý
diabetes mellitus. Diabetes 1. typu vzniká autoimunitním procesem. Bývá
diagnostikován teprve v okamžiku, kdy je zničena většina buněk tvořících
inzulín. Důsledkem je doživotní závislost na inzulínu.
Diabetes 2. typu je nejčastější formou cukrovky, kdy tělo nemocného sice
inzulín vytváří, ale nedokáže jej efektivně použít (tzv. inzulinová
rezistence). Nemocní diabetem 2. typu (nezávislého na inzulínu) nejsou
životně závislí na podávání inzulinu, ačkoliv často inzulin léčebně užívají
ke zlepšení kontroly glykémie.
Závažnost diabetu mimo jiné spočívá také ve vzniku chronických
komplikací, které jsou důsledkem dlouhodobě změněného metabolismu,
chronické hyperglykémie, poškození ledvin, sítnice, nervů, cév…
K terapii diabetu patří nezbytná úprava stravování, denního režimu, pohybové aktivity
a u diabetu 1. typu také pravidelné injekce inzulinu.

Dieta: U diabetu 2. typu je poměrně přísná dieta vylučující veškeré sladké. U
diabetu 1. typu je možné zakomponovat do diety i malé množství sladkého jídla,
neboť úměrně zvýšenou hladinu cukru v krvi je možné vykompenzovat uměle
dodávaným inzulínem. V dietě je nutné dodržet správné rozložení nutričních hodnot
(sacharidů, tuků a cukrů).

Fyzická aktivita může přinést komplikace pouze u špatně kompenzovaného
diabetu. Před každou namáhavější fyzickou aktivitou, např. hodinou tělesné
výchovy, je nutné změřit glykemii a podle její hladiny se dojíst, případně ubrat
inzulin, aby během pohybu nedošlo k hypoglykemii. (Brož, 2007)

Prostředky zdravotnické techniky: Mezi nejčastěji používané pomůcky u
diabetiků patří glukometr, inzulínové pero a inzulínová pumpa. Před každým
vpichem je nutné změřit hladinu cukru v krvi – k tomu se používá glukometr (k
měření se používají jednorázové diagnostické proužky), zatímco přímo pro aplikaci
inzulinu slouží tzv. inzulínové pero. Nejpohodlnějším řešením pro mnoho lidí
s diabetem je inzulinová pumpa – pacienti ji nosí stále při sobě a jsou na ni
napojeni, přičemž pumpa provádí 24 hodin denně monitorování stavu cukru v jejich
krvi a hladinu inzulínu. Léčba kontinuální podkožní infúzí inzulinu inzulinovou
pumpou nejvíce napodobuje přirozenou sekreci inzulinu, a proto je dosud nejlepší
variantou diabetické léčby. (Peťhová, Štechová, 2009)
Inzulínové pero:
Inzulínová pumpa:
Glukometr
Ošetření komplikací diabetu:
Ke komplikacím diabetu patří hypoglykemie a hyperglykémie.

Hypoglykémie (diabetický šok) má následující příznaky: pocení,
nervozita, narušení koncentrace, barevné či zdvojené vidění, bušení srdce,
nauzea, závratě atd. Nemocný se může zdát podrážděný nebo s výrazně
změněnou osobností. Stav se upraví podáním jakékoliv formy
koncentrovaného cukru (nejlépe 3 kostky nebo 3 čajové lžičky). Pokud se
cukr nedodá, hrozí vznik bezvědomí. Hypoglykemie bývá způsobena
předávkováním inzulinem, příliš vyčerpávajícím tělesným cvičením nebo
vynecháním jídla. (Škrha, 2001)

Hyperglykemie (diabetické kóma) je závažnější stav než hypoglykemie.
Přichází spíše pozvolna. Příznaky jsou hlad, suchá a horká pokožka,
hluboké, namáhavé dýchání, nadměrné vylučování moči a dech páchnoucí
po ovoci. Je nutné okamžitě podat inzulín a vodu. Nejčastěji je způsobeno
opomenutím užití pravidelné dávky inzulinu, vyskytuje se také u osob s
nerozpoznaným diabetem. (Rybka et al., 2006)