Transcript UEN Lip
UČENÍ Učení • Je každý proces, jehož výsledkem je změna psychických jevů, dispozic k nim a jejich vnějších projevů (zejména chování a výkonů) u daného individua, resp. organismu. • V běžném jazyce se učením rozumí jednak činnost učitele (učit někoho něčemu), jednak žáka (učit se něčemu). • V širším významu může být pojem učení chápán jako činnost, která vede k naučení jakékoli pozitivní (uvolnění kreativity) i negativní dovednosti (kouření). • V užším smyslu slova pak je učení pouze proces, který probíhá o člověka, který je něčemu učen. • Člověk je řízen instinkty daleko méně než jiní tvorové, proto se musí daleko více věcí NAUČIT. Proto je lidské dětství tak dlouhé. Tím, že se učíme tolika věcem, dokážeme se různým podmínkám životního prostředí přizpůsobit daleko lépe než jiné organizmy. • Zásadní funkci v psychologii učení zaujímá PAMĚŤ. • Psychologie učení zkoumá, jaká je cesta ke změně chování už od uložení do paměti. Co není učení? • Změny, které nejsou výsledkem učení: • Změny v důsledku zásahu do organismu, zvláště do nervového systému, např. nežádoucí povahové změny způsobené traumatem nebo zánětem mozku, ale také pozitivní změny způsobené zlepšením výživy. • Změny způsobené onemocněním duševní chorobou (jejíž příčina je často neznámá), na druhé straně změny způsobené uzdravením z duševní choroby. • Krátkodobé změny způsobené únavou. • Změny způsobené zráním organismu, tj. realizací genetických dispozic Habituace • Habituace je jednoduchý, ale pro život důležitý mechanismus učení. • Při habituaci se učíme ignorovat ty jevy, které pro nás nemají význam • Každý nový podnět z prostředí pro organismus znamená uvedení do střehu a prozkoumání, zda je podnět důležitý – může jít např. o hrozbu. • Pokud organismus nemusí podnět nadále zajímat – přestane si ho všímat – habituace. • Habituace na podněty emočně silné je jedním ze škodlivých následků dnešní doby. • Např. křik zoufalé ženy + vizuální vjem její vyděšené tváře – vjem, který nás má vyburcovat, abychom jí v realitě spěchali na pomoc. • Pokud je pro nás ale tento vjem běžný, dochází k otupení jak ke vnímání filmu, tak i reality. • Pokud lidé přestali TV sledovat, staly se pro ně filmy zase silnějším zážitkem. Klasické podmiňování • I. P. Pavlov (první pol. 20. st.) se proslavil pokusy se psy. • Původně se zabýval výzkumem trávení. • Zkoumal složení slin, všiml si, že pes nezačíná slinit až když potravu vidí, ale už při krocích zřízence, který jídlo nosí. • Pavlov začal zkoumat, jak lze instinktivní reakce vyvolávat pomocí • U klasického podmiňování se vytvářejí dočasné mozkové spoje. Pavlovovy pojmy • Nepodmíněný podnět • Podnět, který působí, i když pro to nevytvoříme žádné zvláštní podmínky. Působí tedy vrozeně, od přírody (např. podání potravy). • Nepodmíněný reflex • Reakce na nepodmíněný podnět (např. vylučování slin, kousání a polykání). Nepodmíněný reflex je INSTINKTIVNÍ. • Podmíněný podnět • Jakýkoli podnět, původně neutrální, který se spojil (asocioval) s některým nepodmíněným podnětem a stal se tak jeho signálem (např. kroky ošetřovatele, který nosí potravu, světlo žárovky, zvuk zvonku). Proces, jímž se původně neutrální podnět stává podnětem podmíněným, se nazývá podmiňování. Podnět se stane podmíněným nejsnadněji tak, že opakovaně bezprostředně předchází nepodmíněnému podnětu. • Podmíněný reflex • Reakce na podmíněný podnět, která je shodná s reakcí na odpovídající nepodmíněný podnět, tedy s nepodmíněným reflexem. • Posílení podmíněného reflexu je docíleno opakovanou prezentací podmíněného podnětu v souvislosti s nepodmíněným podnětem. Čím vícekrát byl podmíněný reflex posílen, tím pravděpodobnější je, že se příště opět objeví a bude stejně silný jako nepodmíněný reflex. • Vyhasínání podmíněného reflexu je způsobené prezentací podmíněného podnětu bez souvislosti s nepodmíněným podnětem (kroky zřízence bez podání potravy). Princip klasického podmiňování • 1. Původní stav NP-NR • 2. Proces podmiňování (PP+NP)-NR • 3. Výsledný stav PP-PR podmíněný podnět sám o sobě vyvolává který má stejný výsledek, tj. vnější odpověď je stejná. Tento reflex však nazveme podmíněný. Probíhá v mozku po jiné nervové dráze. • Příklad vytváření podmíněného reflexu u lidí: při fouknutí do oka dojde k mrknutí. Při zazvonění na zvonek současně s fouknutím do oka dojde k podmínění a následnému mrknutí už jen na pouhé zazvonění. • Podmíněný reflex nezávisí na vědomém očekávání. Pokud řeknu: „Tentokrát sice zazvoním, ale do oka ti nefouknu!“, člověk stejně mrkne. • Vznik podmíněného reflexu u plodu v děloze kouřící matky: • Nepodmíněný reflex spočívá v neklidných pohybech plodu, kterými reaguje na nikotin ve své krvi. Zároveň dochází k zúžení cév matky i plodu. U kuřačky dochází k tomuto zúžení cév už v momentě, kdy se rozhodne zapálit si cigaretu. Pro plod se stane zúžení cév podmíněným podnětem a neklid se dostaví s předstihem. • Velmi rychle vzniká podmíněný reflex, na jehož základě se nám zprotiví jídlo, po němž se nám udělalo špatně (stačí jednou). • Klasické podmíněné reflexy se vytvářejí neustále, bez našeho přičinění, kdykoli na nás působí nějaký podnět, po kterém následuje něco příjemného nebo nepříjemného. Pokud však nejde o událost, která by měla pro nás značný význam a pokud se proces neopakuje, je podmíněný reflex slabý a brzy vyhasíná. • Nepodmíněné reakce u člověka nemusí být vždy pozorovatelné navenek – někdy jde o zrychlení nebo zpomalení srdeční činnosti atd. • Nepodmíněné reakce bývají doprovázeny citovým prožitkem – vzrušením, strachem, radostí, atd. Dojde-li k podmínění, dostavují se tyto prožitky již působením podmíněného podnětu. Léčebné využití klasického podmiňování • Alkoholismus – tzv. „blinkačky“ – pacient dostane tabletu emetika, než způsobí zvracení, čichá pacient k alkoholickým nápojům pro něj lákavým. Princip spočívá v tom, že po několika opakováních se tyto vůně stanou podmíněným podnětem, signálem nepříjemného prožitku zvracení, které se pak dostaví už po přičichnutí k alkoholu. • PREFERENCE ZNÁMÉHO • Je prakticky důležitým výsledkem klasického podmiňování. • Předměty, místa, lidé se pro nás stávají signálem, že při kontaktu s nimi bude následovat naladění, které je nám příjemné, že se budeme cítit dobře. • Tak člověk preferuje lidi, kteří jsou podobni jemu samému, sociální skupiny, které jsou mu známé… Operantní podmiňování • Typický příklad: Skinnerova myš na páčce • Myš se nachází v kleci, kde má možnost volného pohybu; v jejím dosahu je umístěna páčka, kterou může stisknout. V kleci jsou různá zařízení, která myši dávají signály (žárovka, zvonek…) a jiná, která ji odměňují potravou. • Myš je spontánně aktivní, obzvlášť má-li hlad, při pohybu náhodou páčku stiskne. Je-li za to odměněna, je pravděpodobné, že další stisknutí provede za kratší dobu. • Po určitém opakování myš stiskne páčku ihned po vpuštění do klece. • Myš se nemůže naučit cokoli – např. při zavedení nepříjemného elektrického proudu do podlahy klece se nenaučí stisknout páčku k jeho vypnutí, protože její přirozenou reakcí v ohrožení je útěk. • Tak se ani člověk nemůže naučit cokoli, ale jenom to, co odpovídá jeho přirozenosti. Dědičnost dává procesu učení mantinely. Srovnání klasického a operantního podmiňování • Při klasickém podmiňování je prezentován podmíněný, původně neutrální, podnět, následuje nepodmíněný podnět (posílení) a na něj subjekt reaguje (např. sliněním, vzestupem adrenalinu…). Podmíněné spojení vzniká nezávisle na aktivitě subjektu, i když má často důsledky pro aktivitu, kterou bude subjekt vykazovat později v podobných • Vyhasínání operantního podmíněného reflexu nastává, když chování přestane být odměňováno nebo dokonce začne být trestáno. Operantní podmiňování je součástí každé drezury či výchovy malého dítěte. • Metoda tvarování je zvláštní formou operantního podmiňování, uplatňuje se při výcviku složitější dovednosti. Zpočátku se odměňuje jakákoli reakce, která připomíná chování, kterého chceme docílit, později se odměňuje právě přesně jen to chování, které je cílem vychovatele. • Metodu tvarování užíváme nevědomě u dětí, když na počátku odměňujeme pochvalou jakýkoli pokus o výkon např. při přednesu říkanky, poté už jen dobré provedení. • Stejně tak se s úspěchem uplatňuje metoda tvarování u dětí s mentální retardací, kdy na počátku odměňujeme i jen pokus o splnění úkolu, poté jeho správné splnění (např. naučit se chodit na záchod). • Použití metody tvarování na lidské bytosti může být předmětem kritiky, ale slouží ke zvýšení lidské důstojnosti. Funguje operantní podmiňování již u novorozence? • U větších dětí a u dospělých stačí většinou slovní informace o tom, jaké výhody a nevýhody (odměny a tresty) přináší ta či ona aktivita, aby ji subjekt zvolil nebo se jí vyhnul, ale někdy je třeba zakusit následky svých činů na vlastní kůži (napříště pak udělá rychleji a přesněji to, co mu přinese žádoucí výsledek). • Lidské jednání na základě operantního podmiňování je rychlejší, pohotovější než jednání na základě vědomého rozhodování. • Studium mozkové fyziologie ukázalo, že k uvědomění dochází se zpožděním. • Např. když vrznou dveře, trvá asi půl vteřiny, než si to uvědomím, to už jsem ale ke dveřím otočen a dívám se, kdo přišel. Toto zpoždění si ale neuvědomuji. Operantní podmiňování ve zvláštních, málo přehledných situacích • Jsou situace, v nichž nalézáme řešení zkusmo a ani po jeho nalezení si nejsme vědomi souvislosti mezi svým jednáním a důsledky. • 1.) zisk z nemoci • Přetrvávající bolesti hlavy bez tělesné příčiny s přínosem pozornosti okolí a vyhnutí se povinnosti. • Nepodmíněným podnětem je výhoda, podmíněným je situace, v níž můžu výhodu získat a podmíněnou reakcí je bolest hlavy. • 2.) osvojování ideologie v totalitní společnosti, náboženské sektě či v rodině, kde se v základních vztazích předstírá, zamlčuje či lže • Členové těchto společenství se postupně naučí nejen o určitých věcech nehovořit, ale ani nepřemýšlet, aby s vyhnuli nepříjemné atmosféře, která plyne z kritiky učení sekty či totalitních názorů. • Malé dítě v rodině nemá jinou volbu než rodiče milovat a věřit jim. • 3.) mimické učení • Mimice se učíme v situacích, které nejsou vždy jasné a přehledné, navíc vlastní mimiku nemůžeme kontrolovat zrakem. • Zčásti je naše mimika výrazem spontánních citů, zčásti je výsledkem operantního podmiňování. • Podle reakcí okolí formujeme mimiku tak, že užíváme ty výrazy, které okolí posiluje a méně ty, které reakce okolí tlumí. • Podmiňování svého vlastního chování • Mohu se odměňovat něčím příjemným za dobře splněný úkol či nepříjemnou povinnost, napříště docílím rychlejšího rozhodování a účinnějšího jednání. Pozn.: kognitivní faktory učení • Principy klasického a operantního podmiňování jsou velmi jednoduché, proto tato jednoduchost okouzlila psychology první poloviny dvacátého století, hlavně americké behavioristy. Tvrdili, že veškeré lidské učení spočívá v klasickém a operantním podmiňování, které formuje nejen zvyky, ale i dovednosti, názory, postoje a celou osobnost. • Tato teorie nebyla trvale udržitelná. • V lidském učení hrají velkou roli kognitivní faktory, mezi nimiž je třeba zvlášť zdůraznit pochopení smyslu. Stejně tak v lidském učeni hraje roli vhled. V učení člověka se odehrává složitý a komplexní proces, který není možné redukovat do principů podmiňování. Učení pod vlivem modelu napodobování a identifikace • Mláďata některých živočišných druhů, zejména nejvyšších, se učí chování významnému pro přežití instinktivním napodobováním chování dospělých jedinců. • U člověka se tento instinkt projevuje např. u novorozence, když v prvních dnech života napodobuje mimiku osoby, kterou pozoruje. Tento instinkt působí i později, je však méně zřetelný. • • • • • • Dále existuje napodobování na základě: operantního učení rozumové úvahy sympatie touhy podobat se vzoru atd . • Dětské napodobování dospělého vzoru je výběrové, tzn., že dítě více napodobuje ty dospělé, k nimž je citově a existenčně vázáno, obvykle své rodiče. Zdařilé napodobení je pro dítě zdrojem uspokojení. • Zástupné operantní podmiňování: • Dítě učící se nějakému způsobu chování nemusí být samo odměněno, stačí, když je odměněn napodobovaný model. • Napodobuje toho, kdo v jeho očích jedná úspěšně – kdo získá to, co si přál, unikne hrozbě, zdolá protivníka, je obdivován atd. • Napodobování podporuje i mohutná postava a mocný hlas, později i společenská prestiž: • Nadřazená role, mládí, krása, nákladné oblečení či auto… • Napodobováním (v reálu či formou hry) se člověk učí: – jednoduché způsoby jednání, např. uvolnění místa v autobuse – složité strategie a role, které má ve společnosti hrát, např. role podřízeného i nadřízeného, učitele atd. (často člověk odpozorované jednání uplatní až po dlouhé době, kdy k tomu dostane příležitost) • Identifikace s modelem zahrnuje i napodobování, ale je zde něco navíc. Spočívá ve zvnitřnění modelu – ve své fantazii se dítě doslova stává modelem /matkou, kamarádem, oblíbenou filmovou postavou/, s nímž se identifikuje. • Přispívá k sebevědomí a pocitu bezpečí. • Zvnitřněním dítě přejímá nejen způsoby jednání, ale i názory, hodnoty a mravní normy modelu, jež se tak stávají obsahem jeho svědomí. • Zvnitřněné názory už pak nechápe jako přejaté od modelu, ale jako samozřejmé a absolutně platné. Jedná-li model v rozporu s nimi, dítě jej odsoudí. • Příklad prolínání různých mechanismů učení. • Potrestání dítěte za svévolné násilí proti jinému dítěti tělesným trestem • Chlapci, kteří měli s otcem horší vztah, se násilí dopouštěli často i v dalším životě – vliv napodobování – otec mu ukázal, co si může dovolit ke slabšímu. • Chlapci, kteří měli s otcem blízký vztah a chápali trest jako spravedlivý, se násilí dopouštěli méně.