Transcript Relig5
5. Řecko: předřecké motivy v mysteriích
a „normální“ řecké náboženství
• 1. tisíciletí před n. l. (na starším základě).
• Extrémní příklon k mýtu, zobrazování a „hrám“,
později divadlo…
• Mysteria jako relikt starších kultur.
• „Homérské“ náboženství a jeho proměny v průběhu
antiky.
• Panhelénská („všeřecká) kultovní centra: hry, divadla
a věštírny.
• Posvátná místa, oltáře, chrámy a sochy.
5. 1. Řecko: Mysteria jako relikty starších kultur
• Mysteria jsou v Řecku nejspíš reliktem kultur doby bronzové,
občas asi šlo o přechodové (iniciační) rituály, mnohdy s
využitím metamorfované neolitické tematiky (zemědělské).
• Neřecké souvislosti: Thrákové, maloasijské a ostrovní kultury
(Kyklady, Kréta), Foiníčané.
• V řecké antice se další proměnou stala s přechodového rituálu
mysteria.
• Často v uzavřeném prostoru (v chrámu pro lidi uvnitř).
• Nejslavnější mysteria v Řecku:
– Eleusinská
– Samothrácká
– Fenejská, Lykosúrská (v Arkádii na Peloponésu); Naxijská (Gyroulas)…
5. 1. 1. Eleúsis
• Od archaické řecké antiky je to athénský státní kult, vedený ovšem údajně
thráckým rodem Eumolpovců.
• Analogie plodnosti země, pole, zvířat, žen.
• Vegetační cyklus, setba a sklizeň, metafora pole.
• Člověk je pozemšťan, závislý na nebi (počasí) a zemi (úrodě):
• „Rosu dejte nebesa shůry, otevři se země a vydej spásu!“
• Individualita, smrtelnost a sex patří k sobě, jsou to různé stránky téže
životní dispozice – izolovaně není nic z této trojice možné:
• „Zrno, pokud nezemře, nevydá plod.“
• O eleusinských mysteriích víme hodně, avšak krom toho hlavního.
•
Viz fotky z areálu, z místního muzea, nálezů jinde.
5. 1. 1. 1. Eleúsis - obřad
• Několikadenní obřad začíná průvodem z Athén (něco přes 15 km).
• Podmínky zasvěcení:
– Nebýt vrah
– Věk aspoň 15 let
– Rozumět aspoň pasivně řecky
• Veselé obscénnosti „na mostě“ v půli cesty = rozloučení s všedností.
• Průvod jde hledat ztracenou Persefonu (Koré, „Dívka“).
• Koupel v moři a tanec na kopci, oběť prasete, zakopání a vykopání březí
svině.
• Hlavní obřad ve zvláštním velkém chrámu pro lidi uvnitř, což jinak není v
Řecku obvyklé.
• Patrně divadelní představení příběhu o Démétér a Koré (Persefoné).
• Zázračně vyrostlý klas obilí, v noci „v přítomnosti obou bohyň“; účastník
má asi najít bohyně (nebo syna Koré) uvnitř sebe, ztotožnit se s nimi.
5. 1. 1. 2. Příběh (mýtus) o Démétér a Persefoné (Koré)
• Bohyně Démétér působí plodnost polí, zvířat a žen. Zobrazovaná jako stará
dáma v černém. Foto Démétér.
• Její krásná mladá dcera Persefoné (= Koré = „Dívka“) si vyšla natrhat
šafrán; náhodou tak činila u ústí podsvětí v Eleúsině, nejspíš o tom ani
nevěděla – a podsvětní bůh Hádés ji unesl. Foto: Persefoné (Koré), Hádés.
• Démétér to dlouho neví, truchlí, je naštvaná, ergo: neprší, pole nerodí,
zvířata nerodí, ženy nerodí, muži nemají radost z plození („konec světa“ na
řecký způsob).
• Démétér hledá dceru, až přijde do Eleúsiny, unavená usedne na okraj
studny. Tamní mladá princezna nebo služka Iambó nebo Iambé ji ukonejší
veselými oplzlostmi („iamby“), čímž ji přiměje k jídlu a pití (kykeón).
• Démétér se usadí v místním královském paláci, časem zasvětí prince
Triptolema do pěstování obilí.
5. 1. 1. 3. Příběh o nalezení mladé bohyně Persefoné (Koré)
• Démétér zjistí, že její dcera je dole v Podsvětí, u Háda.
• Démétér si vymůže, aby Hádés její dceru vrátil na svět.
• Hádés se ale pojistil tím, že s ní snědl rudé granátové jablíčko – a ona jedla
dokonce i s pecičkama.
• Proto už může na svět vždycky jenom na část roku - a navíc s Hádem čeká
syna.
• Původně asi dívčí iniciační rituál (do ženské dospělosti), přeznačený na
obecnou iniciaci do vztahů individuality, smrtelnosti a sexu.
• Původní kontext umění pěstování obilí (vegetační cyklus setby a sklizně)
zůstal.
5. 1. 2. Samothráké
• Mysteria na ostrově v severovýchodní Egeidě, nedaleko ústí Dardanel.
Kontexty námořnické až drsné. Víme o tom málo.
• Podmínky účasti: prý věk aspoň 18 let (asi ne vždycky, viz Arsinoé).
• Hlavními postavami jsou „Velcí bohové“ (Megaloi Theoi), čili Kabeirové
(Kabeiroi), což je ovšem řecká zkomolenina fénického výrazu „Velcí
bohové“ (Chabirim). Nejsou to žádní z normálních řeckých bohů, i když se
pak s některými dávají do souvislosti.
• Je to asi také o původu lidských schopností všeho druhu (k neduživému
„prvnímu člověku“ přicházejí Pronikavý a Moc). Viz fotky.
• Obřad prý začíná čímsi na způsob zpovědi, pokračuje jakýmsi nazíráním,
vrcholí prozřením (epopteia). Asi je to divoké (kam se hrabe slušňácky
sehraný hieros gamos v Eleúsině).
5. 2. Řecko: „Homérské“ náboženství
a jeho proměny v průběhu antiky.
• Mysteria máme za sebou, o jednotlivých „normálních“ řeckých bozích až
příště.
• Homérské eposy (kolem -800) ukazují náboženské reálie své doby i konce
doby bronzové („válka o Tróju“ v -12. století).
• Hésiodos podává (po roce -700) pokus o systematizaci náboženství.
Takových je pak víc.
• Koncem archaické doby (-6. století) se ustavuje ten typ řeckého
náboženství, který pak (výtvarně proměněný v klasické době) vytrvá do
konce antiky.
5. 2. 1. Bohové a lidé v řeckém náboženství
• Bohové jsou součástí světa; netvoří svět, jen ho pořádají.
• Bohové jsou součástí přírody, skutečnosti (fysis, φύσις). Řecko nezná
rozlišení na „přirozené a „nadpřirozené“.
• Bohové jsou věční, i když se rodí. Bohové jsou nesmrtelní, i když někteří
umírají, občas dokonce v pravidelném cyklu.
• Lidé jsou smrtelní, jsou „smrtelníci“.
• Vztah k bohům neurčuje víra, ale úcta (motlitby, oběti), mýty (poezie) a
zpodobování (výtvarné).
• Na rozdíl od bohů mají lidé vůli, což není nic moc.
• Nad lidmi (i bohy) vládne Osud (viz Odipús, texty O osudu, Drama o
probuzení). Jindy je Osud „úradek Diův“.
5. 2. 2. Příkazy a zákazy v řeckém náboženství
• Řecké náboženství není eupraktické, velice málo reguluje konkrétní
individuální život. Nemoralizuje, neomezuje. Pouze:
• Pět obecně zakázaných skutků:
– Vražda (zabití člověka mimo válku)
– Incest
– Nechat staré nemocné rodiče hladovět a bez péče
– Zrada státu ve stavu války
– Znemožnit průběh veřejné bohoslužby (pak zneužíváno)
• Ostatní činy nejsou vždy dobré, ale závislé na kontextu; tyto jsou špatné
vždycky. Neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno.
• Malou roli má záměr (úmysl), spíš podle výsledku. Spíš než o hříchy jde o
„poskvrnění“ (miasma).
5. 3. Panhelénská kultovní centra
• Od -8. století stoupá role všeřeckých náboženských center, kde
se potkávají Řekové z různých kmenů a států. Tyto původně
lokální kulty mají jednotící roli. Hlavně:
–
–
–
–
Athény
Delfy (v horách, pohoří Parnássos)
Olympie (na Peloponésu, ne pod Olympem)
Délos (kykladský posvátný ostrov)
• Většinou jsou tam stará kultovní místa s novými chrámy, ale i
hry, divadla a věštírny.
• Pokračuje však tradice lokálních kultů, včetně třeba
jeskynních.
5. 4. Posvátná místa
• Opakování části fenomenologie náboženství (3.4.), vztažené na Řecko.
• Vrcholky hor: Olympos (je však jich víc), Parnássos, Kronův pahorek v
Olympii; Lykaion, Kylléné, Kótilion a Akrokorint na Peloponésu; Kynthos na
Délu; Zás na Naxu, …
• Jeskyně (většinou jde o jeskyně božího narození, často Diova): Psychro,
Mínoův stůl, Ída a Kamarská na Krétě; Hyakinthova na Délu, Zás na Naxu;
Kórycká nad Delfami; Hermova na Kylléné; kuriozitou je kontinuální (teď
pravoslavný) kult v jeskyni na ostrově Íraklia (Malé Kyklady).
•
•
•
•
•
Skalní terasy pod horami jsou typickými místy pro Apollóna (viz tam).
Prameny a bystřiny (věštné, nymf, Artemidy).
Zelenající se mokřadla nebo lesy (Artemidy, nymf, Pana).
Mysy (Poseidóna), například Súnion.
Pahorky v centru města osídluje často Athéna, např. athénská akropolis.
5. 5. Hry
• Nejde jen o sport, konají se k potěše bohů i lidí a mají sakrální význam.
• Navazují na hostinské a pohřební hry pozdně bronzové doby.
• Konají se k uctění poraženého, někdy i k oslavě vítěze. Protivníka je totiž
nutné úplně zničit a pak uctít. Později z toho pošlo: „Sláva vítězům, čest
poraženým!“
• Různé discipliny, hlavně atletické (běžecké) a jezdecké.
• K tomu se staví stadion, délka jeho tratě je taky délkovou jednotkou.
• Nejslavnější antické stadiony (stadia v místech panhelénských her):
–
–
–
–
Olympie: K uctění poraženého Krona a oslavě Diova vítězství
Delfy: K uctění poraženého Pythóna a oslavě Apollónova vítězství
Nemea: Na památku zemřelého maličkého prince Ofelta
Isthmia: Na počest zabitého vozataje
5. 6. Věštírny
• Věští Zeus. Někdy sám, např. skrze šumění dubu, zvuk větru (Dódóna);
blesky; let ptáků; házení kostek (původně kůstky z nártu ovce).
• Často prostřednictvím Apollóna, který promlouvá skrze věštkyni, jejíž hlas
někdy musí interpretovat theologové.
• Nejslavnější Apollónovy věštírny:
– Delfy (Delfoi) – složitý rituál, po předběžných věštbách a očištění pýthie v
Kastalském prameni se věští v podzemí Apollónova chrámu, u Dionýsova
hrobu, na trojnožce s „dračími“ zuby. Věštírna je úzce spojena s dějinami řecké
filosofie
– Kláros a Didyma v Iónii (Malá Asie, teď v Turecku)
• Řekové ctili a pak i převzali taky Ammónovu věštírnu v oáze Siva v Egyptě.
• Další věštírny:
– Věštírna mrtvých (Nekromanteion) v severozápadním Řecku
–
Kuriozitou je maličká věštírna na kykladském ostrově Amorgu, kontinuálně fungující do roku 1958
5. 7. Oltáře a oběti
• Lidské oběti v Řecku skoro přestaly už v době bronzové, ale výjimky ještě z
-6. století a v rustikálním prostředí i mnohem později (Lykaion).
• Zvířecí oběti jsou běžné, včetně většího počtu býků (Artemidě), což
vyžaduje masivní oltář a odtok krve.
• Upečené maso se společně sní, je to společná hostina lidské obce pospolu
i s bohy, jakési „přijímání“.
• K podobnému identifikačnímu přijímání slouží i rhyton.
• Obětní koláčky, ječmen...
• Úlitby: víno, mléko, voda… (občas krev ovce).
• Oheň, vykuřovadla (kadidla).
• Květiny, oběť slov (modlitba, logiké thýsia). Co je víc? Co je lepší?
• Oltář je většinou před chrámem, a musí odpovídat typu obětí.
• Viz fotky: oltáře, rituál a rituální náčiní.
5. 8. Chrámy
• Původně spíš jenom zvýraznění posvátného místa, třeba ohrádka kolem
posvátného stromu, jako se uchovala v Dódóně. Temenos.
• Už koncem bronzu palácová posvátná ohniště a chrámové místnosti.
• Od -8. století se staví skutečné chrámy.
• V -6. století dostávají podobu, jakou si u antického chrámu každý
představuje. Dál už je to otázka spíš jen proměn výtvarného kánonu.
• Bohoslužba se obvykle děje před chrámem!
• V chrámu je běžným lidem nepřístupná místnost, adyton.
• Uvnitř chrámu je socha božstva, která se na svátky vynáší. Kněží (kněžky) o
ni pečují. Kolem jsou další sochy, i venku.
• Pod chrámem nebo vedle chrámu bývá pramen.
5. 9. Sochy a výtvarno
• Posvátná socha zpřítomňuje sílu toho božstva, které znázorňuje. Lidé se
klaní zobrazenému božstvu, ne té soše (i když…).
• Od konce archaické doby se postupně vyděluje kategorie „umění“, předtím
splývala s náboženstvím nebo se řemeslem. Souvisí to s výtvarným
verismem (realismem) a s objevem perspektivy (kolem -400).
• Proto například Platón považuje „umění“ za úpadkové.
• Je jen velice málo kultur, které rozlišují „umění“ a „náboženské ztvárnění “:
– Řecko od klasické doby do konce antiky
– Evropa od renesance
– Prý něco v Číně (snad od středověku?)
•
Skoro do konce klasické doby se v Řecku dodržuje zvyk, že bohové a muži se
zobrazují převážně bez oděvu; bohyně a ženy oblečené. Na řeckém Východě je
tomu ovšem naopak.