Transcript Dysartrie

Vývojová dysartrie vzniklá nejčastěji v důsledku DMO
Získaná dysartrie vzniklá nejčastěji v důsledku neurogenních onemocnění



Dětská mozková obrna (DMO) je souhrnný název
pro poruchy vývoje hybnosti, vzniklé poškozením
mozku v časném vývoji dítěte.
Terminologický vývoj a vztahy: DMO, perinatální
encefalopatie, LMD, ADHD…
chronické postižení mozkové tkáně, mnohotvárné
a proměnlivé - vyvíjející se příznaky v oblasti
hybné,rozumové, senzitivně senzorické a ve
výkonu řeči vývojová dysartrie.

Příčiny jsou prenatální (infekce, oběhové
poruchy, krvácení v 1.trimestru…), perinatální
(novorozenecká asfyxie, nedonošenost –
nezralost CNS…), postnatální (záněty horních
cest dýchacích, střevní infekce se zažívacími
poruchami v časném období…).



Spasticita, atetóza, chorea, rigidita, ataxie,
tremor…
Formy DMO: spastické (diparetické,
paukospastické, hemiparetické,
kvadruparetické) a nespastické (dyskinetické,
hypotonické)
Dysartrie: korová, pyramidová,
extrapyramidová, mozečková, smíšené typy,
bulbární


Dysartrie zahrnují skupinu příbuzných řečových
poruch, které jsou způsobeny nedostatky svalové
kontroly řečových mechanismů, motorické
realizace řeči při dýchání, fonaci, rezonanci a
artikulaci.
Získané dysartrii u dospělých osob není věnována
potřebná pozornost, ačkoliv je poměrně častá.
příčiny
• CMP, úrazy hlavy,stavy po operacích mozku
• Degenerativní onemocnění CNS
• Motorická porucha, při níž jsou jazykové a kognitivní složky
zachovány
projevy • Porušeny jsou: dýchání, fonace, rezonance, artikulace
• Psychosociální, komunikační omezení
• Nezbytnost obnovovacího učení, problémy mohou
důsledky perzistentně přetrvávat
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Korová dysartrie –nádech spasticity,váznou
složitější pohyby
Dysartrie spastická (pyramidová,centrální)spastická obrna mluvidel
Dysartrie flacidní (periferní, chabá, bulbární)
Dysartrie ataktická (cerebellární, mozečková)
Dysartrie extrapyramidová (hypokinetická) mluva
nezřetelná,pomalá,mumlání
Dysartrie extrapyramidová (hyperkinetická) mluva
neuspořádaná, artikulace nezřetelná, žmoulavé
pohyby jazyka




Cvičení dechová, fonační, artikulační a rezonanční
Rytmizační a intonační postupy
Reflexní terapie, relaxování , inhibiční polohování –
facilitace (Bobath, Vojta, Kabát, synergetická
reflexní terapie, Castillo Morales reflexní terapie)
Využití neverbální komunikace a komunikačních
pomůcek
Bazální stimulace je vědecký pedagogicko –
ošetřovatelský koncept s více než třicetiletou
historií, který podporuje v nejzákladnější (bazální)
rovině lidské vnímání, hybnost a komunikaci


Prostřednictvím smyslů vnímá člověk sebe sama a
okolní svět.
Strukturovaná péče dle konceptu bazální stimulace
podporuje na základě sestaveného individuálního
plánu péče o klienta jeho vnímání, komunikační,
kognitivní a pohybové schopnosti. S tím úzce
souvisí i uspokojování potřeb udržovat a upevňovat
vztahy.


Lidé v těžké životní situaci s omezenými
možnostmi komunikace, vnímání a pohybu
potřebují strukturovanou péči, která jim umožní
integraci do života s maximálním využitím jejich
dřívějších životních návyků a zkušeností.
Cílem péče v konceptu bazální stimulace je
pochopit potřeby klienta, porozumět stylu jeho
komunikace a na základě toho mu poskytnout
prostor pro orientaci, jistotu a další rozvoj jeho
osobnosti.



Kognitivní vývoj si nelze představit bez prodělané
zkušenosti s pohybem???
Kognitivní vývoj zahrnuje vnímání, myšlení,
pozornost, rozvoj řeči a také doprovodných
emocionálních a sociálních procesů.
Lidé v těžkých životních situacích (onemocnění,
úraz, vrozené mentální, senzorické či somatické
postižení..) jsou omezení ve svých komunikačních a
pohybových schopnostech



Motorická deprivace podporuje vznik změn v oblasti
vnímání tělesného schématu, což následně zhoršuje
orientaci v okolním prostředí.
Důsledkem nedostatku nebo úplné absence
(málopodnětnost) senzorických podnětů z okolního
prostředí je senzorická deprivace.
V důsledku senzomotorické deprivace vznikají stavy
zmatenosti, dezorientace, poruchy hybnosti a
sebeobslužných činností, sekundární změny v oblasti
intelektu, neschopnost adekvátně komunikovat,
snižuje se celková výkonnost.



Somatická celotělová stimulace podporuje vývoj a
upevnění vnímání tělesného schématu a rozvoj
tělesné identity.
Receptory v kůži (Vater-Paciniho tělíska) a také
proprioreceptory (receptory ve svalech, šlachách a
kloubech) umožňují vnímání vibračních podnětů.
Vibrační vnímání umocňuje somatické vnímání.
Vestibulární aparát má schopnost určit a uvědomit
si pohyb, polohu a změnu pozice – úzce souvisí se
somatickým vnímáním. Bazální stimulace tyto
elementární stimuly zprostředkovává.


Je základem pro budování (udržování) vlastní
tělesné identity u lidí po úrazech mozku, CMP, děti
s DMO, s neurologickými onemocněními,
dlouhodobou imobilitou…
Část těla neintegrovaná do tělesného schématu
má za následek změny její hybnosti, protože
pohybu předchází myšlenka na pohyb. Imobilita,
nečinnost má za následek ztrátu vzpomínek na
pohyb a změny ve vnímání tělesného schématu.



Nejasné a chaotické doteky vyvolávají pocity
nejistoty.
Při stimulaci tělesného schématu v konceptu BS je
důležité provádět stimulaci současně oběma
stranám těla – a tím podporovat symetrické
vnímání těla a uvědomovat si tělesnou osu.
Kvalita stimulace je závislá na kvalitě doteku. Ruce
jsou komunikačním médiem umožňují
uvědomovat si spoustu informací o sobě samém a
okolním světě.




Podpora vnímání, komunikace a hybnosti klientů
Užívají se techniky stimulace: somatické (masáž,
částečná nebo celková koupel, zábal,
polohování…), taktilně – haptické (hmatové),
vestibulární, vibrační, orální (týkající se úst),
optické (zrakové, olfaktorické (čichové) a auditivní.
Tyto techniky zohledňují biografickou anamnézu,
individualitu a současný mentální a zdravotní stav
klienta.
MSD – masáž stimulující dýchání, cíl je dosáhnout
pravidelného, klidného a hlubokého dýchání
1.
2.
3.
4.
5.
Přivítejte se a rozlučte se s klientem pokud možno
stejnými slovy.
Iniciální dotek – při oslovení se klienta dotkněte
na stejném místě.
Hovořte zřetelně, jasně a ne příliš rychle.
Nezvyšujte hlas, mluvte přirozeným tónem.
Dbejte, aby tón vašeho hlasu, vaše mimika a
gestikulace odpovídaly významu vašich slov.
Při rozhovoru s klientem používejte takovou
formu komunikace, na kterou byl zvyklý
(anamnéza).
7. Nepoužívejte v řeči zdrobněliny.
8. Nehovořte s více osobami najednou.
9. Při komunikaci s pacientem se pokuste redukovat
rušivý zvuk okolního prostředí.
10. Umožněte klientovi reagovat na vaše slova, a to
zejména v případě facilitované komunikace.
6.