Transcript Soudní kontrola veřejné správy

Soudní kontrola veřejné správy – přehled. Správní
soudnictví – pojem, účel a koncepce současné právní
úpravy. Ústavní soud. Evropský soud pro lidská práva.
jde o kontrolu, kterou vykonávají subjekty
stojící mimo VS - tedy tzv. vnější kontrola
VS,
 kontrolovaná = VS, kontrolující = orgán
stojící mimo VS
Vykonávají ji:
 Správní soudy
 (Civilní soudy podle části páté o. s. ř.)
 Ústavní soud
 ESLP

Historický exkurz
 Roku 1867 byl jako část tzv. prosincové ústavy přijat zákon č. 144/1867
ř. z., o moci soudcovské (čl. 15 - „Měl-li by se mimo to někdo
rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých právích
za zkrácena, má toho vůli, domáhati se práva svého před soudem
správním ve veřejném a ústním řízení proti zástupci úřadu správního.
V kterých případnostech bude soud správní rozhodovati, jak bude složen
a jak řízení před ním půjde předse, ustanoví se zvláštním zákonem.“)


Zvláštní zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu byl přijat až o
osm let později na podzim roku 1875. Došlo ke zřízení Správního
soudního dvora se sídlem ve Vídni, který měl na starost „jakousi
všeobecnou kontrolu právní v oboru správy.“ Správní soudní dvůr byl
jediným soudním orgánem zabývajícím se správním soudnictvím v této
době.
Existoval pouze jediný typ soudního řízení správního, který byl
srovnatelný a podobný s dnešním řízením o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu. Řízení mohlo být zahájeno pouze na návrh a po
vyčerpání všech právních prostředků ochrany, které je možno použít ve
správním řízení. Správní soud nerozhodoval v tzv. plné jurisdikci – tedy
přezkoumával pouze zákonnost rozhodnutí.



Po vzniku Československé republiky roku 1918 došlo k vydání
zákona č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení
kompetenčních konfliktů. Jednalo se o převzetí a jen částečné
drobné pozměnění zákona o zřízení správního soudu z roku
1875. Stejně jako předtím Správní soudní dvůr ve Vídni, tak i teď
Nejvyšší správní soud byl nejdůležitější institucí, která prováděla
kontrolu veřejné správy. Nejvyšší správní soud byl zřízen pro celé
území nově vzniklého státu.
Z dikce § 88 odst. 1 Ústavy z roku 1920 – „Soudní ochranu proti
správním úřadům poskytuje v nejvyšší stolici soud složený z
neodvislých soudců a zřízený pro území celé republiky.“ - je
patrné, že bylo zamýšleno vytvořit celou soustavu správních
soudů. Nicméně k tomuto nebylo přistoupeno a NSS zůstal
jedinou institucí zabývající se správním soudnictvím.
Snahy o decentralizaci správního soudnictví nebyly uvedeny v
život.





Ústava Československé republiky z roku 1948 v § 137
odst. 1 výslovně uvádí, že pro území Československé
republiky se zřizuje vedle nejvyššího soudu, nejvyššího
vojenského soudu také soud správní – pouze soud správní,
nikoli nejvyšší správní soud.
Zákon, který by provedl ústavní ustanovení týkající se
správního soudnictví, však vydán nebyl.
Zákonem č. 166/1949 Sb., o sídle správního soudu došlo
k přesídlení Nejvyššího správního soudu do Bratislavy,
Ve výčtu soudů, které vykonávají soudnictví na území
Československé republiky, učiněném v zákoně č. 64/1952
Sb., o soudech a prokuratuře již (Nejvyšší) správní soud
nefiguruje.
K jeho explicitnímu zrušení došlo zákonem č. 65/1952
Sb., o prokuratuře, kdy dle §18 odst. 2 „zrušeny jsou
všechny předpisy o správním soudu.“



Dle občanského soudního řádu z roku 1950 zůstala možnost soudního
přezkumu správních rozhodnutí zachována pouze pro oblast sociálního
a nemocenského pojištění a prováděly jej soudy civilní.
Ani občanský soudní řád z roku 1963 nepřinesl zlepšení. I nadále se
uplatňoval enumerativní princip, došlo k mírnému rozšíření některých
dalších rozhodnutí správních orgánů, které bylo možno přezkoumávat
na základě opravného prostředku, avšak nadále civilním soudem.
Dozor nad zachováváním zákonnosti v rozhodovací činnosti správních
orgánů vykonával generální prokurátor a to tak, že upozorňoval správní
orgány na závady, které při jejich činnosti zjistil a pokud zjistil, že
rozhodnutí nebo opatření jsou protizákonná, mohl podat protest.
Později, když došlo k přijetí nového zákona o prokuratuře nejednalo se
již pouze o dozor generálního prokurátora nad správními úřady, ale o
všeobecný dozor prokuratury. Nad zákonností právních předpisů, jiných
aktů či zákonností postupů a rozhodnutí správních orgánů dohlížel jak
generální prokurátor, tak i jemu podřízení prokurátoři.




K obnově správního soudnictví navázáním na rakouskou tradici
došlo až po listopadu 1989. K zakotvení správního soudnictví na
ústavní úrovni došlo ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým
se uvozuje Listina základních práva a svobod (čl. 36 odst. 2).
Zákonem č. 519/1991 Sb. došlo k novelizaci občanského
soudního řádu z roku 1963, do něhož byla vložena nová část
pátá.
Poté, co došlo k rozdělení Československa, Ústava z roku 1993
nově zakotvila existenci Nejvyššího správního soudu.
Listina základních práv a svobod z roku 1993 převzala zakotvení
správního soudnictví v úplně stejné podobě, jak to činila Listina
z roku 1991. Správní soudnictví však bylo i nadále zahrnuto
v občanském soudním řádu. Vykonávaly jej obecné soudy.
Tyto soudy mohly rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat
jednak na základě žaloby proti (pravomocnému) rozhodnutí
správního orgánu, ale také i na základě opravného prostředku
proti (nepravomocnému) rozhodnutí správního orgánu.








Přelom - nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, kterým
došlo ke zrušení celé části páté občanského soudního řádu.
Stěžejní důvody:
1) rozpor právního zakotvení organizace správního soudnictví mezi ústavní a
zákonnou úrovní (doposud nedošlo ke zřízení formálně ústavně zakotveného
Nejvyššího správního soudu),
2) jednoinstančnost soudního řízení (i když Listina ani Ústava, ani mez.smlouvy
vícestupňové soudnictví jako základní právo negarantuje, není sporu o tom, že
požadavek na vytvoření mechanismu sjednocení judikatury vyplývá z požadavků
kladených na stát, jež sebe definuje jako stát právní;
3) absence tzv. plné jurisdikce (k výkladu pojmu „plná jurisdikce“ srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004 – 89 či
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006 – 99).
4) velice úzké vymezení předmětu správního soudnictví (např. neexistovala soudní
ochrana před bezprostředními zásahy, ochrana před nečinností správních orgánů,
nebylo možno vyslovit nicotnost rozhodnutí),
5) aktivní žalobní legitimace vázána pouze na podmínku účastenství v předchozím
správním řízení.
Následně byla přijata nová právní úprava správního soudnictví – zákon č.
150/2002 Sb., soudní řád správní – jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003.
Stávající koncepce a právní úprava správního soudnictví
 Správní soudnictví slouží především k ochraně veřejných subjektivních práv. Vedle
toho správní soudy rozhodují i v dalších věcech stanovených zákonem.
 Správní soudnictví je nadstavbou k systému prostředků ochrany práv v rámci
veřejné správy, přichází na řadu, až když ochrana práv ve veřejné správě nebyla
účinná - zásada subsidiarity správně soudní ochrany.
 X rozhodování SO v soukromoprávních věcech = část pátá o.s.ř.
 Nestanoví-li tedy zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany
práv jen na návrh – tj. výlučně zásada dispoziční, projev principu vigilantibus iura
scripta sunt


a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. –
subsidiarity soudní ochrany – viz např. rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2005, čj. 2 Afs
98/2004-65:
„Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním
žaloby k soudu [§ 5, § 68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady
subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního
řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny
prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po
jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum
správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany
subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se
uvnitř veřejné správy.“

V ČR ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud

zřízen soudním řádem správním, srov. i čl. 91 Ústavy

sídlo Brno

jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví
zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech, a

dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem (kompetenční
žaloby, některé věci politických stran – rozpuštění, pozastavení a znovuobnovení činnosti,
některé volební věci – volby do parlamentu, Evr.parlamentu, prezidenta, do 1.1.2012 i OOP),
dále

sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich
základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti
soudů ve věcech určitého druhu.

v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů se může při své rozhodovací
činnosti usnést na zásadním usnesení.




rozhoduje v senátech nebo v rozšířených senátech,
fungovala také dvě kolegia (finančně správní a sociálně správní), ale k 1. 1. 2014 byla zrušena
plénum – všichni soudci NSS
státní správa NSS – MS, předseda, místopředseda NSS



Krajské soudy
nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných
senátech složených z předsedy a dvou soudců,
ale, ve věcech důchodového pojištění, nemocenského
pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v
nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle
předpisů o zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné
nouzi a státní sociální podpory, ve věcech přestupků,
mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění,
rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o
zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince, jakož i v
dalších věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon,
rozhoduje specializovaný samosoudce.
Pravomoc soudů
Soudy ve správním soudnictví rozhodují:

a) o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu

b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu,

c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,

d) o kompetenčních žalobách,

f) ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda,

g) ve věcech politických stran a politických hnutí,

h) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.
Příslušnost soudů:

K řízení je věcně příslušný krajský soud, pokud s.ř.s. či zvláštní zákon nestanoví jinak.

K řízení je místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany,
opět za podmínky, že s.ř.s. či zvláštní zákon nestanoví jinak.

Ve věcech důchodového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s
důchody a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením,
průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je
k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popř. v
jehož obvodu se zdržuje.





Správní soudnictví nepokrývá celou oblast z pohledu soudní ochrany
adresátů veřejné správy před vadnými správními rozhodnutími.
S účinností stávajícího soudního řádu správního byla tato kompetence
svěřena dílem i obecnému soudnictví - v obecném soudnictví mohou
soudy znovu projednat tentýž spor či jinou právní věc, která vyplývá ze
vztahů soukromého práva a o které pravomocně rozhodl správní orgán.
Rozlišujícím kritériem pro poskytnutí soudní ochrany je tak skutečnost,
zda předmětné správní rozhodnutí zasahuje do veřejných či soukromých
subjektivních práv a povinností.
§ 244 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní
samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního
předpisu (tj. „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o
jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva a nabylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc
projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Úprava v části páté občanského soudního řádu se pak omezuje
především na úpravu některých specifických procesních otázek a
v dalším odkazuje na přiměřené použití obecné úpravy občanského
soudního řízení, obsažené v části první až čtvrté o. s. ř.
Jde o kontrolu VS ?
 řízení podle části páté o. s. ř. není řízením kasačním;
 důvod - obecné soudy v daném řízení nerozhodují prioritně v postavení
soudního orgánu kontrolujícího zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné
moci vydaného ve správním řízení v oblasti veřejnoprávních vztahů, jímž
mělo být zasaženo do subjektivního veřejného práva dotčeného
účastníka řízení, nýbrž rozhodují o právech a povinnostech (právních
poměrech) hmotně právně založených v oblasti soukromoprávní, do níž
tu správní orgány z pozice vrchnostenské ingerují zcela výjimečně, díky
zákonné úpravě, která jim tuto pravomoc svěřuje (zpravidla z důvodů
čistě praktických) + ostatně správní orgán v řízení podle části páté o. s.
ř. – na rozdíl od správního soudnictví – nemá postavení žalovaného;

na stranu druhou - důsledkem podání žaloby podle části páté o. s. ř. je
přezkum rozhodnutí jiného (správního) orgánu, neboť jak dodává
Ústavní soud, „domáhá-li se žalobce v těchto případech ochrany, pak je
tomu nepochybně proto, že se cítí být dotčen tím, jak správní orgán jeho
věc rozhodl“ (Nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS
300/06). Přezkumný aspekt se pak projeví mimo jiné i v tom, že soud
žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu
nebo o jiné právní věci správně (§ 250i o. s. ř.).





K žalobě je legitimován ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti
založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta.
Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
obsahovat: označení účastníků řízení, sporu (nebo jiné právní věci, o
které správní orgán rozhodl), a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení
skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom,
v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na
svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem
provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc
soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc
soudem rozhodnuta.
Žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí
správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Žaloba je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním
orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné
opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost
projednány.
Podání žaloby nemá odkladný účinek, ale soud jej na návrh může
přiznat.






K řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy
rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vkladu práva k
nemovitým věcem.
Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před
správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní
někdo, kdo je jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení.
V průběhu řízení před soudem nesmí být změněn okruh
účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu.
Návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení
před soudem změněn.
Účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a
označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení
přípravného jednání, nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato
příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení
před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a
důkazům se nepřihlíží (+určité výjimky).
Soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním
orgánem.
Rozhodnutí o žalobě
 Soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně, někým, kdo k
žalobě není oprávněn, nebo je-li nepřípustná.
 Zastaví řízení - byl-li vzat zpět návrh, kterým bylo zahájeno
řízení před správním orgánem, a souhlasí-li s tímto zpětvzetím
návrhu ostatní účastníci řízení, soud řízení zcela, popřípadě v
rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Zastaví-li soud řízení, pozbývá
rozhodnutí správního orgánu účinnost v rozsahu, v němž je
usnesením soudu dotčeno. Uvedený následek musí být uveden ve
výroku usnesení o zastavení řízení.
 Soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán
rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
 Dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má
být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve
věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí
správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem
soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku
rozsudku.
Ústavní soud
 představuje specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti (viz
čl. 83 Ústavy), resp. státní orgán soudního typu, který se zabývá
kontrolou ústavnosti a v některých případech též zákonnosti
jednání orgánů veřejné moci;
 jde o představitele modelu koncentrovaného a specializovaného
ústavního soudnictví;
 je jedním z vrcholných ústavních orgánů, jenž je formálně
oddělen od soustavy „obecného soudnictví“, a jehož hlavním
úkolem je především v rámci dělby státní moci působit na ostatní
komponenty této moci,
 jádrem jeho činnosti se jeví především následná, abstraktní i
konkrétní kontrola ústavnosti norem, incidentní kontrola
ústavnosti a preventivní kontrola ústavnosti mezinárodních
smluv.
 postavení Ústavního soudu, jeho složení i činnost upravuje již
samotná Ústava ČR (čl. 81 až 82), podrobnější úpravu pak
nalezneme v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.






Pravomoc a působnost Ústavního soudu je nastavena poměrně
široce (srov. čl. 87 Ústavy), z pohledu správního práva nás však
budou zajímat především tyto kompetence Ústavního soudu ve
vztahu k veřejné správě:
- kontrola ústavnosti a zákonnosti právních předpisů,
- incidentní kontrola ústavnosti, tj. rozhodování o (obecných)
ústavních stížnostech proti zásahům orgánů veřejné moci do
ústavně zaručených základních práv a svobod,
- rozhodování o tzv. komunálních stížnostech, tj. stížnostech
orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu do
samosprávy,
- posuzování zákonnosti rozhodnutí o rozpuštění politické
strany nebo jiného rozhodnutí týkajícího se činnosti politické
strany,
- rozhodování sporů o rozsah kompetencí státních orgánů a
orgánů územní samosprávy.
Kontrola ústavnosti a zákonnosti právních předpisů

Na základě čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy „Ústavní soud
rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li
v rozporu s ústavním pořádkem, a dále o zrušení jiných právních
předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s
ústavním pořádkem nebo zákonem.“
 Podrobněji je pak řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů
upraveno v § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Z širšího úhlu pohledu - i pokud se jedná o přezkum a případné
zrušení zákona, má tato kompetence Ústavního soudu vliv – byť nepřímý
– na samotnou veřejnou správu,
 přímý kontrolní vztah mezi Ústavním soudem a veřejnou správou se ale
projevuje v rámci rozhodování o návrzích na zrušení jiných právních
předpisů , tj. obecně nařízení a statutárních předpisů, jichž je veřejná
správa, resp. moc výkonná samotným tvůrcem.
 Konkrétně: nařízení vlády (čl. 78 Ústavy), vyhlášky ministerstev a jiných
správních úřadů, vč. některých regionálních (čl. 79 odst. 3 Ústavy),
nařízení obcí a krajů (čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky
obcí a krajů (čl. 104 odst. 3 Ústavy).
Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávněni
podat:

vláda,

skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů,

senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,

ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, nebo
ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 téhož zákona,

zastupitelstvo kraje,

Veřejný ochránce práv,

Ministerstvo vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce, kraje nebo hl.
města Prahy za podmínek stanovených v jednotlivých zákonech upravujících územní
samosprávu,

věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, jde-li o návrh na zrušení nařízení
kraje nebo hlavního města Prahy za podmínek stanovených v zákonech upravujících územní
samosprávu,

ředitel krajského úřadu, jde-li o návrh na zrušení nařízení obce za podmínek stanovených
v zákonu o obcích,

zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního
obvodu obec náleží,

plénum Ústavního soudu, jsou-li dány důvody podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (tj.
v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti).

(Pozor -navrhovatelé č. 1 až 6 a 11 mohou podat návrh na zrušení kteréhokoli podzákonného
předpisu, zbývající navrhovatelé mají legitimaci pouze ve vztahu k některým těmto předpisům).






Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah jiného právního předpisu z hlediska
jeho souladu s ústavními zákony a zákony a zjišťuje, zda byl přijat a vydán
v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Vedle navrhovatele je účastníkem řízení ten, kdo jiný právní předpis, jehož
zrušení je navrhováno, vydal. Současně je pak návrh zaslán též Veřejnému
ochránci (může sdělit, že vstupuje do řízení; učiní-li tak, má postavení vedlejšího
účastníka řízení).
O návrhu rozhoduje plénum Ústavního soudu. Dojde-li k závěru, že jiný právní
předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo
zákonem, nálezem rozhodne, že tento právní předpis nebo jeho jednotlivá
ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Jinak návrh zamítne.
Nález je konečný a vyhlašuje se ve Sbírce zákonů. Vykonatelnost nálezu nastává
dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak
(tímto dnem přestává být zrušený právní předpis součástí českého právního řádu).
Pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen,
zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze
vykonávat.
Závěrem lze ještě doplnit, že zákonodárce při přijímání soudního řádu správního
nezohlednil, resp. nevyužil čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy, které umožňuje, aby
zákon svěřil rozhodování o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich částí
Nejvyššímu správnímu soudu.
(Obecná) ústavní stížnost

Na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud také o ústavní stížnosti
proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených
základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí,
že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem
orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
pořádkem.

Ústavní stížnost tak představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a
svobod fyzických a právnických osob.

Tato základní práva a svobody představují materiální předmět řízení a jsou ohniskem
pozornosti Ústavního soudu.

Procesním předmětem řízení pak je rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci,
který je způsobilý tento materiální předmět narušit, a proti němuž ústavní stížnost brojí.

Ústavní soud ale není superrevizní instancí vůči jiným orgánům veřejné moci a nedisponuje
neomezeným právem přezkumu veškerých předchozích řízení. Vadnost rozhodnutí či jiného
zásahu proto musí spočívat vždy zásadně v nerespektování ústavně zaručených práv a svobod
stěžovatele.

Jde současně o prostředek subsidiární – jeho uplatnění musí zásadně předcházet vyčerpání
všech procesních prostředků, které stěžovateli k ochraně jeho práva či svobody poskytuje
český právní řád.

Základním smyslem institutu ústavní stížnosti je ochrana ústavněprávní sféry jednotlivce (tj.
subjektivní funkce) a zároveň také garance a další rozvoj ústavně zaručených základních práv a
svobod (tj. objektivní funkce).







Osobou oprávněnou k podání ústavní je fyzická nebo právnická osoba, a to za
podmínky, že je způsobilá být nositelkou příslušných ústavně zaručených základních
práv a svobod..
Co právnické osoby veřejného práva?
Ústavní soud přiznává státu či jiné veřejnoprávní korporaci legitimaci k podání ústavní
stížnosti, pokud vystupují v daných právních vztazích a v příslušném řízení jako
kterákoli jiná právnická osoba soukromého práva, jíž lze příslušné ústavně zaručené
právo či svobodu přičítat (např. právo na ochranu vlastnictví a majetku, ale i právo na
spravedlivý proces).
Pokud však stát (či jiný veřejnoprávní subjekt) vystupuje prostřednictvím svých orgánů
v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva vrchnostensky, čili jako nositel
veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních
práv a svobod a tudíž ani není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti.
Dle stanoviska pléna Ústavního soudu tak správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně
napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti
rozhodnutí správního soudu. (Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze
dne 9. 11. 1999).
Fyzické a právnické osoby jako účastníci musí být v řízení před Ústavním soudem
zastoupeny advokátem. Veřejnoprávní subjekty jako účastníci řízení (nikoli však jako
stěžovatelé!) zásadně zastoupeny být nemusí.
Osobou pasivně legitimovanou je orgán veřejné moci. (k pojmu moc veřejná viz
usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 75/93 ze dne 25. 11. 1993).









Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním
procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje;
Specifičnost ústavní stížnosti spočívá také v tom, že jde o subsidiární prostředek ochrany
základních práv a svobod. Zákon výslovně stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže
stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva
poskytuje (§75 odst. 1).
Zákon o Ústavním soudu se nepříliš přehledně věnuje vymezení těchto prostředků zejména v
§72 a v §75, z nichž vyplývá následující obecné shrnutí požadavků a charakteristik na takovýto
prostředek, jež musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti:
jde o prostředek zákonný, to znamená, že stěžovateli jej přiznává právní předpis se silou
zákona;
jde o prostředek, který přísluší stěžovateli - tedy stěžovatel ho má ve své dispozici a rozhoduje
se svobodně, zda jej uplatní, či nikoliv;
jde o prostředek, který slouží k ochraně práva stěžovatele (nikoli práva někoho jiného),
přičemž jde o prostředek efektivní – tedy způsobilý poskytnout adekvátní ochranu právu
stěžovatele;
jde o prostředek procesní: s jeho uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního či jiného
právního řízení;
rozlišování na řádné a mimořádné opravné prostředky není rozhodující;
nejde však o návrh na obnovu řízení a nejde o mimořádný opravný prostředek, který orgán,
jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho
uvážení.




Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým
ústavní stížnosti zcela vyhoví nebo ústavní stížnost zcela
zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne.
Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu,
které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké
ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým
zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo a
zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo
jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva
nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné
moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu
orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval,
a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před
porušením.
Komunální stížnost
 Na základě čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy rozhoduje dále Ústavní
soud o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti
nezákonnému zásahu státu.
 Tuto tzv. komunální stížnost může podat zastupitelstvo obce
nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí,
že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo
územního samosprávného celku na samosprávu.

Smyslem - ochrana postavení územních samosprávných
celků, jejichž samospráva je Ústavou zaručena (čl. 8) a jimž
Ústava výslovně přiznává i subjektivní práva na samosprávu (čl.
100 odst. 1).
 Ústava též stanoví limity přípustnosti zásahu státu do práva na
samosprávu, kdy v čl. 101 odst. 4 stanoví, že stát může
zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen
vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným
zákonem.

Napadat „již“ nezákonné zásahy do samosprávy – na rozdíl od obecných
ústavních stížností, které lze užít pouze ve vztahu k zásahům neústavním.
- komunální stížností lze napadnout pouze zásah směřující do oblasti
samostatné působnosti (tj. výkonu ústavně zaručené územní samosprávy),
nemůže se však týkat výkonu přenesené působnosti (tj. výkonu státní
správy)!

Jak uvádí v jednom ze svých nálezů Ústavní soud, „základem svobodného

státu svobodná obec nadaná v příslušném rozsahu veřejnou mocí, kterou
vykonává buď přímo, nebo skrze své orgány. Má-li být tudíž respektována
idea právního státu, je potom nezbytné, aby i jeho chování bylo
bezpodmínečně v souladu s právem. V mezích stanovených Ústavou ČR a
zákonem je místní samospráva konstruována jako veřejná moc na svém
území, je státem předvídána a v odpovídajícím rozsahu aprobována; musí být
právě proto (coby forma veřejné moci) v případě ingerence státu dostatečně
chráněna a mít právní jistotu spočívající v tom, že je jí poskytnuta ochrana
před neoprávněným zasahováním státu do autonomního prostoru, který
územnímu samosprávnému celku - v daném případě obci - k výkonu
samosprávy poskytl, když omezil svůj dohled na nezbytné minimum, tj.
vyžaduje-li to ochrana zákona“. (nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS
331/02)






Zásah státu do samosprávy může mít podobu jak rozhodnutí, tak i jiného
zásahu
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí
o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho
práva poskytuje;
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny
procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje
Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým komunální stížnosti zcela vyhoví
nebo ji zcela zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne.
Vyhoví-li Ústavní soud komunální stížnosti, vysloví v nálezu, v čem spočívá
porušení zákonem zaručeného práva na samosprávu, jaké ústavní zákony
nebo zákony byly porušeny a jakým zásahem státu k tomuto porušení došlo
a dále Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí státního orgánu, nebo jestliže
porušení zaručeného práva na samosprávu spočívalo v jiném zásahu státu,
než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování
práva na samosprávu pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné,
obnovil stav před porušením.
Viz např. nález Pl. ÚS 1/2000, nález sp. zn. II. ÚS 559/99, nález sp. zn. I. ÚS
471/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 420/2000, či nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000.
Přezkum rozhodnutí ve věcech politických stran

Podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy dále rozhoduje Ústavní soud o tom, zda
rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti
politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony.
 Aktivně legitimována k podání návrhu je politická strana,
 jde o zvláštní ústavní stížnost (sui generis), pro kterou zákon stanoví některé
odlišnosti od obecné ústavní stížnosti:
 - napadat lze pouze rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoli jiný zásah do práv.
 - na rozdíl od obecné ústavní stížnosti se zde zkoumá nejen ústavnost, ale i
zákonnost napadeného rozhodnutí (obdobně jako u komunální stížnosti).
 - návrh lze podat ve lhůtě 30 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon politické
straně k ochraně jejího práva poskytuje;
 Jinak pro řízení platí obecně to, co bylo uvedeno výše o (obecné) ústavní stížnosti.
 Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým ústavní stížnosti zcela vyhoví nebo
ústavní stížnost zcela zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Vyhoví-li
Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, v čem je rozhodnutí o rozpuštění
politické strany nebo jiné rozhodnutí dotýkající se její činnosti v rozporu
s ústavními nebo jinými zákony a napadené rozhodnutí zruší. Jinak návrh zamítne.
Kompetenční spory

Na základě čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy pak Ústavní soud rozhoduje
spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní
samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
 V tomto řízení Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány
a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí
nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu
na zahájení řízení.

Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat
státní orgán (v kompetenčním sporu mezi státem a územním
samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními
orgány navzájem), anebo zastupitelstvo územního samosprávného celku
v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem
nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky
navzájem.
 Kompetenční konflikt může mít podobu jak pozitivního sporu (více
subjektů si nárokuje rozhodnutí v téže věci), tak negativního (ani jeden
ze subjektů se necítí být kompetentní k rozhodnutí).





Návrh je nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu
podle zvláštního zákona, nebo přísluší-li rozhodovat o něm orgánu společně
nadřízenému orgánům, mezi nimiž kompetenční spor vznikl.
S ohledem na úpravu řešení kompetenčních sporů ve správním řádu a dále
v soudním řádu správním a v zákoně o rozhodování některých kompetenčních
sporů lze konstatovat, že v důsledku přijetí těchto právních úprav se pravomoc
Ústavního soudu rozhodovat kompetenční spory velmi podstatně zúžila, neboť
většinu takovýchto sporů rozhoduje dnes Nejvyšší správní soud, zvláštní senát či
nadřízený správní orgán.
Ústavní soud pak nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí
ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, a jde-li o kompetenční spor mezi
státním orgánem a územním samosprávným celkem, Ústavní soud rozhodne, zda
věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy.
Jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, již v dané věci
vydal rozhodnutí a podle Ústavního soudu je k vydání takového rozhodnutí
příslušný jiný orgán, Ústavní soud svým nálezem takové rozhodnutí zruší.
Jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, vydal
rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel, a podle zjištění Ústavního soudu je
k vydání rozhodnutí ve věci příslušný, Ústavní soud takové rozhodnutí svým
nálezem také zruší.






- zřízen podle čl. 19 Úmluvy „k zajištění plnění závazků přijatých
Vysokými smluvními stranami a plynoucích z Úmluvy a Protokolů k ní“.
jakmile se stát stane smluvní stranou Úmluvy, přebírá na sebe
povinnost zajistit každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody
uvedené v Hlavě I. této Úmluvy.
Pokud má tedy příslušná osoba za to, že bylo porušeno její právo či
svoboda zaručené Úmluvou, popř. Protokoly k ní, může se (při naplnění
podmínek stanovených Úmluvou) obrátit na Evropský soud pro lidská
práva se stížností.
Podle čl. 34 Úmluvy může ESLP přijímat stížnosti od každé fyzické
osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za
oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní
příslušným státem.
Základní podmínky přijatelnosti takové stížnosti jsou pak
formulovány v čl. 35 Úmluvy, dle kterého se Soud může věcí zabývat až
po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy podle všeobecně
uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě 6 měsíců od dne,
kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí.
V ČR tedy nezbytné vyčerpat institut ústavní stížnosti.

Soudní ochrana poskytovaná Soudem ve Štrasburku je vybudována na principu
subsidiarity, jež je formulován ve výše uvedeném čl. 35 Úmluvy, a to ve spojení
s čl. 13 téže Úmluvy, dle kterého „každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním
orgánem, i když se porušení dopustily osoby při výkonu svého úřadu“.



Cílem čl. 35 a čl. 13 Úmluvy je tedy poskytnout smluvním státům příležitost, aby
samy zabránily porušení Úmluvy nebo aby takové porušení napravily, ESLP pak
vychází ze zásady, podle které je účinnost příslušného prostředku v zásadě
posuzována ke dni podání stížnosti.
Osoba, jež hodlá zahájit řízení před Evropským soudem pro lidská práva, musí být
obětí porušení jednoho z práv zaručených Úmluvou, popř. Protokoly k ní. To
znamená, že dotčená osoba musí doložit, že je skutečně obětí tvrzeného porušení
práva, spadá pod jurisdikci dotčeného státu a má na podání osobní zájem (actio
popularis se nepřipouští). Stěžovatel pak může též v souladu s čl. 41 Úmluvy
požadovat i přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Poté, co je rozhodnuto nejprve o přijatelnosti stížnosti, rozhoduje Soud o meritu
věci, přičemž je povinen se nejprve pokusit o smírné urovnání daného případu.
Soud rozhoduje ve věci samé rozsudkem, v němž jednak rozhodne, zda bylo
porušeno právo či svoboda zaručené Úmluvou (Protokoly) a dále pak rozhodne o
nároku na přiměřené zadostiučinění a jeho výši dle čl. 41 Úmluvy. Smluvní státy
jsou dle Úmluvy (čl. 46) zavázány se konečnými rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva řídit, přičemž nad výkonem rozsudků dohlíží Výbor ministrů Rady
Evropy.