Transcript Bakteriální rezistence

PROBLEMATIKA BAKTERIÁLNÍ
REZISTENCE
NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY ANTIBIOTIK
Aplikace antibiotik je nedílnou součástí
terapie bakteriálních infekcí, které lze
zjednodušeně chápat jako „nefyziologickou
interakci mezi bakteriálním agens a
nemocným člověkem“.
Bakteriální infekce byly, jsou
a s velkou pravděpodobností
nadále budou jedním z nejzávažnějších
problémů v medicíně.
K hlavním důvodům patří skutečnost, že velká
část těchto infekcí má endogenní charakter a
vychází z vlastního terapeutického a
diagnostického přístupu.
Bakteriální infekce jsou významně asociovány s
prodloužením hospitalizace, vyšší morbiditou a
mortalitou.
K důležitým schopnostem bakterií
patří zvyšování jejich odolnosti k
antimikrobním přípravkům a z tohoto
důvodu k velmi závažným
nežádoucím projevům antibiotik patří
vznik a šíření bakteriální rezistence.
Nežádoucí účinky antimikrobních
přípravků lze schématicky rozdělit
do dvou skupin:
Nežádoucí účinky omezené na
konkrétního pacienta:
– toxické,
– imunoalterační,
– nepřímé bioalterační,
– vznik rezistence a superinfekce.
Rozdělení nežádoucích účinků
antimikrobních přípravků
projevy toxické
– přímé toxické účinky (např. fyzikálně chemické - lokální
iritace, krystalizace v tkáních)
– toxické projevy na velké orgánové systémy
účinky neurotoxické (na VIII. mozkový nerv,
neuromuskulární blokáda, periferní neuropatie)
účinky nefrotoxické
účinky hepatoxické
účinky hematotoxické
Rozdělení nežádoucích účinků
antimikrobních přípravků
projevy imunoalterační (nejčastěji projevy alergické)
– nejčastější výskyt alergických reakcí je zaznamenán u
penicilinových přípravků
– hlavní komponentou odpovědnou za tyto reakce je kyselina 6aminopenicilanová
– tato alergie je většinou zkřížená
nepřímé bioalterační projevy
– změny vyvolané bakteriolýzou (uvolnění bakteriálního
endotoxinu)
– hypovitaminózy
projevy plynoucí z rezistence a superinfekce
Nežádoucí účinky přesahující rámec
konkrétního pacienta a ovlivňující
celou populaci:
– vznik a šíření bakteriální rezistence v populaci
(zvyšování rezervoáru multirezistentních
bakteriálních patogenů),
– negativní ovlivnění přístupu odborné i laické
veřejnosti k antimikrobním lékům.
Rezistence na antibiotikum je
schopnost bakteriální populace přežít
účinek inhibiční koncentrace
příslušného antimikrobního přípravku
(definice WHO).
Rezistence na antibiotika je
v podstatě dvojí:
–přirozená či primární,
–získaná či sekundární.
Přirozená (primární) rezistence
Vrozená necitlivost bakteriálních druhů k
určitému antibiotiku.
Důvodem je absence cíle působení
antimikrobiální látky nebo její inaktivace.
Je to vlastnost typická pro všechny
zástupce daného druhu, kódovaná
chromozomálními geny a horizontálně
nepřenosná.
Získaná (sekundární) rezistence
Sekundární bakteriální rezistence patří
v současné době k nejzávažnějším
medicínským problémům.
Sekundární rezistence může vzniknout
dvěma způsoby:
–fenotypickou adaptací,
–genetickými změnami.
Genetická podstata rezistence
bývá vysvětlována:
Modifikací genu na chromozomu
– chromozomální (mutačně-selekční) rezistence
– tento způsob vzniku a šíření rezistence je méně významný,
protože frekvence mutací je velmi nízká (10-6 - 10-9)
– spontánní mutanty jsou často navíc biologicky defektní,
jejich růst je zpomalen a postrádají virulenci
Převzetím genetického materiálu od rezistentních
buněk
– tyto geny jsou nejčastěji lokalizovány extrachromozomálně
– extrachromozomální (plasmidová) rezistence
Mechanismy rezistence bakterií
k antibiotikům
Změna cílové struktury (receptoru)
Snížená až zcela znemožněná penetrace ATB
do bakteriální buňky
Inhibice antibiotika pomocí enzymů, které
mohou jak destruovat samotné antibiotikum,
tak inhibovat mechanismus jeho účinku
Důležité pojmy
Multirezistence
Zkřížená rezistence
Sdružená rezistence
Příčiny vývoje bakteriální
rezistence
selekční tlak antibiotik
rekombinační procesy
vedoucí k výměně
genetického materiálu
klonální, horizontální šíření
identického kmene
Neracionální přístup k antibiotické
léčbě lze charakterizovat
následujícími body:
 jedná se o bezpečné léky, které je lépe
vždy podat
 aplikace pouze z důvodu identifikace
potenciálně patogenní bakterie nebo titrů
protilátek bez dalších klinických nebo
laboratorních markerů, potvrzujících
významnost mikrobiologických výsledků
Zásadní otázkou je indikace antibiotické léčby.
Je nezbytné zdůraznit, že aplikace antibiotik je
rizikovým faktorem z pohledu selekce
bakteriálních kmenů s vyšší mírou přirozené
rezistence a rovněž bakterií se sekundární,
získanou rezistencí.
Antibiotická léčba by měla být omezena pouze
na klinicky prokázané bakteriální infekce,
případně velmi pravděpodobné.
Se vznikem a šířením
bakteriální rezistence
je asociována
neadekvátní antibiotická
léčba.
Zásady antibiotické léčby
bakteriálních infekcí
Podat antibiotikum včas.
Podat adekvátní antibiotickou léčbu na základě
výsledků bakteriální surveillance, včetně rezistence
k antimikrobním přípravkům.
Podat antibiotikum s ohledem na PK/PD parametry.
Podat antibiotikum s ohledem na klinický stav
pacienta.
Cílem je zajistit, aby antibiotická léčba:
- vedla ke zlepšení prognózy pacientů
- nevedla k nárůstu rezistence
Výskyt multirezistentních
baktérií ve veterinárním
lékařství
–
možnost ohrožení lidské
populace