Transcript Emila Durkheima a Maxe Webera

Max Weber
Emile Durkheim
Max Weber (1864 -1920)
• Vystudoval právo jako hlavní obor, studoval ale také ekonomii,
historii, filozofii a teologii – tyto své oblasti zájmu o počátku
propojoval, například jeho dizertace se týkala vývoje obchodního
práva v italských středověkých městech
• Na počátku své akademické dráhy se věnoval především právu
(jeho dějinám i současnosti) a ekonomii, postupně se v jeho pracích
projevoval stále větší zájem o sociální a sociologický aspekt věci (
role náboženství, politická moc, byrokratizace společnosti a
racionalizaci jednání)
• V roce 1909 založil s Tönniesem a Simmelem Německou
sociologickou společnost, v této době už se sám o sobě někdy mluví
jako o sociologovi
• Během svého života se Weber několikrát psychicky i fyzicky zhroutil
(pravděpodobně především kvůli konfliktům s otcem), což
narušovalo jeho univerzitní kariéru. Na druhou stranu díky tomu, že
většinu svého života pravidelně nepřednášel mu dávalo prostor pro
dlouhodobé studijní cesty (do USA, do Itálie)
Autoři a směry, kterými byl Weber
ovlivněn
• Tehdejší německá věda o hospodářských a sociálních dějinách
(Schmoller, Wagner, Brentano), která oproti univerzalizmu anglické
klasické ekonomie (ekonomické zákony jsou platné vždy a všude)
kladla důraz na to, že dějiny konkrétní společnosti musí být popsány
s pomocí pro ni specifických termínů
• Karl Marx - Weber Marxe kritizoval za jeho, podle Webera přehnaný,
důraz na roli ekonomiky, ekonomické moci a ekonomických vztahů,
ale uznával jej přesto jako velkého sociálního vědce
• Ferdinand Tönnies, který kladl důraz na význam vzájemného
porozumění členů společnosti (lidé interpretují jednání ostatních
členů společnosti a snaží se mu porozumět) inspiroval Webera k
jeho pojetí sociologie, které je zaměřeno právě na porozumění
jednání lidí
• Stejně působil na Webera i Wilhelm Dithey se svým pojetím
„rozumějící vědy“ – sociální a humanitní vědy nemohou být
provozovány po vzoru věd přírodních (pozitivistická metoda hledající
zákony), ale musí si vyvinout vastní metodologii založenou na úsilí
porozumět jednání lidí – jeho motivaci
Oblasti Weberova zájmu
Weber zasáhl do řady oblastí – kromě ekonomiky a práva se
zaměřoval hlavně na:
• Moc – především politickou
• Byrokracii – role byrokratizace ve vývoji společnosti
• Rozvrstvení (stratifikaci) společnosti
• Náboženství – srovnával roli různých náboženství ve
společnosti
• Obecná teorie jednání (viz například Weberovo rozlišování
různých ideálních typů jednání – tradiční, afektivní, hodnotově
racionální, účelově racionální)
• Obecná metodologie pro sociální vědy
Tato témata byla často v jeho pracích propojena – například
vztah moci a náboženství, moci a byrokracie atd.
Významné práce a přednášky
Jedná se pouze o výběr, Weberovo dílo je
rozsáhlé
• (1904 – 1905 vycházela nejdříve postupně v časopise během těchto
let) Protestantská etika a duch kapitalismu
• 1919 Věda jako povolání (přednáška)
• 1919 Politika jako povolání (přednáška)
• 1922 Hospodářství a společnost
Weberova metodologie
•
•
•
•
•
Weber byl nominalista – realita o sobě byla pro něj maximálně složitá a chaotická a
člověk nikdy nemůže poznat celou „pravdu světa“, může se k ní s pomocí svých
pojmů a metod vždy jen přibližovat
Weber byl metodologický individualista – východiskem pro něj bylo jednání individuí a
porozumění/interpretace tohoto jednání (to je rozdíl oproti třeba Durkheimovi, který
se chtěl naopak oprostit od zaměření na individuální jednání ve prospěch zaměření
na „sociální fakty“ existující mimo lidskou mysl)
Nešlo mu o jakékoli jednání lidí, ale především o sociální jednání, tedy jednání, které
se nějakým způsobem vztahuje k dalším lidem a jejich jednáním
podle Webera vědy o kultuře mají usilovat o to poznat projevy života v jejich
kulturním významu – ne ovšem v nějakém „objektivním“ významu, ale z hlediska
významů, které připisují jednání sami aktéři
Weber užíval tzv. ideální typy jsou to myšlenkové konstrukce, které představují určité
„vyostření“ skutečného stavu věci. Například ideální typ afektivního jednání, tedy
jednání které je ovládáno emocemi – v realitě jen málokdy nastává něco takového,
do emocionálního jednání proniká racionální úvaha nebo nějaký tradicí diktovaný
„recept“ jak jednat. Lze tedy spíše odhadovat, že nějaké empiricky pozorovatelné
jednání bylo více nebo méně afektivní. To samé se týká i ostatních ideálních typů,
které Weber formuloval – byrokracie, kapitalismu
Protestantská etika a duch kapitalismu
•
•
•
•
•
•
•
Weber chce přispět k vysvětlení vzniku kapitalismu (chce odpovědět na otázky: Proč se
kapitalismus zrodil a proč se mu daří především v protestantských zemích? Proč v konfesně
smíšených zemích jsou protestanti v kapitalistickém podnikání nejvíce angažováni?)
Oproti Marxovi postuluje Weber obrácený kauzální vztah mezi ekonomikou a kulturou – kultura, v
tomto případě náboženská etika působí na vývoj ekonomiky. Weber nikde v práci netvrdí, že šlo o
vliv jediný (a že by tedy vznik kapitalismu šlo vysvětlit pouze protestantismem a jeho morálkou).
Podstatou kapitalistického podnikání je podle Webera "kontinuální zisková činnost založená na
průběžném bilancování příjmů a výdajů„. Tato činnost byla podle Webera podporována etikou
mající svůj zdroj v protestantismu.
Protestantská etika je mimo jiné založena na asketickém přístupu k životu (člověk nemá
rozhazovat, nemá si „užívat“), ovšem zároveň je veden k tomu, aby se usiloval o
pracovní/podnikatelský úspěch. Ten mu totiž, pokud jej dosáhne, může ukázat, že na něj Bůh
shlíží s milostí a že byl tedy předurčen ke spáse. Zároveň se se usilovnou prací podílí na
zvelebování „božího království“.
Weber říká, že kapitalismus pro svůj vznik nepotřebuje příliv nových peněz, ale nového ducha. A
protestantská etika tohoto nového kapitalistického ducha mohla poskytnout – když totiž někdo
usilovně a systematicky pracuje, peníze neutrácí pro svůj užitek, tak je v podstatě nucen
investovat, rozšiřovat své podnikání atp. – to je s kapitalismem v dobrém souladu
"Takováto touha po zisku je svého druhu askeze - jedinou odměnou je zde iracionální pocit
"naplněného povolání".
„Touhu po zisku je však třeba odlišit od bezohledného vykořisťování, jež se táhne dějinami jako
červená niť, avšak vždy odporovalo skutečnému kapitalismu."
Následovníci Webera
• Různé směry interpretativní sociologie
například Alfred Schütz
• Různé směry „umírněného
konfliktualismu“ – například Ralf
Dahrendorf
Emile Durkheim (1858 - 1917)
• Usiloval o institucionalizaci sociologie – založil
první evropskou sociologickou katedru (1895 v
Bordeaux), byl prvním profesorem sociologie,
podílel se na založení prvního evropského
sociologického časopisu (1896 L'Année
Sociologique), prosadil sociologii do osnov na
školách
• Pro sociologii chtěl také najít specifický předmět
jejího poznávání (sociální fakty) a metody. Aby
toho dosáhl vstupoval i do řady debat se
zastánci „konkurenčních“ přístupů –
psychologismu (především kritika jeho zastánce
Gabriela Tarda) nebo „biologismu“
Významné práce
•
•
•
•
O dělbě společenské práce 1893
Pravidla sociologické metody 1895
Sebevražda: sociologická studie1897
Elementární formy náboženství 1912
• Durkheim byl zastáncem sociologismu –
požadavek vykládat veškeré sociální dění
pomocí sociálních faktů
• Sociálními fakty pro něj byly struktury a kulturní
normy a hodnoty, které existují mimo mysl
člověka a mají “donucovací” charakter na aktéry.
• Klasifikace sociálních faktů:
– materiální – společnost, strukturální komponenty
společnosti, morfologické komponenty společnosti;
– nemateriální – morálka, kolektivní vědomí, kolektivní
reprezentace a společenské vědomí.
V knize Dělba práce ve společnosti (1893) se zabývá klasickým tématem své
doby – proměnou společnosti od tradiční k moderní/industriální
S každým z těchto typů se pojí určitý typ sociální solidarity
-
mechanická solidarita (tradiční společnost) – solidarita založená na tom, že lidé jsou
si navzájem podobní a také navzájem velmi snadno nahraditelní
- organická solidarita (moderní společnost) – solidarita založená na rozdílnosti, na
tom, že si lidé uvědomují, že jsou na sobě navzájem závislí, právě proto že jsou
odlišní a ve své činnosti specializovaní
Stejně jako Comte (kterého Durkheim ještě uznává jako velkého sociologa) vítá
pokrok a zároveň je zděšen negativními jevy, které jsou s ním spojeny.
Bál se „anomie“ tedy stavu (lidí i celé společnosti), kdy není jasné proč a jak
jednat, jakými hodnotami se řídit <- -> oslabuje se sociální integrace,
společnost se rozpadá. Jde o oboustranný vztah, kdy oslabení vztahů mezi
lidmi oslabuje sdílené normy, funguje to ovšem i obráceně.
•
Studium sebevražednosti jako
sociálního faktu
Durkheim analyzoval sebevraždy, právě proto aby ukázal že řada z nich je více nebo
méně přímo způsobena sociální dezintegrací/anomií –jedním z důkazů je podle
Durkheima fakt, že v zemích, kde je méně intenzivní pospolitý život (lidé jsou méně
sociálně integrováni) je větší sebevražednost (například skandinávské země versus
země středomořské, v kterých je sebevražednost podstatně menší)
Altruistická sebevražda
- důsledek velmi silné
sociální integrace
Anomická sebevražda
- důsledek
slabé/nesrozumitelné
normativní integrace
Fatalistická
sebevražda
- důsledek velmi silné
normativní integrace
Egoistická sebevražda
- důsledek velmi slabé
sociální integrace
Zkoumání náboženství
• Na náboženství se Durkheim soustředil především v poslední fázi
své kariéry – v knize Elementání formy náboženského života. Zde
také mnohem více než v předchozích knihách akcentoval roli
kultury, symbolů, spirituality
• V každé společnosti existuje oblast profánního a posvátného
• V této fázi svého díla také rozvíjel koncept „kolektivního vědomí“ –
sféry představ, znalostí, hodnot a postojů sdílených lidmi ve
společnosti
• Durkheim považoval za základ náboženství společnost (lidé tím že
uctívají nějaké nadsvětské síly uctívají vlastně nevědomě
společnost)
• Náboženské rituály jsou symbolické aktivity, které vyjadřují
spirituální přesvědčení skupiny
• Každá společnost potřebuje mít sdílenou sféru posvátného, která je
zdrojem nejvyšších hodnot, skrze její uctívání se posiluje
společenská solidarita. Tradiční náboženství už tuto funkci
nenaplňují, proto je potřeba posilovat nové sféry posvátného – podle
Durkheima především stát a národ. Představoval si, že náboženské
rituály oslavující národ a stát (státní svátky), úcta a respekt ke
společenským pravidlům atd. se mohou stát plnohodnotnou sférou
spirituality.
Následovníci Durkheima
• Sociální a strukturní historie (francouzská
škola Annales, zejména Marc Bloch byl
ovlivněn Durkheimem)
• Strukturní funkcionalismus (zejména v
USA, především Talcot Parsons a Robert
King Merton)
• Strukturalistická antropologie (Claude
Levi-Strauss, Mary Douglas)
Karl Marx
/1818 – 1883/
Karl Marx
• Ve svých dílech prezentoval obecnou teorii dějin i teorii
společnosti
• Jde o teorii objektivistickou, zaměřenou na poznání
struktury (v Comtově duchu by dalo říci jde o „sociální
statiku“) stejně jako zákonů dynamiky
• Základna společnosti
– Produkční síly (technologie, lidská práce)
– Produkční vztahy
• Nadstavba – kultura v širokém významu (morálka,
zákony atd.)
• Pojem „nadstavba“ neznamená, že jde o fenomén
irelevantní, ale spíše, že se nedá analyzovat pouze s
pomocí svých vlastních obsahů, ale je vždy potřeba vzít
do úvahy jaká je podoba
• Lidé mají rozdílné zájmy protože mají rozdílný
přístup k výrobním prostředkům
• Nemusí si ovšem své skutečné zájmy
uvědomovat – může u nich existovat nepravdivý
náhled na věc (ideologie)
• Společenská třída – kategorie osob, které mají
stejný vztah k výrobním prostředkům
• Třídní konflikt může být i neuvědomovaný, ale
ten skutečný nastává až poté, co si uvědomí své
skutečné zájmy
Vývojová stádia podle Marxe
• Archaická formace – kolektivní vlastnictví,
nomádské kmeny, produkce (vlastně spíš
lov a sběračství) není dostatečná pro to,
aby se vytvářel nadprodukt
• Antická/asijská formace – neustále velký
vliv kolektivity, jsou to ovšem už
společnosti usedlé, využívající
zemědělství a také otrockou pracovní sílu
• Feudální formace - vládnoucí třída (feudálové) vlastní
základní výrobní prostředek – půdu. V částečném vlastnictví
feudálů se nachází i zemědělské obyvatelstvo (nevolníci),
které feudálovi odevzdává část své produkce, případně
vlastními nástroji obdělává půdu feudálem nepropůjčenou
(robota)
• Kapitalistická formace je založena na soukromém vlastnictví
výrobních prostředků a na vykořisťování dělníka, který již není
vázán na půdu a feudála, ale prodává svou výrobní sílu
• Komunistická formace – společnost beztřídní, kde je úplná
rovnost všech členů společnosti. V komunismu je jednotné
všelidové vlastnictví výrobních prostředků.
Marx o kriminalitě
• Zločin je důsledkem nespravedlivých a demoralizujících
společenských podmínek.
• Kapitalistické společnosti schvalují zákony, které
kriminalizují jakékoli jednání ohrožující soukromý
majetek. Přehlížejí ale řadu společensky škodlivých
jednání pokud jsou v zájmu panující třídy.
• Marx není naprostým obhájcem zločinu a jeho
pachatelů. Zapojení v kriminálních aktivitách brání podle
něj vytváření proletářského třídního vědomí. Podle
Marxe navíc pocházejí lidé dopouštějící se (především
pouliční) kriminality z „lumpenproletariátu“, tj. jakési
společenské podtřídy, která, na rozdíl od dělníků, nemá
žádnou skutečnou společenskou roli.
Následovníci Marxe
• Různé směry kritické sociologie například Frankfurtská škola
• Teorie světového systému (Imanuel
Wallerstein)