Transcript 02 Dyslalie / Patlavost

Dyslalie / Patlavost
Souborné označení pro vývojové poruchy
nebo vady výslovnosti
Dyslalie

Dyslalie dg. F 80.0, (jinak patlavost
nebo také psellismus) je souborné
označení pro vývojové poruchy nebo
vady výslovnosti.
Význam správné výslovnosti
Jazyk a řeč představují kulturní dědictví.
 Řeč a jazyk nejsou pouze výkonem individua
ale prostředkem sociálního začlenění
(míra vybavování souběžného myšlení u
posluchačů).
 Význam správné výslovnosti ve výuce, vztah
řeči a intelektu, při pracovním uplatnění,
rétorika, správná řeč jako výraz zdraví a
schopností, sebepojetí a sebehodnocení
člověka s narušenou výslovností.

Dyslalie a její konotace

Poruchy nebo vady výslovnosti jsou nejčastěji
fenoménem vývojovým, tj. vznikajícím v průběhu vývoje
řeči. Ve vývoji výslovnosti rozlišujeme zcela přirozené
odchylky v přesnosti realizace hlásek, které označujeme
jako tzv. fyziologickou „patlavost“ (vývojově nesprávnou
výslovnost), jež je zcela přirozená a vychází z toho, že
nejrůznější odchylky od slyšeného řečového vzoru jsou
způsobeny akustickou nedokonalostí sluchového vnímání
řeči jiných i sebe sama a motorickou neobratností mluvidel
dítěte. Akustické a motorické zpřesňování výslovnosti
probíhá u různých dětí nestejně, individuálním tempem a
v individuálních stadiích vývoje.
Dyslalie konotace

Nesprávná výslovnost jako zcela přirozený vývojový jev
jisté neustálené nebo nepřesné výslovnosti může
přetrvávat do konce pátého roku. Nesprávná výslovnost
v tomto kontextu se může spontánně upravit do konce
pátého roku ale někdy i později. Zejména v průběhu
prvopočátečního čtení a psaní dochází ke zpřesňování
artikulace zejména sykavek. Tomuto procesu zpřesňování
artikulace napomáhá identifikace hlásky a písmena,
napodobování mluvního vzoru učitelky, dozrávání
centrálního nervového systému i fonematického sluchu a
motoriky celkové i motoriky mluvidel. Spolupůsobí také
sociální vztahy hlavně snaha prosadit se ve skupině
spolužáků.
Všechny tyto mechanismy podporují tzv.
autokorektivní procesy vývoje výslovnosti.
Posuzování nesprávné a vadné
výslovnosti




Již od počátku sledování výslovnosti dítěte je nezbytné odlišovat
nesprávnou výslovnost od vadné výslovnosti – dyslalie. Nesprávná
výslovnost dětí předškolního věku nebo školních začátečníků která se
projevuje neustáleností mechanismu tvoření hlásek nebo nepřesností
jejich diferenciace, například ve skupině sykavek, nepřesnou
diferenciací dlouhých a krátkých samohlásek, tvrdých a měkkých hlásek
nebo například nedostatečným rozlišováním znělosti. Tyto a některé
další projevy lze pokládat za jev fyziologický.
Při hodnocení výslovnosti dítěte je ale nezbytné posuzovat i další
komunikační projevy dítěte a nejen techniku výslovnosti.
Vadná výslovnost nebo-li dyslalie je přetrvávající odchylka výslovnosti
jedné nebo více hlásek kterou můžeme označit za vadný mluvní
stereotyp – z hlediska zvuku hlásky, mechanismu či místa a způsobu
jejího tvoření nebo obojího.
Zatímco v případě nesprávné výslovnosti lze očekávat spontánní
korekci výslovnosti, v případě zafixovaného vadného stereotypu
výslovnosti ke spontánním korekcím výslovnosti nedochází.
Kdy zahájit logopedickou péči?

Zahájení logopedické péče se primárně neodvíjí od
respektování fyziologického vývoje výslovnosti nebo
věku dítěte, ale od sledování charakteristik vývoje
výslovnosti a pokud je diagnostikována dyslalie,
v kterémkoli věku lze zahájit některou z forem
logopedické péče. Její oddalování pouze umožní fixaci
vadných mluvních stereotypů a v konečném důsledku
pouze prodlouží nezbytnou a potřebnou dobu
logopedické péče. V prvním případě (v případě
vývojově nesprávné výslovnosti) je potřebná podpora
správné výslovnosti, v případě druhém (dyslalie - vada)
korektivní logopedická péče.
Terminologické vymezení


1.
2.
3.
Dyslalie je porucha nebo vada výslovnosti jedné
nebo více hlásek mateřského jazyka, přičemž
výslovnost ostatních hlásek je správná.
Dyslalie je funkční porucha artikulace nebo orgánová
vada artikulace, porucha nebo vada artikulace výslovnosti nejméně jedné hlásky,
která se konstantně zvukově odlišuje v mluvním
projevu od kodifikované normy českého jazyka a tím
působí rušivě;
je tvořena na jiném místě nebo jiným způsobem než
stanoví fonetická spisovná norma a tak působí
především vizuálně neesteticky;
je současně odchylná akusticky i esteticky.
Příčiny vzniku dyslalie



Příčiny dyslalie jsou exogenní i endogenní v různém
vzájemném stupni, poměru a závislosti. Jsou to zejména
tyto příčiny:
Dědičnost (zejména nespecifická dědičnost jako je
dyspraxie, dysgnozie nebo motorická retardace, specifické
rodové nízké nadání pro řeč, jistá řečová slabost evidovaná
v rodové linii například opožděný vývoj řeči, opožděný
vývoj sluchu pro řeč a podobně),
vrozené dispozice (postižení centrálního nervového
systému, smyslová postižení zejména sluchu a zraku,
porodní poškození…),
Příčiny dyslalie pokračování

vlivy prostředí (nesprávný mluvní vzor, nedostatek citových
prožitků, nedostatek stimulace ke komunikaci, výchovné
chyby, fixace vadných nebo nesprávných mluvních
stereotypů výchovou, neurotizace dítěte v souvislosti
s jeho nesprávnou nebo vadnou výslovností, nesprávný
nebo nedůsledný bilingvizmus – artikulační rozdíly mezi
jazyky, některé nesprávné návyky – například příliš dlouhé
užívání dudlíku, dumlání prstů, patologie související
s lateralizací párových orgánů a další),
Příčiny dyslalie pokračování


patologie mluvních orgánů (dýchání, fonace,
artikulace, rty - pohyblivost a schopnost tvořit uzávěr,
zuby – řady a skus (obraz č.1 a obraz č. 2),
pohyblivost dolní čelisti - progenie, prognatie, tvar
velikost a pohyblivost jazyka, podjazyková uzdička,
tvrdé patro, měkké patro, čípek – pohyblivost a
celistvost, patrohltanový uzávěr, rezonance dutin –
ústní, nosohltanová, nosní a další, artikulační mimika,
souhra v celkové technice mluvy,
další postižení senzorické, mentální nebo jiné
související s vývojem výslovnosti a dyslalie.
Horní předkus (prognatie),
dolní předkus (progenie)
Otevřený skus přední (vlevo)
a boční (vpravo)
Výskyt dyslalie v populaci

Dyslalie je nejčastěji se vyskytující porucha
nebo vada řeči, její výskyt v populaci ale
není konstantní z hlediska věku. Nejvyšší
výskyt je ve věku předškolním, kdy je
součástí celkového vývoje schopností a
dovedností dětí. Ve věku školním výskyt
dyslalie klesá, ve věku produktivním je
výskyt dyslalie konstantní,
až posléze
mírně stoupá ve věku postproduktivním.
Výskyt dyslalie v populaci

Podle více autorů je ve věku kolem 4. roku
průměrný výskyt dyslalie 60 %, u školních
začátečníků kolem 40 %, do devátého roku
pokračuje pokles výskytu dyslalie na
průměrně 10 % a mírný pokles na 8 % pak
setrvává ve věku produktivním. Celkové
údaje o výskytu dyslalie u seniorů nejsou
k dispozici, je tomu tak zejména proto, že
senioři zpravidla nevyhledávají odbornou
pomoc z důvodu zhoršující se výslovnosti a
nejsou proto započítáni do statistik .
Výskyt dyslalie podle pohlaví

Z hlediska pohlaví převažuje výskyt dyslalie u chlapců
dle různých autorů v poměru 6 : 4. Dyslalie se vyskytuje
samostatně, ale velmi často i ve spojení s dalšími druhy
narušené komunikační schopnosti. Jsou to zejména
narušený vývoj řeči, poruchy tempa a plynulosti řeči
(koktavost, brebtavost), útlumy mluvních funkcí
neurotické nebo psychotické podstaty (mutismy),
poruchy rezonance řeči (huhňavost a palatolalie),
hlasové poruchy, symptomatické poruchy, poruchy řeči
vzniklé na podkladě postižení CNS a mozku difusní
nebo lokální (dysartrie, afázie a další).
Frekvence vad a poruch řeči
z období 1931 až 1989

Nesprávná mluva celkem: 65,5 % (děti mezi 3.-4.rokem
91 %; 4.-5.rokem 72 %; 5.-6.rokem 58 %; 6.-7.rokem 53
%, více chlapců než dívek v poměru 69: 62.
Koktavost: 2.21. Huhňavost: 4,45 %.
Z výsledků lékařských prohlídek z roku 1940 – 1941:


Poruchy řeči celkem: 74 % Vady výslovnosti: 42,7 % u
dětí většinou 5 – 6ti letých. Huhňavost: 19 % (z toho
zavřená 18,8 %, otevřená 0,2 %) Koktavost: 0,6 %.
Nervové poruchy řeči: 0,06 %. Nemluvnost: 0,2 %. Jiné
vady zejména kombinované a symptomatické: 0,15 %.
Hlasové poruchy: 2,44 %.
Výsledky statistických šetření
frekvence vad a poruch řeči
z období 1931 až 1989

Z
výsledků
systematických
prohlídek
školních
začátečníků v období 1941 – 1942 z celkového počtu
vyšetřených žáků 1 343 lze uvést: Poruchy výslovnosti:
39,72 % (v předškolním věku 42,7 %, ve zvláštních
školách 30,36 %). Huhňavost: 16,95 % (huhňavost
zavřená 16,8 %; huhňavost otevřená 0,15 %;
v předškolním věku 19 %, ve zvláštních školách 4,75
%). Koktavost: 0,3 % (v dalším válečném roce 1944 bylo
zjištěno 1,6 % koktavosti, v roce 1945 v době hojných
náletů 4,4 % koktavosti u školních začátečníků;
v předškolním věku 0,6 %, ve zvláštních školách 3,72
%).
Výsledky statistických šetření
frekvence vad a poruch řeči
z období 1931 až 1989


Nemluvnost v předškolním věku 0,2 %, ve zvláštních
školách 2,06 %. Poruchy hlasu zejména chraptivost: 4,6 %
(v předškolním věku 2,44 %, ve zvláštní škole 1,65 %;
mutační poruchy ve zvláštní škole 1,44 %.
1949-Šetřením byl pověřen Logopedický ústav v Praze.
Cílem bylo ustanovení podmínek pro budování
logopedických zařízení, kursů pro nápravu vad řeči,
logopedických stanic, logopedických ústavů. Výsledkem byl
dokument, který se stal podkladem pro vydání směrnic
Ministerstva zdravotnictví ze dne 20.2.1952 (č. 34214/11068-51). Byly vyšetřovány děti předškolního věku i
děti školou povinné - národní školy (1. až 5. školní rok) a
žáci škol středních (6. až 8. rok školní docházky) s cílem
zjistit úbytek vad a poruch řeči s postupujícím věkem.
Celkový počet vyšetřených dětí byl 78 512.
Frekvence vad a poruch řeči
z období 1931 až 1989


Dyslalie: 5-6 let 38,4 %, národní škola 18,2 % a stř. škola
8,8 %; koktavost v předšk. věku 0,6 %, ve školním věku
koktavosti přibude na 1 – 1,6 % a u dospělých se výskyt
snižuje na 0,5 %.
Výskyt rozštěpů-palatolalií (včetně poruch rezonance řeči
v důsledku submukózních rozštěpů a atypických rozštěpů)
v historickém průřezu: nejstarší údaje pocházejí od ruského
badatele Frobeliuse, který v roce 1864 udává frekvenci
výskytu poměrem 1:1525. V Dánsku v roce 1942 výskyt
poměrem 1: 665, v období 1976 – 1981 v poměru 1 : 502.
WHO udává nejvyšší výskyt orofaciálních rozštěpů
v Japonsku (2,13 : 1 000), nejnižší výskyt je u černochů (1 :
1900), ostatní lidské rasy, běloši, Indiáni a ostatní asiaté
poměrem výskytu 1,34 : 1 000.
Frekvence vad a poruch řeči
z období 1931 a dnes



Z výsledků průzkumu školních začátečníků (v celkovém
počtu 5 599 žáků 1. ročníku) z roku 1989/1990 poruchy
výslovnosti mají výskyt 38,13 % (poměr chlapců 57 % a
dívek 43 %).
Výskyt mutismů je odhadován na 3 – 8/ 10 000 dětí.
V současnosti je udáván mnohem vyšší výskyt koktavosti
ve srovnání se starší literaturou,4–5% populace. Výskyt
brebtavosti se udává v rozpětí od 1,5 % u školních
začátečníků až po 18 % v celkové populaci. Častější je
v populaci mentálně retardovaných, u osob s Downovým
syndromem je výskyt brebtavosti udáván ve 32 % až 35 % .
Výskyt hlasových poruch je udáván různě: u dětí v rozpětí 5
% . 7 %, u dospělých 7% - 10 %.
Vývoj výslovnosti, prevence vad a
poruch výslovnosti - projevy dyslalie

Dítě
od
počátku
vydává
hlas
a
experimentuje s mluvidly. Prvotní hlasové
projevy a posléze „zvučky“ nejdříve na
podkladě pudového konání a později
tendence k napodobování přizpůsobuje
slyšenému a viděnému. Od začátku se učí
vyslovovat a jedná se o pozvolný přechod
od neartikulovaných zvuků přes zvučky
k fonémům mateřského jazyka. Dítě
napodobuje viděné a slyšené komunikační
vzory.
Vývoj výslovnosti, prevence vad a
poruch výslovnosti - projevy dyslalie

Mluvní vzor ale nebývá konstantní, dítě slyší
mluvu různých lidí, mluva má různou
intenzitu, někdy je spojena se zrakovým
kontaktem a jindy nikoliv, různí se také
způsob artikulace i modulace řeči jíž
naslouchá. Děti mají také různé individuální
vlastnosti a disponují různou úrovní zralosti,
respektive i různou mírou vývojových
nedostatků. V závislosti na exogenních a
endogenních podmínkách vývoj výslovnosti
probíhá nestejně rychle, často nepřesně a
často i patologicky.

Fonetické zákonitosti vývoje výslovnosti

Ve vývoji výslovnosti i přes to, že podléhá
velké variabilitě platí jisté vývojové zákonitosti.

Pozvolný přechod od neartikulovaných zvuků
přes „zvučky“ až k fonémům mateřského
jazyka ⇨ Proces fixace
⇨ Artikulační
ustálení ⇨
Vývoj artikulace

Ze samohlásek (a, á, e, é, i, í, o, ó, u, ú) se
upevňuje nejprve a, nejpozději u, i.
Dlouhou dobu potřebují k fixaci dvojhlásky
(au, ou, eu). Vyslovuje „áto“, mócha“… .
Vývoj artikulace

Delší je fixace souhlásek. Upevňování v posloupnosti:
nejdříve vyslovuje souhlásky dobře viditelné a zvukově
velmi expresivní: p, t, k, b, d, g. Potom vyslovuje hlásky
úžinové, h, a poté další j, f, ch. Velmi těžké jsou sykavky a
obvykle dříve tupé sykavky š, ž a až později ostré sykavky
s, z. Po fixaci sykavek nastupují hlásky polozávěrové c, č.
Nejvíce se objevují ve slovech: botička, babička apod. Jako
poslední se nejčastěji ustalují: l, r, a zcela poslední je ř.
Uvedená posloupnost vývoje artikulace může mít
individuální odchylky. Ty jsou zejména patrné při déle
trvající fyziologické nepřesnosti výslovnosti a vznikajících
dyslaliích.
Prevence poruch a vad výslovnosti

Posilování mluvní apetence jako celku,
pozitivním a citovým přístupem k dítěti,
častým a intenzivním projevováním lásky,
častou
komunikační
příležitostí,
posilováním obousměrné komunikace,
využíváním přiměřené hudby a zpěvu
k rozvoji muzikality a rytmicity. Velmi
důležité je poskytování správného a
laskavého mluvního vzoru.
Prevence

Diferenciace a fixace zvuků lidské řeči –
mateřského jazyka pomocí fonetických her,
sluchových cvičení, rytmicko-pohybových
aktivit,
využíváním
jednoduchých
hudebních nástrojů. Je také nezbytné
omezovat nadměrnou hlučnost zvukového
pozadí v prostředí a také snižovat hlučnost
hudby v domácnosti a v blízkosti dítěte.
Prevence


Posilování motorické obratnosti celkové –
hrubé a střední motoriky (sportovními
aktivitami) i motorické obratnosti jemné, jak
ruky tak mluvidel, a to formou různých
herních činností .
Nepřetěžovat dítě nadměrnými a
nepřiměřenými požadavky, zvláště pak dítě
jakkoliv odlišné nebo postižené.
Prevence / chyby






Příliš často mluvit na dítě mazlivě nebo deformovanou
výslovností.
Chválit, obdivovat a předvádět nesprávnou nebo
vadnou výslovnost dítěte.
Dítě kárat, posmívat se mu nebo trestat dítě pro jeho
nesprávnou nebo vadnou výslovnost.
Podceňovat i přeceňovat poruchu nebo vadu
výslovnosti.
Zanedbávat příležitost k podpoře a výuce výslovnosti
nebo naopak z dítěte s dyslalií dělat pacienta
s komplexem výjimečnosti.
Strašit dítě s fyziologicky nesprávnou výslovností nebo
dítě s dyslalií školou.
Prevence / chyby




Podcenit nebo nepoznat orgánový původ dyslalie,
nebo nepoznat lehkou formu dysartrie a
neurologické příčiny a dítě metodicky poškodit.
Při logopedické péči podceňovat nezbytnost
tělesné a duševní relaxace, kreativity, nebo když
je
zapotřebí
doporučit
podporu
psychoterapeutickými metodami.
Vykonávat logopedickou péči formou bezduchého
drilu.
Při neúspěchu přenášet odpovědnost na dítě
nebo jeho rodiče.
Diagnostika dyslalie

Dyslalii
je
nezbytné
posuzovat
a
diagnostikovat u dětí z vývojového
hlediska, u adolescentů, dospělých osob a
seniorů
je
nezbytné
vycházet
ze
zdravotního stavu a jazykového prostředí

Jako dyslalii lze diagnostikovat poruchu
nebo vadu výslovnosti hlásky nebo
skupiny hlásek tvořené odlišným způsobem
nebo zvukem v kterémkoli věku.
Diagnostika dyslalie


Pokud dítě nepřesně vyslovuje hlásku nebo
skupiny hlásek a není starší tří nebo 4-5 let
jedná se o fyziologicky nesprávnou výslovnost,
nebo prodlouženou fyziologicky nesprávnou
výslovnost. Fyzická a sociální zralost každého
dítěte ve vztahu k vývoji výslovnosti se
posuzuje individuálně.
Pokud dítě určitou hlásku pravidelně
vynechává označuje se toto tradičně jako
mogilalie té které hlásky (například mogilalie
hlásky s). Pokud tento stav přetrvává i po
čtvrtém roce jedná se o mogialfacizmus,
mogirotacizmus, mogi…kterékoliv vynechávané
hlásky.
Diagnostika dyslalie

Pokud dítě hlásku kterou ještě neumí
nahrazuje hláskou jinou označuje se toto
tradičně jako paralalie hlásky (například
paralalie hlásky k). Pokud se tato odchylka
objevuje i v době, kdy se považuje vývoj
výslovnosti dané hlásky za ukončený, označuje
se tento typ odchylky pararotacizmus,
parakapacizmus, parajotacizmus … předponou
para- a odchylně tvořená hláska písmenem
alfabety s příponou –izmus.
Diagnostika dyslalie

Vynechávání nebo zaměňování hlásky se do určitého
věku považuje za fyziologický jev (nesprávná artikulace),
pokud ale odchylky překročily věkovou hranici a nebyly
zvládnuty přirozenou cestou, případně ani za zvýšené
stimulace rodičů a pedagogů jsou odchylky považovány
za patologické, proto se užívá po dosažení určitého věku
přípony –izmus. Artikulace hlásky patologickým
artikulačním mechanismem je již od počátku a
v každém věku dyslalie hlásky označovaná například
jako:
alfacizmus
(patologickým
mechanismem
artikulovaná hláska a), betacizmus (b), gamacizmus (g),
deltacizmus (d), kapacizmus (k), sigmatizmus (všechny
sykavky), vetacizmus (v), chiticizmus (ch), rotacizmus (r),
rotacizmus bohemicus (ř), jotacizmus (j) a další.
vývoj a vztah fyzického věku k
fonetickému vývoji a stabilizaci
hlásky je různý.
Věk
1 – 2.5 let
Vývoj artikulace
b,p,m,a,o,u,i,e, j, d, t, n, l – artikulační
postavení se vyvíjí po třetím roce a je
základem pro vývoj hlásky r
2.6 – 3.5 let
au, ou, v, f, h, ch, k, g
3.6 – 4.5 let
bě, pě, mě, vě, ď, ť, ň
4.6 – 5.5 let
č,š,ž
5.6- 6.5 let
6.6-7 let
c,s,z,r
ř a diferenciace č,š,ž,c,s,z
Klasifikace dyslalie podle příčin

Orgánová dyslalie jako důsledek poruch sluchu nebo zraku,
vad - malformace mluvidel apod. je podmíněná etiologickými
faktory ve sféře dostředivé - impresivní, ve sféře centrální
a/anebo ve sféře odstředivé – expresivní. Podle lokalizace,
respektive orgánu který postihuje fyziologickou výslovnost
může být orgánová dyslalie: audiogenní (akustická),
optogenní, centrální (vadou v oblasti CNS), labiální (vada
v oblasti rtů), dentální (vada skusu, horního nebo dolního
předkusu, ztráty, defektu nebo nevyvinutí zubů), addentální
(přízubní), interdentální (mezizubní), lingvální (jazykový),
palatální (tvrdopatrový), velární (měkopatrový), uvulární
(čípek), laterální (boční nebo bokový), nasální (nosový),
stridens (ostrý sykavý), laryngeální(hltanový), faryngeální
(hrtanový) a kombinace.
Klasifikace dyslalie podle příčin


Funkční dyslalie: odchylná výslovnost bez patologicko –
anatomického podkladu, je nejčastěji způsobena
patologickou artikulační dynamikou.
Starší členění dyslalie na: dyslalii motorickou (je
způsobena narušenou motorikou mluvního výkonu),
dyslalii senzorickou (je způsobena vadou zrakového
nebo sluchového vnímání ve vztahu k mluvnímu výkonu),
dyslalii smíšenou (narušený motorický i senzorický výkon
ve vztahu k mluvnímu výkonu) a dyslalii kondicionální
(dítě si uvědomuje vadnou nebo nesprávnou výslovnost u
jiných ale nikoliv u sebe).
Klasifikace dyslalie podle stupňů



Dyslalie levis (simplex) je jednoduchá porucha nebo
vada výslovnosti jedné nebo několika málo hlásek. Není
narušena srozumitelnost řeči. V případě že se jedná o
poruchu nebo vadu hlásek artikulačně podobných,
tvořených na jednom artikulačním místě označuje se
toto jako dyslalie monomorfní.
Dyslalie gravis (multiplex), těžká vada výslovnosti, kdy
je postižena artikulace většího počtu hlásek. Je
narušena srozumitelnost řeči. V případě že je narušena
výslovnost hlásek více artikulačních míst označuje se
tato porucha nebo vada jako dyslalie polymorfní.
Dyslalie univerzalis (tetizmus, hotentotizmus). Je
postižena výslovnost téměř všech hlásek. Řeč je
prakticky nesrozumitelná.
Klasifikace dyslalie podle stupňů

Dyslalie kontextuální může být hlásková,
kdy jde o vadnou výslovnost jednotlivých
hlásek,
nebo
kontextuální
dyslalie
slabiková nebo slovní, při níž jsou
izolované hlásky relativně správné, chyby
jsou při tvoření slabikových nebo slovních
celků.
Diagnostika


Diagnostika je cílevědomá činnost vedoucí k rozpoznání
podmínek, průběhu a výsledku vývoje schopností jedince,
výsledků výchovy a vyučování. Diagnostika v užším slova
smyslu diagnostika příčin, aktuálního stavu a důsledků
narušené komunikační schopnosti včetně stanovení návrhu
programu odborné intervence. Součástí diagnostiky je i
stanovení prognózy respektive potencionálních možností
rozvoje jedince.
Depistáž nebo screening, je aktivní, cílené a celoplošné
vyhledávání osob s narušenou komunikací. Odborník
rychlou a nezatěžující metodikou zjišťuje odchylky od
mluvní normy výslovnosti zejména dětí předškolního a
školního věku. Screening je celoplošné vyhledávání
odchylek od mluvní normy
Zásady diagnostiky dyslalie

Základem diagnostiky je orientační zjištění dosaženého
stadia ve vývoji řeči (je-li fyzickému věku přiměřený,
nebo je-li dyslalie možným důsledkem narušeného
vývoje řeči). Je důležité zjistit z anamnestických údajů
hlavně: začátek napodobovacího žvatlání, popis vývoje
motoriky, schopnosti v oblasti hudebního sluchu,
posoudit výslovnost matky a dalších blízkých osob, řeč
kterých může dítě přirozeně napodobovat, rodinný
bilingvizmus apod.). Zjišťuje se kvalita schopnosti
fonematické diferenciace a dosažená úroveň motoriky
mluvních orgánů.
Diagnostika

Vyšetření výslovnosti se hodnotí z pojmenování obrázků
(věcí) při spontánní komunikaci. Dítě s dyslalií má
pojmenovat obrázky jejichž název obsahuje sledovanou
hlásku v určité pozici – na začátku slova, uprostřed slova
a na konci slova tak, aby bylo možné posoudit výslovnost
hlásky komplexně. Dále se postupuje komparativně a
srovnává se spontánní výslovnost hlásky s její
výslovností při řízené výslovnosti v určitých artikulačních
celcích a posuzuje se schopnost a tendence k úpravě
nebo zpřesňování výslovnosti vedené snahou zlepšit se.
V této fázi vyšetřování odborník předříká slova nebo určité
mluvní celky cíleně připravené. Výslovnost je potřeba
hodnotit i při volném rozhovoru, při pomalém i rychlém
tempu mluvy.
Diagnostika

Je důležité odhalit jestli se jedná o
nesprávnou výslovnost, zafixovaný
patologický artikulační mechanismus
v některých nebo ve všech artikulačních
spojeních, jestli je patologická výslovnost
(dyslalie) konstantní nebo (dyslalie)
nekonstantní, jestli je dyslalie
konsekventní nebo dyslalie
nonkonsekventní. Zjištění jsou důležitá pro
uplatnění konkrétních metod korekce nebo
vyvozování hlásek.
Diagnostika

Jako dyslalie konstantní se označuje, když osoba tvoří
určitou
hlásku
vadně
ve
všech
artikulačních
souvislostech. Jako dyslalie nekonstantní se označuje
když realizace dané hlásky je nepravidelná, tj. v určitých
spojeních je vyslovována fyziologicky, v jiných
koartikulačních spojeních nesprávně nebo vadně.
Dyslalie konsekventní je typická tím, že hláska je
vyslovována jedním patologickým mechanismem ve
všech artikulačních souvislostech. Jako nonkonsekventní
tehdy, jestliže určitá hláska je tvořena různým
patologickým mechanismem, v témže koartikulačním
spojení.
Diagnostika

Diferenciálně diagnosticky je nezbytné
zjistit,
jestli
je
dyslalie
primární
(vyšetřovaná osoba nemá jiné tělesné,
senzorické nebo mentální postižení) nebo
se jedná o dyslalii symptomatickou, to
znamená, že dyslalie vzniká nebo je jiná
v
důsledku
souběžného
postižení
senzorického, tělesného nebo mentálního.
Diagnostika



V průběhu vyšetřování, bezprostředně po vyšetření, v
půběhu péče se zjištění o stavu výslovnosti
zaznamenávají do logopedického záznamového archu.
Součástí archu je uvedení prognózy a průběhu péče. Je
obvyklé zakroužkovat nesprávně a patologicky tvořené
samohlásky, dvojhlásky i souhlásky. Po vyvození, fixaci
a automatizaci do běžné mluvy se hlásky proškrtnou
nejlépe barevně. Způsob je velmi přehledný.
Hlásky tvořené patologickým způsobem se uvedou do
prázdných kolonek.
Doporučuje se uvádět do průběhu terapie hlásku
lomeno fáze (etapa). Například: c/identifikace; f /
automatizace; b / fixace.