Transcript Systemický přístup

Sociální poradenství (2)
Kontext sociálního poradenství
Poradenství je proces, který probíhá v určitém prostředí.
Účastníky tohoto procesu jsou minimálně dvě osoby - klient a
jeho poradce.
V poradenském procesu se mezi nimi formuje vztah,
prostřednictvím jejich komunikace, přijímáním a
poskytováním informací, prostřednictvím různých strategií
poradenské práce a dalšími aspekty poradenského
procesu.
Po dohodě s poradcem, si klient sám definuje cíl poradenství,
je determinován druhem a závažností problému. Cílem
poradenství je obecně eliminace patologie, pomoc k
nezávislosti, osobnostní růst, zvýšení kvality života, řešení
potřeb člověka v nouzi, jeho duševní a fyzické zdraví,
mobilizace "zdravých" zdrojů přirozeného prostředí klienta.
Dynamický přístup
Je poradenství založené na principu determinace současného
chování minulostí s využitím princip kauzality. Je proti
jednostrannému a biologizujícímu pojetí, přesouvá důraz na
sociální faktory.
Poradce pracuje s intrapsychických silami klienta, posiluje
objevení a pochopení nevědomých obsahů, reorganizace
klientovy osobnosti na základě řešení neurotického konfliktu.
Poradce má být pro klienta zrcadlem, které odráží pouze to, co
klient přináší do procesu. Měl by se vyvarovat osobních pocitů,
postojů a hodnot. Poradenský vztah je asymetrický. Při práci se
využívají verbální proměnné: volné asociace, analýza přenosu,
odporu a obrany, práce se sny a fantaziemi, interpretace, náhled a
změna.
Práce poradce je často chápána jako konfrontace, klasifikace a
interpretace při zpracování zážitků. Dynamický přístup je
dlouhodobý a intenzivní, je cestou k seberozvoji a zlepšení
Behaviorální přístup
Behaviorální přístup vychází z předpokladu, že každé chování je
výsledkem toho, co se člověk naučil nebo nenaučil v životě. Na
tomto principu je založený poradenský vztah, který je edukativní,
jde přeučit negativní způsoby chování. Představuje cílevědomé,
strukturované učební spojenectví, ve kterém poradce využívá
techniky učení.
Pracuje se technikami: podmiňování, posilování, nácvik, trénink,
modelování, instruování, přesvědčování a jiné. Pomocí těchto
technik se snaží odstranit nežádoucí syndrom, poruchu nebo
problematické chování klienta a naučit klienta novým
efektivnějším formám komunikace, chování a jednání.
Behaviorální přístup je krátkodobý, nepříliš intenzivní, pracuje
často s technikami, které mají navodit změnu (systematická
desenzitizace).
Experienciální, experienciálně komunikativní přístup
Přístup vnímá člověka jako aktivní bytost s potenciálem
k dalšímu růstu, proto se nesoustředí na odstranění
symptomu, či rekonstrukci osobnosti podle cílů
poradce, ale zaměřuje se na dosažení vyššího stavu
vědomí, uvědomění se svých možností a schopností
naučit se je využívat.
Vědět, co děláme a cítit to, může být pro klienta
důležitější, než vědět, proč to děláme. Poradce slouží
často pouze jako katalyzátor, v jeho přítomnosti si
klient uvědomuje své latentní možnosti a formování
svého JA.
Vztah mezi poradcem a klientem je založen na principu
člověk-člověk. Přístup pracuje s přestrukturováním
kognitivních schémat, pracuje s akceptací, empatií a
kongruencí a jeho základní metodou je
nestrukturovaný rozhovor.
Eklektické poradenství
Poradenství jedné školy u nás nemá tradici v
poradenských systémech.
Je to způsobeno tím, že informace o poradenských
přístupech v zahraničí se k nám dostávali živelně a
poradci absorbovali do sebe všechno. Většina
poradců pracuje eklekticky, symbioticky spojuje nebo
selektivně využívá různé poradenské přístupy,
metody a formy práce. Poradce svůj přístup často
přizpůsobuje charakteru problému nebo typu klienta.
Sociální poradce je připraven využívat účinné prvky
všech přístupů ve snaze co nejrychleji a nejefektivněji
pomoci klientovi, rodině či skupině.
Integrativní přístup, snaha sjednotit různé přístupy do
vyššího celku nebo jen vytvořit nadřazenou teorii.
Systemický přístup v sociální práci
 Systemický přístup se v posledních letech stává jedním z
dominantních přístupů v sociální práci, ale i v mnoha dalších
pomáhajících profesích . Jeho vznik je spojován
s paradigmatickým převratem v přírodních, ale zejména
společenských vědách – s přechodem od moderního nazírání
na problémy tohoto světa k pohledu postmodernímu.
 Označení “sociální pracovník” bude v dalším znamenat
systemicky orientovaného sociálního pracovníka a označení
“klient” bude použito pro všechny osoby či instituce, se kterými
přicházejí sociální pracovníci do profesionálního kontaktu
(rodinní příslušníci, pracovníci státních i nestátních institucí –
učitelé, vychovatelé, osobní asistenti, lékaři, soudci apod.).
 přínos spočívá zejména v tom, že je ucelenou a vědecky
podloženou variantou pohledu na člověka a společnost, která
nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a
psychosociálními jevy v éře, která je charakterizována jako
pozdně moderní či postmoderní.
Systemický přístup v sociální práci
Sociální pracovník reflektuje, že je jedním z
aktivních spolutvůrců systému služeb lidem, kteří
“vlastní profesionální aktivitou produkují a
reprodukují kategorie sociálních problémů, včetně
vytváření typologie lidí spojených se sociálně
problémovými kategoriemi”. Pro sociálního
pracovníka, jehož nejčastější rolí je postavení
zprostředkovatele “dohody” mezi – mnohdy velmi
různými – představami klientů zúčastněných v
nějaké obtížné situaci, je prvotním úkolem
posouzení dané situace zejména s ohledem na
následující základní charakteristiky:
1. Jaká je míra pracovníkovy osobní (privátní)
angažovanosti v daném případu.
Příklad: Kurátor pro mládež řeší případ
mladistvého, který krade doma peníze na nákup
drog. Rozdílnou osobní angažovanost lze
očekávat, je-li kurátorem svobodný muž s osobní
zkušeností s drogovým experimentováním,
anebo matka dvou dospívajících ”ohrožených”
dětí. Extrémní nebezpečí nerovnováhy hrozí v
případě institucí, kde se angažují převážně
anebo pouze profesionálové s vysokou osobní
angažovaností, např. poradna pro týrané ženy,
jejíž tým tvoří pouze ženy.
2. Jaká je pracovníkova vstupní pozice vůči
jednotlivým klientům, co asi jednotliví klienti od
pracovníka očekávají.
Příklad: Rozdílná očekávání budou mít
rozvádějící se rodiče a jejich školně neúspěšný
syn, jestliže se s pracovníkem OPD setkají,
když:
a) přicházejí za pracovníkem na doporučení
třídní učitelky, anebo
b) přichází pracovník na úvodní návštěvu v roli
kolizního opatrovníka dítěte.
3. Jaký je kontext neboli širší
souvislosti případu.
Příklad: Nedávno informovali novináři o případu
zanedbávaného a týraného dítěte, které bylo
nalezeno ve chvíli vážného ohrožení života.
Matka dítěte měla zároveň v péči několik dalších
dětí, které vychovávala bez jakýchkoli problémů.
Teprve zahrnutí kontextu celé situace umožňuje
nahlédnout, pro koho je ”samozřejmý” zákrok,
totiž odloučení matky od všech dětí na základě
předběžného opatření, tím nejlepším řešením a
pro koho může být takovýto zákrok osudovým
životním zlomem s negativními důsledky.
4. Rozlišení, kdo je zadavatelem zakázky, a tedy
posuzovatelem kvality vykonané práce, a kdo je tzv.
cílovou osobou neboli příjemcem služeb.
Příklad: Sociální pracovník úřadu práce, který
vede motivační kurz pro uchazeče o zaměstnání,
ví, že zadavatelem této zakázky je jeho
zaměstnavatel, zastoupený konkrétním
nadřízeným pracovníkem. S tímto nadřízeným je
důležité vyjasnit kritéria, která mají být naplněna
či změny, kterých má být u uchazečů o
zaměstnání – příjemců služeb – dosaženo.
existuje rozdíl mezi zadavatelem
zakázky a cílovou osobou.
je užitečné rozlišovat mezi imperativním a
konzultativním typem zakázky. Pouze konzultativní typ
umožňuje sociálnímu pracovníkovi spoluvytvářet kritéria
naplnění této zakázky. Sociální pracovník se ale vždy
rozhoduje, zda jakoukoli zakázku přijme, nebo odmítne,
a to i v případě imperativního typu zakázky od svého
nadřízeného.
sociální pracovník volí u každého z klientů jeden ze
dvou základních postupů:
•Nabízení spolupráce (pomoc)
•Přebírání starosti (kontrola)
Tvůrci teorií sociálních systémů
 Slavnými jmény, která se se vznikem systemického přístupu
pojí, jsou Gregory Bateson a Humberto Maturana. Tito autoři
dávají systemické terapii základ v teorii systémů a
konstruktivistické teorii poznání.
 Teorie systémů Gregory Batesona vznikla už v padesátých
letech dvacátého století. Vzešla z přírodních věd a představila
nový pohled na živé organismy.
 Ty vnímá jako otevřené, ale celostní jednotky, které jsou
nezbytně vztažené ke svému prostředí. Funkce, prvky a
vazby těchto systémů jsou neustále podřízeny celku.
Teorie systémů byla zdrcující kritikou lineární kauzality (příčina
a důsledek, „když… potom…“) a představila myšlenku
kauzality cirkulární, která říká, že každé chování zpětně
působí na bytost, které se týká – hovoříme jinak také o zpětné
vazbě.
Sociální systémy
 V pomáhajících profesích se zajímáme o systémy sociální,
příkladem může být třeba rodina nebo školní třída, pro které
jsou důležité následující parametry:
 její prvky (členové rodiny),
 vazby mezi těmito prvky (emocionální i jiné vztahy mezi členy
rodiny, zažitá pravidla chování),
 hranice (hranice sociálních systémů unikají přímému
pozorování, lze je odvozovat pouze z interakcí systému a jeho
prostředí, hranice sociálního systému je hranicí jeho vztahů a
funkcí),
 a v neposlední řadě kontext – sociální i hmotné prostředí,
situace, ve které se systém (rodina) nachází.
Interakce v sociálních systémech
 Sociální systémy by nemohly existovat, pokud by
mezi jejími prvky (členy) neexistovala interakce,
komunikace.
 Platí, že pokud dojde k jakékoli změně v takto
definovaném systému, je touto i třeba drobnou
změnou postižen, ovlivněn celý systém jako celek.
Charakteristická pro jakýkoli systém je setrvalá snaha
o homeostázu – snaha o rovnováhu a její udržení.
Mnoho negativních symptomů, které může sledovat
vnější okolí systému (např. rodiny), je právě projevem
snahy systému o zachování homeostázy.
Příklady??
Sociální systémy v terapii
 Pokud je teorie systémů aplikována do terapie, je terapeutická
spolupráce mezi klientem a sociálním pracovníkem
interpretována jako vytvoření nového systému, který je
zacílen na vyřešení problémů, které klient deklaruje. Prvkem
systému se tak na dobu přechodnou stává i terapeut, sociální
pracovník.
 Pro vznik a rozvoj systemického přístupu byly vedle
Batesonovy teorie systémů nosné zejména koncepty neurologa
Humberta Maturany. Ten se zabýval biologií poznání. Vyvodil,
že vnější svět naším poznáním neodhalujeme, ale že si ho
tímto způsobem vytváříme – realita je podle něj sociální
konstrukcí. Neexistuje REALITA, ale pouze „realita“ a ta má
pro každého z nás jinou podobu. Důsledkem pro terapeutickou
práci je požadavek respektování „reality“ tak, jak ji vnímá klient.
Ta je pro kohokoli jiného nepoznatelná beze zbytku a její
„sdílení“ (opět je možné toto slovo použít pouze s rezervou) je
možné pouze na základě vzájemné komunikace (navzájem
jsme si černými skříňkami).
KOMUNIKACE „komunikace“
Ani vzájemná komunikace však není všemocná, protože
nikdy nemůže beze zbytku postihnout vše, co by chtěl
komunikující sdělit. Jsou obsahy, které jsou příliš
prchavé, pro které jednoduše nemáme slova, která by
nám umožnila je sdílet. Světy druhých jsou pro nás
nepoznatelné. Různí lidé přikládají různým obsahům
různý význam. Je dobré si také uvědomit, že
„vyprávíme“, vytváříme sociální realitu nejen pro druhé,
ale i sami pro sebe. O to méně je zachytitelná ta pravá
REALITA, pokud vůbec nějaká existuje.
Proto se navrhuje mluvit nikoli o univerzu, ale o
multiverzech.
. „terapeutovo dilema“ „
„Jednej účinně, aniž bys
věděl(a), co tvé jednání vyvolá“.
 Nemůže-li existovat žádný na pozorovateli nezávislý přístup
k jednomu „opravdovému“ světu, nelze také ospravedlnit žádný
způsob „objektivní“ existence jako lepší, oprávněnější, lidštější
a podobně než jiné způsoby života a bytí. Veškeré hodnotové
úsudky o povaze existence jsou osobní a motivované emocemi,
sledují tedy sklony a osobní záliby posuzovatele, podle
okolností sdílené druhými.
 Uvedené myšlenky výstižně zachycují věčné rozpory
různých kultur a jejich globální přijetí by je vyřešilo. Ale
kde je hranice, kam bychom byli s naší kulturou schopni v
respektování kultur jiných zajít? Kde jsou vaše hranice?
 Jeden z důležitých poznatků je, že systémy mají v rámci
snahy o zachování homeostázy tendenci sdílet své reality,
vytvářejí společnou sociální realitu. Pokud je systém (rodina)
podpořen ve vyprávění svého příběhu, můžeme pozorovat, že
každým takovým vyprávěním dochází díky zpětné vazbě k jeho
změně. Toto pozměňování je v systemickém přístupu
profesionálem podporováno a hovoříme o tzv. narativní
terapii..
Vyprávěním příběhu klienty je dosahováno
dekonstrukce původních významů jednotlivých
událostí nebo významů, které jsou s nimi
systémem spojovány. Současně však probíhá
proces nové rekonstrukce a událostem a
významům jsou přiřazovány nové možnosti a
perspektivy výkladu. Nově vytvořený terapeutický
systém tak může prostřednictvím narativní terapie
přinést úzdravu systému původnímu, který se cítil
sužován nějakým problémem.
Typické pro systemický přístup je jednoznačně
 odpatologizování pohledu na klienta. Na toho se dívá
pomáhající profese spíše jako na zákazníka – je vnímán jako
výsostně autonomní osobnost, která si samostatně a svébytně
určuje směr, cíl a průběh terapeutického působení. V jeho
osobnosti a sebeobrazu a nikde jinde, je skryt potenciál změny.
V tomto kontextu rozlišujme mezi autonomií a heteronomií.
 Pokud je člověk vnímán v terapii jako autonomní, platí, že:
terapie je pouze oporou klienta, terapeut má roli provázejícího,
je rovnoprávným partnerem klienta, se kterým kooperuje a
dává mu k dispozici svůj čas k naslouchání, své vědění a
zkušenosti, cílem terapie je realizace individuálních možností
klienta v rámci konkrétního společenství, měřítka si stanovuje
klient sám, prostředky a cíle dosažení cílů jsou stanovovány
společně všemi zúčastněnými v nově vytvořeném
terapeutickém systému;
Pokud je naopak člověk vnímán v terapii jako
heteronomní, platí že:
 klient je na terapii závislý, je vnímán jako
nedokonalá bytost, která potřebuje cizí pomoc;
 terapeut je oprávněný nebo povinný starat se o
úzdravu, vykonává potom moc a jednostranně
předepisuje úzdravné postupy – extrémem je jejich
aplikování proti vůli klienta;
 cílem terapie je znovu začlenění se klienta do
„normální“ společnosti, soulad se společenskými
normami je měřítkem úspěchu terapie.
Kritický komentář
Nelze se rozhodnout, že jeden přístup je dobrý, a ten druhý má
být zatracen jako špatný. Systemická terapie po sociálním
pracovníkovi vyžaduje, aby si vždy, průběžně uvědomoval, v jaké
pozici se nyní klient nachází
 můžeme-li situačně vnímat klienta jako autonomního, sociální
pracovník mu nabízí spolupráci (používá se také pojmu
pomoc), při které jsou aktéři procesu pomoci ve zcela
rovnoprávném postavení. Stanoveného cíle (cílů) se dosahuje
na základě písemného nebo ústního kontraktu, k jehož
uzavření vede proces dojednávání. V sociální práci v tomto
případě hovoříme o klientovi dobrovolném;
 je-li nutno situačně klienta vnímat jako heteronomního, říká se,
že za něj sociální pracovník přebírá starost (používá se také
pojmu kontrola). V takovém případě je vzájemný vztah aktérů
vztahu nerovnovážný, sociální pracovník má nad klientem
mocenskou převahu, která většinou vychází z jeho postavení
v některé z institucí. V sociální práci hovoříme v takovém
případě o klientovi nedobrovolném.
Klient může být v něčem dobrovolný i v něčem nedobrovolný
Systemická terapie prosazuje pohled na klienta jako na jedince
autonomního, současně však nevylučuje,že v pomáhajících
profesích se vyskytují situace, kdy je třeba zasáhnout a jednat i
proti vůli klienta.
Lze vyvodit pro systemický přístup dva
imperativy:
1. imperativ přijetí – měj na paměti
mnohotvárnost lidských světů!
2. imperativ respektu – druhého člověka
považuj ve společném životě za bytost
stejného rodu!
Oba imperativy mají být postaveny na silných
základech – a těmi je láska.
čtyři fáze vývoje systému od vzniku problému po jeho
poradenské / terapeutické ovlivnění
1. problémový systém – shledává něco ze sebe problémovým;
například chování některého člena; vzájemné vztahy a
podobně a snaží se tento problém řešit. Pokud se mu to
z nějakého důvodu nedaří svépomocí nebo za podpory
nejbližšího sociálního okolí, může se změnit
2. v systém hledající pomoc – postižení v této fázi dospívají
k názoru, že svou situaci nemohou změnit vlastními silami a
odhodlají se vyhledat odbornou pomoc. Tím vzniká
3. klinický systém – pomoc hledající (klient, klienti) a pomoc
poskytující (sociální pracovník, terapeut) si v rozhovoru
vyjasňují situaci, aby našli prostředky k řešení problému.
Prostředkem nemusí být vždy terapie, ale poradenství,
postupy snížení tlaku prostředí, poskytnutím dávky a podobně.
Jako jedna z možností dalšího postupu však může vzniknout
4. terapeutický systém – v něm vytvářejí pomoc hledající a
pomáhající nový systém se společně formulovaným tématem,
které nazýváme „terapeutickou zakázkou“. Ta je předmětem
„dojednávání“. Terapeut se stává v této fázi součástí systému,
jedním z jeho prvků, a to pouze na dobu přechodnou
Koncept systému determinovaného
problémem
• Lidé interpretují jako „problém“ různé
znepokojující situace, významy jsou různé pro
různé lidi. Kolem alarmujících podnětů se
vytváří zvláštní sociální systém (platí tzv.
kybernetika druhého řádu) kdy neplatí, že
systém vytváří problém ale že problém vytváří
systém.
• Problémové systémy jsou potom specifické
sociální systémy, které vznikly a udržují se
kolem problémů.
„čistý“ Systemický přístup
• Pracuje výhradně s klienty dobrovolnými,
výhradně na dojednaných zakázkách
• Pomáhat lze pouze tomu, kdo sám vyhledá
pomoc
• Klientem nevyžádané postupy, postupy
realizované proti jeho vůli nejsou pomoc ale
kontrola, péče, manipulace, násilí…
• Přestože jsou některé tyto přístupy někdy
oprávněné, musíme je striktně odlišit od
pomáhání a nesmíme je pod pomáháním
skrývat
Role terapeuta v systemickém přístupu
 Terapeut má v terapii, jejímž podnětem, prostředkem i cílem je
komunikace, dva hlavní úkoly:
 potvrzování – klientovi se představuje jako empatický,
naslouchající a chápající. Respektuje klientovo vidění
„problému“, akceptuje jeho „příběh“, nazírá na něj jako na
autonomní bytost. To umožňuje klientovi získat v něj důvěru a
vybudovat na důvěře založený terapeutický vztah;
 otevírání – do terapeutického systému by měl terapeut přinášet
tolik nového, nečekaného a podněcujícího, aby otevřel klientovi
dostatečný prostor pro destabilizaci problémového systému.
K tomu, aby si klient mohl vyzkoušet nové, musí být předem
vytvořeno zázemí respektu a důvěry.
 Jedna podmínka bez druhé nemůže být splněna. Současně
platí, že terapie, která je takto jednoznačně postavená na
komunikaci a vzájemném vztahu, není naplánovatelná. Pro
systemickou terapii je proto typická absence nějaké zavazující
metodologie. Disponuje pouze některými doporučenými
postupy.
Zakázka
Je významným pojmem systemického poradenství, systemické
terapie. Formulace terapeutické zakázky je výsledkem
dojednávání mezi pomáhajícím a pomoc hledajícím.
Zakázka by měla určovat:
 cíl a metody opatření pomoci,
 kritéria provedení a kontroly průběhu terapie,
 pomůcky k rozhodování, za jakých okolností má terapie
skončit,
 kritéria úspěšnosti terapie.
Formulaci zakázky nikdy nemůžeme vnímat jako definitivní,
protože v průběhu terapie se může měnit. Kritériem přijetí
změny zakázky je opět dojednávání v rámci terapeutického
systému.
Doporučené postupy (techniky) systemické terapie
 Přeznačkování – terapeut zachází s předkládanými problémy
jako se „změnitelnými“ už tím, že dojednává pevnou zakázku
a nabízí tak pomoc. Už tím se mění „vnitřní mapa“ klienta a
připravuje se pole pro možnost dekonstrukce a rekonstrukce
významu prezentovaného problému. Na dekonstrukci a
rekonstrukci se terapeut aktivně podílí jako člen
terapeutického systému v průběhu celé terapeutické práce.
 Cirkulární dotazování – nepřímé získávání informací. Místo
toho, aby klienti museli vyprávět o svých pocitech, myšlenkách
a tužbách, hovoří o pocitech, myšlenkách a tužbách ostatních
členů systému. Přínosem techniky je zejména změna úhlu
pohledu – klient je přiveden k uvědomění, jak mohou problém
prožívat druzí a problém se stává plastičtějším. Snižuje se
také tenze klientů, provázející mnohdy nepříjemné ventilování
vlastních pocitů, zejména při práci se skupinou. Přítomní se
postupně dokola vyjadřují o vztazích mezi ostatními, a tím
také vytvářejí rozdíly. Tato technika dotazování byla používána
zpočátku jako postup diagnostický, ale získané odpovědi mají
také terapeutický účinek – přispívají k dekonstrukci a
rekonstrukci sdílených významů v systému. Hovoří se v této
souvislosti o tzv. konstruktivních otázkách.
1. Na začátku
Předpokládejme, že tento rozhovor (tato
terapie) je u konce a ukázal(a) se jako
užitečný(á), podle čeho to pozná(vá)te?
Říkáte, že vás trápí…, podle čeho, na čem to
poznáváte?
Uvádíte různé problémy. Mohly by spolu
souviset? Jak?
Kdo z vás trpí tímto problémem nejvíce? Kdo
objednal termín? Kdo by měl jinak ještě přijít?
Průzkumné otázky
 Odhlédneme-li do vašeho problému, co u vás probíhá
nejlépe?
 Co vám doposud pomáhalo?
 Kdy naposledy se problém nevyskytoval?
 Co je (děje se) u vás jiného, když se problém
nevyskytuje?
 Jak jste dříve (vy)řešili podobné nebo jiné problémy?
 Kdo vám může nejlépe pomoci?
 Kdybyste (tento) problém neměli, co by teď/jinak bylo
jiného?
 Mnozí lidé, kteří mají problém, jako máte vy, mají ještě
tyto další těžkosti… Které z nich vy nemáte?
Otázky na budoucnost
 Když se přes noc stane zázrak a problém ve spánku zmizí,
podle čeho to příští den poznáte? (tzv. kouzelná otázka)
 Na čem nejdříve zjistíte (zpozorujete), že je problém méně
tíživý?
 Co je jinak (jiného), když problém zmizel? Kdo to zpozoruje
jako první? Koho to nejvíce potěší? Kdo nejvíce (u)věří tomu,
že to také tak zůstane?
 Jak dlouho bude trvat, než problém zmizí?
 Jak dlouho bude trvat, než se problém vyřeší sám od sebe?
 Kdo vás (nejspíš) ujistí v tom, že už problém nemáte? Co
uděláte, aby ostatní zjistili, že se s vámi stala změna, a abyste
je o ní mohl(a) přesvědčit?
 Představte si, že můžete (mohl(a) byste) nahlédnout do
budoucnosti, jak potom asi dojde k řešení problému?
 Kolik procent zlepšení vám bude stačit?
 Co byste musel(a) dělat nebo nedělat, aby bylo všechno ještě
horší?
 Zhodnocení pozitiv I.– technika navazuje na
„kouzelné“ otázky. Členové systému jsou formou
domácího úkolu vyzváni, aby si zvolili dva dny v týdnu
a chovali se během těchto dnů tak, jakoby došlo k
„zázraku“. Tyto dny si volí každý sám a tajně, nikomu
svou volbu nesděluje. Úkolem klientů, členů systému
je poznat, které dny si zvolili ti ostatní. Svoje poznatky
si sdělují až v přítomnosti terapeuta, průběh domácího
úkolu vzájemně nijak nesmí konzultovat.
 Zhodnocení pozitiv II. – klienti jsou vyzváni, aby za
domácí úkol pozorovali a zaznamenali vše, co v
systému (například v rodině) funguje tak, že by chtěli,
aby se to zachovalo i do budoucna. Účelem techniky
je přeorientování pozornosti klientů na pozitiva a
nabourání jejich „černobílého“ pohledu.
 Reflektování (přemítání) – komentáře během nebo na konci
sezení, které vyjadřují reflexe terapeuta. Tyto reflexe mohou
terapeutickému systému přinést možnost nového pohledu,
uvolňují tedy prostor k dekonstrukci a rekonstrukci.
 Deska rodiny – je zcela specifickou technikou. Jedná se o
skříňku s vnitřní a vnější plochou. K dispozici jsou malé a velké
dřevěné figurky (hranaté a kulaté, které představují členy
systému) a ještě tři barevné šestiúhelné velké figurky pro
zvláštní účely (terapeut, soudce atp.). Účastníci jsou požádáni,
aby pomocí figur na ploše zobrazili určitý sociální systém. Při
sestavování tak mohou poprvé konkretizovat dosud
nevyjádřené názory, společně mohou konstelace měnit a
diskutovat o tom. Jedná se vlastně o jakýsi 3D sociogram.
 Dále může terapeut pracovat podle vlastního uvážení
s kteroukoli ze široké plejády technik, které do pomáhajících
profesí přinesly jiné terapeutické přístupy – interpretace,
psychodrama, práce se sny, vytváření rituálů, využití
paradoxních technik a podobně.
 Hodnocení takto představené terapie /poradenského procesu,
je jistě velice náročné. Problém je v tom, že nejdůležitějším a
snad i jediným měřítkem terapeutického úspěchu se jeví sám
klient; jen ten může posoudit, jestli došlo k úbytku utrpení
/sociální dysfunkce.
 Systemický přístup je přístupem, který můžeme nazvat
psychosociálním – původ „patologických“ procesů hledá
méně (srovnáme-li například s psychoanalýzou) v psychickém
a více v interpersonálním.
 Výhodou přístupu je jeho krátkodobost. Na tu je kladen velký
důraz, protože krátké trvání poradenství / terapie je vnímáno
jako záruka respektování autonomie klientů: terapeut má plnit
výhradně dojednanou zakázku a to za použití co nejmenšího
vměšování. Po dosažení nasmlouvaného cíle terapie by měl
terapeut vystoupit ze systému. Příliš dlouhé setrvání systému
v podobě terapeutického systému zvyšuje riziko vytvoření
závislosti klientů na pomáhajícím profesionálovi.