Transcript ERNESTO CHE GUEVARA

Ernesto Che Guevara
Ernesto Guevara se narodil, jako prvorozený
syn svých rodičů, 14. června 1928
v argentinském Rosariu v době Peronovy
levicové fašistické diktatury.
Jeho otec, povoláním
architekt, byl velmi vzdělaný
muž s liberálním smýšlením.
Matka, stejně tak vzdělána,
zasvětila malého Ernesta do
základů školního vzdělání a
později do francouzského
jazyka a kultury.
Ernesto pocházel tedy s mírně liberálního,
středostavovského rodinného prostředí, kde
oba jeho rodiče sympatizovali se španělskými
republikány.
Ernesto byl od svých dvou let postižen astmatem, který ho
sice provázel po celý jeho život, ale se kterým se také dokázal
plně vyrovnat. Z takto postiženého dítěte nakonec vyrostl
svalnatý, energický mladý muž.
Než se Ernesto Che Guevara dostal do
osidel revolučních myšlenek, tak si ho
lidé pamatovali často jako vtipálka a
šprýmaře. Che byl hipie, milovník
poezie, pozdních nočních hovorů,
cestování, fotbalu, jídla, motocyklů a
žen (taky že byl pěkný chlap ). V té
době se mu přezdívalo El Chancho,
což znamená prase. Říkalo se mu tak
kvůli jeho zálibě ve špíně, otrhaným
šatům a jeho averzi ke koupání. Che
byl v podstatě normální, inteligentní a
velmi sečtělý mladý muž. Už na
střední
škole
přečetl
Dumase,
Galdósa,
Verna,
Pabla
Nerudu,
Baudelaira, Sigmunda Freuda apod.
Dokonce psával verše a předčítával je
svým nejlepším kamarádům.
Ernesto Guevara měl velké nadání pro matematiku a všichni
si proto mysleli, že půjde na architekturu. Místo toho se ale
zapsal na lékařství. Studium medicíny dokončil v březnu
roku 1953.
Guevara byl zpočátku stoupencem peronismu, pod jehož
klatbou zůstal v mnoha směrech po celý svůj život. Che
věřil, že „to, co je třeba k uskutečnění politického
pokroku… je silné vedení a ochota použít sílu“.
Taktéž sdílel fašistickou posedlost vůlí a opovrhoval
umírněností. Říkal: „Síla vůle překoná vše… Osudu se dá
dosáhnout silou vůle… Zemřít ano, ale proděravěný
kulkami…“
Dále pod vlivem těchto myšlenek „označil válku za ideální
podmínku pro dosažení socialistického uvědomění“ a
revoluční armádu považoval za „zásadní politickou zbraň
revoluce“.
Ernesto byl také posedlý myšlenkou, že za všechno mohou
Spojené státy americké. Tato nenávist k USA se u něho
začala formovat v roce 1950, kdy poprvé na motorce projel
Argentinu a objevil chudobu venkova. Jednou řekl: „Zemřel
bych s úsměvem na rtech kdybych bojoval proti těmto lidem
(Američanům).“
Roku 1953 odjel do Guatemaly, která byla zmítána sociální
revolucí. Zde mu mladí Kubánci začali přezdívat Che, což
znamená argentinsky „hele“, které až příliš často užíval. Také
se tu seznámil se svojí budoucí ženou, peruánskou
revolucionářkou Hildou Gardou (pozn.: nevím co se s ní
později stalo, ale v dalších materiálech jsem se dočetla, že
v době, kdy Che usiloval o rozpoutání revoluce v Bolívii, tak
jeho přítelkyní byla Argentinka Tania, vlastním jménem
Tamara Bunke). A hlavně, což je nejpodstatnější, zde přečetl
mnoho Marxových a Leninových děl a osvojil si jasný,
marxistický způsob myšlení. Do roku 1955 se Che stal
přesvědčeným stalinistou.
Roku 1955 se Che Guevara v
Mexiku spřátel s Raúlem
Castrem a později i s jeho
bratrem Fidelem Castrem.
Z tohoto seznámení se
nakonec zrodilo nerozlučné
přátelství, díky němuž se
Ernesto stal nedílnou součástí
„kubánské revoluce“. A právě
Ernesto Che Guevara byl ten,
kdo Castrovo Hnutí 26.
července nasměroval
stalinistickým směrem.
Ernesto v této výpravě za osvobození Kuby od Batistovy
tyranie sice začínal jako lékař a řadový bojovník, ale velmi
rychle se propracoval na přední místo. Brzy si získal pověst
vynikajícího organizátora, úspěšného vychovatele kádrů pro
partyzánský boj a hlavně nepřekonatelně statečného velitele.
Svým novým rekrutům do guerilly říkal los descamisados,
což je jméno, které dal Peron svým stoupencům.
Na druhou stranu byl Che smutně proslulý krutostí svých
trestů. Např. v Sierra Maestra vždy okamžitě požadoval
popravu partyzánů a místních lidí, kteří neodpovídali jeho
měřítkům. Jednalo se často o donašeče, vzpurnější jedince a
dezertéry.
Klíčovou bitvou kubánské revoluce byla bitva o Santa Claru,
velkého provinčního města asi o 150 000 obyvatel, která byla
započata 29. prosince 1958. Plán útoku vypracoval a
samotnou bitvu řídil právě Che Guevara. V pádu tohoto města
viděl Batista neodvratný konec svého režimu a na úsvitu 1.
ledna 1959 opustil Kubu.
Do čela nové revoluční vlády byl postaven Fidel Castro, který
s Che Guevarou a Camilem Cienfuegosem tvořili nejvyšší
triumvirát kubánské revoluce. Che Guevara se díky svým
vlastním zásluhám o revoluci stal občanem kubánské
republiky a díky tomu mohl pak zastávat jakékoli nejvyšší
funkce ve státě. Když se uvolnilo místo prezidenta Národní
banky, dosadili do této funkce právě jeho.
Na konci roku 1959 byla se souhlasem Che Guevary zrušena
autonomie vysokých škol. V roce 1960 pod jeho vedením
vznikl Národní institut pozemkové reformy (INRA). Tato
organizace v podstatě převzala kontrolu nad celým
hospodářstvím. 20. února 1960 Che oznámil „plánování
v sovětském stylu“ na Kubě. Právě Che Guevarovo působení
jakožto hlavy kubánského hospodářství bylo naprostou
katastrofou a pravděpodobně jej pomohlo popohnat vstříc
jeho sebevražedné bolivijské výpravě.
Che byl v této době zodpovědný za zničení práv pracujících a
nezávislého odborového hnutí. Prohlásil: „Osudem odborů je
vymizet“. Do konce roku 1960 pracující ztratili právo na
stávku, jistotu pracovního místa, nemocenskou, 44-hodinový
pracovní týden, přesčasy placené 1,5 násobkem hodinové
mzdy, placenou dovolenou a navíc byli nuceni dělat
dobrovolnou práci.
Che byl také hlavní spojkou mezi
ruskou KGB a novou revoluční vládou.
A byl to právně on, kdo v Moskvě v létě
roku 1962 podepsal dohodu, která
obsahovala ujednání o rozsáhlém
sovětském zbrojení a technické
pomoci, zahrnující též umístění raket
středního doletu s jadernými hlavicemi
a těžkých bombardovacích letadel na
Kubě. A právě objevení takto
vytvořených raketových základen na
Kubě v říjnu 1962 vyvolalo Karibskou
krizi, která málem vedla ke 3. sv. válce.
Urovnání této krize ruským premiérem Chruščovem a
americkým prezidentem Kennedym vedlo zklamaného Che
Guevaru k odvratu od stalinismu a k příklonu k čínskému
komunismu - maoismu. Che prohlásil: „Kdyby ty jaderné
zbraně byly pod kontrolou Kubánců, odpálili bychom je.“
Ernesto Che Guevara začal stále
důrazněji prosazovat orientaci na
vytvoření fronty států třetího světa,
v jejichž čele by díky svým revolučním
protiimperialistickým zkušenostem
stála Kuba. V roce 1964 měl Che ostrý
projev, od kterého se nakonec musela
distancovat i sama kubánská vláda,
na Valném shromáždění OSN v New
Yorku, dále v mladých afrických
státech, v Asii a v Alžíru.
Zde vyzvedl význam zemí rozvojového světa v boji proti
imperialismu a vyzval je, aby sjednotily své síly. Po svém
návratu z této cesty se Guevara již neobjevoval na veřejnosti
a do čela ministra průmyslu byla jmenována nová osoba.
V dubnu 1965 Che Guevara napsal dopis, ve kterém se
rozloučil s Fidelem a Kubou a oznámil, že Kubu opouští, aby
v některé jiné zemi mohl pokračovat ve svém boji proti
imperialismu. Při této příležitosti se vzdal všech státních a
stranických funkcí a hodností a dokonce kubánského
občanství. Fidel Castro tento dopis veřejně přečetl na podzim
roku 1965 a to při příležitosti přejmenování PURS
(Sjednocené strany socialistické revoluce) na Komunistickou
stranu Kuby.
Tou jinou zemí měl Che Guevara namysli právě Bolívii.
Právě z této země se podle něho mělo gerilové hnutí rozšířit
do sousedních pěti zemí, především podél toku Rio Grande
a do Brazílie. Tak mělo dojít k odpálení celokontinentální
revoluce. Tato revoluce by měla v konečném důsledku vést
k apokalyptické světové válce. Počítal i s možným shozením
atomové bomby. Z této masové destrukce měl podle Che
Guevary vyrůst nový socialistický pořádek.
Che se roku 1967 společně se 17
kubánskými důstojníky připojil k již
existujícímu výcvikovému středisku pro
povstalce na nepřístupné farmě Casa de
Calamina v oblasti Ňancahuazú, které
roku 1965 založili bratři Roberto Coco a
Inti Peredové, členové Komunistické
strany Bolívie.
V oddílu bylo zpočátku 20 Kubánců, 29
Bolivijců a 3 Peruánci. Později jejich
počet narostl na 200-300 lidí včetně
studentů z města. Che zde vytvořil svůj
vlastní oddíl, jenž nesl název „Vojsko
národního osvobození“ (ELN).
K první srážce s armádou došlo 23. března 1967
v Ňancahuazú. Guerrila zpočátku slavila drobné úspěchy.
Nakonec ale celá revoluce skončila naprostým fiaskem.
V červnu 1967 byly částečně odzbrojeny hornické milice
(horníci zpočátku sympatizovali s povstalci) a zkonfiskovány
odborové vysílačky. Při této akci zahynulo 21 lidí. V srpnu
1967 byly objeveny zásobárny ELN a byla postupně rozbita
městská pomocná studentská síť. 31. srpna zastřelila armáda
při přechodu řeky Masicurí 10 členů ELN včetně Che
Guevarovy přítelkyně Tanii. Další významný člen Coco
Peredo byl zastřelen 26. září. Dne 8. října 1967 ve strži
Quebrada del Yuro nastoupilo k závěrečnému útoku proti
zbylým sedmnácti povstalcům asi 600 indiánských vojáků
speciálně vycvičených Američany. A Che byl zajat. 9. října
pak proti vůli CIA nechal bolivijský generál Ovando zastřelit
Che Guevaru opilým důstojníkem Teránem. Po poslední
přestřelce 14. října 1967 zůstalo z Guevarova oddílu naživu
pouze 5 lidí.
Nad utajovaným hromadným hrobem s Guevarovým tělem ve
Vallegrande vyrostla rozjezdová plocha letiště. To vše proto,
aby se jeho hrob nestal symbolickým poutním místem ctitelů
z celého světa. Che Guevarovy ruce byly kvůli policejní
identifikaci uťaty a poté měly být spáleny. Díky tajným
sympatiím bolivijského ministra vnitra s povstalci se tyto
relikvie dochovaly. Uťaté ruce se nakonec dostaly přes Prahu
na Kubu a to díky aktivitě bolivijského komunisty Juana
Coronela.
Co bylo příčinou krachu ELN? Hlavní důvody byly v podstatě
tři:
1. U moci byl diktátor Barrintos, bývalý člen Národního
revolučního hnutí (MNR), který částečně
navazoval na
revoluci z roku 1952. Barrintos byl indián a u obyčejného
obyvatelstva byl v té době dost populární.
2. Uvnitř samotné ELN existovali rozpory mezi Bolivijci, kteří
chtěli vytvářet osvobozené oblasti po vzoru Vietcongu a
kolumbijských rolnických republik a Kubánci, pro které zase
byla Bolívije jen odrazovým můstkem k celokontinentální
revoluci.
3. Působilo zde i napětí mezi ELN a prosovětskou
Komunistickou stranou Bolívie (PCB), která Guevarovým
koncepcím příliš nedůvěřovala a podporovala je jen velmi
vlažně.
Che Guevarův
odkaz
Ernesto Che Guevara po sobě zanechal několik publikací a
statí. Nejznámější z nich jsou:
„Viděl jsem Arbenzův pád“ – jeho první politická stať, kterou
napsal roku 1954 ve dnech pádu demokratického režimu
v Guatemale. Pozoruhodné na ní bylo, že to byla jakási
programová úvaha, ve které označil americký imperialismus
za hlavního strůjce guatemalské tragédie a zároveň v ní
vyznal svoji víru v sílu ozbrojeného lidu.
„Partyzánská válka“ – vyšla v Havaně v roce 1960 a stala se
biblí všech Guevarových následovníků. Tato kniha podává
podrobný popis toho, jak si počínat v boji. Hlavní teze této
příručky jsou:
1. S 30-50 lidmi lze zahájit partyzánskou válku kdekoliv
v latinské Americe.
2. Není třeba čekat, až dozrají všechny podmínky, ale tyto
podmínky samotné je možné činností povstaleckého vojska
vytvořit.
3. Základnou ozbrojeného boje bude venkov.
Che Guevara se zde zabývá např. tím, jak kopat pasti na
tanky, upravovat brokovnice pro střelbu zápalnými láhvemi,
jak používat kouřová znamení a světelnou signalizaci
zrcadlem apod. Popisuje zde jak se chovat k udavačům a
lidem zodpovědným za různá zvěrstva nebo se zabývá
otázkou žen v rámci guerrilového hnutí. Zabývá se zde
morálkou partyzánů a též v příručce připomíná, že ani šéfům
hnutí nesmí být promíjeny chyby a nedostatky.
„Bolivijský deník“ - který vyšel posmrtně roku 1968. Ernesto
měl ve zvyku si do osobního zápisníku během svého
partyzánského života pečlivě zaznamenával své každodenní
zážitky, které sice nebyly původně určeny k zveřejnění, ale
díky nimž si teď můžeme udělat poměrně ucelenou
představu o posledních prožitých měsících tohoto
revolucionáře.
Použitá literatura,
fotografická dokumentace,
autor prezentace
Použitá literatura:
Gambone, Larry – Svatý Che, nakl. Solidarita
Guevara, Ernesto Che – Bolivijský deník, nakl. Svoboda,
Praha 1970
Pečínka, Pavel – Od Guevary k zapatistům, nakl.
DOPLNĚK, Brno 1998, str. 37-39, 63-71
Fotografická dokumentace:
Guevara, Ernesto Che – Bolivijský deník, nakl. Svoboda,
Praha 1970
Viz internet – odkaz: Che Guevara
Autor prezentace:
Andrea Vašíčková
stud. PdF MU Brno (obor ov – vv – dě pro ZŠ)
Rok 2005