Transcript IP 1.5. Skupinové schéma

IP 1.5. Skupinové schéma
Dlouhodobý výcvik v integrativní
psychoterapii
1. ročník, Integrovaná psychoterapie
MUDr. Jan Kubánek
Malá společenská skupina 1
Člověk je nejen tvor
společenský, ale vyvinul se
jako člen malé společenské
skupiny.
Tak žil po celou dobu své
existence a úspěch ve
skupině byl tak důležitý, že
evoluční tlak zdokonaloval
jeho schopnosti soužití a
komunikace včetně řeči a
vytvořil z něho intuitivního
psychologa, schopného
„čtení myšlenek".
Skupina se stala tak důležitá,
že nás neopouští, ani když
jsme sami - v myšlenkách,
fantaziích, denních a nočních
snech.
Malá společenská skupina 2
Základní vlastností
společenského života je
schopnost rychle třídit lidi do
následujících kategorií:
člen vlastní skupiny - člen cizí
skupiny;
příbuzný - ne příbuzný;
muž, žena, dítě;
postavení nadřazeného souřadného -podřazeného.
Tyto kategorizace jsou tak
důležité, že je pokládáme za
evolučně zakotveny, i když jejich
konečné použití vyžaduje, tak
jako řeč, dlouhé učení.
Například se soudí, že dialekt,
těžko změnitelný po určitém
věku, je legitimací kmenové
příslušnosti.
Thibaut a Kelley (1959)
sociální psychologové
„Podobné role se vyskytují ve značně
rozdílných skupinách. Například
mentorská role, obvykle spojovaná s
otcem v rodině, se také vztahuje k
veliteli útvaru v armádě nebo k
mistrovi v továrně. Asi existuje
konečné množství rolí; jejich seznam
by charakterizoval většinu nebo i
všechny role ve všech skupinách."
Role v malé společenské skupině
Nejen pacienti, ale lidé vůbec, se chovají podobně k
lidem v stejných rolích a to jim většinou pomáhá v
společenském životě.
Avšak někdy je to neadaptivní, neúspěšné,
sebepodrývajíci a překvapuje nás jejich
nepoučitelnost.
Přenos, který Freud popsal a použil jako
terapeutický prostředek, je příkladem neadaptivní
generalizace odolné poučení, kterou studoval
původně jako přesun vztahu k rodičům na terapeuta.
Ale psychoterapeutická komunita dává daleko širší
možnost nejen sledovat přenos z rodičů na jiné
osoby v roli autorit, jakými jsou spolupacienti ve
funkci členů spolusprávy, ale také přenosy ze
sourozenců stejně starých a mladších.
Poznámka: evoluční psychologie
Z hlediska evoluční psychologie vidíme
největší zásluhu Freuda, jež přetrvala v tom,
že ve své technice přenosu kvaziexperimentálně ukázal, jak snadný je přesun
citového zájmu z příbuzenské osoby na
osobu nepříbuzenskou.
To patrně souvisí s vlastností lidí,
neobvyklou u jiných primátů, že kombinují
tvorbu stálých rodinných skupin s tvorbou
větších skupin smíšených (tj. obsahující
příbuzné a nepříbuzné), kdežto u jiných
primátů je zdůrazněno jedno nebo druhé.
1. SCHÉMATA ROLÍ
Soudíme, že lidé nosí ve
své mysli schémata rolí,
a to vedle schématu
vlastní osobnosti
schéma autorit,
nadřízených mužů a žen
(nejdříve jako schéma
otce, schéma matky),
schéma souřadných
mužů a žen (nejdříve
schéma bratrů, schéma
sester), schéma
podřazených mužů a
žen (nejdříve mladší
sourozenci) a schéma
intimních (erotických)
partnerů.
Souvislosti
Schémata rolí jsou téměř totožná s tříděním
afektivních vztahů, které odvodil Harlow ze studia
opic rhesus.
Schémata rolí jsou zřejmě zakotvena evolučně.
Tak třeba vztahy mezi podřízenými samci a alfašimpanzem jsou ritualizovány a připomínají chování
dvořanů vůči císaři.
Schémata rolí jsou též patrně empirickým jádrem
toho, co Jung nazývá archetypy.
Ač schémata rolí mají zřejmě zděděný základ, jsou
individuálně formovány našimi zkušenostmi.
Poznámky z 7.2
Důležité je, že skutečné osoby a odpovídající
schémata rolí se navzájem ovlivňují.
Schémata rolí jsou představy a očekávání
(zobecněné výsledky předchozích
zkušeností):
Přispívají k sociální percepci a jednání.
Skutečné osoby přispívají k potvrzení nebo
vyvrácení těchto představ a očekávání.
Porozumění vzájemné propojenosti a
obousměrného provozu mezi skupinovým
schématem a skutečnými osobami je pro
psychoterapeuta úkol prvořadé důležitosti.
Poznámky z 7.2
V našem modelu je vlastní schéma jedince součástí
skupinového schématu.
Sebereakce jako sebehodnocení, sebeklam,
sebeidealizace (K. Horney) a spřízněná sebenenávist
jsou složitými procesy ve skupinovém schématu.
Ale procesy ve skupinovém schématu se neustále
prolínají se současnými procesy v pacientově
skutečné skupině.
Ačkoli skutečné vztahy jsou výchozím bodem,
psychoterapie vede ke zkoumání vývoje skupinového
schématu, které obsahuje traumatické vzpomínky na
strach, ponížení a zavržení.
Poznámky z 7.2
Testování výroků o schématech rolí
Např. přesvědčivost hraných rolí v psychodramatu
může ukázat stupeň komplementarity a identifikace s
určitými osobami, třeba s matkou.
Například velice neartikulovaná a bezvýrazná
pacientka, která nepromluvila nad hladinu šepotu a
při mluvení měla poruchy dýchání, a které jsme sotva
rozuměli ve skupině, začala rozzlobeně křičet a
dýchala normálně, když hrála roli své matky.
Psychodrama, verbální cvičení a řízená imaginace
ukázaly stupeň její identifikace s matkou.
Změna skupinového schématu je hlavním cílem
psychoterapie.
Potvrzení a testování hypotéz o pacientově
skupinovém schématu je nanejvýš důležité jak pro
rozbor individuálních případů, tak pro další teoretický
pokrok.
Poznámky ze 7.3
Protože jednání s lidmi ve fantazii imituje
interpersonální procesy ve skutečnosti, i když
někdy zkresleně, jediný model, popisující strukturu
a dynamiku sociální skupiny, je zcela postačující.
Lidé neustále provozují představovanou sociální
směnu se svými schématy rolí a jak normám
vyhovují nebo je porušují, dostávají ve svých
představách odměnu nebo tresty.
Všechny pojmy, popisující skutečné sociální
skupiny, mohou být použity pro popis skupinového
schématu.
Poznámky ze 7.5
Skupinové schéma je výsledkem sociálního učení a
může být změněno sociálním přeučením a novým
učením, což je ústřední úkol psychoterapie.
Možná, že jste si povšimli, jak opatrně jsme jednali s
pojmem vlastního schématu, tedy s vámi a vašimi
sebereakcemi na sebe jako na fyzikální a sociální
objekt.
Nepotřebujeme zavádět další pojmy, jako já, sebe
nebo ego. Přináší to určité nepohodlí, neboť model
skupinového schématu si vynucuje změny v
tradičních způsobech myšlení, ale za to získáváme
významnou úsporu v pojmech a popisech a
vyhýbáme se homunkulárním nástrahám.
2. FUNKCE SKUPINOVÉHO
SCHÉMATU
Schémata rolí dohromady nazýváme
skupinové schéma.
Skupinové schéma má tři hlavní
funkce:
1. slouží jako kognitivní mapa;
2. jako model, „hřiště" pro sociální
výcvik
3. jako systém substitučních odměn a
výloh.
2.1 KOGNITIVNÍ MAPA
Napovídá nám, co očekávat od lidí v
různých rolích od první chvíle, kdy se s
nimi setkáme.
Pokud skupinové schéma dává věrohodné
a pružné zobrazení reality, slouží jako
vynikající pomocník. Ale je-li tendenčně
předpojaté a nepružné, jedincova
očekávání se často stanou
sebenaplňujícími věštbami.
2.2 HŘIŠTĚ SOCIÁLNÍHO
TRÉNINKU
„Zkusmé jednání" (Freud)- model ke
zkoušení, nácviku a řešení problémů
v sociálních vztazích.
Např. dítě používá hraček k nácviku
sociálních dovedností (mluví na ně,
kárá a trestá je, přehrává s nimi
různé role).
Právě tak používáme skupinové
schéma a procházíme sekvencemi
interakcí s imaginárními osobami.
V představované interakci nám tyto
imaginární osoby poskytují zpětnou
vazbu, jež nás jakožto zkusmé
jednání může směrovat k
přiměřenému chování, ale jež může
též utvrdit paranoidní osobu v bludu,
v jakém nebezpečí se ocitá a co
všechno zlé mu lidi provádějí.
To jsou naše sebereakce, které jdou
oklikou přes naše schémata rolí.
2.3 PARALELNÍ TRH SOCIÁLNÍ
SMĚNY
Skupinové schéma poskytuje systém substitučních
odměn a výloh.
Imaginární a anticipované odměny jsou také
odměny, i když zvláštního charakteru.
V obtížných situacích a obdobích kompenzují
nedostatek jiných odměn.
Tyto myšlené odměny stabilizují naše chování.
Za podmínek extrémní deprivace mohou zdroje,
čerpané ze skupinového schématu, rozhodnout, zda
jsou lidé schopni přežít či se vzdát.
Skupinové schéma:
může také být závažnou překážkou
adaptace v životě.
může nabízet odměny, které by měl
jedinec získávat od skutečných skupin a
takový člověk může zmeškat mnoho
životních příležitostí.
může představovat anachronické normy,
např. sexuálních zákazů, formulovaných
rodiči v dětství a stále ještě zastávaných v
současném životě rodičovskými schématy.
Skupinový život jako sociální
směna
Skupinový život vnímáme jako sociální směnu,
mnohočetnou u odměn a nákladů.
Tento popis musí mít značné mezery, pokud se
omezíme na směny konkrétních odměn a nákladů
mezi lidmi a nezahrneme směnu se schématy rolí.
Ty mohou odměňovat nebo trestat a vytvářet pocity
sebeuspokojení nebo viny.
Např. dítě by mohlo dělat něco mimořádně příjemného
a uspokojujícího, kdyby se nebálo, že se otec bude
zlobit.
Na druhé straně jsou lidé schopni obrovských obětí ve
prospěch jiných a jejich osobní odměna pochází z
jejich skupinového schématu.
Hans Selye (1956)
Nic nepřispívá k lidskému štěstí a dokonce i
tělesnému zdraví tak silně jako touha a schopnost
dělat druhé šťastnými a získat si jejich vděk…
Ale odměna nespočívá pouze ve vděčnosti
skutečných lidí, ale také v uznání, pocházejícím od
postav skupinového schématu.
Napětí mezi pacientem a jeho rodičovským
schématem obvykle vede k nepříjemným pocitům,
depresím a strachům, i když už skuteční rodiče nejsou
naživu. Zlepšení nebo aspoň vyrovnání vztahu s
rodičovskými schématy je obvykle vedlejším účinkem
úspěšné psychoterapie a přispívá k duševnímu a
možná i k tělesnému zdraví.
3. PROCESY V SKUPINOVÉM
SCHÉMATU
3.1 KOMPLEMENTACE A
IDENTIFIKACE
3.2 PŘENOS
3.3 PROJEKCE
3.1 KOMPLEMENTACE A
IDENTIFIKACE
Živá skupina a skupinové schéma, jež je
její odraz, je systémem rolí.
Tyto role jsou vzájemně vztažené,
komplementární.
Malý chlapec se učí své roli syna vůči
otci a matce, jeho role je
komplementární vůči jejich rolím. Kromě
toho se učí také vžívat se do jejich rolí a
to mu pomůže předvídat jejich chování a
rozumět jim, co od něho chtějí.
Ale vžívání se do komplementárních rolí je též
příprava pro budoucnost.
Chlapec hraje komplementární roli syna k roli otce,
ale postupně náznakově jeho roli přebírá,
identifikuje se s ním , což je často patrné v tom, že
jej napodobuje, imituje.
Jde-li o pozitivní city, budeme rozlišovat vůči osobě
v komplementární roli cítění s ní či sympatii a naproti
tomu identifikaci s ní, vcítění s ní či empatii.
Zdravé vztahy jsou základem vyrovnanosti a
duševního zdraví.
Dobrá schopnost sympatie i empatie jsou jedny z
vlastností potřebné k duševnímu zdraví.
Psychodrama ukazuje, jak překvapivě rozsáhlé jsou
naše schopnosti obojího, když jsme k tomu
motivováni a je nám dána tvořivá příležitost.
3.2 PŘENOS
Freud původně mluvil o „přenosu“, když pacient připisuje
vlastnosti, jež měl podle něho rodič nebo jiná signifikantní osoba
raného dětství, terapeutovi.
Přenos je nepatřičné opakování předcházejících - skutečných
nebo fantazijních - interpersonálních zkušeností v současném
vztahu (Schafer, 1967).
Jde o nepatřičnou generalizaci, zejména uvnitř jednoho a téhož
schématu role.
Jedinec přenáší ze svého otce chování (nepatřičně,
sebepodrývajícím způsobem) na mužské představené v
zaměstnání, ale ne nutně na ženské představené.
Generalizace sama je důležitým mechanismem učení, pomáhá
vylučovat náhodné souvislosti a zpevňovat kauzální souvislosti.
Přenos představuje přijetí mylné hypotézy: extrapolaci z malého
vzorku (jednoho případu, otce) na celou populaci mužských
autorit.
Je žádoucí, aby se mluvilo o přenosu jen tehdy, kdy se řekne, z
koho na koho se přenos udál.
Klasická psychoanalýza
Vývoj přenosu se dá nejlépe studovat v klasické
psychoanalytické terapii.
Pacient leží na pohovce a nevidí na terapeuta a tak má
minimální sociální zpětnou vazbu. Terapeut je mimo zorné pole
a jen málokdy reaguje a tak pacient používá svá schémata rolí nejčastěji schéma otce nebo matky - a vytváří imaginárně
pozitivní zpětnou vazbu, kdy si stále více a více potvrzuje
nesprávný obraz o terapeutovi ve směru svých maladaptivních
předpokladů.
Tento nesoulad s realitou je tak nápadný, že jej dříve nebo
později terapeut může pacientovi demonstrovat, což pacient
nepřijímá bez odporu.
Pociťuje-li pacient, že terapeut byl při jednom sezení rozzlobený
a v následujícím naopak přátelský, zatímco terapeut v obou
sezeních ani nepromluvil a je si jist, že jeho neverbální chování
nic takového nemohlo prozrazovat, poukazuje to na pacientovo
zkreslené vnímání a výklad skutečnosti, což se dá pacientovi
demonstrovat
Studium přenosu a jeho terapeutické využití je
důležité v jakékoli psychoterapii.
Ve skupinové terapii se může navíc sledovat
ve vztahu pacientů vzájemně.
Přenosy - tedy užívání schémat rolí - jsou
nedělitelnou součástí všedního života a přece
často unikají naší pozornosti.
Např. je-li matka žárlivá na svou dceru,
můžeme objevit, že její žárlivost je částečně
výsledek přenosu z její sestry.
H. E. Richter (1971)
rodič může na své dítě přenášet:
1. z jednoho ze svých rodičů;
2. ze sourozence;
3. z manželského partnera;
4. kombinace těchto rolí.
předepsané role
Vymezení obsahu předepsané role se stane značně složité.
Je dobré určit, kdo danou roli předepsal a očekává její plnění.
Rodiče mohou mít vůči svým dětem taková očekávání, že si je
nepřiznají ani sami sobě.
Např. oba rodiče mohou „oficiálně souhlasit" s rolí dcery.
Ale otec může mít o své dceři přenosové fantazie (může ji vidět
částečně jako svou sestru, matku či bývalou milenku), které si
neuvědomuje a nepřizná.
A přece dcera může reagovat na jeho fantazie, komunikované
neverbálními náznaky, což pravděpodobně nejen ovlivní její roli
dcery, ale také obecně její roli jako ženy.
Richter uvádí až groteskní příklad matčina přenosového postoje:
matka obviňuje svou jednoletou dceru, že ji naschvál, z čisté
zlomyslnosti zlobí tak, jak to dělávala její vlastní matka. Jak je
zřejmé, její schéma matky bylo všudypřítomné.
otloukánek
Za princův prohřešek je potrestán jiný
hoch
Pacientka žárlí na dceru právě tak,
jako žárlila na sestru
Přesun agrese existuje též u zvířat.
Houser se bojí napadnout protivníka a
místo toho syčí na své partnerky.
„zákon padajícího hovna“
3.3 PROJEKCE
V rámci skupinového schématu
připisujeme naše vlastnosti, přání a
tendence jiným lidem, skutečným í
fiktivním.
Podle Freudovy typizace má jedinec
dispozici vidět v jiné osobě
1. sebe sama v přítomnosti;
2. sebe sama v minulosti;
3. sebe sama, jak by chtěl být.
Může to být zejména snadno demonstrováno na rodičovském
vztahu k dětem.
Čím by si jedinec přál být, se v jeho fantazii stává „ideálním já".
Rodiče tlačí na děti, aby to „ideální já" realizovaly a staly se tím,
čím rodiče chtěli být – třeba, aby děti studovaly, když rodiče
nemohli nebo na to byli příliš líní.
Ale „být tím, čím by jedinec chtěl být" může být také realizací
něčeho zakázaného; něčeho, co by si jedinec sám netroufl
udělat.
To může někdy hrát úlohu v dětské delikvenci;
rodič v dítěti nevědomky podporuje zakázané tendence, které
by se sám neopovážil uskutečnit.
Někdy se dítě stane obětním beránkem, projekcí jedince, který
se vzdává něčeho, co je mu cenné - jako úmysl Abrahama
obětovat svého syna nebo aspoň obětní zvíře.
Myšlenka, že jedincovy hříchy mohou být kompenzovány
potrestáním někoho jiného je součástí některých náboženství.
Naše pacientka byla nápadná svým sexuálně
provokujícím chováním, a přece její sexuální
zábrany pokazily radost jí a jejímu manželovi do té
míry, že po šestnáct let neměla sexuální styk ani
se svým manželem, ani s nikým jiným. Nad svou
dospívající dcerou držela velice přísný dozor; ve
svém barvitém podezírání své dcery na sebe
prozrazovala vlastní sexuální fantazie. Dcera,
která vyrůstala v takovém ovzduší, otěhotněla v
patnácti letech. Pacientka byla zprvu šokována,
ale okamžitě reagovala vlastním
mimomanželským vztahem: „Když to může mít
ona i tak mladá, tak to můžu mít i já. "
4. NEVĚDOMÍ
Jak Freud zdůrazňoval, a obecně se souhlasí, vědomé procesy
netvoří nepřerušené řetězce (1940).
Neuvědomělé procesy jsou dvojího druhu:
1. předvědomé - jen toho času neuvědomělé, ale snadno
vybavitelné, byly vědomě potlačeny = suppression
2. a procesy, které nazýval nevědomé a které byly podmíněně
odstraněny z vědomí, vytěsněny = repression a jež do vědomí
možno vrátit jen s námahou a proti odporu.
Byly odstraněny, poněvadž se nehodily, vzbuzovaly úzkost, stud
nebo pocity viny, tedy jejich vymizení odstranilo nebo spíše
snížilo duševní konflikt.
Jak dobře vystihl Nietzsche podstatu toho procesu před
Freudem:
„Já jsem to udělal - říká má paměť. To jsem nemohl udělat - říká
má hrdost a zůstává neoblomná. Konečně - paměť povolí."
5. MORÁLNÍ VĚDOMÍ
Tři hlavní modely morálního chování v
psychologii:
psychoanalytický, sociálního učení a
kognitivně-vývojový (Krebs, 1998)
1. V psychoanalytickém je zdůrazněno
zkrocení pudů, odolávání svodu;
2. V modelu sociálního učení (Bandura) je
zdůrazněno osvojování si pravidel;
3. V kognitivně vývojovém je hlavním
tématem vývoj vědomí spravedlnosti,
zahrnující smlouvy, práva a povinnosti.
Internalizace
V základu pojetí jak psychoanalytického, tak
kognitivně-vývojového je pojem internalizace,
který zde bude - což už asi nepřekvapí kritizován a vymýcen.
„Vedoucím pojmem ve většině výzkumu
morálního vývoje je internalizace sociálně
uznaných zákazů a dovolení…“
My souhlasíme s touto myšlenkou, ne však s
představou internalizace, neboť svou
prostorovostí svádí na scestí; lidé zůstávají v
naší fantazii v zevním fenomenálním prostoru,
nepředstavujeme si je v naší hlavě.
Vhodný název je stabilizace.
děti
Když si děti postupně vyvíjejí svá skupinová schémata, cítí,
že jejich chování a dokonce i myšlenky jsou pozorovány a to
i když nikdo jiný není právě přítomen.
Všechny tři funkce skupinového schématu - kognitivní mapa,
nácvik chování a distribuce imaginárních a anticipovaných
odměn a výdajů - hrají zřejmě úlohu v morálním chování.
Děti si často vyzkoušejí zakázané chování ve fantazii a
potom si nahlas vyhubují, právě tak, jak by to udělali jejich
rodiče.
Něco podobného je v některých párových snech, jež
popisuje psychoanalýza: první sen uspokojuje zakázané
přání a druhý sen je trestá.
Morální vývoj dětí může být pojímán jako vývoj a stabilizace
skupinového schématu, který se postupně stává stále méně
závislý na přítomnosti skutečných osob.
psychoanalýza
Freud (1933) :
„…vytvoření nad-já může být popsáno jako
úspěšná identifikace s rodičovskou instancí.„
V psychoanalýze je svědomí především
patriarchální
Model skupinového schématu umožňuje
zobrazovat nejen svědomí vycházející od
autorit, ale také od souřadných osob, od
podřazených a intimních partnerů.
Rozdílné druhy svědomí je tak možno
vysvětlit sociálními tlaky různých schémat rolí.
6. NEUROTICKÝ KONFLIKT A
OBRANNÉ TECHNIKY
Od příznaků pacientů v psychoterapii vedou
často stopy zpět k chronickým nevyřešeným
morálním konfliktům ve skupinovém
schématu.
Konflikty před rozhodnutím jsou střetnutí s
modely rolí zda čin udělat.
Konflikty po činu vyplývají z pocitů viny a
pokusů ospravedlnit své činy.
Obranné mechanismy, popsané
psychoanalýzou, chápeme jako
interpersonální děje ve skupinovém schématu,
podobné těm ve skutečných skupinách.
Obranné techniky jsou bezpečnostními
operacemi;
pomáhají ochraňovat sebeúctu a vyhýbat se
mučivým konfliktům a pocitům viny.
Jsou vytvořeny k oklamání postav
skupinového schématu;
jinými slovy, jsou to sebeklamné techniky.
Sebeklam je často mistrně kombinován s
klamáním jiných.
vina
…neuróza jako strategie vyhýbání se pocitům
viny… Mowrer (1964)
Přiznání viny skupině lidí a uvedení v soulad
jedincových akcí s jeho svědomím - (tedy s
jeho skupinovým schématem) je v
psychoterapii velice mocnou součástí léčby.
Mowrer opomíjí případy, ve kterých jsou
normy anachronické, jako v případech
sexuálních inhibicí, založených na dětských
normách a přetrvávajících do dospělosti.
Souhlasíme s mnohými psychoterapeuty, kteří
považují další faktory, zejména strach a
úzkosti, za mobilizující obranné techniky.
7. SKUPINOVÉ SCHÉMA
VERSUS JINÉ MODELY
7.1 H. S. SULLIVAN
7.2 PSYCHOANALYTICKÝ MODEL
7.3.DUALISTICKÝ MODEL SOCIÁLNÍCH
PSYCHOLOGŮ
7.4 TRANSAKČNÍ MODEL BERNEHO
7.5 BEHAVIORISMUS
7.6 GUNTRIP VERSUS H. S. SULLIVAN
7.7 PSYCHOANALYTIK, KTERÝ SE
ZAMYSLIL NAD PROSTOROVOSTÍ
7.8 JE PSYCHODYNAMIKA MIMO OBLAST
SOCIÁLNÍ SMĚNY?
Dualistický model duševního života
Intrapsychický x interpersonální
Mnozí psychoterapeuti, i když nejsou psychoanalyticky zaměření,
dokonce i behaviorální terapeuti, užívají vizuálně dualistických
modelů.
Pravděpodobně je to důsledek tradice „duše a těla", zakotvené v
jazyce, a nepřímého vlivu psychoanalýzy.
Běžný vizuální model je dualistický; aktivity se odehrávají jednak mezi
jedincem a jeho prostředím, jednak v jedincově „intrapsychickém"
nitru.
Ale k čemu se vztahují intrapsychické procesy?
Myšlení, představivost a fantazie jsou do značné míry interakcemi s
objekty ve fantazii. V jedincově fenomenálním prostoru jsou tyto
fantazijní objekty zevně.
Skutečná dualita je mezi skutečným jednáním (vnímání, vnější
chování) a jednáním ve fantazii. Představované osoby jsou v
jedincově zevním fenomenálním prostoru, ale proces představivosti
se samozřejmě odehrává ve fyzikálním prostoru uvnitř jedincovy
hlavy.
Ale tato dichotomie nemá ostré rozhraní, neboť imaginární prvky
vstupují do poznávání reality a zacházení s ní.
7.1 H. S. SULLIVAN
Překonal vizuální dualistický model duševního života.
„Osobnost je... funkcí takových interpersonálních
situací, ve kterých se jedinec integruje s jinými, ať už
reálnými postavami nebo fantazijními personifikacemi."
(1953)
„Psychiatrie je studiem jevů, které se vyskytují v
interpersonálních situacích, v konfiguracích dvou či
více lidí, v nichž mohou být všichni zúčastnění, až na
jednoho jedince, víceméně iluzorní." (1964)
Je zřejmé, že Sullivan ve svém vizuálním modelu viděl
„fantazijní personifikace" v tomtéž vnějším
fenomenálním prostoru, ve kterém se nacházejí
skutečné osoby.
…pojmy jako interpersonální, intrapsychický, vnitřní já,
objektivní a subjektivní nejsou vymezeny.
Přijímáme „intrapsychický proces" čistě jako výraz,
který znamená interpersonální proces ve fantazii.
7.2 PSYCHOANALYTICKÝ
MODEL
Interakce id, já a nad-já uvnitř jedince
Psychoanalytik, který si představuje
intrapsychické interakce mezi id, já a
nad-já jako odehrávající se jinde než v
pacientových interakcích se
skutečnými lidmi a odděleně „uvnitř",
snadno přehlédne sociální podněty,
které udržují dosavadní formu
schémat rolí.
Tento „autonomní člověk" uvnitř nás je
právě předmětem B. F. Skinnerovy
oprávněné kritiky, i když ve svém
přeceňování podnětů prostředí
Skinner přešel do opačného extrému.
Pravdou zůstává, že psychoanalytická
praxe často zanedbává sledování
příčinných řetězců mezi pacientem a
jeho prostředím, a taková praxe musí
nutně snižovat porozumění a účinnost
terapie.
Testování hypotéz. Zatímco nikdo
nevysvětlil, jak testovat hypotézy o
pacientově ono (Es, id), já a nad já,
tvrzení o schématech rolí lze testovat.
Schafer (1968, 1976)
Zabývá se pojmovým zmatkem v psychoanalýze, zejména v
oblasti prostorových představ.
Pečlivě rozlišuje umístění v subjektivním (čemu my říkáme ve
fenomenálním) prostoru.
…s tímto názorem souhlasíme a považujeme jej za podporu
modelu skupinového schématu, které umísťuje schémata rolí do
zevního fenomenálního prostoru subjektu.
Ačkoli Schafer napsal knihu o internalizaci (1968), během svého
pokračujícího obrazoboreckého vývoje (1976) odmítl pojmy
internalizace, íntrojekce, instinktivní popudy, psychická energie,
síla, a dokonce i psychodynamika. Náš minulý vývoj byl podobný
a stal se jedním ze zdrojů, vedoucích k pojmovém rámci této
knihy.
Má také výhrady k pojmům identity (Eríckson) a sebe („self“,
Kohut): „Tyto pojmy se protínají s psychoanalytickými pojmy,
například „já", a zavádějí druhou teorii, aniž by opustily teorii
první."
Se Schaferovou kritikou souhlasíme; tento jev považujeme za
příznačný pro neřešitelné obtíže psychoanalytického
strukturálního modelu.
7.3.DUALISTICKÝ MODEL
SOCIÁLNÍCH PSYCHOLOGŮ
Dualistické myšlení je překážkou sjednoceného modelu nejen
pro psychoanalytiky, ale také pro sociální psychology.
Peter Blau (1964), jeden z prvních představitelů teorie sociální
směny, varuje:
„Ne každé lidské chování je vedeno zřeteli směny... Z tohoto
zřetele je vyloučeno... chování, vyplývající z iracionálního tlaku
emocionálních sil, aniž by bylo cílově zaměřeno, jako například
iracionální chování dívky na milostné schůzce, které je
motivováno jejím nevědomým konfliktem s otcem.„
Iracionální chování dívky je vedeno fantazijní směnou s jejím
otcem.
Její chování na schůzce je vedeno kombinací odměn a nákladů v
její skutečné skupině a v jejím skupinovém schématu.
Pokud nevezmeme v úvahu imaginární směnu s jejím otcem ve
fantazii, vysvětlení jejího chování bude mít mezery;
pojem referenční skupiny
…sociální psychologie již tyto pozice opustila
jako neudržitelné, když byl například zaveden
pojem referenční skupiny.
„Jakákoli skupina, kterou jedinec zná a uzná ji
za standard pro srovnání nebo úsudek - ať už
je to pro něj skupina, jejímž je členem, či
nikoli - ovlivňuje jeho psychologické
pole."Shibutani (1955)
Je zřejmé, že skupinové schéma a referenční
skupina jsou pojmy spřízněné, i když
odvozené z rozdílných pozorování.
Vliv skupin
Někdy si pacienti naprosto
neuvědomují vliv, jaký na
ně některá z jejich skupin
má.
Někdy mohou tento vliv i
dokonce popírat.
Pacient může na otázku
odpovědět, že nemá žádný
vztah k otci a přece
podstatná část jeho
chování je významně
spoluurčena jeho fantazijní
směnou se schématem
otce.
7.4 TRANSAKČNÍ MODEL
BERNEHO
Berne (1964) užitečně popsal hry jako klamné transakce.
Pojem hra by měl být zachován pro mnohem širší oblast; teorie
her slibuje být důležitou součástí psychologie.
Pojmy mají většinou metaforický vztah k pozorovatelným dějům
chování, např. „Dospělý" funguje jako počítač; nebo každá hra,
tedy i sexuální hra dospělého, je aktivitou „Dítěte"), která hrozí podobně jako u psychoanalytického modelu - uzavřít cestu
dalšímu nezaujatému fenomenologickému zkoumání.
Takováto zjednodušení se často stávají součástí pacientova
odporu; umožňují mu unikat s lacinými, konvenčními formulkami
a vyhýbat se nepříjemným konfrontacím.
Také poznámky spolupacientů ve skupině mohou mít
šablonovitý moralizující ráz (ted' z tebe mluví Dítě).
Ale Berneho model je bohatý a některé rysy stojí za zachování.
7.5 BEHAVIORISMUS
Behaviorální vědy se ostře postavily proti vysvětlování chování
vnitřními faktory.
Na začátku našeho století se každé chování zvířat vysvětlovalo
zavedením nového instinktu: „Proč zvíře hrabe?" „Protože má
hrabací instinkt."
Skinner obzvlášť důrazně varuje proti této tendenci k
vysvětlování duplikací a vysvětlování pomocí prostředků jako
(jak je sám nazýval) vnitřní člověk, autonomní člověk,
homunkulus nebo posedlost démonem.
“Čeho se opravdu zbavujeme je autonomní člověk - vnitřní
člověk, homunkulus, posedlost démonem... Zbavit se ho bylo již
dávno potřebné. Autonomní člověk sloužil jako prostředek k
vysvětlení toho, co jsme neuměli vysvětlit jinak. Byl konstruován
z naší nevědomosti... Věda člověka nedehumanizuje, ale dehomunkulizuje ho." (1971)
Kritika psychoanalýzy
Skinner (Evans, 1968) také považuje
psychoanalytické id, já a nad já a jejich bouřlivé
konflikty za „varianty jakéhosi primitivního
animismu".
Psychoanalytici to někdy uznávají, když klasičtí
analytikové kritizují jiné analytiky, třeba
objektových vztahů, mluví o „kleinovské
démonologii." (Greenson).
Psychoanalytik Schafer (1968) připouští, že je to
dokonce běžný problém v psychoanalýze.
Vnitřní struktury jako ono (id), já a nad-já, dokonce
i „sebe" („self „) a identita, se snadno nabízejí
homunkulním interpretacím ve vizuálně
sugestivním psychologickém modelu.
Psychologie v pojmech objektů, pečlivě popisující
pozorování, týkající se umístění skutečných a
imaginárních objektů v předpokládaném prostoru,
může zabránit představám o spekulativních „vnitřních
objektech".
Vyhýbáme se beznadějným zmatkům, které vyplývají
z vizualizace „objektů" pohybujících se ve vnitřním
světě, jež bychom po chvíli smísili s
neurofyziologickými myšlenkami a pseudoprostorovými vztahy intrapsychických modelů.
Naším výchozím bodem jsou výroky, založené na
pozorování; jak pozorování chování, tak i výroky o
pozorování sebe sama, k nimž se v budoucnosti
přidruží fyziologická měření.
Franks a Wilson (1974)
…mezi školou behaviorální a
psychodynamickou nemůže nikdy dojít k
filozofické jednotě.
Myslíme si, že pojem skupinového
schématu míří ve směru filozofického
sjednocení.
Výroky o skupinovém schématu lze
testovat pozorováním chování a to jak v
umělých podmínkách (psychodrama), tak i
v reálných situacích.
7.6 GUNTRIP VERSUS H. S.
SULLIVAN
„Postavy, se kterými máme vztahy ve fantazii, se
nazývají – tak, jak je správně nazývala Melanie
Kleinová - „vnitřní objekty", protože se vůči nim
emocionálně a impulzivně chováme stejně, jako
se chováme k vnějším skutečným osobám."
Je podivuhodné, jak Guntrip trvá nazývat tyto
objekty vnitřní, s odůvodněním, že se vůči nim
chováme jako vůči vnějším objektům.
Proč je tedy nenazývat vnější, když je vnímáme
jako vnější, jsou v našem vnějším fenomenálním
prostoru?
7.7 PSYCHOANALYTIK, KTERÝ SE
ZAMYSLIL NAD PROSTOROVOSTÍ
Schafer, psychoanalytik…Jeho nekompromisní pojmová analýza
ho vedla (tak jako před mnoha léty nás) k zavržení pojmů,
zatemňujících empirický obsah psychoanalýzy.
„Odkládáme-li termín psychodynamiky, nemůžeme ani připustit
tak těsně spřízněné pojmy jako instinktivní puzení, impuls,
psychická energie, vybití, a pojmy z toho vyplývající. A tak se
zdá, že vyprazdňujeme všechen obsah z pojmu ono (id)…“
Schafer (1975) se dále pokouší vyloučit kvazi-teoretickou
prostorovost psychoanalytického modelu.
Stejným způsobem Schafer (1975) jedná s pojmem identifikace.
„Psychoanalytici tradičně předpokládali, že identifikace se
odehrává „ve vnitřním světě", vzniká „tam" a může své „vnitřní"
umístění transformovat. Ale když odložíme teoretický slovník
„vnitřní - vnější", můžeme o identifikaci mluvit jako o změně ve
způsobu, jakým jedinec pojímá sebe sama, s pravděpodobně
odpovídajícími změnami ve způsobu svého veřejného chování…
Schaferova kritika ukazuje (a v tom spatřujeme jeho velkou
zásluhu), jak pseudoprostorovost obecného jazyka a Freudova
modelu překáží empirickému vyšetřování pacientovy zkušenosti.
Musíme být velice pozorní, abychom
rozlišovali mezi lingvistickou a kvaziteoretickou metaforou na jedné straně a
fenomenálním popisem zkušenosti na
straně druhé.
Opět zde zdůrazňujeme nutnost rozlišovat
mezi fyzikálním, fenomenálním a kvaziteoretickým prostorem.
Plně souhlasíme se Schaferem, že
psychoanalytické kvazi-teoretické
prostorové modely zabraňují pokroku v
psychologickém porozumění.
7.8 JE PSYCHODYNAMIKA MIMO
OBLAST SOCIÁLNÍ SMĚNY?
Dualistické názory zabraňují sociálním psychologům v
uvědomění si plného rozsahu sociální směny.
Strojník Ron, černoch, je často spolupracovníky žádán o pomoc.
Za poskytnutou pomoc získává významné odměny
(spolupracovníci o něm mluví s obdivem a začleňují ho do svých
činností), ale má také výdaje (neformální pomoc spolupracovníkům snižuje jeho vyhlídky na uznání od nadřízených).
Zalesnik říká:
„…Jinými slovy, abychom porozuměli vztahu pomoci, musíme se
v určitém místě začít tázat, proč je jedinec jako Ron ochoten se
vzdát odměn od vedoucích ve prospěch odměn, získávaných od
spolupracovníků. Takové zkoumání by nás brzy zavedlo do
psychodynamiky chování, což je mimo oblast teorie směny.
Například bychom viděli, že Ron měl jisté silné pasivně
masochistické tendence, které byly funkcí jeho černošství a jeho
příliš těsného vztahu s matkou, která se rozvedla s jeho otcem a
vychovávala ho sama. Jeho pomocné chování se dá chápat jako
výraz mateřských sklonů starat se o jiné a jako tlumení jeho
agresivních sklonů k soutěžení, snahám o postup a k
vyhledávání pochvaly a uznání od nadřízených."
Podle tohoto modelu jsou vnější sociální
vztahy značně nezávislé na intrapsychických
procesech.
Ale jestliže jsou obě složky procesy v
jedincově světě předpokladů, směna
obsahuje kombinované odměny a výdaje z
interakcí jak se skutečnými osobami, tak s
osobami skupinového schématu.
Bez takového úplného pojetí sociální směny
vznikají v rovnováze odměn a nákladů nutně
mezery.
Konec 5. části