Transcript Rekultivace úvod do studia pedologie, meliorací zem*d

Půdní typy
půdy se rozdělují z pohledu fyzikálně petrografického na půdní druhy, které tvoří
tzv. půdní skupiny a z hlediska genetického na půdní typy, neboli půdně
klasifikační jednotky.
Půdní typ



Půdní typ je přírodní útvar, jehož vnitřní i vnější uspořádání je výsledkem působení
půdotvorných činitelů na matečnou horninu. Vlivem působení půdotvorného procesu se vytvořily
u jednotlivých půdních typů tzv. genetické půdní horizonty
Genetické půdní horizonty jsou pozorovatelné na půdním profilu
Půdní horizont je půdní vrstva se shodnými fyzikálními a fyzikálně chemickými, chemickými a
biologickými vlastnostmi a kvalitativními i kvantitativními znaky, které jsou důsledkem
půdotvorných pochodů.
Při posuzování půdního profilu si všímáme hlavně :

počtu barevných vrstev - horizontů

mocnosti horizontů a jejich sledu

celkové mocnosti půdního profilu

zrnitosti a vlhkosti půdy

humusu, vápenatosti a půdních novotvarů

hodnoty pH

hloubky zakořenění rostlin (rhizosféry)
Půdní horizont

Rozlišujeme tyto hlavní půdní horizonty –
 horizont
nadložního humusu,
 rašeliny,
 humusový,
 eluviální,
 iluviální,
 vnitropůdního
 oglejený
 glejový.
zvětrávání,
Horizont nadložního humusu


– označován písmenem O.
Je charakterizován nehumifikovanými organickými látkami uloženými na povrchu
půdy bez promísení s anorganickým substrátem. Je typický pro lesní ekosystémy,
kde vzniká ze stromového opadu. Rozlišujeme jeho čtyři kategorie :

Opadanka – liter, förna – začátek humifikačních procesů, kdy okem lze rozlišit druh rostliny i část
orgánu (jehličí, list, větvička, kůra apod.).

Surový humus – mor – zbytky rostlin lze stále ještě okem rozeznat. Rozklad je pozvolný, protože
pro tvorbu surového humusu jsou charakteristické vyšší, chladné a vlhké polohy. Podloží je kyselé
a minerálně chudé.

Drť – moder – obsahuje organické zbytky již částečně rozložené, okem ještě rozeznatelné.
Přeměna organické hmoty probíhá v kyselém, chladném a vlhkém prostředí za účasti
zooedafonu.

Měl – mull – stupeň rozložení organické hmoty neumožňuje rozlišení pouhým okem. Příznivé
podmínky humifikačních procesů se projevují tmavým zbarvením způsobený vyšším obsahem
uhlíku. Mull vzniká pod smíšenými a listnatými porosty, v mírném až teplém klimatu s vyrovnaným
vodním režimem na hlubších, provzdušněných půdách, které jsou dobře zásobeny živinami.
Horizont rašeliny


– označovaný písmenem T.
Je typický pro anaerobní podmínky, kdy
nahromaděná organická hmota v trvale
zamokřeném prostředí prodělává jen velmi
pozvolné a nedokonalé procesy přeměny
(rašelinění).
Humusový horizont



– označovaný písmenem A (případně H nebo h).
Je nejsvrchnější část půdního profilu a skládá se
z dokonale zvětralých minerálních částic,
organických látek, které jsou více méně promísené.
Vysoký obsah humusu se projevuje tmavým
zbarvením, které tento horizont výrazně odlišuje od
ostatních. V tomto horizontu dochází k akumulaci
biogenních prvků, jeho struktura je drobtovitá a
vlivem orby je horizont kyprý.
Eluviální horizont


– označovaný písmenem E.
Vyplavováním bývá ochuzován o rozpustné a
rozptýlené látky koloidního charakteru (oxidy
železa a hliníku). Proto je zbarven popelavě, šedě.
Podle stupně vyluhování bývá tento horizont
zesvětlen až vybělen. Illimerizační procesy horizont
pouze zesvětlí (světle hnědá až šedá barva),
podzolizační procesy eluviální horizont silně vybělí.
Iluviální horizont



– označovaný písmenem B (případně I, oba s dalšími indexy
označující horizont podzolový I s a slancový I na).
Je ovlivněn akumulací vyluhovaných látek z eluviálního
horizontu. Jedná se o minerální a organické koloidy, oxidy
železa a hliníku.
Iluviální horizont má barvu hnědou, rezivěhnědou nebo přímo
rezivou. U půd s převládajícím illimerizačním procesem se
iluviální horizont vyznačuje silným nahromaděním jílnatých
částic. U půd s podzolizačním procesem je slabé nahromadění
jílovitých částic. Bývá však silně obohacen o přemístěné oxidy
železa a hliníku a některé humusové látky. Železité sloučeniny
se někdy vysrážejí do podoby tzv. orštejnu (novotvar
pískovcového charakteru).
Horizont vnitropůdního zvětrávání


– označovaný písmenem Bv (případně V).
V tomto horizontu dochází k intenzívnímu zvětrávání
prvotních minerálů a uvolňování základních
minerálů, oxidů železa a hliníku. V závislosti na
matečním substrátu jsou tyto horizonty zbarveny
okrově, hnědě až rezivě. Na permokarbonských
horninách zbarvuje půdu do červena.
Horizont oglejený


– značí se podle stupně provlhčení nebo vysychání písmeny :
gor – horizont oxidačně redukční, gm nebo Bm horizont
mramorovaný, gr – horizont redukční.
Tento horizont tedy vzniká při střídavém provlhčování a
vysýchání půdního povrchu. Podle stupně oglejení tak dochází
střídavě a za přítomnosti organických látek k uvolňování až
redukci železa. Pro slabší oglejení je typická světlá barva a
železité sloučeniny vytvářejí železité bročky a rezivé skvrny.
Pro silnější oglejení je typická bělošedá barva nebo bělošedé
mramorování.
Horizont glejový


– podle stupně ovlivnění vodou, které je trvalejšího
charakteru, se označuje různými písmeny : Gor –
horizont glejový oxidačně redukční, Gm – horizont
mramorovaný, Gr – horizont redukční.
Samotný glejový horizont se tedy vyvíjí při
trvalejším ovlivňování podzemní vodou. Za
přítomnosti organických látek dochází k redukci
sloučenin železa a rozpadu minerálů. Při trvaleji
zvýšené hladině podzemní vody je horizont výrazně
zbarven modrošedě případně zeleně.





V půdním profilu rozeznáváme ještě stupně
přechodu mezi jednotlivými horizonty :
přechod ostrý – je charakterizován zónou přechodu
do 1,5 cm
přechod zřetelný – zóna přechodu od 1,5 do 4 cm
přechod pozvolný – zóna přechodu od 4 do 15 cm
přechod difúzní – zóna přechodu od 15 cm
Půdně klasifikační jednotky







Také v pedologii existuje klasifikace půd do základních a odvozených taxonomických
jednotek.
Genetický půdní typ – základní půdní jednotka - skupina půd charakterizovaná podobnými
morfologickými a analytickými znaky a její vývoj probíhal pod vlivem určitého souboru
půdotvorných činitelů.
Půdní subtyp – důležitá nižší jednotka – tvoří přechod mezi dvěma půdními typy. Při jeho
vzniku se účastnil i jiný podřízený půdotvorný proces, který směřoval ke tvorbě jiného půdního
typu.
Půdní druh – je charakterizován určitým zrnitostním složením (viz. kapitola Složení půdy ;
z praktického zemědělského hlediska představují vyjmenované půdní druhy tzv. půdní skupiny
– půdy lehké, střední a těžké).
Půdní varieta – je odvozená na základě určité analyticky zjištěné vlastnosti půdy (kyselá,
karbonátová, vyjadřuje tedy určité stupně dílčího procesu, které se spoluúčastní při tvorbě
půdy na daném místě).
Substrátová příslušnost – doplňuje další důležité informace o půdě – mineralogické složení,
zrnitost, skeletovitost, mocnost půdních profilů apod.
Půdní forma – je charakterizována uplatněním erozních efektů - změlčením nebo
prohloubením humusového horizontu proti normálu.