Transcript Sociálně patologické jevy ve společnosti 1.Problém deviace a

Sociálně patologické jevy ve
společnosti
1.Problém deviace a anomie
2. Studium deviantního chování
3. Zákon, zločin, trest
4.Sociologická teorie
Problém deviace a anomie
Tato problematika souvisí s fungováním sociální
kontroly. Odchylky od dané sociální normy byly
vždy předmětem zájmu sociálního okolí.
Deviací rozumíme – jednání, které není konformní
vůči některé normě nebo soustavě norem, kterou
velké množství osob v dané komunitě, nebo
společnosti akceptuje. Deviace je tedy jiné chování,
než to, které je všeobecně přijímanou normou.
Sociálně patologické jevy jsou ty
odchylky,
které jsou obecně nebezpečné, škodlivé ohrožují
jednotlivce, skupinu,nebo celou společnost, její fungování a stabilitu. Za sociálně patologické jevy
považujeme hlavně trestní činy.
Hranice mezi normálními a patologickými jevy je
však velmi těsná.
Příčiny patologického chování jsou
různé.
Většinou souvisí s poruchami v procesu socializace,
nedostatečně zvládnutými kulturními vzorci chování
Většinou však vznikají v problémovém sociálním
prostředí, kde působí kriminální vzory chování.
Setkáváme se jak s individuální, tak skupinovou
deviací.
Nastane-li ve společnosti situace
kdy přestanou fungovat univerzální kulturní normy,
což se stává v období velkých celospolečenských
krizí, dochází k chaosu. Je to situace, kdy dochází k
likvidaci starých hodnot a norem aniž jsou zatím
nahrazeny normami novými. Takový stav nazýváme
anomií. Pojem zavedl Durkheim.
Jsou ohroženy takové hodnoty jako
solidarita, soudržnost, bezpečnost jedinců, zákonnost.
Anomie je většinou jen přechodný stav související
s procesy reorganizace společnosti, nastolení moci a
řádu.
Anomie vyjadřuje napětí, kterému je vystaveno
chování jednotlivce v důsledku rozporu mezi
vlastními akceptovanými kulturními normami a
reálnou sociální situací.
Řešení anomické situace jsou různá.
Uvádí se následující typologie jednání
-Konformní typ jednání, jedná na základě obecně
sdílené kulturní normy.
- Inovátoři – to jsou lidé, kteří se řídí kulturní
normou, chtějí ji naplnit, ale k jejich naplnění
používají nelegitimní postupy. Jde většinou o zločince.
- Ritualisté – řídí se nadále příslušnou kulturní
normou, ale dávno ztratili šanci na její naplnění.
Odpadlíci – kdož již nevěří ve smyslu
kulturní normy, ustoupili od principu soutěživosti a
snaží se přežít v rámci nějaké svépomocné kolektivity.
- Rebelové – odmítají příslušnou kulturní normu a s
tím spojené další hodnoty. Většinou usilují o změnu
společenského systému. Jde zejména o politické
radikály.
Studium deviantního chování
Podobně jako jiné oblasti sociologie obrací studium
deviace naší pozornost k otázkám moci a majetku.
Pokud sledujeme dodržování a porušování
sociálních pravidel, musíme mít trvale na mysli čí
pravidla to vlastně jsou.
Žádná společnost se nedá jednoduše rozdělit na
ty, kdo normy porušují a na ty, kdo je dodržují.
Sankce mohou být pozitivní nebo
negativní.
Kromě toho se dělí na formální a neformální. O formálních sankcích hovoříme tam, kde existují pevně
stanovené skupiny lidí, jejichž úkolem je zajistit
dodržování určitých norem. Za neformální sankce
považujeme méně organizované a spontannější
reakce na nekonformní jednání.
Pokuta, odnětí svobody, poprava jsou příklady
negativních formálních sankcí.
Neformální sankce mohou být
verbální narážky nebo kritika, právě tak jako to,
když se někomu prostě vyhýbáme. Přesto, že nejsou
tak efektivní a zjevné, jako sankce formální, mají
neformální sankce zásadní význam. Snaha získat
uznání rodiny, přátel, nebo vyhnout se zesměšnění,
často ovlivňuje chování lidí více, než formální
odměny a tresty.
Zákon, zločin, trest
Kde je zákon, tam je zločin. Ten lze totiž nejsnáze
definovat jako jednání, které porušuje zákon.
Před nástupem moderní doby se jako nejtěžší
zločiny hodnotila provinění náboženské povahy,
nebo proti majetku panovníka či šlechty. Za ně
bývaly udělovány nejpřísnější tresty.
Hrdelním zločinem bylo i to, když poddaný pytlačil,
chytal ryby na pozemku patřícím králi nebo
panovníkovi.
Změny způsobu trestání
Až do počátku 19. století byly zločiny v Evropě a v
Americe jen zřídka trestány vězením. Pokud
existovaly věznice, kázeň tam byla často jen minimální.
Hlavními způsoby trestání až do 19. století byly
tresty tělesné.
Moderní vězení se vyvinula spíše z
chudobinců zvaných často též špitály než z někdejších šatlav a žalářů.
Chudobince ve většině evropských zemí vznikaly
v 17. století, v době kdy se řítil feudální řád. V
chudobincích byla tulákům poskytnuta obživa a
museli tvrdě pracovat.
V průběhu 18. století se vězení, nemocnice a
ústavy pro choromyslné postupně oddělily.
Jak vysvětlit deviaci
Povaha a obsah deviantního chování byly v minulosti jiné než dnes a liší se i mezi jednotlivými
kulturami. Tuto skutečnost je možné vysvětlit
prostřednictvím základních typů teorií.
Biologické teorie zločinu a deviace
Některé z prvních pokusů vysvětlit zločin byly biologické povahy. Francouz P. Broce tvrdil, že na lebkách a mozcích zločinců objevil zvláštnosti, jimiž se
lisí od počestných občanů. Ital Lambroso v 70.
letech 19. stol. dospěl k názoru, že se někteří lidé
rodí s kriminálními sklony.Byl přesvědčen , že tyto
typy lze identifikovat podle tvaru lebky. Později
byly považovány tyto názory za zcela nehodnověrny
Jinou metodou bylo zdůrazňování
vlivu dedičnosti.
Vliv se dokazoval prostřednictvím studia rodokmenů. Studium rodokmenů ve skutečnosti neprozrazuje
téměř nic o vlivu dědičnosti, protože genetické
předpoklady nelze oddělit od vlivu okolí.
Ve 40. letech 20.stol oživil tuto
myšlenku W. Sheldon.
Rozlišil 3 hlavní typy lidské fyziognomie a jeden z
nich prohlásil za přímo spojený s delikvencí. Svalnatí atletičtí jedinci, mezomorfní typy jsou podle něj
náchylnější k zločinnému jednání než lidé hubení
ektomorfní nebo tělnatější – endomorfní.
Takové výzkumy byly podrobeny značné kritice.
Později se někteří badatelé pokusili
najít souvislost
mezi kriminálními sklony a určitými chromozomy v
genetické výbavě jedince. Objevilo se tvrzení, že
mezi delikventy jsou nadprůměrně zastoupeni muži
s nadbytečným chromozomem Y.
Pozorovatelé brzy zjistili, že rozdíly byly
způsobeny malým rozsahem zkoumaných souborů.
Nadále nelze vyloučit určitou souvislost mezi
biologickými faktory a typy zločinů
Někteří jedinci mohou mít vrozené předpoklady k
popudlivosti a agresivitě. Nemáme však žádné
přesvědčivé důkazy , že by takové osobnostní rysy
byly dědičné.
Psychologický pohled
I psychologické teorie zločinu hledají souvislosti
mezi kriminalitou a typem osobnosti. Ať už psychologické teorie kriminality vycházejí z Freuda nebo
jiných autorů, mohou přinejlepším vysvětlit jen
některé aspekty zločinu.
Je málo pravděpodobné, že by psychologické
charakteristiky „osamělého střelce“ měly mnoho
společného s členy gangu.
Jsou postoje a názory jednince
skutečně prvotním zdrojem kriminality, nebo se
samy druhotně formují u jedinců vystavených vlivu
skupin, v nichž dochází k trestní činnosti?
Sociologická teorie
Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít
sociologickou podobu, protože o tom, co bude
považováno za zločin rozhodují společenské
instituce. Jedním z nejvýznamnějších aspektů sociologického pojetí zločinu je důraz na souvislosti mezi
konformitou a deviací v různých sociálních
kontextech.
Trestní činy jako krádeže nebo
vloupání jsou obvykle
dílem především chudších vrstev. U jiných deliktů,
např. zpronevěry nebo daňových úniků už ze samé
podstaty věci vyplývá, že se jich mohou dopustit jen
osoby disponující určitým majetkem.
Diferenciální asociace
Pojem uvedl americký sociolog Sutherland. Ve
společnosti, která obsahuje mnoho různých subkultur povzbuzují některá sociální prostředí sklon k
nelegálním činnostem , zatímco jiná ne. Jedinci se
stávají delikventy v důsledku toho, že se združují s
jinými lidmi, kteří jsou nostiteli kriminálních
norem.Kriminální jednání je z valné části naučené v
primárních skupinách.
Někteří autoři tvrdí, že gangy vznikají
V subkulturních komunitách, jejichž členové mají
jen malé šance dosáhnout úspěchu legitimním
způsobem, např. v prostředí znevýhodněných
etnických menšin.
Etiketizační teorie- teorie nálepkování
Jde o soubor navzájem souvisejících myšlenek, než
o ucelenou koncepci. Zastánci tohoto směru nevnímají deviaci jako soubor charakteristických rysů
jednotlivců a skupin, ale jako proces interakce mezi
deviantní a nedeviantní částí populace.
Hlavním zdrajem etiket jsou ti, kdo představují
sílu zákona a pořádku anebo jsou schopni vnutit svá
měřítka konvenční mravnosti.
V podstatě se dá řící, že pravidla
vymezující deviaci určují bohatí lidé chudým, muži
ženám, straší mladším.
Autor Lennert nazývá první prohřešek primární
deviací. Sekundární deviace nastává tehdy, když
jedinec příjme etiketu, kterou dostal a začne sám
sebe vnímat jako deviantního.
Význam etiketizační teorie spočívá v
tom, že vychází z představy, podle
které žádnéjedníní není kriminální samo o sobě. Co
je kriminální to definují nositelé moci prostřednictvím zákonů a tím , jak je interpretuje policie soudy
a nápravná zařízení.
Racionální volba a situační výklad
zločinu.
Všechny dosud zmíněné teorie mají sklon vnímat
kriminalitu spíše jako reakci, než akci, spíše jako
výsledek vnějších vlivů, než jako aktivní činnost
jedince, který se snaží získat výhody anebo chce
využít situace, vníž se ocitl.
Podle tohoto pojetí nejsou lidi ke
kriminální činnosti přinuceni
ale aktivně se pro ní rozhodují, neboť se domnívají,
že riziko za to stojí. Výzkumy ukazují, že k mnoha
trestním činům dochází na základě situačního
rozhodnutí. Lidmi se „zločineckou mentalitou“ jsou
ti, kterým je líto zahodit šanci, pokud se naskytne.
Situační povaha četných majetkových
deliktů svědčí o tom,
jak mnoho mívá činnost společného s běžným
rozhodováním nedeviantní povahy. Rozhodnutí vzít
něco v obchodě bez placení, když se nikdo nedívá,
není příliš odlišné od rozhodnutí koupúit určitý
výrobek, který nám padl do oka.
Každé z teoretických východisek přispívá k
pochopení určitých aspektů zločinu.
1. Oprávněněn zdůlrazňují, že kriminální a spořádané jednání na sebe plynule navazují.
2. Na kontextu významně závisí i výskyt kriminální
činnosti.
Přes všechny své nedostatky má zřejmě nejširší
použití etiketizační teorie.