Transcript Prezentace v Power Pointu

Vítejte
ve výukovém programu
na téma :
Antický Řím
( 753 př.n.l. – 476 n.l. )
V tomto programu se Vám pokusím
objasnit některé římské báje a legendy, ale
také i důležitá historická fakta, která
ovlivnila i naše životy.
Vstupte do „VĚČNÉHO MĚSTA“.
Řím
1. Antický Řím
přehled
2. Římská republika
- punské války
- Spartakovo povstání
3. Římské císařství
- křesťanství v Římě
4. Pád Říma
Umění a kultura
Literatura
Konec
Antický Řím
do roku 510 př.n.l.
„Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské
s božským a činit tak počátky měst vznešenějšími.“
Titus Livius
konec 1. stol. př.n.l.
konec
Jedna z nejznámějších antických bájí je z roku 753 př.n.l.
a vypráví o založení bájného města Říma bratry Romulem a Remem.
konec
Další z římských legend vypráví o boji bratří Horatiů a Curiatiů,
kteří svedli souboj o to, zda se stane Alba Longa pánem Říma nebo
naopak , Řím ovládne Alba Longu.
konec
Římská republika
510 př.n.l. – 27 př.n.l.
a) politika
Jedním z tajemství úspěchu republiky byla velkorysost ve vztahu
k jejich spojencům a nepřátelům, kterým dříve nebo později dali
římské občanství.
Počet Římanů se zvyšoval s dobytými
územími. Místo aby se tato
území stala oblastmi nepokojů, které je
zapotřebí kontrolovat,
Římany posilovala.
konec
I přes tento přístup se Řím šarvátkám nevyhnul.
punské války
- v roce 272 př.n.l. Řím se dočasně spojil s Kartaginci s cílem
porazit Řecká města na jihu poloostrova a odvézt řeckého krále
Pyrrha z Epiru ze Sicílie.
- ostrov se potom stal příčinou 1. punské války (264-241 př.n.l)
mezi Římem a Kartágem.
- na konci války Kartaginci
přenechali Sicílii Římanům
a brzy nato se Řím zmocnil
Sardinie i Korsiky.
konec
Bohatí Kartaginci vybudovali novou říši v Hispánii a
našli v Hanibalovi velitele.
Když znovu propukla válka –
2. punská válka - Hanibal
podnikl riskantní přechod
Alp s armádou, v níž byli i
afričtí váleční sloni a
sestoupil ze severu do Itálie.
konec
- ačkoliv stál vždy proti přesile, způsobil Římanům citelné
porážky. Brány Říma zůstaly Hanibalovi zavřeny ačkoliv zůstal
na ostrově 16 let, konečné vítězství mu uniklo.
- Římané poráželi Hanibalovy spojence, dobyli
Hispánii a pronikli do severní Afriky. Hanibal,
povolán z Itálie zpět, byl poražen v bitvě
u Zamy (202 př.n.l.).
Kartágo se vzdalo a bylo přinuceno platit daň.
konec
Římané nyní kráčeli od úspěchu k úspěchu.
Aby měli jistotu, že už znova nedojde k dalším válkám s Kartágem,
zničili v roce 146 př.n.l. téměř bezmocné Kartágo a to tak že je srovnali
se zemí.
Výsledkem punských válek ( a souběžně probíhajících válek v Řecku)
bylo politické i hospodářské ovládnutí Středomoří Římem.
Taková rozsáhlá expanze měla na římský způsob života velmi zásadní vliv:
• Národu, který si dříve cenil vážnosti a jednoduchosti,
bohatství a přepych vždy neprospěly.
• Jejich politický systém, který byl vytvořen pro městský stát,
se jen ztěžka přizpůsoboval potřebám velké říše.
• Rostoucí bohatství „střední vrstvy“ budilo nelibost u aristokratů,
kteří do té doby měli monopol na moc.
konec
- římské války přivedly do Itálie velké množství otroků.
- jejich práce byla stále levnější, a tak vyhnala rolníky z půdy do měst,
kde jejich nespokojenost znamenala nebezpečí.
- nespokojenost rostla rovněž mezi svobodnými obyvateli Apeninského
poloostrova, kteří ještě nezískali římské občanství.
- zatím narůstající počet
otroků zvyšoval i
pravděpodobnost vzniku
vzpoury proti otrokářství.
Velké povstání otroků je spojeno se jménem Spartakus
konec
- Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska.
Sloužil v pomocných jednotkách římské armády, kde se neúspěšně
pokusil o útěk.
- jako dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a poté byl prodán
do gladiátorské školy ve městě Capua.
- zorganizoval zde všeobecné povstání, ale
jeho úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se
70 muži. Ti se uchýlili k blízkému Vesuvu.
Římané proti nim vyslali vojenskou
jednotku, která zatarasila jedinou cestu na
horu. Gladiátoři se však lstí dostali
z obklíčení a oddíl vojska porazili.
konec
Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat množství otroků i
svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část
Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na 70 000.
Spartakus došel na jih Itálie. Proti němu vyslali
Římané armádu osmi legií pod velením Crassa.
V prvních bojích Crassus zvítězil a doslova Spartaka
s jeho muži uzavřel v Bruttiu. Vzbouřenci bojovali
dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova
obklíčení do Apulie.
konec
Část vzbouřenců germánského a keltského původu se oddělila a byla
poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece
Silaru s legiemi prohrál.
Konec povstání byl neodvratný. Spartaka
Římané nakonec také zabili v boji a s ním asi
60 000 povstalců. Stalo se to roku 71 před n.l.
po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest tisícovek
zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via
Appia.
Přestože římské impérium přežilo tento
revoluční plamen, stále jasněji se
ukazovala nutnost změny společenského
systému. Ten přišel v podobě
triumvirátu.
konec
Gladiátoři
Jejich úkolem bylo vést boj na život a na smrt pro pobavení římské
společnosti.
Nejznámější dějiště kruté
zábavy - Koloseum
Pozdrav se sokem
Pozdrav císaři a římskému lidu
Crassus – přemožitel Spartakova povstání
konec
Triumvirát
Senát byl podezíravý vůči ambicím Pompeia a Crassa, které je spojily
v roce 60 př.n.l. s rafinovaným politikem Juliem Caesarem. Toto
spojenectví je označováno jako první triumvirát.
Členové triumvirátu měli tolik bohatství a
vlivu, že byli schopni řídit záležitosti republiky
více méně podle svého. Rovnováha triumvirátu
byla ohrožena, když byl Crassus poražen a
zavražděn parthskými nepřáteli. Pompeius se
spojil se senátem a Caesar, který se cítil
ohrožen, vstoupil do Itálie.
Z občanské války, která následovala, vyšel Caesar vítězně jako římský
diktátor, ale záhy – v roce 44 př.n.l.- byl zavražděn.
To bylo příčinou dalšího kola válek. Senátorská strana vedená Brutem a
Cassiem byla poražena druhým triumvirátem, do něhož patřil Octavianus,
Marcus Antonius a Lepidus. Po soubojích se Octavianus stal pánem
římského světa.
konec
Octavianus
Octavianova obrovská vítězství mu pomohla k upevnění moci.
- začal v Římě budovat režim a systém osobní
moci. Činil to velmi takticky a nenápadně –
zachovával všechny ústavní vlastnosti
republikánské a prvky císařství začal naplňovat
pozvolna.
- vystupoval jako první občan ve státě tj.
princeps. Proto bývá jeho vláda i vláda jeho
nástupců označována jako principát.
- ve svých rukou soustředil moc tribuna, vliv
senátora, moc vojenskou i úřad nejvyššího kněze
a z těchto důvodů se stává imperátorem.
-jeho vláda jako císaře je datována léty
27 př. n. l. – 14 n. l. , kdy Octavianus umírá.
konec
Tiberius
(14 – 37)
- po Octavianově smrti nastupuje jako
císař Tiberius.
- část svého života nepobýval v Římě, ale
ve své vile na ostrově Capri a v Římě věci
politické, správní i mocenské zajišťoval
místodržící Seianus.
- v době Tiberiově vznikla dvě protiřímská
povstání – v oblasti Pannonie a v Porýní.
Potlačil je Tiberiův synovec Germanicus.
konec
Caligula
(37 – 41)
- Caligula byla jeho přezdívka = Vojenská botička, původní
jméno Gaius).
- byl to člověk bažící po smrti svých nepřátel.
- zemi poškozoval i tím, že vedl značně nákladný život císařského
dvora – země chudla.
konec
Claudius
(41 – 54)
- opět císař tyran, absolutista, byl nečestný.
- Římská říše se značně zvětšila a rozšířila celé
své území. V oblasti Kolína nad Rýnem úspěšně
romanizují tamní obyvatele.
- Claudius je zabit z iniciativy své manželky Agripiny, protože
chtěla na trůn dosadit svého syna Nera (pocházel z jejího
prvního manželství, Claudius ho adoptoval).
konec
Nero
(54 – 68)
- panovník problematický, byl prosycen nenávistí a
zlobou.
- sám ze sebe vytvářel umělce – básníka.
- v počátku jeho vlády se zdálo, že chce vládnout v souladu s
římskými nařízeními senátu, ale postupně se stává samozvancem.
- zlikviduje své okolí – jeho vychovatel Seneca byl donucen spáchat
sebevraždu.
- v r. 64 přikročí k zapálení Říma, sedí nad Římem a hraje na
loutnu. Požár využívá k potrestání křesťanů – poté je mučí, umírají
v římských zahradách (i svatý Petr a Pavel).
konec
- občanské nepokoje a války nebyly v římském imperiu ničím
výjimečným, ale to co se odehrálo v letech 68 - 69 nemělo v římské
historii obdoby.
- císař Nero byl prohlášen senátem za nepřítele státu a zemřel
spekulativní sebevraždou.
- v té době už do Říma táhl Galba s hispánskou legií. Rázným vstupem
do města nenechal nikoho na pochybách, kdo bude příštím císařem.
- po časech Neronovy zhýralosti se snažil zavést přísnou kázeň a
pořádek, navíc nezaplatil vojákům. Mnohým se to však nelíbilo, a tak
na sebe vzpoura i Galbova vražda nenechaly dlouho čekat.
konec
- dalším císařem se stal Otho, jeden z Neronových oblíbenců.
Germánské legie nabídly císařský post svému veliteli Vitelliovi,
bezcharakternímu opilci. Ten nabídku bez váhání přijal.
- Otho povolává legie od Dunaje, ale ty nedorazily včas. Proto
páchá čestnou sebevraždu.
- Vitellius sám nebyl dost silný aby mohl být císařem a jeho dvě
hlavní opory, vojevůdci Caecina a Valens se rozhádali mezi sebou, a
tak připravili půdu pro nástup dalšího císaře, Vespasiana.
Rok 69 bývá také nazýván jako rok tří císařů.
konec
Vespasianus
(69 – 79)
- za jeho vlády jeho syn Titus v r. 70 s vojskem porazí
Jeruzalém a tím negativně zasáhne do již tak
dramatických dějin židovského národa. Někteří Židé se
mu brání u Mrtvého moře až do r. 73. Římané potlačili
i nepokoje židovského obyvatelstva v severním Egyptě a
v Libyi.
- na léta 79 – 81 je Vespasian vystřídán Titem.
- období jeho vlády vstoupilo do dějin neblaze z civilizačních
důvodů. V r. 79 došlo k ničivému výbuchu Vesuvu, jemuž
padla za oběť města Pompeje, Herculaneum a Stabiae.
konec
Domitianus
(81 – 96)
- byl to opět tyran. Nastává další územní rozmach Říma. Na nových
hranicích byly zakládány tvrze a tak postupně vznikl obranný val
proti útokům germánských kmenů na území římské říše.
- Římané utrpěli porážku od Markomanů a Kvádů. Ještě větší byl
neúspěch na dolním Dunaji, kde byli Římané nuceni zaplatit
dáckému králi Dekebalovi válečnou daň a odevzdat zbraně.
- Domitianus v pojetí vlády přestupuje zásady principátu – chce, aby
v něm lid viděl vládce i Boha. Byl oslovován „dominus et deus =
vládce a Bůh“.
konec
Hadrian
(117 – 138)
- Hadrian se pokouší zastavit římskou expanzivní
politiku. Jeho snahou bylo zpevnit hranice ve
všech okrajových provinciích budováním systému
opevnění.
konec
Marcus Aurelius
(161 – 180)
- byl imperátor, bojovník, ale i filozof (stoik). Často se mu
říkalo „filozof na trůně“.
- následovníkem je Commodus (180 - 192)
konec
Dioklecián
(284 – 305)
- v r. 284 nastupuje nová forma vlády – dominát.
- představitelem je císař Dioklecián, syn propuštěného otroka.
Vládne v duchu „dominus et deus“. Po vzoru despotických
panovníků před ním lidé museli poklekat a líbat lem jeho roucha.
- Dioklecián nechal vybírat daň z půdy na vesnici a daň z hlavy ve
městě. Stanovil mzdy, honoráře za práci a ceny.
- křesťané jsou předhazováni v arénách hladovým šelmám, trháni
a zabíjeni.
konec
Křesťanství v Římě
- římské pronásledování křesťanů je velké lidské drama.
- nejspíše byli pronásledováni, protože přicházeli s jiným, novým
pojetím Boha, které v sobě mělo náboženský přesah. Ale
náboženské představy v Římě byly spjaty s pozemským rozměrem,
hlavou snah byl císař.
- pronásledování křesťanů začíná již v počátcích císařství. Nejevili
se jako překážka a nebyli tedy ani napadáni. Až po nástupu císaře
Nera a vypálení Říma dochází k první vlně pronásledování
křesťanů.
konec
- období 100 – 250 je zvláštní, protože se v různých letech střídaly časy
pronásledování křesťanů s určitým tolerantním přístupem.
- náboženský obrat nastává na počátku 4. století.
Křesťanství je legalizováno (zrovnoprávněno) v
podobě ediktu milánského z r. 313.
- edikt znamená jeden z největších předělů v
dějinách lidstva – hodnota lásky člověka k
člověku a člověka k Bohu se stává náplní lidstva.
- až do dnešní doby je Řím a Vatikán zdrojem
tohoto náboženství a nového lidství.
Tento duchovní obrat je spojován s císařem Konstantinem Velikým.
konec
Konstantin Veliký
(306 – 337)
- před svou rozhodující bitvou o trůn císaře
měl vidění. Zjevil se mu Kristův kříž, na němž
bylo napsáno: In hoc signo vincens (V tomto
znamení zvítězíš). Konstantin bitvu vyhrál a
celý svůj život plnil odkaz zjevení.
- kříž přestal být popravčím nástrojem,
zakázány popravy ukřižováním, byl na
praporech římského vojska, bylo zakázáno
předpovídání budoucnosti podle podoby a
tvaru vnitřností a od r. 321 je slavena neděle
jako duchovní svátek.
- založí Konstantinopolis – místo střetávání
světové civilizace.
konec
Pád Říma
- po Konstantinově smrti nastává pozdní období Říma, které se
vyznačuje krizí vnitřní i zahraniční, dotíráním a tlakem kmenů
na římské území. Vnitřní krize je dána především problémem
nástupnictví.
- císař Theodosius ještě před svou smrtí v r. 395 správně, politicky
i mocensky rozdělil římskou říši na východní a západní.
konec
- v roce 476 Germáni s definitivní platností Řím porazili,
přetrvala pouze východní Byzantská říše.
- roku 476 s pádem Západořímské říše končí v lidských
dějinách starověk.
konec
Byzantská říše
- jako osudový okamžik se pro Byzantskou říši ukázal nástup
osmanských Turků.
- krize říše pak vyvrcholila roku 1453. V této době říši tvořilo
jen samotné město Konstantinopol (dnešní Istanbul) a pár
maličkých městeček a území.
- politicky byla říše naprosto nedůležitou. Neměla téměř
žádnou armádu ani loďstvo. Přesto osmanský císař musel
napnout všechny síly, aby toto symbolicky veledůležité místo
dobyl. 29. 5. 1453 se mu to podařilo.
konec
Umění a kultura
- na rozdíl od dřívějších národů vzdali Řekové svým nádherným
uměním hold lidství.
- Římané, přestože jejich přístup nebyl již tak originální, rozšířili
řecké dědictví vytvořením společné řecko – římské tradice trvalé
historické důležitosti.
- od roku 334 př. n. l. šířil Alexandr Veliký díky svým výbojům
řeckou kulturu po celém Blízkém východě, od Egypta až po
Západní Indii. Alexandrova říše se po jeho smrti († 323 př.n.l.)
rozpadla, což taky znamenalo konec klasického období.
konec
- významný je přínos pro architekturu. Cílevědomý urbanismus
vedl k zakládání měst a vytváření nových typů reprezentačních
budov.
- také v architektuře chyběl Římanům řecký smysl pro krásu a
řecký vkus. Jenže Římané byli mnohem odvážnější technicky, což
se projevovalo při využívání oblouků, klenutí a kupolí. Stavěli
hodně, protože chtěli svou rozsáhlou říši zaplnit imponujícími
veřejnými budovami – Pantheon, Koloseum.
- ještě odvážnější byly jejich silnice, mosty, akvadukty, arkády,
kanalizace a pevnosti.
konec
Rozlišujeme tři základní typy sloupů: styl dórský – jednoduchý, ale
masivní; styl iónský – velké hlavice zdobené závity; styl korintský –
podoba listů paznehtníku, jejichž stvoly končily v závitech.
iónský
dórský
korintský
konec
konec
- dochovalo se mnoho římských maleb, nemají
však vysokou uměleckou hodnotu.
- nejpůsobivější seskupením jsou malby na
zdech domů v Pompejích, městě zachovaném
jen díky tomu, že bylo po výbuchu sopky
Vesuv pohřbeno pod vulkanickým spadem a
lávou.
- tyto malby dosvědčují umění perspektivy, bohaté využití prvků
klamání zraku, jako jsou třeba krajiny z pohledu přes sloupy.
- Římané vždy vynikali i v jiném oboru obrazového umění, a to
v mozaice. Mozaika je obrázek, který je složen z malých kamínků
zasazených do betonu.
konec
Literatura
- římská literatura není zdaleka tak bohatá ani původní jako
literatura řecká. Dlouho přebírala hotové útvary a témata od vyspělé
literatury řecké. Světový význam římské literatury je v tom, že jejím
prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické, zvláště
řecké vzdělanosti. Vývoj římské literatury lze rozdělit do čtyř období:
archaické období, zlatý věk, stříbrný věk a období úpadku.
- prvním obdobím je archaické (240 - 81 př. n. l.). Trvalo až do
vystoupení Ciceronova. Je to doba příprav a prvního zrání. Řecké
vlivy pronikají do Říma, rozkvétá především epos, komedie i próza.
*po kliknuti na fotografii více informací*
konec
Následuje období zlatého věku (81 př.n.l.-14 n.l.) římské literatury
(Cicero, Vergilius, Ovidius, Caesar).
Markus Thulius Cicero (106 - †43 př.n.l.) –
navazuje na
Demokrata, Platona a Sokrata.
Cicero studoval v Římě u nejlepších právníků a řečníků a dva roky
pobýval v Aténách.
Roku 63 př.n.l. byl Cicero zvolen konzulem a aktivně obhajoval
republikánské zřízení. Z této doby jsou známé ostré kritiky Marka
Antonia, tzv. filipiky.
Jeho život končí naplánovanou vraždou, na které se podíleli
Oktavianus Augustus, Markus Antonius a Markus Lepidus.
Díla: O státu, O zákonech, O nejvyšším dobru a zlu,
Tuskulské hovory
konec
Publius Vergilius Maro (70 - †19 př.n.l.)
Vergilius žil ve značně pohnuté době, kdy se utvářely základy budoucí
římské říše. Řím se stal velkolepým kulturním centrem, z kolonií do něj
plynulo obrovské bohatství a společnost měla dostatek času na to, aby
se mohla věnovat umění a zábavě. Na dvoře císaře Augusta byla
shromážděna skupina nadaných básníků, do které patřil i Vergilius.
Pocházel z rodiny bohatého rolníka, studoval v Cremoně, Miláně a
nakonec v Římě. V 25 letech se vrací domů a začíná se věnovat
zemědělství a psaní básní.
Díla:
Zpěvy pastýřské ,
Zpěvy rolnické , Aeneida
konec
Publius Ovidius Naso (43 př.n.l.-†18 n.l.)
Narodil se v Sulmoně nedaleko Říma v zámožné jezdecké rodině.
Začal psát verše a v 17 letech se vydal do Atén. Navštívil i Malou Asii
a na zpáteční cestě se zdržel na Sicílii. Po návratu do Říma nějaký
čas zastával nižší úřednickou funkci.
Mladý básnický talent, který se dokázal prosadit i v početné
konkurenci, se stal brzy miláčkem Římanů. Nebyl povrchní a jeho
básně si recitoval celý Řím.
Básník umírá v naprosté rezignaci v desátém roce vyhnanství
v Tomidě (na pobřeží Černého moře) daleko od své vlasti.
Díla:
Listy heroin, Léky proti lásce,
Amores, Proměny
konec
Gaius Julius Caesar (100 - †44 př. n. l.)
Významný státník, politik, diktátor, samovládce a tvůrce dějin největší a
nejslavnější říše starověku a celých lidských dějin. Významně ovlivnil
Římskou říši své doby a také se úspěšně podílel na faktickém i formálním
rozpadu Římské republiky v krizi.
Pocházel z bohaté patricijské rodiny. Stal se členem římského Senátu,
později konzulem a členem prvního triumvirátu. V roce 50 př. n. l. na svou
obranu rozpoutal občanskou válku, porazil svého protivníka Pompeia a
ovládl plně Řím. Jeho jmenováním doživotním diktátorem končí existence
Římské republiky.
Byl zavražděn senátory, kteří se snažili zvrátit vývoj a obnovit republikánské
zřízení.
Dílo: Zápisky o válce galské (7 knih),
Zápisky o válce občanské (3 knihy)
konec
Literární období na počátku římského císařství nazýváme období
stříbrného věku.
Zahrnuje asi 100 let od smrti Augustovy do nastolení Hadriana, tedy
14 – 117 n. l.
Římské písemnictví stojí pod vlivem utužené monarchie, jež tlumí
svobodu projevu.
Většinou se napodobují výtvory doby klasické, vytváří se tragédie
(Seneca), vrcholu dosahuje dějepisná próza (Tacitus) a také satirická
próza (Petronius).
konec
Lucius Annaeus Seneca mladší (4př.n.l. - † 65 n.l.)
Stoupenec stoicismu.
Za vlády císaře Caliguly zacházel se slovem tak mistrovsky, že mu jeho
nadání záviděl i sám císař. Seneca se chtěl v ústraní věnovat tvorbě a
pokud možno zapomenout na pletichy císařského Říma, ale z vděčnosti
k Agrippině se stal vychovatelem jejího jedenáctiletého syna, pozdějšího
obávaného císaře Nerona.
V prvních pěti letech Neronovy vlády celou říši v podstatě řídil Seneca
spolu s Afraniem Burrem. Po smrti Burrově (†62) Seneca raději odchází
z Říma a žije v ústraní. Roku 65 byl zřejmě neprávem obviněn z účasti
na spiknutí proti císaři, který ho přinutil spáchat sebevraždu.
Listy Luciliovi, O klidu duševním,
Otázky přírodní filozofie, O dobrotivosti
Dílo:
konec
Cornelius Tacitus
Je právem považován za největšího historika římské říše. Zprávy o
jeho životě jsou značně neúplné a dokonce i o jeho jménu máme
pochybnosti.
Můžeme usoudit, že za Vespasiana sloužil ve vojsku a dosáhl vysoké
hodnosti, za jeho nástupce Tita se pak stal kvestorem a vstoupil mezi
senátory. Roku 88 zastával Tacitus úřad praetora a poté
pravděpodobně získal na dva roky správu některé z provincií. V roce
97 zastával úřad konzula. Za vlády Traiana pak získal funkci správce
provincie Asia.
Za přibližné datum jeho smrti se pokládá rok 120.
Dílo:
Životopis Iulia Agricoly,
Germania, Dějiny, Letopisy
konec
Gaius Petronius Arbiter (asi 27 – †66 n. l.)
O životě římského satirika Petronia toho příliš nevíme. Petroniovo
mládí neznáme, na scénu slávy vstupuje až poté, co z něj Nero udělal
svého "rozhodčího ve věcech vkusu" (elegantiae arbiter).
Petronius, ve své době velmi dobře známý svým marnivým a výstředním
životem, si v této funkci podle Tacita získal přízeň Nerona. Ukázal se
však také jako velmi schopný úředník, když jako prokonzul v Bithýnii
udělal velký kus práce.
Byl obviněn žárlivým prefektem praetoria Tigellinem z účasti na
spiknutí. U Nerona milost nenašel a musel roku 66 n.l. spáchat
sebevraždu. Sepsal prý v poslední noc svého života také satirický dopis
Neronovi, ve kterém mu připomínal všechny jeho aféry.
Dílo: Satiricon
konec
Po stříbrném věku antická kultura pozvolna odumírá, vzkvétá
spíše křesťanská literatura. Toto období trvá až po zánik
západořímské Říše (117 - 476). Nazýváme je období úpadku.
Marcus Aurelius (asi 161 – †180)
Byl znám svými filozofickými zájmy, byl zastáncem stoicismu, ale
průběh jeho panování jej donutil být spíše vojákem než filozofem.
Zastával filozofii odříkavosti, čerpání vnitřní síly k překonání
těžkého údělu. Mnohé z jeho myšlenek vycházejí ze starého
stoicismu. Poctivě a důsledně přenášel své zásady lidskosti a
slušnosti do celého svého životního stylu.
Dílo: Hovory k sobě
konec
Děkuji
za
Vaši
pozornost
Zvolte prosím Vámi požadovanou akci:
O programu
Tento program je určen pro názornou výuku látky.
Je určen pro vyšší ročníky základních a nižší ročníky
středních škol jako doplněk k výuce a slouží k získání
všeobecného přehledu o dané problematice.
Program vznikl jako vypracování maturitního tématu do
VYT (SOŠ Strážnice obor Technické lyceum) –
interaktivní výukový program.
Ve školním roce 2005/2006.
Vypracoval : Martin Bárta
Konzultant : Mgr. Dagmar Janíková
zpět