Transcript Směry konce 19. století

Literatura na přelomu
19. a 20. století
Umělecké směry 2. poloviny 19. století
Dějinné východisko 2. poloviny 19. století
• 1848 – revoluce zachvátila skoro celou Evropu –
požadavek občanských práv; nakonec byla potlačena
• Objevuje se evoluční teorie od Ch. Darwina – jasné
popření biblického stvoření
• Dochází k rozvoji techniky a vědy, důraz na rozum a
poznání, filosofii „vládne“ pozitivizmus
• V důsledku rozvoje průmyslu dochází k rozmachu měst
– vznikají i velké majetkové rozdíly
• Umění hledá nové vyjadřovací prvky, odmítá společnost
pro její zkaženost
• „Tradičním směrem“ tohoto období je realismus, později i
naturalismus
Pozitivizmus
Jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 19. a 20. stol.
Vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů věd;
usiluje být filozofií a metodologií vědy.
Jsou pro něj příznačné objektivismus, popisnost a faktografie; odmítá
jakékoli úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a
experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve
zkušenosti.
Východisko pro moderní literaturu a
umění
Jaké básnické principy autor
stanovil ve své básni.
Básnické umění
Především hudbu! V poezii
dej přednost všemu lichému,
bez tíhy, nestrojenému,
rozptylné, vzdušné melodii!
Vol slova nečekaná, až
matoucí smyslem: jak je milý
zpěv, kde se mlhy zasnoubily
s tím jádrem, o němž zpívat máš.
Toť krásné oko pod závojem,
polední slunce s chvěním duh,
podzimní nebe, chladný vzduch,
v němž blýská se to hvězdným rojem.
My chceme básnit odstínem,
nikoli barvou. V odstínu je,
co lesní rohy zasnubuje
jen flétnám a snu zas jen sen.
Pointa báseň zabít stačí,
i krutý vtip a kluzký smích,
pryč od těch zvuků kuchyňských,
kdy česnek nutí blankyt k pláči!
Zardousi, když ji v hrsti máš,
výmluvnost, přitom také rýmu
dej uzdu, mírnost neškodí mu.
Kam půjde, když jej nehlídáš?
Co všechno spáchal! Děcko hluché
či blázen černoch pro tvou zlost
našli ten haléřový skvost,
co cinká z písně slaboduché?
Především hudbu. Ta buď vším
v tvých verších, tím, co vznáší se tu
po lidské duši na odletu
k nebesům, láskám šťastnějším.
Tím buď verš, co se rozptýlilo
tvým žitím jako ranní van,
v němž voní máta, dymián.
Literatuře nech, co zbylo!
Proměny upírovy
Ta žena, jako had na roštu zmítajíc se
a ňadra v korsetu si dráždíc o kostice,
chrlila ze svých úst dvou jahodových rtů
proud těchto horkých slov se čpěním mošusu:
- ,,Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti,
jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí.
Vysuším každý pláč na prsech vítězných
a starcům vyloudím na tváři dětský smích.
Ten, kdo v mé nahotě mě zhlédne bez závoje,
má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje.
Já tolik z rozkoše, můj drahý znalce, znám,
když muže v náručí svých rukou drtívám,
či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli,
cudná a nestoudná, slabá a plna síly,
že na té posteli, po vášni zemdlelé,
se pro mne zatratí i sami andělé!"
A když mi vysála již morek ze všech kostí
a já se sklonil k ní, pln děsné ochablosti,
abych ji zulíbal po jejích něžnostech,
neviděl jsem tu nic než hnisem slizký měch.
Proč byla tato báseň
zakázána?
Souvztažnosti
Hle, příroda je chrám, kde živé pilíře
se někdy rozezní dost neurčitou řečí;
a člověk prochází se v symbolické seči,
jež hledí důvěrně naň okem malíře.
Jak dlouhé ozvěny se cestou z dálky mísí
a jemně splývají ve sjednocený hlas,
jak široširá noc, jak světlo, jako čas,
tak vůně, barvy, tóny odpovídají si.
Jsou vůně heboučké jak dítě na líci,
zní jako hoboje, jak zeleň luk a klecí,
- a jiné zkažené a triumfující
a mají rozpětí všech nekonečných věcí
jak ambra, benzoe, jak zrnko kadidla,
jsou chválou na ducha a smysly, na křídla.
Jaký básnický žánr
naplňuje uvedená
ukázka?
L’art pour l’art (lartpourlartismus)
(z francouzského l’art pour l’art, tj. umění pro umění)
Tendence, které se začaly projevovat v literatuře druhé poloviny 19. století.
Základním principem byl kult „čistého“ umění, které je samo o sobě cílem.
Autoři se soustřeďují na formální stránku svých děl a nezajímají se o
mimoestetické funkce umění, např. společenskou, výchovnou nebo etickou.
Umění je především „samo pro sebe“, nejdůležitější je krása a její prožitek,
který může umělecké dílo zprostředkovat. Od básníka požaduje především
formální mistrovství.
Stal se východiskem pro parnasisty.
Fin de siècle – Konec století
Tradiční označení posledních desetiletí 19. století, zpočátku chápáno jako
posměšek a kritika nového umění.
Pro duchovní atmosféru fin de siècle (franc. konec století) bylo typické
odmítání starých tradičních hodnot. Autoři se odvracejí od skutečnosti a
unikají do vysněného světa umění a požitků. Kolem sebe spatřují jen úpadek
a nudu. Centrem moderního umění byla Francie, kam směřovali umělci z
dalších evropských zemí.
Individualismus a subjektivismus
Konec století byl ve znamení
Individualismu (za výchozí bod myšlení, jednání, hodnocení považuje
individuum, jedince s jeho schopnostmi, zájmy a právy a s důrazem na jeho
samostatnost) a
Subjektivismu (názor, že lidské poznání je určeno dispozicemi subjektu).
Šlo o přirozenou reakci na dřívější pozitivismus, materialismus a snahy o
vědeckost, objektivní a nezaujatý přístup ke skutečnosti.
Pro vyznavače individuality se stal symbolem boje proti konvencím Satan,
který se dokázal vzepřít samotnému Bohu.
Proti státu jako hlavnímu utlačovateli svobodné vůle bojovali anarchisté. Tyto
převratné myšlenky se setkaly s nadšeným ohlasem především mezi umělci.
Arthur Schopenhauer - německý filosof tvrdil, že život nabízí pouze
nouzi, nudu, osamění, soupeření a šílenství. Dočasným východiskem
z těchto strastí může být umění, které je vyhrazeno pouze geniálním
jedincům, konečným pak popření vůle.
Friedrich Nietzsche - podle něj je podstatou světa vůle k moci, odmítá
ideály, morálku i náboženství a považuje je za výplody chorých lidí a
slabochů. Hlásá kult silného individua – nadčlověka.
Parnasismus
„Básníka lze pochopit jenom tehdy, jsme-li sami básníky
nebo když se dovedeme jimi na chvíli stát... Budu
nesrozumitelný tomu, kdo si mé dílo plete s novinami.
Báseň je tajemství, k němuž klíč má čtenář ve své
obraznosti...“ (Mallarmé)
Umělecké hnutí a skupina formující se ve francouzské poezii v poslední
třetině 19. století.
Parnasismus odmítal služebnost umění, hlásal teorii absolutní krásy, která je
cílem sama o sobě. Téma a obsah nebyly podstatné; parnasisté preferovali
formu, náměty hledali zejm. v dávné minulosti, v mytologii nebo exotismu.
K parnasismuse hlásili P. Verlaine a S. Mallarmé. Parnasisté po určitou dobu
ovlivňovali i českou poezii, zejm. lumírovce .
Impresionismus
Claude Monet – Imprese. Vycházející slunce. (Impression, soleil levant)
Camille Pissaro
Před rokem 1890 se intenzívně
zabýval teoretickými úvahami o
různých efektech barev a světla.
Claude Monet
studoval světelné efekty, barevné
odrazy, jejich vzájemné vazby.
Zobrazované téma mělo stále menší
význam ve prospěch čistě
malířských otázek
Paul Gauguin – „Tahiťanky“
Používal výtvarnou metodu, která
využívala ohraničení barevných
ploch barevnými konturami.
Vincent van Gogh
Vytvořil si osobitou techniku malby;
jasné až žhavé barvy nanášel silnými
krátkými tahy na plátno, často je
vymačkával v silných nánosech
přímo z tuby.
Paul Verlaine
Píseň podzimní
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.
Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.
A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.
Je báseň veselá, nebo smutná?
Jakými prostředky autor docílil
„smutného“ pocitu?
Impresionismus
Vzniká ve Francii v 70. letech 19. století
Usiloval o zachycení okamžitých smyslových vjemů, dojmů, pocitů
nekorigovaných předchozí zkušeností ani rozumovou úvahou.
Malířství – uvolněný rukopis, osamostatnění barevné skvrny a
prosvětlení palet, malíři se snaží zachytit dojmy a nálady plynoucí z
konkrétního okamžiku, prožitku – specifická výtvarná metoda. Na
impresionistické obrazy nutno pohlížet jako na díla, která vyjadřují pocity,
rozhodně se nesnaží nahrazovat fotografii.
Literatura - projevilo posílením lyričnosti, uvolněním kompozičních
schémat, orientací na intimní a přírodní tematiku, náznakovostí
vyjadřování a vnímavostí pro odstíny zvuků, emocí a nálad v poezii,
hudebností verše.
Symbolismus
Gustav Moreau
Témata nacházel v antické
mytologii i v biblických příbězích.
Významnou roli hrálo i téma ženy
Jak byste nazvali tento obraz?
Symbolismus
„Proniknout za skutečnost, vyvolat obraz, který se
rodí ze snů, to je poslání básníkovo. Pojmenovat věc
přímo znamená nepochopit, v čem ze tří čtvrtin záleží
působivost básně – totiž právě ve šťastné schopnosti
tušit v hlubinách. V naznačení a přiblížení spočívá
sen. To je podstata tajemství, které tvoří symbol.“
(Mallarmé)
Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu:
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala ze stromu času.
O matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!
Co můžeme říci o
básníkově matce?
Symbolismus
Vzniká ve Francii v 80. letech 19. století
Nepojmenovává předmět přímo, ale snaží se ho evokovat uměleckými
prostředky skrze symboly (znaky – zástupné symboly).
Odvrací se od realistické popisnosti a orientuje se na fantastickou
obraznost.
Malířství – Oproti napodobování vnější skutečnosti symbolismus usiloval
o vyjádření emocí a duchovních představ a prožitků pomocí symbolů.
Skutečnost vnějšího světa byla chápána jako látka pro výtvarné
podobenství vnitřního smyslu.
Literatura - Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným
světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v
nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou
obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie; do poezie uvedl volný
verš, objevují se metafory, přirovnání, básnické přívlastky, metonymie
atd.
Symbolismus je chápaný jako nádherný, ale velmi těžce pochopitelný směr.
Dekadence
Félicien Rops
Jeho tvorba často vzbuzovala
pobouření otevřeným
prezentováním tabuizovaných
témat (prostituce, satanismus) i
zřetelným sociálním kriticismem.
Pornokrates
Eritis similes Deo
Karel Hlaváček - autoportrét
Mršina
Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.
S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.
Zamyslete se nad
„obsahem“, ale i
nad celkovou
výstavbou
básně.
Dekadence
Dekadence začala být módní v poslední třetině 19. století a bývá často
spojována se symbolismem.
Byla spíše životním postojem než čistě uměleckým směrem. Původní
význam tohoto slova je úpadek. Zatímco oficiální kritika považovala tvorbu
dekadentů za úpadkovou, tito autoři naopak neuznávali hodnoty, které
jim nabízela upjatá společnost. Dekadenti si libovali v přehnaném
estétství, utíkali se k umění, vyhledávali exkluzivitu a obyčejný život
je příliš nezajímal. K nejoblíbenějším motivům patřily smrt,
mrtvolnost, rozklad, úpadek, nemoc, nuda, erotika, fantastické vize,
odvrácené stránky života nebo temné rysy lidské povahy.
Secese
Secese v interiérech
Secese v architektuře
Alfons Mucha - Přední představitel evropské secese, dospěl k svébytnému
projevu založenému na vyhraněné stylizaci a ornamentu; vytvořil vrcholná
díla nového dekorativního slohu, zabýval se užitou, dekorační a knižní
grafikou, ilustrací, užitým uměním, návrhy nábytku a šperků. Osamostatnil
linii jako autonomní dekorativní prvek a dosavadní alegorii proměnil v
symbolickou nápověď.
Secese
Umělecký sloh vznikl již v 80. letech 19. stol. v Anglii.
Název secese odvozen z protestního hnutí umělců usilujících o
netradiční projev a odklánějících se (secesio – odchod) od soudobého
akademického umění.
Usiluje o nový umělecký výraz, oproštěný od dosavadního převládajícího
historismu (napodobování „starých“ slohů). Poslední z univerzálních
mezinárodních slohů, projevující se jak v umění, tak v módě a životním
stylu.
Malířství a architektura - stylizace zejm. rostlinných motivů (vegetativní
ornament), lineárnost a plošnost zobrazení, osobitá barevnost a
asymetričnost. Typickým motivem je vlnící se křivka s významem nejen
ornamentálním, ale též symbolickým (pulsování života).
Literatura - typická byla obliba přírodní a exotické tematiky a tematiky
smrti, lyrizace epických a dramatických žánrů, tendence k symbolické
mnohovýznamovosti; objevovaly se neobvyklé výrazy, někdy převzaté z
cizích jazyků nebo z filozofie a odborné
Civilismus, vitalismus, volný verš
S.K.Neumann: Nové zpěvy
Zpěvy drátů
My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si
zmrazeným hlasem, lhostejný ke všemu, co jest lidské,
tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,
mezi a nad nimi, podle silnic a tratí
bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče,
studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,
napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče
k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,
vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány
přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje,
k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,
…..
Jaký námět/téma se
dostává do popředí
básníkova zájmu?
Jaký má vztah
k technice?
S.K.Neumann: Kniha lesů, vod a strání
Ve jménu života i radosti i krásy.
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.
Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
………
Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy...
Ve jménu života i radosti i krásy.
Jakým „vzorem“ se
inspiroval při psaní této
básně?
Jaký je jeho postoj k
životu a přírodě?
Walt Whitman: Stébla trávy
O sobě zpívám
O sobě zpívám, o prosté jednotlivé bytosti,
Ale pronáším slovo demokratičnost, slovo En-Masse.
O tělesnosti od hlavy k patě zpívám,
Nejen výraz tváře, nejen mozek je hoden Múzy, pravím, že celá bytost je daleko
cennější,
O ženě stejně jako o muži zpívám.
O životě nesmírném ve vášni, tepu a síle,
Radostném, svobodném, stvořeném podle zákonů božích,
O moderním člověku zpívám.
Jaké jsou rozdíly mezi „klasickou“ a
Whitmanovou básní?
Civilismus
Civilisté opěvovali moderní civilizaci a její výdobytky - vynálezy, objevy, stroje,
továrny atd. K nejvýznamnějším představitelům tohoto směru patří Whitman,
v Čechách potom S. K. Neumann (Nové zpěvy).
Vitalismus
Vitalisté oslavovali životní (lat. vitalis) energii, přírodu a aktivní přístup k
životu. K předním vitalistům patří Whitman, v Čechách potom S. K. Neumann
(Kniha lesů, vod a strání, Ať žije život!) a F. Šrámek.
Volný verš
verš moderní poezie, který není omezen (normován) žádnými pravidly, pokud
jde o počet slabik či o uspořádání přízvuků (viz též metrum). Nositelem rytmu
je především intonace, dále opakování syntaktické, lexikální a tematické.
Volný verš se vyznačuje zejména přesahem. Průkopníky volného verše byli
např. W. Whitman, v české literatuře O. Březina.
(Encyklopedie Diderot 2002)
Prokletí básníci
Označení P. Verlaina pro francouzské básníky poslední třetiny 19. stol.,
kteří byli oficiální společností odmítáni, protože svou tvorbou a
bohémským způsobem života negovali její mravní, politické,
estetické a náboženské normy; odmítali průměrnost a pokrytectví,
psali netradiční verše, plné sarkastického, zatrpklého obsahu a odvážné
imaginace, vesměs však bez čtenářského ohlasu. Později se prokletí
básníci stali pojmem pro tvůrce tohoto typu poezie, kteří měli podobný
osud a jejichž dílo se stalo inspiračním zdrojem pro další generace. P.
Verlaine zahrnul mezi prokleté básníky T. Corbièra, J. A. Rimbauda, S.
Mallarmého a sebe. Mezi prokleté básníky je též řazen renesanční
básník F. Villon, dále Ch. Baudelaire, Lautréamont, G. de Nerval, E. A.
Poe.
(Encyklopedie Diderot 2002)
Charles Baudelaire
* 9. 4. 1821, † 31. 8. 1867
francouzský prokletý básník, kritik, esejista, překladatel
Nacházel se na rozhraní romantismu a symbolismu. Objevoval ponuré,
často až brutální stránky života, vyznačoval se originální básnickou
obrazností. Sugeroval nálady a dojmy hudbou slov nebo symboly.
Žil bohémským životem a nezřízeně rozhazoval rodinné jmění. Proto se
jeho příbuzní snažili, aby byl zbaven svéprávnosti. Dosáhli svého a soud
mu vnutil právní dohled. Baudelaire musel zásadně omezit své výdaje a
živořil na pokraji bídy. Drogy a syfilida ho nakonec zničily duševně i
tělesně.
Květy zla - básnická sbírka, jež je dnes považována za klíčové dílo
moderní francouzské poezie, byl soudně pronásledován. Z básní sem
patří např. Zdechlina, Souvztažnosti a Proměna upírova.
Malé básně v próze - v padesáti krátkých rytmických a lyrizovaných
prózách, uzavřených veršovaným epilogem, vyjadřuje „problematiku
soudobého života“
Jean-Arthur Rimbaud
* 20. 10. 1854, † 10. 11. 1891
francouzský prokletý básník
Vytvořil své dílo mezi 15. a 19. rokem života. Z rodného Charleville utekl
do Paříže, kde se seznámil s Verlainem. Společně odjeli do Londýna.
Když po něm milenec vystřelil, opustil ho a potloukal se sám po Evropě.
Nakonec se usadil v Egyptě. Přestal psát a věnoval se obchodu se
zbraněmi, kávou a zlatem. Zemřel na rakovinu (amputace nohy ho
nezachránila).
Vytvářel básně a útvary stojící na pomezí poezie a prózy, postihující
niterná hnutí prostřednictvím asociací představ, slovních experimentů a
trsů jinotajů a symbolů.
Rimbaud je autorem sbírek básní v próze Sezona v pekle a Iluminace,
básně Opilý koráb a mnoha dalších veršů.
Paul Verlaine
30. 3. 1844, † 8. 1. 1896
francouzský prokletý básník
Pracoval jako úředník na pařížské radnici. Brzy po svatbě se seznámil s
Rimbaudem, začal vést bohémský život a propadl alkoholu. Opustil
manželku a vydal se se svým milencem do Anglie a Belgie. V záchvatu
žárlivosti po Rimbaudovi vystřelil. Za pokus o vraždu skončil na dva roky
ve vězení, kde se obrátil na katolickou víru. Později začal znovu neúměrně
pít absint.
Verlaine psal poezii, v níž se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí,
předmětů, přírody). Tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu
slabik a rým asonancí (souzvuk), dosáhl hudebnosti svých básní, jež
inspirovaly mnohé hudební skladatele.
Verlaine je autorem řady básnických sbírek –
Saturnské básně – ovlivněn parnasismem a Baudelairem
Písně beze slov Sestavil také knihu medailonů svých básnických druhů Prokletí básníci
Walt Whitman
* 31. 5. 1819, † 26. 3. 1892,
americký básník, prozaik a novinář
Prošel řadou zaměstnání. Pracoval jako poslíček, sazeč, učitel, redaktor
novin a úředník ministerstva vnitra. V občanské válce pečoval o raněné
jako dobrovolný ošetřovatel.
Bývá považován za zakladatele civilismu, vitalismu a volného verše.
Jeho životním dílem je sbírka básní Stébla trávy - nevzbudila valný ohlas.
Američtí čtenáři se o ně začali zajímat až po roce 1882, kdy byla sbírka
zakázána. Kritikové autora obviňovali z nemravnosti, homosexuality a
neuměleckosti.
V této knize i v eseji Vyhlídky demokracie se mimo jiné vyznal ze svého
obdivu k demokratickému zřízení.
Stéphane Mallarmé
* 18. 3. 1842, † 9. 9. 1898,
francouzský básník a esejista
Pracoval jako učitel angličtiny a novinář. Jednou týdně pořádal ve svém
domě setkání spřízněných duší, tzv. úterky navštěvovali jeho obdivovatelé
Claudel, Valéry, Jarry nebo Gide.
Na základě asociací představ dospěl k těžko dešifrovatelným, abstraktním
textům plným složitých symbolů. Je považován za zakladatele
symbolismu, byl ale i zastáncem parnasismu.
Vydal sbírky Verš a próza nebo Album veršů v próze. Proslulá je jeho
ekloga Faunovo odpoledne, která inspirovala skladatele C. Debussyho .
Podobizny jednotlivých autorů
Mallarmé - Baudelaire
Verlaine – Whitman - Rimbaud