Transcript Prezentace aplikace PowerPoint

teze otázek ke státnicím
v NMgr. studiu
 Co
je literatura?
 Povaha literatury
 Funkce literatury
 Estetická zkušenost
 Fikčnost
 Intertextovost
 Literatura a znak
 Autor, čtenář, komunikační situace v
literatuře
 Literatura
= jistý segment písemnictví, který
je nesnadné definovat, je snazší popsat jeho
povahu.
 Hranice systému literatury jsou navíc
pohyblivé v čase.
 Literární
text je estetický objekt
 = nemá žádný jiný praktický účel, jeho
funkce je „působit jako umění“.
 Literární text je specificky organizovaný
(„básnický“) jazyk.
 Literatura je imaginativní psaní
 = je to fikce.
 Literatura je intertextová
 = je udělána ze slov, z jiných textů.
 Skutečnosti
mají různou funkci, např.
praktickou, teoretickou, náboženskou, mj. i
estetickou (poetickou) – smyslem produktu
(skutečnosti) je esteticky působit.
 Např. Jan Mukařovský rozlišuje dílo-věc
(artefakt, např. smysly vnímatelný text, je
trvalý) a estetický objekt (nehmotný
výsledek působení díla, mění se v čase).
 Literární
artefakt má povahu symbolického
(jazykového) znaku.
 Literární dílo je složitý znak, jednotlivé
složky mají své významy.
 Částečné významy se celkově skládají ve
smysl díla. Dílo sjednocuje všechny složky.
 Co
to znamená? Existuje jiný jazyk než
přirozený jazyk?
 Neexistuje, ale jazyk literatury mívá
specifickou organizaci (minimálně platí o
poezii).
 Rozdíl mezi přirozeným a básnickým jazykem
vede opět k funkční teorii: básnický jazyk
neexistuje jako zvláštní jazykový systém, lze
jej ale chápat jako zvláštní užívání jazyka
(dominuje v něm estetická funkce).
 Co
je fikce?
 Literární díla odkazují ke skutečnostem,
které nemají reálnou existenci, jsou
imaginární.
 Poznáme fikci z textu?
 Ne vždy a snadno, je spíše důležité, jak s
textem celkově „zacházíme“.
Teorie mimese – fikce napodobuje skutečnost,
umělecky ztvárňuje svět (s pomocí
imaginace).
Teorie fikčních světů – literární texty konstruují
vlastní fikční světy.
Teorie předstírání – autoři fikčního díla
předstírají autentické vypovídání (Doyle
předstírá, že vypravuje Watson).
Teorie hry na něco – čtenář se aktivně podílí
na předstírání, „hraje si na skutečné
vyprávění“.
Co znamená, že je literatura intertextová?
Literární texty se vztahují k jiným textům, při
čtení jednoho díla se vybavují i jiná díla.
Literatura jiná díla přepisuje, paroduje,
adaptuje, cituje, komentuje atd.
Minimálně je nezpochybnitelné, že literární
texty nevznikají „ve vakuu“, ale s vazbou na
jiné texty, žánry a konvence.
 Uměleckou
 Kultivační
(odráží hodnoty)
 Informativní (vzdělávací)
 Formativní (výchovnou)
 Terapeutickou
 Kratochvilnou
 Ideologickou
 Rozvíjí individuální kompetence
(představivost, paměť, slovní zásoba apod.).
 Auctor
= původce díla, ten, kdo je za dílo
zodpovědný.
 V historickém vyprávění platí rovnice autor =
vypravěč, autor je zodpovědný za pravdivost
toho, co se vypravuje.
 Ve fiktivním vyprávění se autor ≠ vypravěč,
autor za pravdivost vyprávění neručí.
Vypravěč je fiktivní mluvčí, který je vytvořen
ve tvůrčím aktu autora. Čtenář musí
vypravěči „uvěřit“, aby mohl z fikčních faktů
rekonstruovat příběh.
 Biografický
autor existuje jako faktická
osobnost, která vytvořila umělecký text.
 Informace o autorské osobnosti nelze získat
přímo z uměleckého textu, lze si pouze
vytvořit obraz („model“) autora.
 Modelového autora rekonstruujeme z textu.
 Modelový autor odpovídá čtenářské
představě o autorských intencích; biografický
a modelový autor mají volný / těsný vztah.
Při naivním biografismu hrozí „intencionální
blud“ (autorovi přisuzuji záměry, které při
tvorbě díla neměl).
 Čtení
díla nelze vztahovat jen k jedinečnému
aktu vlastního čtení.
 Text modeluje „ideálního vnímatele“, který
náležitě rozumí (modelový čtenář např.
rozumí, že čte fikci, tj. neklade si otázku, do
jaké míry je fiktivní vyprávění pravdivé.
 Literární komunikace má několik rovin:
mimotextovou (biografický autor x reálný
čtenář), textovou (modelový autor x
modelový čtenář), tematickou (vypravěč,
lyrický subjekt, postavy x jejich adresát).
Rozlišujeme literární druhy:
Má děj x nemá děj >
Lyrika je nedějová (stavy, nálady, pocity…)
Epika a drama mají děj (zápletku),
která je určena k vyprávění (epika) nebo
k předvádění na jevišti (drama).
Dále lze lišit literární formy:
Próza je souvislý text (odstavce, kapitoly);
Poezie je psána veršem;
Drama má formu dialogů a monologů.
 Epické
(epos, román, novela, povídka,
romaneto, kronika, legenda, bajka atd.);
 Lyrické (elegie, óda, hymnus, píseň, epigram,
pásmo, idyla, žalm, říkanka atd.);
 Lyrickoepické (balada, romance, poéma);
 Dramatické (tragédie, komedie,
tragikomedie, činohra, opera, opereta,
muzikál, absurdní drama, morality, mystéria
atd.).
 Literární
dílo má věcný obsah (= téma);
 Zpracování tématu předchází látka (námět);
 Základní jednotku tématu tvoří motiv;
motivy se skládají ve vyšší tematické celky
(postavy, děj, časoprostor, vypravěč);
 V aktu čtení postupně „skládám“ témata v
náročnější komplexy a schémata (postavy se
zaoblují, příběh se vyvíjí, příběhový svět je
stále nasycenější atd).