Transcript Zbrane II svetova valky

Německý ruční granát-(Stielhand granate)
• Nejznámější byl vzor 39, který
se od svých předchůdců nijak
výrazně nelišil. Výroba,
hmotnost, účinnost i tvar se
nějak podstatněj nezměnily od
dob 1. světové války. Tento
granát charakteristický svou
dřevěnou rukojetí se dělil na
útočný, obranný a kouřový.
Měřil 356 mm a vážil 600 g.
Časová roznětka se lišila, ale
nejčastěji se pohybovala mezi
4-6 sekundami. Jako trhavina
se používal TNT. V případě
obrany se přes plášť granátu
mohl přehodit speciální
překryv, který zvyšoval
střepovitý účinnek(Takovéto
možnosti se využívalo
zejména při ústupových nebo
obranných bojích).
Gewehr 43
•
Tyto pušky vyráběla firma Walther, která se
roku 1940 zůčastnila soutěže pro výrobu
samonabíjecí zbraně, které zadala jako
požadavek německá armáda. Jejich
"protivníkem" byla velmi známá firma
Mauser. Firma Walther, která nakonec
uspěla se svou zbraní, zavedla do výroby
typ známý pod jménem Gewehr 41. Při
útoku na Sovětský svaz, kde byly poprvé
použity, se neukázaly jako nejvhodnější
řešení. Na zbraň tohoto typu byla velmi
těžká, nespolehlivá a také poměrně náročná
na výrobu. Wehrmacht měl ovšem velké
štěstí, protože při počátečních útocích v létě
1941, kdy se výborně osvědčila taktika
blitzkriegu, zabavila armáda velké množství
sovětských pušek typu Tokarev SVT 38 a
40, které velmi pomohly učinit řadu změn v
dosavadním vývoji. Po řadě úprav byl nový
typ zaveden znovu do výroby, už pod
názvem Gewehr 43.Tato zbraň oproti svému
předchůdci byla mnohem spolehlivější, lehčí
a výrobně jednoduší. Pro odstřelovače se
také osazovala optikou. Poznámka k textu:
Pokusím se sehnat ještě nějaké informace,
ale bohužel u těchto zbraní se toho dá
sehnat poměrně málo, ale zkusím to!!!!
Základní technické údaje:
Země původu
Německo
Ráže náboje
7.92x57 mm
Počet nábojů
10 ks
Váha
4.4 Kg
Úsťová rychlost 745 m/s
Kadence
30-40 ran/min
Dostřel
cca 1400m
Mauser 98 K
•
•
•
Tradiční německou opakovačkou Mauser byla na počátku
války vyzbrojena většina vojáků. Ve své době představovaly
vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího
vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné
základní schéma různých opakovaček, zavedených do
výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich
používání.
Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice
jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na
údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich
dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel
(dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující
rychlost palby. Na druhé straně nedostatky, které
opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně
velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který
znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní.
Za první světové války se ukázalo, že opakovačka je
zbytečně dlouhá a těžká, používá příliš výkonné náboje a
interval mezi dvěma výstřely je nebezpečně velký. S
rozvojem kulometů, které převzaly řadu úkolů pušek,
zmizela totiž masová potřeba střelby z pušek na velké
vzdálenosti.
• Délka pušky v důsledku co nejdelší hlavně a výkonný
náboj, umožňující velký dostřel a smrtící účinek i na
dlouhé vzdálenosti, se tak staly zbytečné.
• S vyjímkou ostřelovacích pušek pro snipery. Těmto
zbraním zůstala delší hlaveň a byly vybaveny
zaměřovací optikou. Tato zbraň se však spíše hodila pro
obranný způsob boje a pro elitní střelce.
• Ale zpět k tradičním opakovačkám. Bylo třeba
opakovačku zkrátit a vylehčit, k čemuž došlo až po první
světové válce. Navíc k nejdůležitějšímu a nejlogičtějšímu
kroku, k použití slabšího náboje, nedošlo vůbec. Slabší
náboj by měl řadu výhod: zmenšení zpětného rázu,
menší hmotnost náboje a tím i možnost nošení většího
počtu nábojů, vylehčení celé zbraně. K tomuto kroku
nedošlo především z ekonomických důvodů, protože
pouhé zkrácení již existujících pušek vyšlo mnohem
levněji než úplné přezbrojení armády novou zbraní, navíc
spojené s přebudováním zbrojovek a muničních závodů.
MG 34(Maschinengewehr 34)
•
Jednou z posledních zbraní, kterou bych chtěl ve své rubrice uveřejnit, bude kulomet
MG 34. Tak začnu třeba historií. Tento typ kulometu, vyvinuli v roce 1934 konstruktéři
firmy Mauser ve městě Oberndorf. Vzniklá zbraň byla oproti svým předchůdcům
revoluční hlavně v použití a desighnu. Maschingewehr 34 byl používán jako lehký i
těžký kulomet, používal se i jako protiletadlová zbraň. Zvláštností je, že vývoj řídil po
většinu času Louis Stangem ze společnosti Rheinmetal, ale většinu práce odvedl
Heindrich Volmer z Mauseru. Nový MG 34 byl sice lepší než všechny kulomety první
světové války, ale výroba se nijak výrazně nezlepšila. Zbraň byla drahá a na její
výrobu se spotřebovalo 49 kg materiálu pro kovové součástky. V roce 1935 byla
zbraň oficiálně zavedena do výzbroje německé armády. Největší slabinou byly časté
poruchy, které se stávaly hlavně v tvrdých podmínkách africké pouště nebo ruské
zimy. Obsluhu kulometu tvořilo až devět vojáků. Funkci střelce zastával většinou
nejzkušenější a mnohdy také oceněný voják. Druhý z družstva připravoval pásy,
vyměňoval hlavně, na starosti měl veškeré opravy a staral se i o údržbu. Nováčci
měli za úkol pouze donášet novou munici. Zbytek vojáků kryl všechny přístupové
cesty a v případě, že někdo z družstva utrpěl zranění nebo byl zabit, zujímal jeho
místo. Pro MG 34 se používala standardní ráže 7,92 mm a to buď v pásové nebo
bubnové verzi. Nejčastěji se používali zásobníky na 50 nebo 75 nábojů(bubnová
verze) a nebo jako pás s 250 náboji. Zbraň byla dlohá 122,5 cm z toho hlaveň 60 cm,
váha se lišila podle použité trojnožky. Úsťová rychlost činila 755 m/s, kadence se
pohybovala okolo 800 ran za minutu. Němci do konce války vyrobili ještě dvě verze
tohoto modelu. První byla MG 34/S, která měla zkrácenou hlaveň s kadencí 1700 ran
za minutu. Tato změna však ještě zhoršila již tak pochybnou spolehlivost, a proto byla
zrušena veškerá výroba. Poslední verzí MG 34 byl vzor/41. Hlavní zlepšení
zaznamenala kadence(1200 ran/min) a délka byla zkrácena na 112 cm. Než se začal
vyrábět nejznámější kulomet druhé světové války MG 42, stihlo se ještě vyrobit 1700
kusů, které našly využití hlavně ve vozidlech. Celkový počet není znám, ale odhaduje
se okolo 354 000 kusů.
Základní technické údaje všech modelů MG 34
Typ
Délka(cm)
Délka hlavně(cm)
Kadence(ran/min)
MG 34
122,5
60
800-900
MG 34/S
122,5
50
1700
56
1200
MG 34/41 112
Úsťová rychlost
755 m/s
780 m/s
Sturmgewehr
•
•
Německé pokusy za druhé světové
války znamenaly vznik zcela nového
typu palné zbraně. Pro náboj puškové
ráže, ale s kratší nábojnicí vznikla po
některých experimentálních vzorech
zbraň MP 43.
V bojích na východní frontě se
prokázaly přednosti nové zbraně. Po
drobných úpravách byl v roce 1944
zaveden nový vzor, jemuž sám Hitler
dal pojmenování Sturmgewehr 44.
Mohutný, a přitom ovladatelný palebný
výkon MP43/StG.44 velmi zaujal
všechny armády ve druhé světové
válce.
Automatickou funkci zbraně zajišťoval
mechanismus s odběrem prachových
plynů a ke střelbě puška používala
krátký, v porovnaní s jinými, poměrně
málo výkonný náboj ráže 7,92 x 33
kurz, avšak postačující k účinné
střelbě do vzdáleností 400m, na níž
probíhá většina střetnutí na bojišti.
Nižší výkon náboje umožňoval udržet
zbraň ve směru zamíření i při střelbě
dlouhými dávkami.
Právě název útočná puška se stal
pojmenováním pro celou novou
kategorii ručních palných zbraní.
Tento typ zbraně začli po válce do
své výzbroje zavádět přední světové
státy. Inspiraci se Sturmgewehru si
vzal také světoznámý Kalašnikov.
Samopal MP 40
• Samopal prožíval za 2. světové války zenit své slávy. Možnosti
zbraně, střílící pistolovými náboji a s maximálním účinným
dostřelem pouhých 100 metrů, byly více než omezené. Samopal
vzniknul na popud toho, že většina soubojů se uskutečnovala na
krátkou vzdálenost, kdy byl samopal smrtící zbraní, ale na delší
vzdálenosti nebyl přesný.
MG 42 (Maschinengewehr 42)
• V roce 1940 začala firma Metall und Lackierwarenfabrik uvažovat o
vývoji nového typu universálního kulometu, který by lépe odolával
tvrdým podmínkám, a zároveň by byl jednodužší ve výrobě než
stávající kulomet MG 34. V průběhu dvou let vznikla zbraň, ve které
se skloubily nejlepší vlastnosti MG34 a zkušenosti získané při
výrobě nenáročného samopalu MP40. Výsledná zbraň přesně
vystihovala představu německé armády. MG 42 se většinou
sestávala ze snadno zhotovitelných odlitků a výlisků, které však v
žádném případě neshoršily kvalitu nového kulometu. Velkou
výhodou se stala velmi vysoká kadence dosahující hranice 1500
výstřelů za minutu. Hmotnost se nijak výrazně nezměnila a zůstala
okolo 11 Kg. Zbraň používala pásy s 250 náboji, které se daly
pohotově spojit a prodloužit tím délku střelby. Kulomet byl vybaven
taky potlačovačem úsťových záblesků a speciální bezzábleskovou
municí. Na frontě budila tato zbraň nemalý respekt. Američané
přirovnávali zvuk střílející MG 42(nebo taky "Spandau", jak ji
spojenci přezdívali) k lámání polystyrénu, trhání linolea nebo zvuku
motorové pily, a proto americká armáda vytvořila vojenský výukový
film, aby pomohla svým vojákům s psychologickým trumatem
během bojů, kde byla tato zbraň použita. O její kvalitě svědčí i to, že
s více či méně významnými obměnami je vyráběn v mnoha zemích
dodnes. Je považován za nejlepší kulomet druhé světové války.
FG 42 (Fallschirmjägergewehr 42)
• Hlavním podmětem k výrobě této pozorohudné zbraně byl nepříliš
povedený výsadek na Krétě, provedený v květnu 1941, kde Němci
utrpěli velké ztráty na životech. Šéf Luftwaffe - Hermann Göring
tento neúspěch přisuzoval malé palebné síle, kterou jeho výsadkové
oddíly disponovaly (Byly vybaveny zejména puškou Kar 98), a proto
Luftwaffe vydalo požadavek na výrobu zbraně, která by sloužila jako
lehký kulomet, nebo rychlopalná zbraň. Z šesti továren, které se
pokusily navrhnout prototyp výsadkářské zbraně, se ukazála jako
nejlepší firma Rheinmetal. Výsledným dílem byla pozorohodná,
částečně automatická zbraň, pojmenovaná FG 42. Luftwaffe
dychtivě přijalo novou zbraň, ale již za krátký čas bylo zřejmé, že tak
složitý desighn zabere obrovské množství času pokud by byl
vyráběn ve velkém. Navzdory zjednodušování ve výrobě
(např.změna pažby na dřevěnou) , zůstávala výroba stále velmi
nedůsledná a pomalá. Na konci války jich bylo pouhých 7000, ale i
přes tento malý počet byly FG 42 u vojáků velmi oblíbené.Po válce
měla FG 42 mnohem větší dopad na desighn mnoha moderních
pušek. Jako příklad může sloužit americká M60, která je z této
zbraně vyvinuta.
PPSH 41
• Historie této zbraně úzce souvisí s jeho předchůdcem PPD 34, o
kterém se taky krátce zmíním. Konstrukce kulometu PPD 34
vycházela z německého samopalu MP 28 a Finského Suomi vz.31.
Musel být překomorován na náboj 7,62x25, užívaný sovětskou
armádou. Zásobníky byly pouze bubnového typu s kapacitou 71
nábojů. Základními neduhy této zbraně bylo velmi komplikované
podávaní nábojů ze zásobníku a taky poměrně velká poruchovost,
kterou se i přes lehkou modernizaci v roce 1938 nepodařilo
odstranit. Tento problém nakonec vyřešlila až nová verze PPD 40.
Bylo vyrobeno kolem 80 tisíc kusů, ale potom se výroba zastavila a
pozvolna se začalo přecházet ke kulometu PPSH 41. Tento nový typ
navržený G.S.Špaginem se vzhledově velmi podobá svému
předchůdci, i když se jedná o úplně jinou konstrukci. Používal buď
klasický zásobník na 35 nábojů nebo bubnový na 71 nábojů. Svou
kadencí dosahující neuvěřitelných 900 ran za minutu se mohl rovnat
i kulometu MG 34. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce
1941, i když masová výroba začala až v roce 1942. Do roku 1947
jich bylo vyrobeno přes 5 milionů kusů. Byl oblíbený jak u ruských,
tak i u německých vojáků, kteří jej oceňovali hlavně pro boj zblízka.
Proto byl zaveden i v německé armádě jako MP 717, případně se
upravoval na použití se zásobníku z MP40 a byl označován jako
MP41. Po válce byl ještě používán ve Vietnamské válce v letech
1964-1975.
• Celková délka 80,8cm
• Délka hlavně
26,5cm
Hmotnost
5,40 kg
• Váha bubnového
zásobníku
1,84 kg
Váha tyčového
zásobníku
0,68 kg
Efektivní dostřel 300 m
Maximální dostřel 750 m
Ráže
7,62 mm
Kadence
900 ran/min
Úsťová rychlost 430 m/s
Způsob palby :
polo/plně automatická
Země původu
SSSR
Mosin Nagant
• Úplné počátky vývoje této zbraně spadají ještě do 19 století,
přesněji do roku 1885, kdy se pro carskou armádu hledala náhrada
za stávající pušky Berdan, které už byly značně přesloužilé. Do
tohoto výzkumu byl zapojen i důstojník ruského dělostřelectvaSergej Ivanovič Mosin. O pět let později v roce 1890 se Mosinova
jedoranná zbraň poprvé testovala a v průběhu zimy 1890/91 se díky
bratrům Emila a Lea Nagantovým ke zbrani připojila schránka na 5
nábojů. V roce 1891 se zbraň poprvé dostala k vojenským
jednotkám pod dobovým oficiálním názvem Trechlinějnaja Vintovka
Obrazca Goda 1891(přeloženo do ČJ-Třílinková puška vzor 1891).
Prvních 500 000 pušek tohoto vzoru překvapivě nevyrobilo Rusko,
ale francouzská zbrojovka Manufacture d Armes Chatellerault.
Rusové se k výrobě rozhýbali až v roce 1893, kdy jich během tří let
vyrobili přes 1,4 milionu, které se výborně osvědčili během první
světové války. Poté prošla puška Mosin Nagant více či méně
významnými změnami, začínající zkrácením hlavně(1907), nebo
možností sklopení bodáku. I když se v průběhu 2. světové války
pušky Mosin-Nagant začali nahrazovat samonabíjecími zbraněmi
jako Tokarev SVT-40, nebo Simonov SKS-45 stále platila za velmi
účinnou pušku. Aktivně se Mosin-Nagant používal do 50 let
minulého století. Dnes má spíše čestný význam, sloužící zejména
na různých přehlídkách. Někdy se ještě používá jako lovecká zbraň.
SVT-38/40 Tokarev
• Pro pořádek se okrajově zmíním i o jejím dva roky staršímu modelu,
který vznikl díky nadanému konstruktérovi Fjodorovi Vasilijeviči
Tokarevovi. Po zavedení sériové výroby a následnému začlenění do
výzbroje Rudé Armády, Tokarev svůj model technologicky vylepšil,
takže již za dva roky byl schválen a zaveden výroby nový vzor SVT40. Hlavními nedostatky modelu SVT-38 bylo značné přetěžování
součástí, vzniklé snahou o co nejmenší hmotnost zbraně a taky
poměrně značný zpětný ráz. Nicméně zbraň SVT-38 splnila, to co se
od ní očekávalo-zvýšila palebnou sílu Rudé armády, v době kdy byl
značný nedostatek kulometů.
• SVT/40-se svému předchůdci velmi podobala, ale při jejím
důkladnějším prozkoumání, lze pár změn najít, tak například:
částečné odlehčení, zkrácení bodáku, úprava pažby, montáž
zpevňovacích šroubů, to však byly změny poměrně nevýznamné.
Nejdůležitější bylo snížení zpětného rázu. Někdy můžeme vidět tuto
zbraň také pro odstřelovače, kteří ji osazovali optikou. Nikdy sice
nedosahovala střeleckých kvalit Mosin Nagantu, ale na střední
vzdálenosti byla velmi přesná a účinná. F.V. Tokarev taky
zkonstruaval zbraň AVT-40, která se od SVT-40 lišila pouze úpravou
ve spouštěcím mechanizmu, což umožňovalo střelbu dávkou. Tato
varianta se však příliš neosvědčila.
Ve výrobě byla zbraň od roku 1940, ale hlavním výrobním
obdobím byl rok 1941, kdy se tato zbraň dostala na vrchol co
se týká výroby(přes 1 000 000 kusů) i používání. V dalším
roce už výroba rapidně klesla a nakonec se zastavila úplně.
(Přednost ve výrobních linkách dostaly samopaly PPSH 41 a
PSH 42/43).
•
•
•
•
•
•
•
Země původu
Celková délka
Délka hlavně
Kapacita zásobníku
Celková váha
Váha zásobníku
Ráže
SSSR
1224 mm
625 mm
10 nábojů
4,800 kg
510 g
7,62mm x 54