Transcript zrod lineární perspektivy

PERSPEKTIVA
- EGYPTSKÁ MALBA
DĚJINY PERSPEKTIVY
- ZÁPADNÍ TRADICE - PAOLO UCCELLO
- RŮZNÉ PERSPEKTIVY
- ZROD LINEÁRNÍ PERSPEKTIVY
- KŘIVOČARÁ PERSPEKTIVA – JEAN DIBBETS
TŘI POHLEDY
- JEDNOÚBĚŽNÍKOVÁ
- DVOJÚBĚŽNÍKOVÁ
- TROJÚBĚŽNÍKOVÁ
PERSPEKTIVA
nám pomocí různých metod poskytuje
prostředek, jak ze složitějšího trojrozměrného
světa, jež okolo sebe vnímáme a v němž
žijeme, dosáhnout přesvědčivého
dvojrozměrného vizuálního obrazu. Myšlenka
perspektivy je pro nás lákavá proto, že je to
systém, jež nám umožňuje uzavřít a obsáhnout
svět vytvořením přesného dvojrozměrného
modelu skutečnosti. Tímto způsobem přibližuje
svět a pomáhá nám se s ním spojit.
EGYPTSKÁ FRESKA
Jezírko
v Nebanumově
zahradě,
kol. 1400 př. Kr.
Staroegyptská
metoda zobrazení
nám umožňuje dívat
se na scénu nahoře
zároveň ze
strany a zepředu.
Různé pohledy jsou
zobrazeny v jedné
rovině.
DEJINY PERSPEKTIVY
Při pohledu na dějiny perspektivy je nutné jít daleko do historie. V rámci
různého členění dějin lidstva rozlišujeme velké množství civilizací- každá
z nich přispěla ke způsobům, jakým zobrazujeme svět. Ani jeden systém není
důležitější nebo informativnější než ty ostatní. Každý přístup přispívá
k našemu chápání a schopnosti vyrovnávat se s neustále se měnícím
světem.
RUZNÉ PERSPEKTIVY
Dnes máme větší povědomí o různých metodách zobrazování
v rozdílných kulturách v minulosti i v současnosti po celém
světě. Malíři mohou tvořit pomocí široké škály stylistických a
interpretačních přístupů v rámci mnoha alternativních systémů
vizuálního zobrazení. Toto uvolňování dřívějších zábran vede
v současném malířství ke vzniku množství různých metod
zobrazování.
ZROD
LINEÁRNÍ PERSPEKTIVY
Staří Egypťané a Asyřané uměli zobrazovat svůj svět
docela přijatelně v jednom plánu. Postavy vidíme zároveň
zepředu, ze strany nebo z tříčtvrtečního záběru. Liší se
velikostí podle důležitosti. Vzájemná souvislost mezi
velikostí a významem se projevovala od čtvrtého století
také v byzantském umění a jeho plochých ikonách.
Podle římského architekta stavitele Vitruvia (1. pol. př.
Kr.) byli Řekové prvními, kteří zkoumali teorii ustupování
a projekce obrazů, aby vytvořili iluzi budov v malovaných
stupňovitých kulisách. Existuje mnoho řeckých a raně
římských fresek, které ukazují značný stupeň prostorové
iluze a v nichž strany předmětů ustupují pod určitým
úhlem, ačkoli se nesbíhají. místnost masek na Palatinu
v Římě je výborným příkladem pokusu vytvořit
přesvědčivou architektonickou scénu v paralelní
perspektivě na dvojrozměrnou zeď.
Používání perspektivy na Západě však na několik staletí
vymizelo, než bylo v 13. století v Itálii znovu objeveno.
ZÁPADNÍ TRADICE
V postklasické západní tradici lineární perspektivu jasně
demonstroval ve Florencii na počátku 15. stol. Filippo Brunelleschi
jeho malby Babtisteria a Palazzo de‘ Signori ve Florencii se
proporcemi naprosto shodují se skutečnými budovami. Brunelleschi
prý vypracoval vlastní systém pomocí pozorování a s využitím svých
vyměřovacích schopností. Je možné, že dokonce promítal
perspektivu z půdorysů do nárysů. Leon Battista Alberti byl první, kdo
podal formalizovaný popis teorie perspektivy, známé jako costruzione
legittima, založené na síti perspektivních čtverců pavimento
(dláždění) . S použitím Albertiniho systému mohli malíři položit
čtvercovou síť na půdorys objektu a pak tento objekt přenést na
podobnou síť v perspektivě. Výšky bylo možné určit buď napnutím
vertikály z horizontální podlahové sítě vedle té horizontální.
Malíři jako
Paolo Uccello a
Pietro della Francesca
znali omezení této
metody čtvercové sítě.
Malíř a historik Giorgio
Vasari popisuje, že
Uccello raději pracoval
pomocí projekce z
půdorysů a nárysů.
Piero používal složitý
systém projekce založený na euklidovské
geometrii. Jeho malby
v sobě nesou řád a vyrovnanost, jež pramenní z prostorové přesnosti jejich kompozice.
Mezi malíře, kteří podporovali studium nového
umění perspektivy, v této
oblasti však dosáhl až
Leonardo da Vinci.
Bitva u San Remo, r. 1433
Oslavující vítězství florentského vojevůdce Niccola da Tolentino nad
sienskými vojsky.
Je zde patrný důraz na perspektivu jako metodu vymezující a členící reálný
prostor.
Snaha vystihnout hloubku prostoru v krajině, která nemá horizont, protože
stanoviště pozorovatele bylo zvoleno příliš vysoko.
PAOLO UCCELLO
Leonardo je patrně tím umělcem, jemuž
ohromný talent umožnil zkoumat význam
perspektivy v souvislostech s tím, jak vidíme a
poznáváme svět. Byl prvním, kdo upozornil na
odchylku lineární perspektivy, obzvláště ve
svých poznámkách k širokoúhlým záběrům a
zornému kuželu.
V dějinách západního malířství je možné
zaznamenat postupné zdokonalování
v používání perspektivy. Už v renesanční
Florencii se začalo experimentovat
s perspektivou tak, aby byl divák přesvědčen o
pravdivosti toho, co vidí na plátně tato snaha
vedla až k složitému baroknímu ilusionismu
konce 16. století. Průlom v tomto vývoji
nastává až po opuštění realistické malby na
konci 19. století a nástupem fotografie.
S rozšířením fotografie začali mnozí malíři
vytvářet malby, v nichž se snažili rozbít
samotnou rovinu obrazu. V mnoha
kubistických a futuristických malbách je právě
fragment obrazu prostředkem vytváření
smysluplné perspektivy.
PABLO PICASSO
Sedící žena, r. 1910
Braque a Picasso chtějí ukázat co
nejúplnější obraz předmětů (jež jsou
trojrozměrné) na plátně (které je ploché).
Analyzují strukturu předmětu, rozkládají je
na četné plošky různých geometrických
tvarů a znovu skládají obrazy bez
perspektivy vedle sebe.
Malíř rozkládá tvary a následně je dává
opět na plátně dohromady. Ženu jako
bychom viděli z několika úhlů: zepředu,
zezadu, ze strany.
Nesouměrné plošky, z nichž se skládá
Picassova Sedící žena, nám sugerují
představu, že postavu vidíme z několika
bodů v prostoru, že náš pohled se točí
kolem ní.
KRIVOCARÁ
PERSPEKTIVA
JEAN DIBBETS
Společenská podlaha, r. 1980-1982
Dibbetsova Oprava perspektivy z konce 60. let
zpochybnila samotnou teorii lineární perspektivy.
Křivočará nebo sférická metoda zobrazení zde vytváří
přesvědčivý obraz, i když jsme si stále vědomi
plochého papíru.
Myšlenka křivočaré
perspektivy, již rozvinul
Leonardo ve svých teoriích
optiky, se objevila v dílech
mnoha malířů. Počínaje
malbami Jeana Fouqueta na
počátku 15. století, přes
romantická vyjádření
prostoru v krajinách Turnera
a Johana Martina v 19.
století, až po van Goghovy
interiéry a díla Davida
Hockneyho je křívočará
perspektiva metodou
zobrazování prostoru, již
mnozí současní malíři
objevují stále znovu.
TRI
POHLEDY
NA PERSPEKTIVU
Může se zdát, že perspektivní diagramy
mají se světem kolem nás jen málo
společného. Když se malíř rozhodne
malovat, je nepravděpodobné, že jeho
motivem bude scéna s půdorysem
čtverce, rovnoběžným s rovinou plátna,
nebo v určitém úhlu vůči ní.
Avšak jakmile si osvojíme pravidla
perspektivy, mohou nám způsobem
pomoci při konstrukci základu, na nichž
pak postavíme malbu. Na lineární
perspektivu se budeme dívat podle počtu
hlavních úběžníků jako na jedno-, dvoj- či
trojúběžníkovou.
Ú
ˇˇ
JEDNOÚBEZNÍKOVÁ
- všechny přímky, jež jsou kolmo k rovině obrazu a rovnoběžně se základní
rovinou, se sbíhají v jednom úběžníku na horizontu.Tento bod zároveň
představuje hlavní bod.
Ú
Ú
ˇ
ˇˇ
DVOJÚBEZNÍKOVÁ
- strany domu vidíme přibližně pod úhlem 45° vůči rovině obrazu. Za předpokladu, že je dům
pravidelná krychle, budou obě strany ustupovat symetricky směrem k úběžníku na linii horizontu
napravo a nalevo od domu. Úběžníky lží na linii horizontu proto, že základna domu je na úrovni
základní roviny a vrchní hrany zdi jsou v ní rovnoběžné.
Ú
Ú
ˇˇ
DVOÚBEZNÍKOVÁ
ˇ
NATOCENÁ
- úzká loď ukazuje
směrem k divákovi větší
část zádě než boku,
takže perspektivní
zkrácení na dlouhé
straně se zdá větší.
Úběžník pro tuto stranu
je mnohem blíže
hlavnímu bodu než
úběžník pro záď.
Opisujeme zde
pravoúhlý obdélník, a
pokud bychom se na loď
podívali shora, viděli
bychom, že přímky
směřující od těchto
úběžníků ke stranám
hausbótu se protínají
pod úhlem 90°. Předloha
nemusí mít tvar
obdélníku, musí však mít
rovné strany, abychom
mohli určit úběžník.
Ú
Ú
ˇˇ
TROJÚBEZNÍKOVÁ
- doposud měli všechny motivy buď jednu stranu rovnoběžnou, nebo jsme od nich byli dostatečně
daleko, abychom jejich svislice mohli nakreslit rovnoběžně s pravým i levým okrajem papíru. Avšak
když ani jedna ze tři rovin krychle není rovnoběžná s rovinou obrazu- například jako čtvercový drak
ve vzduchu-, potřebujeme vytvořit další úběžník pro třetí rozměr. Když je budova tak velká nebo když
jsme k ní tak blízko, že se její vertikální strany začínají sbíhat, narýsujeme konstrukci
v trojúběžníkové perspektivy je to, že žádná strana hranolu nemusí být v pravém úhlu vůči rovině
obrazu nebo s ní rovnoběžná. Pokud bychom prodloužili svislé přímky podél budovy na obrázku
nahoře, proťaly by se nakonec ve třetím úběžníku.