Transcript Zjevení ve světových náboženstvích

Zjevení ve světových
náboženstvích
Mgr. František Štěch, Th.D.
Co je zjevení?
„Zjevení“ (lat. revelatio; podobně např. angl.
Revelation a další) je slovesné podstatné jméno
odvozené od slovesa „zjevit“ (zjevit se). Již samo
slovo ukazuje, že jde o jakési odhalení dosud
neznámých, či ne zcela zřejmých skutečností.
Latinské „revelatio“ znamená „odhalení něčeho co
bylo zakryto“ (podobně jako řecké „apokalypsis“).
V náboženském smyslu se jedná o zjevení
tajemství, které v sobě skrývá zpravidla řád
fungování světa, smysl veškeré existence, či jiné
skutečnosti, lidskému poznání běžně skryté.
Pojem „zjevení“ je jedním z centrálních
témat fundamentální teologie, neboť se
nachází u samotného kořene
náboženského jednání člověka.
Uvěřit ve zjevení znamená stát se věřícím
člověkem. Uvěřit, znamená být uveden do
vztahu s posvátnem. Nadpřirozeno se
zjevuje člověku a člověk na toto zjevení
odpovídá vírou.
„(…) Každé živé náboženství se přirozeně stará o zjevení, často ve velice
rozmanitém smyslu. Proto je důležité, aby fundamentální teologie započala
vždy své dokazování vyjasněním tohoto konceptu.(…)“
BULST, W. Revelation, New York: Sheed & Ward, 1965, s. 12
Koncepty zjevení v rozličných
náboženských tradicích světa
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Tzv. „primitivní náboženství“, šamanismus a
divinace
Hinduismus
Buddhismus
Zoroastrismus
Manicheismus
Judaismus
Křesťanství
Islám
„Primitivní náboženství“,
šamanismus a divinace

Tzv. „Primitivní náboženství“ – Velice často se setkáváme s konceptem
„prazjevení“. Jedná se o dobu, kdy nejvyšší bytost byla ještě na zemi a žila
s lidmi. Tato doba je považována za počátek dějin. Tehdy je nejvyšší bytost učila
všem dovednostem důležitým pro život. Jednalo se ale nejen o technologie, ale
také např. o iniciační rituály, rituály přechodu, způsoby motlitby a uctívání nejvyšší
bytosti (kult), mravní a společenské principy.

Šamanismus – Centrální postavou je šaman jako „zjevovatel“. Šaman je
prostředníkem mezi světem duchů a světem lidí. Šamanem se může stát pouze
osoba něčím výjimečná. Dá se říci, že šaman není profese, ale povolání. Role
šamana se však neomezuje pouze na léčebné praktiky. Je vykladačem snů a vizí.
Poradcem lidí ve věcech posvátna i mezilidských vztahů. Ovládá techniky vytržení
a extáze. Je vykladačem a prostředníkem „zjevení“.

Divinace –
Tento pojem znamená vlastně formu „poznávací magie“.
Zjednodušeně řečeno je to jakési „hádání osudu“ či budoucnosti. Od pradávna
totiž člověka zajímala nejen jeho minulost, ale přitahovalo jej zejména to, co se
stane. Předvídání budoucnosti proto patří k nejstarším praktikám spojeným
s náboženstvím. V různých kulturách můžeme vystopovat různé techniky jak se
dopátrat zjevení budoucnosti. Zdá se tedy, že člověk nějak přirozeně „touží po
zjevení“. Touží po tom znát svoji budoucnost.

Většina hinduistů uznává Védy jako kodifikovanou sbírku hinduistického
zjevení. Ty byly podle některých tradic sděleny na počátku věků tzv.
„vidoucím“ (rši). Máme zde tedy také určitý pojem „prazejevení“, které
se událo na počátku časů. Podle jiných tradic se zjevily sami o sobě.
Celkem jsou tedy tři skupiny textů, které jsou považovány za tzv. „šruti“
= zjevení.
1.
2.
3.
První z nich jsou samotné Védy (Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda,
Atharvavéda)
Druhou skupinou jsou komentáře k Védám sepsané bráhmany, podle
nichž je také nazýváme (Brahmány).
Třetí skupinou zjevených hinduistických textů jsou Upanišády a
Áranjaky.
Zatímco tedy Védy jsou podle tradice pozitivně zjevené na počátku
věků, ostatní texty sice zjevení obsahují, poněvadž jsou jeho
komentátory, avšak nejsou přímo zjevené.

Dalším příkladem je Kršnovo (Krišnovo) zjevení v Bhagavadgítě. Jedná
se zde o konkrétní zjevení boha, konkrétnímu člověku (Ardžunovi).
Ardžunovo „kšátrijské“ dilema mezi vztahem k rodině a povinností
kšatrije (válčit a udržovat pořádek) pomáhá řešit jeho vozataj (Kršna),
který mu postupně odhaluje všechna tajemství lidského života i osudu a
pravdu o procesech probíhajících ve hmotě. Nakonec vyjevuje
Ardžunovi i svou pravou totožnost Kršny, 8.vtělení boha Višnu, původce
a nejvyššího pána všech bytostí i všeho stvoření.
कृष्ण = Kršna
Hinduismus
Podle legendy Buddha žije v rodině jakéhosi šlechtice (knížete) ve městě Kapilavastu na severu indického poloostrova. Tradice klade místo jeho
narození do oblasti dnešního Nepálu. Žije u dvora a pak dokonce v manželství. První manželka ve 14 letech. Prý měl i děti. Jednoho dne opouští
palác a mimo jeho zdi se setkává s utrpením (bídou), nemocí a smrtí. (Vyprávění o setkání s žebrákem, nemocným žebrákem a mrtvým
žebrákem neseným v pohřebním průvodu.) Otřesen z tohoto poznáni odchází z paláce a dává se na asketickou cestu, do níž ho zasvěcují
hinduističtí asketové. Na vrcholu své askeze je na pokraji smrti (konzumuje prý jen jedno zrnko rýže denně). Na pokraji zhroucení jej však
potkává mladá žena a nabízí mu misku rýže, Buddha přijímá a zavrhuje asketickou stezku, neboť poznává, že nevede k cíli, jejž si stanovil, totiž
poznat cestu k vymanění se z koloběhu životů a objevit ji nejen pro sebe, ale i pro jiné bytosti, a vydává se tzv. střední (umírněnou) cestou.
Jednoho dne přichází pod bájný strom „bódhi“ (strom probuzení), usedá pod něj a medituje (usiluje o poznání pravého poznání). V meditaci naň
však začne útočit bůh „Mára“ (bůh zmaru) a jeho synové a dcery. Snaží se jej zmást a zmařit jeho snahu o poznání. Tyto snahy se však míjí
účinkem a poté co pokušitelé odcházejí Siddhárta procitá (probouzí se) jako Buddha = probuzený. Poznání, ke kterému došel pak sděloval dál
všem, kdo chtěli poslouchat. Takto se konstituuje tzv. „sangha“ komunita mnichů, kteří následují Buddhou doporučenou cestu.
Buddhismus
To co se podle legendy děje se Siddhártou pod bájným stromem
„bódhi“ je zjevení. Zjevení ve formě náhlého a nadpřirozeného
osvícení přetavuje člověka Siddhártu v osvíceného Buddhu, jemuž
byla zjevena spásonosná cesta vedoucí ven ze zajetí Karmy
(osudu). Tohoto zjevení Buddha nedosáhl díky blahosklonnému
slitování nějakého boha, ale jen díky vlastnímu úsilí a odhodlání.
Své zjevení formuluje Buddha a po něm jeho žáci do nauky, která
se v buddhistickém světě označuje jako „dharma“ (Dhamma), což
lze přeložit jako „zákon“ nebo „řád“. Z potřeby zapsat, zatím jen
ústně tradovanou nauku vzniká tzv. „Pálikánon“ = nejstarší
věroučné knihy Buddhismu zapsané v jazyce „pálí“ (Indický dialekt
příbuzný sánskrtu). Celý soubor se pak nazývá „Tripitaka“
(Tipitakam) = „Tři koše“.
Zoroastrismus

Zoroastrismus nalézáme v oblasti Persie. Jako
náboženský systém je zjevený. Zjevení se dostalo
ZOROASTEROVI (Zarathuštra), který, jak se zdá,
byl historickou osobou žijící v Persii asi v 6. stol.
př. n. l. AHURA-MAZDA = moudrý pán zjevuje
Zoroasterovi řád světa i nauku, kterou má šířit
jeho jménem. Říká mu, i jak to má dělat. Máme
zde zjevení jako přímý rozhovor historické osoby
s bohem. Zprávu o tom podává tzv. Avesta =
posvátný text Zoroastriánů.
Manicheismus

Manicheismus je náboženství čistě gnostické. Jeho zakladatelem
byl prorok MÁNÍ, který žil ve 2. stol. n. l. v Persii. Jeho prožitek
zjevení se rovná jakémusi sebeuvědomění božskosti. Člověk žije
jakoby ve spánku, v odcizení, zapomíná na svou jednotu
s bohem. Gnostické zjevení spočívá v nějakém silném
existencionálním otřesu, který zapříčiní procitnutí z onoho spánku
a znovu-uvědomění si soupodstatnosti naší duše s bohem.
Zjevení v manicheismu je tedy chápáno jako znovusebeuvědomění si vlastní božskosti.

S Máním mělo Boží zjevení skončit, resp. dosáhnout svého
vrcholu, avšak neskončilo jen zjevení, nýbrž i celý manicheismus,
který byl krvavě potlačen všude tam, kde se vyskytl. Není bez
zajímavosti, že k manicheismu se hlásil (prý 9 let) i Sv. Augustýn.
V moderní době se gnosticismus v nejrůznějších převlecích
objevuje ve filosofii Schopenhauerově, či v myšlení C. G. Junga.
„Základními texty manicheismu (…) jsou Máního spisy: Velké evangelium, Kniha
tajemství, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a
Šáhpuhrakán, sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání jako završení
nedokončeného díla Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v
koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu. V letech 763-840 byl
manicheismus státním náboženstvím celé Ujgurské říše (v povodí řeky Orchon). V 7.14. stol. ovlivnil i řadu čínských synkretických sekt.“
(Srov. http://www.cadpress.sk/manicheismus.htm)
DECRET, F. Mání a tradice manicheismu. Bratislava: CAD Press, 2007.
Judaismus

Bůh se v judaismu zjevuje v dějinách Izraele konkrétním osobám, při
zcela určitých příležitostech a to skrze své slovo i mocné činy.
Důvodem jeho zjevování je jeho věrnost svému vlastnímu stvoření a
neustálé připomínání důležitosti zachovávání smlouvy, kterou uzavírá
s lidmi hned na několika místech tóry.

Bůh odpovídá na nedodržení smlouvy s prvními lidmi svým zaslíbením
(Gn 3, 15 – „proto-evangelium“?) a dalšími smlouvami (Noe, Abrahám,
Mojžíš).

Bůh se v judaismu zjevuje skrze své slovo a také skrze své činy
(zásahy) v dějinách Izraele. Porušení smlouvy ze strany Izraelců jej
vždy přiměje k nějakému „spásnému“ konání (konkrétní pomoc a vždy
nové zaslíbení). Toto Boží zjevování se děje vždy v konkrétním
historickém čase.
Křesťanství

Zjevení je Boží svobodná aktivita směrem k jeho duchovním tvorům. Ve
svém zjevování poskytuje Bůh dar, který převyšuje a precizuje základní
dar stvoření.

Skrze zjevení Bůh sdílí pravdu o sobě samém i o svém vztahu
s člověkem. Zjevená pravda je vždy, alespoň svou částí, za hranicí
poznatelnosti lidskou myslí a jí vlastními silami.

Pravda zjevení je duchovně důležitá. Má svou hodnotu pro spásu (to
znamená, pro absolutní a konečné dobro jedince a společenství).
Většina by považovala zjevení za nezbytné pro spásu.

Zjevení přichází pro křesťany konečně rozhodujícím způsobem v Ježíši,
vtěleném Slově Božím.

Pro křesťany je normální cestou ke zjevení církev, která čte a hlásá
biblické poselství.

Zjevení vyžaduje pozitivní vnímání ze strany těch, k nimž přichází. Toto
vnímání či odpověď se povětšinou označuje slovem „víra“.
„Zjevení je svobodná Boží činnost sdělující spásonosnou
pravdu stvořeným vědomím, především skrze Ježíše Krista,
jak to přijala apoštolská církev a dosvědčuje Bible a trvající
společenství věřících.“
Srov. DULLES, A. Models of Revelation. New York: Orbis Books, 1992, s. 117.
Islám

Boží zjevení v Islámu je pojímáno jako přímý boží diktát
zjevených pravd v arabštině, jehož se dostalo proroku
Mohamedovi. Muslimové mají za to, že tak jako Bůh zjevil
Mojžíšovi Tóru, Davidovi Žalmy, Ježíšovi Evangelium, zjevil
i Mohamedovi Korán jako své konečné zjevení, jako svou
konečnou a nejúplnější pravdu. Toto zjevení se událo, jak
jsme řekli, jako přímý diktát skrze archanděla Gabriela, či
skrze božského ducha (Ruach). Mohamedem je tedy
veškeré prorokování jednou provždy uzavřeno (Mohamed je
pokládán za pečeť proroků) a Korán jako zjevená kniha má
navýsost spásný obsah. Ortodoxní muslimové navíc hovoří
o nemožnosti překladů Koránu, poněvadž autentické boží
slovo bylo Mohamedovi zjevováno arabsky. Zajímavé je, že
muslimské zjevení žije a je chápáno ve stejně lineárním
čase jako zjevení biblické (v judaismu a v křesťanství). Je
však prosté jakéhokoliv svého prohlubování, rozvíjení či
stupňování.