Transcript Prezentace KS 14 - Roman Míčka WEB

Sociální politika
a sociální instituce
(KS)
Vyučuje:
PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.
Ing. Jaroslav Šetek, Ph.D.
Obsah předmětu
Cílem předmětu je seznámit studenty s teoretickými koncepty dílčích oblastí
široce pojímané sociální politiky a současně upevnit jejich znalosti získané v
jiných předmětech (zejména v oblasti práva sociálního zabezpečení). Součástí
výuky je rovněž důraz na realizaci jednotlivých politik v České republice.
1. Základní charakteristiky sociální politiky
- pojem sociální politika
- principy a funkce sociální politiky
- nástroje sociální politiky
- subjekty a objekty sociální politiky
- sociální stát, jeho pojetí, typologie a problematika jeho existence
- nová sociální rizika, sociální vyloučení
2. Sociální zabezpečení (sociální pojištění, státní sociální podpora, sociální
pomoc)
3. Politika zaměstnanosti
4. Vzdělávací politika
5. Rodinná politika
6. Zdravotní politika
7. Bytová politika
SZZ ze SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍ POLITIKY
1. Základní charakteristiky sociální práce (definice,
pojem sociální fungování, paradigmata, dilemata) a
základní pojmy sociální politiky (definice, široké a úzké
pojetí, principy, funkce, subjekty a objekty SOP)
2. Základní práva člověka (občanská, politická a
sociální) a jejich garance v rámci sociálního státu a
sociální práce, klíčové mezinárodní dokumenty a české
zákony o právech člověka, etika v sociální práci (etické
přístupy, etické kodexy, etická dilemata)
…..
Studijní materiály
 HEYWOOD, Andrew. Politická teorie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005
(Stát s. 75–85; Welfare s. 259–269)
 KREBS, Vojtěch a kol. Sociální politika. Praha: ASPI, 2007, (s. 17–157)
 KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Slon, 2005.
 SMUTEK, Martin. Sociální stát. Úvod do studia. Hradec Králové:
Gaudeamus, 2005.
Politika
πολισ polis
πολιτεία – politeia
Aristotelés – člověk jako zoon politikon
„…obec jest útvar přirozený a že člověk jest bytost přirozeně určená pro život
v obci“ (x Hobbes – homo homini lupus )
Politika (politiké techné) je podle něj „nejdůležitější vědou“, etickou činností,
kterou se lidé snaží vytvořit spravedlivou a dobrou společnost
Politika je:
 správou věcí veřejných
 organizací sociální existence člověka
 redistribucí moci a zdrojů
 spoluprací a konfliktem, řešením sporů, bojem o vize „ dobré společnosti“
Politika
Politika a ekonomika (polis – oikos)
oikos – dům, ekonomie jsou tedy pravidla hospodaření domácnosti, v
přeneseném a širším smyslu ekonomie zkoumá, jak se chová člověk s
neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů.
„Sociální“ (z lat. socialis – společenský) je:
 týkající se lidské společnosti, společenský
 týkající se životních podmínek jednotlivce ve vztahu ke společnosti
 týkající se snahy o zlepšení společenských problémů
Sociální instituce:
 Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce
 Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování,
prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné
problémy života lidí
Sociální politika
social policy
Tři dimenze politiky (polity – politics - policy)
polity (institucionální dimenze politiky), politics (procesuální dimenze politiky), policy (obsahová dimenze
politiky) – politický řád tvoří rámec (polity), v němž na základě strategie politického konflikty a konsensu
(politics) vzniká materiální politika (policy)
Definice sociální politiky (Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena, ba není
ani jednoznačně vymezitelná – KREBS, 2007:19):
„…sociální politika je politikou, která se primárně orientuje k
člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k
rozvoji jeho osobnosti a kvality života“ (KREBS, 2007:17)
„neexistuje … jednoznačná definice sociální politiky, ale naopak
určitá libovůle v jejím chápání, ak to jak v teorii, tak i v
praxi“(KREBS, 2007:23)
Sociální politika
„jednání státu a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně
ovlivnit životní podmínky lidí“, „vytváření důstojných podmínek
života všem občanům“
„soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na
nepříznivé sociální události, jako jsou stáří, nemoc, invalidita nebo
i nezaměstnanost a chudoba“
SP jako reziduální kategorie – od min (důchodové zajištění sociálně
slabých občanů) po max (takřka veškerá vládní činnost), zpravidla
SP „…zahrnuje politiku sociálního zabezpečení včetně osobních
sociálních služeb, rodinnou politiku, bytovou politiku, zejména její
sociální aspekty, dále zdravotní politiku, politiku zaměsnanosti a
vzdělávací politiku.“(KREBS, 2007:23)
Sociální politika
Výše zmíněné definice jsou o sociální politice jako aktivitě, činnosti
směřujícím k určitým cílům
Sociální politika ve smyslu vědeckého oboru:
„výzkum a kategorizace sociálních jevů a problémů, analýza
možností řešení sociálních problémů a způsobů ovlivňování
sociálních jevů, vytváření návrhů konkrétních činností“
Reflektuje širokou škálu oblastí a aktivit, zejména:
•Politiku sociálního zabezpečení a sociálních služeb
•Rodinnou politiku
•Bytovou politiku
•Zdravotní politiku
•Politiku zaměstnanosti
•Vzdělávací politiku
•Ekologickou politiku (?)
Sociální politika
Veřejná politika (public policy) je záměrná aktivita a rozhodnutí vlády či jiných
aktérů, která ovlivňují život společnosti, sociální politika je součástí,
podkategorií „veřejné politiky“…
Jiné kategorie veřejné politiky (např.):
Bezpečnostní politika (vnější a vnitřní bezpečnost, původně v zásadě první a
jediná funkce státu a veřejné politiky, ochrana základních lidských práv – život,
svoboda, majetek)
Thomas Hobbes (Leviathan, 1651)
Život člověka v přirozeném stavu „trpí osamělostí a nouzí, je bídný, brutální a krátký“ (homo homini
lupus, bellum omnium contra omnes) , proto je třeba uzavřít „společenskou smlouvu“, v níž se člověk
vzdává některých svých práv – zejména svobody – ve prospěch absolutního suveréna, který zajišťuje
"mír a obranu"
Dnes celá škála jednotlivých politik, které jdou dále specifikovat a dělit…
Sociální politika
Vztah veřejné politiky a sociální politiky
Tabulka: Diapazony zájmových polí veřejné politiky a sociální politiky
jako vědních disciplín
politika životního prostředí
bezpečnostní politika (vnější a vnitřní)
mediální politika
dopravní a telekomunikační politika
politika výzkumu, vývoje a inovací
hospodářská politika
populační politika
politika lidských práv a svobod
migrační politika
politika zaměstnanosti
politika v oblasti bydlení
vzdělávací politika
politika péče o zdraví
rodinná politika
politika sociálního zabezpečení
politika boje s chudobou a sociálním vyloučením
www.martinpotucek.cz
Sociální politika a sociální práce
Charitativní práce
„Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a
ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto
charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování
lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.“
(Deus caritas est, 2006, čl. 31)
Sociální práce
„Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích
a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje
teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se
lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové
principy lidských práv a společenské spravedlnosti.“
(Mezinárodní federace sociálních pracovníků, 2000)
Sociální politika a sociální práce
Sociální práce je praktická aktivita realizovaná v konkrétních
historických, sociálních, kulturních, materiálních a politických
podmínkách. Sociální práce je ve své teorii i praxi ze strany do
značné míry determinována sociální politikou, která vymezuje akční
pole sociální práce a podmínky, za kterých má ve společnosti
fungovat.
Sociální práce je souborem činností, jimiž jsou realizovány cíle
sociální politiky, především v oblasti dávek a služeb.
Sociální práce je tou částí sociální politiky, v níž dochází k přímému
kontaktu s klientem. Sociální práce patří mezi nástroje sociální
politiky.
Sociální politika a sociální práce
„Sociální práce je součástí státem organizovaného a
zabezpečovaného systému redistribuce zboží a služeb.
Jejím cílem je uspokojování sociálních potřeb klienta a
zajištění kontroly, příp. změny chování, které je
považováno za sociálně problematické nebo deviantní.
Sociální stát organizuje i jiné oblasti (…) Sociální práce
však má výlučné postavení v tom, že se jejím
prostřednictvím transferují zdroje k závislým lidem (…)
Tímto způsobem se kompenzují defekty tržního systému“
(Matoušek, 2008:25)
Dějinný rozměr sociální politiky
Otázka legitimity a perspektiv sociální politiky a sociálního státu
Historicky jsou extenzivní sociální politika a silný
sociální stát poměrně mladým fenoménem, v
podstatě jde o záležitost vývoje v průběhu 20.
století…
I když do značné míry můžeme chápat welfare
state, či vůbec ideu sociální státnosti jako výraz
vyspělosti civilizace Západu, jsou o jejich podstatu,
povahu a perspektivu vedeny zásadní politické,
ideologické a hodnotové spory…
Dějinný rozměr sociální politiky
4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan)

Formování (centralizovaného) státu
Vrcholný středověk – Fr. Revoluce (14.-18. století) pozvolná politická, ekonomická a
kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu

Formování národa
tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace
obyvatelstva (armáda, povinné školství)

Rozvoj masové politiky
postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická
práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a
artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie

Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu
expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery
Dějinný rozměr sociální politiky
 Po celé starší dějiny péče o osud člověka co do jeho
zabezpečení byla zejména v rukou jedince, jeho rodiny, případně
nejbližší komunity
 Ve starověku a středověku vznikají (nad rámec primární
odpovědnosti rodiny a rodu) prvky organizované pomoci, ať již ze
strany státu, šlechty, obcí, cechů, a zejména církve (křesťanství –
dobročinnost jako mravní povinnost) – zaopatřování chudých,
nemocných, sirotků, vysloužilých vojáků apod.
 Od éry osvícenství je ze strany (absolutistického) státu snaha o
jakousi standardizaci a unifikaci obyvatelstva (armáda, povinné
školství) rozvíjena systematizovanější „sociální politika“ (u nás
josefinské reformy apod.)
Dějiny sociálního učení (ZS) Šetek
Dějiny charitativní práce (LS) Svoboda
Dějinný rozměr sociální politiky
V 18. a 19. století v důsledku industrializace spojené s urbanizací
dochází k zásadním společenským změnám – přesun obyvatel z
vesnic do měst, „deruralizace“, vznik „dělnické třídy“, koncentrace
chudoby a sociálních problémů (eliminace rodinných, sousedských
a komunitních vazeb, závislost na zaměstnavateli)
Příklady, perličky z dějin:
1597 – Anglie Alžbětin Kodex chudých, první ucelená legislativa chudinské péče
1781 – Rakousko zrušeno nevolnictví
1802 – Anglie zákon na obranu práce (zákaz práce dětí, pracovní doba 12 hodin)
1837 – Rakousko Dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci
hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů
Vznik a vývoj sociálního státu

Sociální stát usiluje o kompenzaci jednostranné existenční závislosti
jedince na trhu práce

Zajištění náhrady přirozených (tradičních, organických – rodina,
pospolitost) mechanismů solidarity

Sociální stát jako „velký pojišťovatel“ nemajetných (Keller, 2005, 10)
Vývojové periody welfare state na Západě (Smutek, 2005):
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
Období experimentálních počátků (1880–1930)
Období konsolidace (1930–1945)
Období přestavby (1945–1962)
Období expanze (1962–1973)
Období stagnace (1973–1980)
Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)
Vznik a vývoj sociálního státu
I. Období experimentálních počátků (1880–1930)
Pruský říšský kancléř Otto von Bismarck v letech 1883–1887 zavedl reformy
orientované na dělníky a zaměstnance – systém nemocenského, úrazového a
penzijního pojištění (Bismark tak čelil „rudému nebezpečí“)
II. Období konsolidace (1930–1945)
Světová hospodářská krize – nezaměstnanost
John Maynard Keynes – Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936),
kritizuje liberální ideu autoregulace trhu, prosazuje státní zásahy v ekonomice,
daně jako nástroj přerozdělování a sociální politiky státu
Počátky sociální politiky i v zemích se silnou liberální a individualistickou tradicí.
USA – Rooseveltův New Deal – sociální pojištění, minimální mzda…
Vznik a vývoj sociálního státu
III. Období přestavby (1945–1962)
Beveridgeova zpráva (1942) v Británii – „péče od kolébky po hrob“, systém
univerzální a integrované soustavy sociálního pojištění (existenční minima,
zdravotní pojištění, příspěvky v nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení, rozvoj
školství)
IV. Období expanze (1962–1973)
„zlatý věk welfare state“
vysoká zaměstnanost, stálý ekonomický růst, všeobecný růst blahobytu,
vysoká porodnost, vzrůst sociálního zabezpečení, rozšíření „středních
vrstev“
Vznik a vývoj sociálního státu
V. Období krize a stagnace (1973–1980)
„ropná krize“ – těžká hospodářská krize v celém západním světě
Růst nezaměstnanosti, pokles HDP, růst veřejných výdajů, zadlužování, inflace
Sociální stát jako zdroj fiskální krize, krize, která se dosud nepodařila
překonat….
„zlatý věk welfare state“ stál na předpokladech, které se začaly hroutit (stálý
ekonomický růst, populační růst, soudržnost rodin)
VI. Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)
„Neoliberální reakce“ (Thatcherová, Reagan) – redukce sociální politiky,
odpovědnost, nezadlužování
Nástup globalizace – ztráta vlivu státu na ekonomiku, „globalizační tlaky“,
rozklad předpokladů, na nichž byl vystavěn „zlatý věk welfare state“
Krize a perspektivy sociálního státu
Krize:
ekonomická – neúměrný růst nákladů
efektivity – byrokratizace, složitost redistribuce
demografická – nízká porodnost, stárnutí populace
legitimity – ztráta sociálního konsensu, krize důvěry, solidarity, hodnot
ekologická – poškození životního prostředí, limity konzumu
 „Zlatý věk welfare state“ se překrýval s vrcholem moderní industriální
éry, poté nastává přechod do éry „postindustriální“, „deindustrializace“ a
rozšiřování terciálního sektoru (služby) – nízká produktivita práce
 Od 70. let taktéž vstupují na trh práce v masovém měřítku ženy, což
narušuje ideu a předpoklad plné zaměstnanosti, vede ke snižování mezd a
„flexibilizaci“ práce
 „Flexibilizace“ rodiny – ekonomická samostatnost žen, rozvodovost,
individualizace životního stylu, děti jako ekonomická zátěž
(Keller, 2005:9)
Sociální stát a globalizace
Kromě dílčích „krizí“ je třeba rozvést zásadní otřes, který sociálním státům
způsobila globalizace…
MMF: „Globalizace je rostoucí ekonomická vzájemná závislost zemí ve
světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních
transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a
rozsáhlejšího šíření technologií“.
 Potenciál nadnárodních firem přesouvat pracovní místa do jiných zemí
 Vzestup potenciálu rozvojových zemí (outsourcing, snižování nákladů)
 Exploze „kvartérního sektoru“ – odvětví intelektualizovaných služeb (věda,
výzkum, informatika)
Sociální stát přestává zvládat krytí všech rizik, někteří hovoří i o perspektivě jeho
postupného (či náhlého – krach) zániku…
Možné definice sociálního státu
Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda
přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální
prosperitu svých občanů“.
Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve
vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické
politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé
žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“.
Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si
počínat bez něho“.
(Wikipedie – Sociální stát)
Welfare State
Welfare state je opakem klasicky liberálních minimálních států
(nočních hlídačů), které považují za jedinou roli státu otázky (vnější a
vnitřní) bezpečnosti a zajištění práva
V různém míře a různým způsobem, s ohledem na své kulturní,
hodnotové a ideologické zakotvení usiluje o zabezpečení svých
občanů před sociálními riziky, které (někdy!) produkuje svobodná
tržní soutěž
V různé míře tak přiznává občanům kromě občanských a politických
práv také práva sociální (garance „spotřeby určitého rozsahu“ a
„záruky jisté míry sociální jistoty pro každého“, Keller, 2005:21)
Snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí,
podporuje sociální konsenzus a udržení sociálního smíru
Typologie sociálních států
Reziduální – vychází z předpokladu, že sociální potřeby lidí
primárně uspokojuje trh a rodina, zasahuje teprve v kritické
situaci, klade důraz na individuální odpovědnost, někdy
nazýván „buržoazní“. Pasivní (retrospektivní) politika –
zaměřuje se na řešení již vzniklých sociálních problémů
(vychází z ideálů klasického liberalismu)
Institucionální – chce uspokojit standardní životní potřeby
jedinců a skupin, integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti,
preventivně předcházet sociálním událostem, někdy nazýván
„proletářský“. Aktivní (perspektivní) sociální politika –
předcházení vzniku sociálních problémů
(vychází z ideálů socialismu a moderního liberalismu)
Typologie sociálních států
Klasickou je Esping-Andersenova typologie sociálních režimů, který nehovoří jen o
„welfare states“, ale „sociálních režimech“ – s ohledem na to, že aktérem sociální politiky
není jen stát, ale i další subjekty, jde tedy spíše o WELFARE MIX:
 Liberální – reziduální, slabý, individualistický, moralizující, sociální pomoc jen pro
chudé, záchranná síť, stát jako garant minimálního statusu, „zbytková kategorie“, je
univerzální, zacílený na chudobu, snaží se ochránit všechny potřebné, ovšem jen v
rozsahu minimálního zabezpečení (USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie)
 Konzervativní – středně silný, role rodiny, zachování statusových rozdílů –
korporativismus, role církve a občanské společnosti, stát jako garant stávajícího
sociálního a příjmového statusu, převažuje financování ze sociálního pojištění,
(Německo, Rakousko, Francie)
 Sociálně-demokratický – silný, rozvoj individuální emancipace, participace všech
občanů, eliminace rodiny a trhu, založen na univerzalismu – zajištění všech občanů proti
sociálním rizikům, náklady hrazeny především z daní (Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko)
Esping-Andersenova typologie
(The Three Worlds of Welfare Capitalism 1990)
Typ
Liberální
Alternativní název
Převládající způsob
solidarity
Míra dekomodifikace
anglosaský korporativistický
Sociálnědemokratický
skandinávský
individuální etatistický
univerzální
malá
největší
Role státu
malá
Role trhu
Role rodiny
Kritérium k obdržení
dávek
Příklad
velká
malá
velká
střední
(subsidiarita)
malá
velká
potřeba
status
občanství
USA
Německo
Švédsko
Konzervativní
velká
malá
malá
Typologie sociálních států
Později ke třem stávajícím Esping Anderson (1999) dodává:
 Rudimentární (jihoevropský, latinský) – „duální“ – obsahuje prvky liberálního,
konzervativního, i sociálně-demokratického modelu, silná úloha rodiny, „slabě vyvinutý
konzervativní model“ (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko)
Máme tedy, rekapitulováno, čtyři modely sociálního státu (Keller, 2005:49–60 )
 liberální (reziduální, anglosaský, britský)
 konzervativní (korporativní, bismarckovský, kontinentální,
středoevropský, institucionální)
 sociálně-demokratický (skandinávský, severský, radikální)
 rudimentární (jižní, jihoevropský, latinský)
Varianty SS a náboženská tradice
„Současně může být ukázáno, že rozdílný welfare mix a
rozdílné delegování primární kompetence pro vytváření
sociální péče stojí v úzké souvislosti s příslušnými sociálněkulturními a sociálně-religiózními kontexty, čímž získávají
zvláštní pozoruhodnost heterogenní religiózně-konfesní
hlubinné dimenze evropského utváření sociálního státu“.
Michael N. Ebertz: Charita jako činitel německého sociálního státu:
K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče
(http://www.caritasetveritas.cz/index.php?p=archiv&cislo=2&rok=2011&pkey=51)
Varianty SS a náboženská tradice
 Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též
evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského
protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní
tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé
vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím
také pro vytvářené sociální péče.
 Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily
sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a
tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevníkalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče
nepřipisuje státu, nýbrž individuu.
 Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku,
Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a
mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a
vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud
možno – také církvi ve spolupráci se státem.
Welfare state v ČR
Socialistické země střední a východní Evropy uplatnily
„leninský režim“ sociálního státu, autoritářského státního
univerzalismu, který je svéráznou kombinací sociálnědemokratického a korporativistického režimu (DeDeken)
Monopolní realizátor sociální politiky je stát, další sociální
subjekty potlačeny (občan, rodina, církve, neziskový sektor)
Občanská solidarita uplatněná na zaměstnance státu (u nás
95%, ale třeba v Polsku bylo mnoho soukromě hospodařících
rolníků vyloučených z této statusové solidarity)
Welfare state v ČR
Všechny postkomunistické sociální státy představují
směs konzervativně korporativních a liberálních
režimů, s houževnatými univerzalistickými prvky.
Jejich vývojové směřování je možno popsat jako
transformaci (nikoliv nutně jednosměrnou) od
autoritářského
státního
univerzalismu
přes
konzervativní
korporativismus
k
reziduálnímu
liberalismu.
(Český sociální stát v postkomunistickém kontextu, Martin
Potůček, Centrum pro sociální a ekonomické strategie
Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze)
Welfare state v ČR
Český stát blahobytu se vyvíjí, reaguje na situaci, odráží
stávající ideologickou orientaci vlády, nelze jej (zatím) zařadit
Česká republika jako „hybridní sociální stát“
„Z pohledu dekomodifikace je Česká republika středně dekomodifikující, podobně
jako konzervativní státy, nicméně je to z důvodu nízkých náhradových poměrů a
vysokého pokrytí (podobně jako Velká Británie, která má ale náhradové poměry
ještě nižší). Z pohledu stratifikace pak Česká republika pravděpodobně nejvíce
směřuje k sociálně-demokratickému modelu, čímž ale nechci říct, že by se
podobala severským zemím. Na základě tohoto ukazatele totiž dosáhly vysokých
pozic i např. Belgie nebo právě Velká Británie. Z pohledu vztahu státu a trhu se
blíží nejvíce sociálnědemokratickému modelu. V případě familismu a defamilizace
je označena jako mix konzervativních a liberálních principů“.
(TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA, DP, Jana KVAPILOVÁ
http://is.muni.cz/th/172172/esf_m/diplomkaJKfin.pdf)
Trendy u nás
K úvaze:
Liberální prvky – nízký podíl HDP na sociálních výdajích,
převaha testovaných dávek
Konzervativní
prvky
–
např.
výše
podpory
v
nezaměstnanosti se odvíjí od výše předchozího výdělku,
podpora rodiny (mateřská+rodičovský příspěvek)
Severské prvky – defamilizační trendy (podpora jeslí, důraz
na zaměstnanost žen), štědré dávky (např. přídavky na děti) i
u nižších středních vrstev
Spory a protichůdné trendy o povahu sociální politiky
Welfare state v ČR
Český sociální stát má lepší výsledky než jiné
postkomunistické sociální státy (s výjimkou Slovinska)
- míra chudoby je nižší (průměrný podíl občanů s příjmy
pod 60% průměru činí 8% a je nejnižší v EU)
- podíl veřejných výdajů na zdravotní a sociální péči osciluje
kolem 20% HDP
(Největší podíl sociálních výdajů cca 32 % HDP – Švédsko,
průměr EU 27,5 %, z toho cca polovina jsou vždy penze)
Ideologická debata o sociálním státu
Sociální stát byl „zpochybňován od samých svých počátků“,
přičemž „kritika sociálního státu ze strany jedněch a
zoufalá snaha druhých zachránit z něj, co se snad
zachránit ještě dá, tvoří v současnosti ústřední osu
veškeré politiky“(Keller, 2005:9)
„Tato otázka je stálým předmětem sporů mezi politickou
pravicí a levicí. Pravicové vidění má sklon přičítat vinu za
neúspěch, bídu nebo nezajištěné stáří jednotlivci (…) Levice
se naopak snaží uvést rizika, jimž čelí jednotlivci, do vztahu
se strukturou a fungováním systému celé společnosti“.
(Keller, 2005:9)
Ideologická debata o sociálním státu
Sociální stát v jeho extenzivnějších formách hájí především socialisté a
moderní liberálové, částečně také křesťanští demokraté
 důraz na rovnost, společenskou solidaritu, sociální jistoty, zdůrazňují pozitivní
jevy, kterých může sociální stát dosahovat (sociální soudržnost, sociální smír,
emancipace a seberealizace člověka)
kritizují rizika tržního kapitalismu a globalizace, trh neposkytuje některé statky
a zajištění proti rizikům, kritizují omezování solidárních mechanismů a
oklešťování sociálních práv
Kritice podrobují a někdy i odmítají silnější sociální stát zejména klasičtí
liberálové, neoliberálové a konzervativci, Nová pravice
 důraz na individualismus, odpovědnost, morálku, aktivitu, kreativitu, rodinné
vazby a rodinnou solidaritu
kritizují extenzivní výdaje státu na sociální politiku, zdůrazňují negativní jevy,
na kterých se sociální stát podílí (rozklad morálky, odpovědnosti, mentalita
závislosti a nároku, rozvodovost a rozpad rodiny)
Ideologická debata o sociálním státu
Sociální stát se v
zásadě snaží zajistit
všem občanům určitou
úroveň
blahobytu
(otázka
míry)
a
vyvážení
určitých
hodnot
(svoboda,
rovnost, spravedlnost),
o
které
vedou
jednotlivé ideologické
koncepty spor…
SVOBODA
ROVNOST
SPRAVEDLNOST
Ideologická debata o sociálním státu
Svoboda
Rovnost
Spravedlnost
negativní x pozitivní
formální x materiální
individuální x kolektivistická
Rozdělování – každému podle jeho práv, potřeb, zásluh?
Rovnost – před zákonem, rovnost příležitostí, rovnost výsledků?
Klíčový tématem je definice chudoby, tato může být absolutní
(pod hranicí základních potřeb) nebo relativní (vzhledem k
průměru ve společnosti – např. méně než polovina průměrného
příjmu....)
Tedy přeformulováno, jak silně má stát přebírat zodpovědnost za
politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů
Ideologická debata o sociálním státu
Spor o povahu sociálních práv, zda jsou absolutní a nedělitelná (přirozená), nebo
určitým způsobem „relativní“, poskytovaná a garantovaná státem…
 Základní
článek 3 deklarace
Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
 Politická
článek 21 deklarace
(1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
 Hospodářská, sociální, kulturní
článek 25 deklarace
(1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt
jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má
právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v
ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
(Ústavní soud: „…jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod,
přímo vymahatelná na základě Listiny (…) Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale
i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“)
Keller sociální práva považuje za „novou formu vlastnictví“ (Keller, 2005:20–22) a jejich omezování za „novou fromu
vyvlastnění“ (Ibid., s. 87–89)
Příklady radikálních řešení SP
Všeobecný základní příjem (universal basic income)
(Philippe Van Parijs)
„Pokud vám jde doopravdy o svobodu, poskytněte lidem základní příjem.“
Van Parijs vidí jako silný nástroj sociální spravedlnosti v zavedení a
uzákonění univerzálního základního příjmu (UZP). UZP se míní příjem
vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému
dospělému členovi společnosti. Výše je stejná bez ohledu na to, zda
osoba je chudá či bohatá, či je sama či s někým, je ochotna pracovat či
nikoliv.
Margaret Thatcherová (poll tax)
Absolutně rovná daň z hlavy, všichni kdo chtějí využívat služeb státu, platí
stejnou částku…„paušální daň“, „zločin neoliberalismu“
Ideologická debata o sociálním státu
Příklad socialistické rétoriky
„Víte, evropský sociální stát je podle mě vrcholem moderní
civilizace. Protože je zaprvé demokratický. Zadruhé v existenciálních
situacích způsobuje, že každý občan té společnosti je v podstatě v
pozici střední třídy. Ne ve smyslu příjmovém. Ale – existuje-li zdravotní
pojištění, dostane se vám zdravotní péče, která je v jiných systémech
vyhrazena jenom střední třídě a bohatým. Jestliže máte bezplatné
školství, dostane se vašim dětem vzdělání v kvalitě, kterou by v jiných
společnostech měli jenom bohatí anebo v nejlepším případě střední
třída. Jestliže vás důchodový systém zajistí v penzijním věku – a
připouštím, že u nás to není žádná sláva, drží vás nad úrovní chudoby.
To je opět situace, kterou si v jiných společnostech mohou zajistit jen ti,
kteří jsou dost bohatí. Z evropského sociálního státu nejvíc čerpají
střední třídy“.
(Vladimír Špidla
rozhovor ze dne 27.7.2010)
Ideologická debata o sociálním státu
Příklad konzervativně-liberální rétoriky
„Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a
individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává
vyplácet“.
„Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým,
a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními
pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku
lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro
výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační
pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních
postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují
nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia“.
(Projev prezidenta republiky
Václava Klause
na Národní svatováclavské pouti 28. 9. 2011)
Konvergence sociálních států?
Současná krize sociálního státu a „tlaky globalizace“ povedou podle některých
předpokladů ke vzájemné kovergenci, sbližování modelů. V reakci na
globalizaci budou velkorysé sociální státy redukovat svůj přístup a liberální
naopak posilovat mechanismy sociální bezpečnosti (Keller, 2005:44–45)
Úsilí o aktivní přístup – Evropský sociální model (?)
„Evropský sociální model odráží společný soubor hodnot, založený na
zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a
demokracie a dodržování lidských práv“.
(Zpráva Evropského parlamentu o evropském sociálním modelu budoucnosti z
roku 2006)
„Zajištění ve stáří se stalo nejkritičtějším místem systému solidárního pojištění
vůbec“ (Keller, 2005:68)
X radikální rozrůzněnost
Na příkladu důchodové politiky evropských zemí Keller ukazuje, že „vize
společné sociální Evropy“ je utopická a politicky nerealizovatelná (Keller,
2005:68–70)
Kritika sociálního státu a předpoklady reformy
Sociální stát se musí vyrovnat se ztrátou předpokladů, na kterých
byl vystavěn a akceptovat spoluzodpovědnost za narušení
morálních dispozic občanů….
Ekonomické aspekty: zadlužení budoucnosti, brzda rozvoje, omezení
ekonomické svobody, vysoké daně
Politické aspekty: „demokratické přepětí“, slábnutí národního státu, krize
demokracie, riziko generačního střetu, málo dětí, imigrace
Morální aspekty: ztráta odpovědnosti a iniciativy, etatismus, mentalita
nároku, revoluce rostoucího očekávání, rozpad funkcí tradičních
institucí, rodin, eroze přirozené solidarity
Hledání alternativ:
„post-welfare state“ – ústup státu ve prospěch jiných aktérů SP, liberalizace
„welfare mix“ – nový důraz na pluralitu zdrojů a subjektů SP, subsidiarita
„workfare state“ – motivující k práci
„pozitivní welfare“ – spíše než dávky podpora rozvoje člověka
Stav zadluženosti v EU
Human Development Index (2013)
http://hdr.undp.org/en/
1 Norway 0.944 81.5 12.6 17.6 63,909 0.943 0
21 Austria 0.881 81.1 10.8 b 15.6 42,930 0.880 0
2 Australia 0.933 82.5 12.8 19.9 41,524 0.931 0
21 Belgium 0.881 80.5 10.9 b 16.2 39,471 0.880 0
3 Switzerland 0.917 82.6 12.2 15.7 53,762 0.916 0
21 Luxembourg 0.881 80.5 11.3 13.9 58,695 0.880 0
4 Netherlands 0.915 81.0 11.9 17.9 42,397 0.915 0
24 Finland 0.879 80.5 10.3 17.0 37,366 0.879 0
5 United States 0.914 78.9 12.9 16.5 52,308 0.912 0
25 Slovenia 0.874 79.6 11.9 16.8 26,809 0.874 0
6 Germany 0.911 80.7 12.9 16.3 43,049 0.911 0
26 Italy 0.872 82.4 10.1 b 16.3 32,669 0.872 0
7 New Zealand 0.910 81.1 12.5 19.4 32,569 0.908 0
27 Spain 0.869 82.1 9.6 17.1 30,561 0.869 0
8 Canada 0.902 81.5 12.3 15.9 41,887 0.901 0
28 Czech Republic 0.861 77.7 12.3 16.4 24,535 0.861 0
9 Singapore 0.901 82.3 10.2 b 15.4 c 72,371 0.899 3 29 Greece 0.853 80.8 10.2 16.5 24,658 0.854 0
10 Denmark 0.900 79.4 12.1 16.9 42,880 0.900 0
30 Brunei Darussalam 0.852 78.5 8.7 14.5 70,883 h…
11 Ireland 0.899 80.7 11.6 18.6 33,414 0.901 –3
31 Qatar 0.851 78.4 9.1 13.8 119,029 g 0.850 0
12 Sweden 0.898 81.8 11.7 b 15.8 43,201 0.897 –1
32 Cyprus 0.845 79.8 11.6 14.0 26,771 0.848 0
13 Iceland 0.895 82.1 10.4 18.7 35,116 0.893 0
33 Estonia 0.840 74.4 12.0 16.5 23,387 0.839 0
14 United Kingdom 0.892 80.5 12.3 16.2 35,002 0…. 34 Saudi Arabia 0.836 75.5 8.7 15.6 52,109 0.833 0
15 Hong Kong, China (SAR) 0.891 83.4 10.0 15.6 52… 35 Lithuania 0.834 72.1 12.4 16.7 23,740 0.831 1
16 Korea (Republic of) 0.891 81.5 11.8 17.0 30,345 0… 35 Poland 0.834 76.4 11.8 15.5 21,487 0.833 –1
17 Japan 0.890 83.6 11.5 15.3 36,747 0.888 –1
37 Andorra 0.830 81.2 d 10.4 i 11.7 40,597 j 0.830 0
18 Liechtenstein 0.889 79.9 d 10.3 e 15.1 87,085…
37 Slovakia 0.830 75.4 11.6 15.0 25,336 0.829 1
19 Israel 0.888 81.8 12.5 15.7 29,966 0.886 0
20 France 0.884 81.8 11.1 16.0 36,629 0.884 0
Welfare state v USA
analýza problematiky černošské rodiny z roku 1965
• Exploze státu blahobytu
• Odlehčení odpovědnosti černošských otců.
• Politika blahobytu olupuje rodinu o její ekonomickou funkci,
(„přebytečný muž“)
• Rozklad a demoralizace černošské rodiny
• Následná absence otce v rodině je příčinou mnohých sociálně
patologických jevů, jako předčasné započetí sexuálního života
dívek, záškoláctví, delikvence, inklinace k drogám
„feminizace chudoby“ a „maskulinizace nezodpovědnosti“
„zvrácený začarovaný kruh, v němž nejlepší záměry vedou
k nejhorším výsledkům“
Praxe a návrhy reformy sociálního státu
V praxi státy reagují na nové výzvy různými způsoby:
Liberální model (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland)
reaguje strategií deregulace mezd a pracovního trhu
Konzervativní model (Německo, Francie) zvolily cestu
pracovní redukce (zkrácení pracovní doby) a flexibilizace
práce
Skandinávský model reaguje expanzí zaměstnanosti žen
Praxe a návrhy reformy sociálního státu
Antony Giddens („třetí cesta“) – uznání významu trhu, přijetí kritiky
nedostatků státní regulace, pracovní flexibilizace, vyvážení práv a
povinností
Pierre Rosanvallon – (znovu-) rozvinutí alternativních forem solidarity,
podpora lokálních a svépomocných skupin, pokles objemu výdělečné
práce a přesun aktivit do komunity a rodiny („familializace“)
Esping-Anderson – opačné řešení, větší ekonomická aktivita žen
(„defamilializace“), pro záchranu SS je nezbytné „…aby ženy měly
hodně dětí a zároveň aby pracovali již od jejich nejútlejšího věku“
(Keller, 2005:142–144) práci v rodině je třeba „komodifikovat“
Horst Afheldt – obnova kontroly státní moci nad ekonomikou, na úrovni
sjednocené Evropy, cla na dovoz zboží a zvýšení daní firmám
Praxe a návrhy reformy sociálního státu
(moje)
 Částečné přijetí oprávněné kritiky sociálního státu ze strany
neoliberalismu a konzervatismu (důraz na svobodu jedince a jeho rodiny,
odpovědnost, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu)
 Redukce sociální politiky směrem k liberálnímu modelu, tedy
univerzální a rovnostářské zabezpečení, sociální pomoc výhradně na
základě testování majetkových poměrů
 Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka,
minimální důstojný blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a
iniciativu, nebude podporovat „konzumismus“ a atrofii rodinné a
mezigenerační solidarity
 Důraz na hodnotové zakotvení politiky a lidských práv, včetně revize
deformovaného pojetí lidských práv, rodinná a propopulační politika,
podpora autonomních a svépomocných aktivit
Centesimus annus (1991)
48. .
...
V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto
intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k
"sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem
vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby
odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka.
Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání,
které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu,
který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a
nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení
úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená
společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené
společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš
podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním
ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho.
Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její
odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních
aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit
občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.
Caritas in veritate (2009)
57.
...
„Subsidiarita je především pomoc lidské osobě
skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato
pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo
skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v
sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá
na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a
spoluúčast... (...)...Tím, že uznává vzájemnost jako
nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným lékem
proti jakékoli formě paternalistického sociálního
systému...“.
Caritas in veritate (2009)
43.
...
„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na
jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a
postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání
a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé
straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární
základní práva velké části lidstva“.
Cíle sociální politiky
„V sociální politice jako určitém systému jde nutně vždy o sledování
celé soustavy cílů, jimiž je naplňován cíl obecný, který lze
zformuIovat jako soustavné zdokonalování životních podmínek lidí a
rozvíjení osobnosti člověka. Obecný cíl lze dekomponovat z řady
hledisek. Při tvorbě a formulaci sociálněpolitickych cílů musí být
respektována nejen faktologická (věcná) hlediska, ale i hlediska
axiologická. Pro sociálněpolitické cíle je příznačná jejich
konfliktnost, která je do značné míry dána objektivně, a tato
skutečnost by neměla být politizována. Důležitý je vztah
obyvatelstva k cílům a k sociální politice vůbec. K dosažení cílů je
nutné mnohdy značně složité vyjednávání (negociace), v němž je
nutná aktivní účast (participace) občanů a všech zúčastněných
institucí. Ta je zárukou sociálního smíru, toho, že veřejnost se s cíli
sociální politiky ztotožní“ (Krebs, 2007:45).
Aktéři sociální politiky
Objekty sociální politiky:
jednotlivci, rodiny, sociální skupiny (nezaměstnaní, důchodci, děti)
OBČAN – objekt i subjekt
Subjekty sociální politiky (pluralita subjektů, welfare mix):
 stát a jeho instituce – hlavním subjektem, ať již jako konceptor
(legislativa, pravidla), či jako vykonavatel (poskytování pomoci,
přerozdělování)
 zaměstnavatelé a firmy (zaměstnanecká politika)
 neziskové organizace
 rodiny a domácnosti
 obce
 církve
 odbory
 svépomocná sdružení
 mezinárodní organizace
Funkce a nástroje sociální politiky
Funkce:





ochranná (řešení vzniklých sociálních událostí)
preventivní (předcházení sociálním událostem)
stimulační (aktivizace k aktivitě)
homogenizační (poskytování rovných šancí)
redistributivní (zmírňuje sociální nerovnosti)
Funkce a nástroje sociální politiky
Nástroje:
 právní normy (ústava, zákony)
 ekonomické a fiskální nástroje (transfery,
regulace, cenová politika)
 sociální příjmy (dávky pojistné a nepojistné,
podpory, důchody)
 sociální služby (specifické potřeby pro konkrétní
skupiny obyvatel)
Principy sociální politiky
Principy (Krebs, 2007:27–37):




Princip sociální spravedlnosti
Princip solidarity
Princip subsidiarity
Princip participace
Tomeš uvádí principy rovnosti, nediskrimince,
osobních práv, solidarity a participace)
(TOMEŠ, Igor. Obory sociální politiky. Praha: Portál, 2011, s. 17–37)
Principy sociální politiky
 Princip sociální spravedlnosti
„Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve
společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní
příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu
práce atd.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny“
(Krebs, 2007:28).
Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky, ovšem o jeho obsah jsou
vedeny zásadní spory, obvykle na škále od pojetí Johna Rawlse (A Theory of Justice,
1971) „kolektivistický liberalismus“ (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“,
experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány
tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů), až po Roberta
Nozicka (Anarchy, State and Utopia, 1974) „anarcholibertarianismus“ (libertariánská
pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv
člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých.
Principy sociální politiky
 Princip solidarity
„Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti,
vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o
sjednocování zájmů,
zejména pokud jde o hmotné životní
podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty
podřídit se zájmům širšího společenství“ (Krebs, 2007:33).
Principy sociální politiky
 Princip subsidiarity
„Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám
sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině
rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami, a teprve
dostane-li se do velkých obtíži, volá na pomoc jiná společenství.
Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát“ (Krebs, 2007:
34–35).
Krebs, který se principu subsidiarity věnuje podrobněji, poukazuje na jeho nesamozřejmost
a odmítání v současné debatě o principech sociální politiky, protože klade důraz na
emancipaci občana od státu: „Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a
státu. Není proto divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným
pochopením. Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se s ním
obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového sociálního
zákonodárství a že jeho uplatňováním může vést k vážným sociálním důsledkům“ (Krebs,
2007: 35)
Principy sociální politiky
 Princip participace
„Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je
ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také
možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a
realizaci. V podstatě jde o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet
Se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (např. zdraví,
zajištění v nemoci, ve stáří atd.) (…) je to „přechod od člověka jako
objektu převážně sociální politiky k člověku jako plnoprávnému,
odpovědnému a respektovanému subjektu“ (Krebs, 2007:36).
SZZ ze SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍ POLITIKY
1. Základní charakteristiky sociální práce (definice,
pojem sociální fungování, paradigmata, dilemata) a
základní pojmy sociální politiky (definice, široké a úzké
pojetí, principy, funkce, subjekty a objekty SOP)
2. Základní práva člověka (občanská, politická a
sociální) a jejich garance v rámci sociálního státu a
sociální práce, klíčové mezinárodní dokumenty a české
zákony o právech člověka, etika v sociální práci (etické
přístupy, etické kodexy, etická dilemata)
…..