Transcript Kompletní prezentace

Etika sociální a charitativní práce
1. představení témat kursu
2. studijní literatura
3. požadavky ke zkoušce
4. další organizační záležitosti
• Témata probíraná během kurzu:
• Úvod do diakonie/charitativní práce – vyjasnění
pojmů
• Teologická východiska charitativní práce
• Biblické základy diakonie/ Biblické podněty pro
diakonii
• Diakonie v dějinách
• Etika/Étos diakonie
Studijní literatura
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Povinná literatura:
Benedikt XVI., Deus caritas est, encyklika o křesťanské lásce (2005), Praha 2006
Kopřiva K., Lidský vztah jako součást profese, Praha 2006
Opatrný M., Lehner M. a kol., Teorie a praxe charitativní práce, České Budějovice
2010, s. 24-61
Martinek M. a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, Praha 2008, s. 17-25,
(26-39), 62-71
Štica P., Podobenství o milosrdném Samařanovi (Lk 10,25-37) jako inspirativní text
pro étos sociální a charitativní práce - Biblické podněty pro praxi pomáhání. In
Theologos: Theological revue 2 (2010), s. 54-74.
Messina R., Dějiny charitativní činnosti, Kostelní Vydří 2005
Pospíšil C. V., Teologie služby: kniha (nejen) pro ty, kdo se věnují křesťanské charitě a
diakonii, Kostelní Vydří 2002, kap. 2
Mezinárodní etický kodex sociálních pracovníků - principy, in: Fischer O., Milfait R. a
kol., Etika pro sociální práci, Praha 2008, s. 196-198
Texty distribuované během přednášek
Studijní literatura
• Referenční literatura – charitativní práce
• Ivan ÚLEHLA, Umění pomáhat, Praha 2007
• Oldřich MATOUŠEK a kol., Základy sociální
práce, Praha 2001
• Oldřich MATOUŠEK a kol., Sociální práce v
praxi, Praha 2005
• Oldřich MATOUŠEK a kol., Sociální služby.
Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení, Praha
2007
Studijní literatura
• Martin CHADIMA, Charitativní péče – Dějiny a
současnost, Hradec Králové 2007
• Günter RUDDAT, Gerhard K. Schäfer (Hg.),
Diakonisches Kompendium, Göttingen 2005
• Rodney J. HUNTER, Dictionary of Pastoral Care
and Counseling, Nashville 1990
• Časopis Sociální práce, zejména 4 (2008)
Studijní literatura
• Referenční literatura – sociální práce a etika
• Ondřej FISCHER, René MILFAIT a kol., Etika
pro sociální práci, Praha 2008
• Jiří JANKOVSKÝ, Etika pro pomáhající profese,
Praha 2003
Studijní literatura
• Referenční literatura – jednotlivé skupiny sociální
práce (př.)
• Aleš OPATRNÝ, Malá příručka pastorační péče o nemocné,
Praha 2001
• Aleš OPATRNÝ, Pastorační péče v sociální práci, Praha
2000
• Aleš OPATRNÝ, Pastorační péče v méně obvyklých situacích,
Praha.1998
• Aleš OPATRNÝ, Pastorální péče, Praha 2000
• Aleš OPATRNÝ, Poslední úsek cesty, Praha 1995
• Aleš OPATRNÝ, Křesťanská péče o nemocné, Praha 1991
Studijní literatura
• Ira BYOCK, Dobré umírání. Možnosti pokojného života, Praha 2005
• Patricia KELLEYOVÁ, Maggie CALLANANOVÁ, Poslední dary.
Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících, Praha 2005
• Jaro KŘIVOHLAVÝ, Poslední úsek cesty, Praha 1995
• Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, Praha-Kostelní
Vydří 2008
• webové stránky charity (Caritas): http://www.charita.cz/
• webové stránky diakonie ČCE: http://www.diakoniecce.cz/
• užitečný portál pro sociální práci: http://socialnirevue.cz
Studijní literatura
• Referenční literatura – teologická východiska,
křesťanská sociální etika
• PAPEŽSKÁ RADA PRO SPRAVEDLNOST A MÍR,
Kompendium sociální nauky církve, Kostelní Vydří 2008
• Arno ANZENBACHER, Křesťanská sociální etika: úvod a
principy, Brno 2004
• Ctirad Václav POSPÍŠIL, Teologie služby: kniha (nejen) pro
ty, kdo se věnují křesťanské charitě a diakonii, Praha 2002
Studijní literatura
• Sociální encykliky (1891-1991), Praha 1996
• Sekretariát České biskupské konference, Charitativní služba církve –
Pastorační péče o charitu, Praha 2005
• Cyril MARTINEK, Cesta k solidaritě: nástin sociálního učení církve,
Svitavy 1998
• Wolfgang OCKENFELS, Katolická sociální nauka, Praha 1994
• webové stránky komise Iustitia et pax – české (www.iupax.cz);
evropské (www.juspax-eu.org); vatikánské
(http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/justpe
ace/index.htm
Požadavky ke zkoušce
• Velmi dobrá znalost povinné literatury
• Velmi dobrá znalost informací z přednášek
• Orientace v oboru
•
•
•
•
•
•
•
1 Co je míněno diakonií/charitativní prací
1.1 Diakonie – úvodní poznámky
1.2 Diakonická církev
1.3 Pojmové vymezení
1.4 Charakteristika diakonie
1.5 Různé formy diakonie
1.6 Důvody existence vědy o diakonii
1 Co je míněno charitativní prací/diakonií
• „Dal bych přednost i tomu nejhoršímu z křesťanských světů
před nejlepším pohanským, neboť v křesťanském světě je místo
pro ty, pro něž ve světě pohanském žádné místo není: pro
mrzáky a nemocné, pro staré a slabé. A nejen pouze prostor,
nýbrž více – láska. Láska pro ty, které pohanský či bezbožný svět
považoval či považuje za neužitečné.“
• (Heinrich BÖLL, Eine Welt ohne Christus, in: Karlheinz
DESCHNER (ed.), Was halten Sie vom Christentum? 18 Antworten
auf eine Umfrage, München 2. vyd. 1958, 23)
1.2 Diakonická církev
•
„Na jedné věci zvlášť záleží, chceme-li, aby lidé znovu našli cestu k církvi. Míním tím
návrat církví k diakonii, ke službě lidstvu. A sice ke službě , kterou určuje nouze
lidstva, ne náš vkus a vlastní zájem křesťanského společenství. «Syn člověka nepřišel,
aby si nechal sloužit, ale aby sloužil» (Mk 10,45). Naším úkolem je pouze podřídit
všechny rozdílné skutečnosti církevní existence tomuto zákonu. (…) Žádný člověk
neuvěří poselství o spáse člověka a o spasiteli, pokud se nebudeme jako Kristovi
učedníci s námahou a vytrvalostí zasazovat ve službě vůči fyzicky, psychicky, sociálně,
hospodářsky, mravně a jakkoli jinak nemocnému člověku. Návratem k diakonii míním
spolubytí a příklon k člověku ve všech jeho situacích s úmyslem pomáhat mu jeho
situace zvládat. To znamená jít za člověkem a vstupovat do těch nejubožejších a
nejopuštěnějších míst a situací.“
•
(Alfred DELP, Das Schicksal der Kirchen, in: Alfred DELP (ed.), Gesammelte Schriften.
Band IV: Aus dem Gefängnis, hg. von Roman Bleistein, Frankfurt am Main, 319-320)
1.2 Diakonická církev
• „Církev je církví, je-li tu pro druhé. Jejím prvním
úkolem je darovat své vlastnictví lidem trpícím nouzí.
Církev musí mít účast na světských úkolech lidského
spolužití, a to nikoli ve smyslu ovládání a panování,
nýbrž prostřednictvím pomoci a služby.“
(Dietrich BONHOEFFER, Widerstand und Ergebung. Briefe
und Aufzeichnungen aus der Haft, hg. von Eberhard
Bethge, Gütersloh 131985, 193; srov. Listy z vězení)
1.3 Pojmové vymezení
• A) Běžné užití
• B) Užití v křesťanských pramenech – Nový
zákon
• Charita
• Agapé
1.3 Pojmové vymezení
• „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý,
kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje,
nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží
láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna,
abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si
zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna
jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak
miloval, i my se máme navzájem milovat.“
• „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v
něm.“ (1 Jan 4,7-11.16b)
1.3 Pojmové vymezení
• Diakonie
• diakonéó X důleúó, latreúó, leiturgéó
1.4 Charakteristika diakonie
• (podle biblického pojetí):
• osobní, dobrovolné
• ústřední znamení křesťanské existence
• příklon a pozornost vůči druhému člověku v jeho
jinakosti
• zvláštní příklon vůči lidem na okraji společnosti
• také zapojení do změny společenského uspořádání
• má sakramentální strukturu
1.4 Charakteristika diakonie
• Definice diakonie:
• sociální práce církve
• církevně organizovaná služba pomoci
• křesťanské jednání ve smyslu pomoci ve prospěch člověka
trpícího nouzí – jednání motivované kř. vírou, popř. taková
praxe lásky, která vykazuje křesťanské charakteristiky
• křesťanská nebo církevní praxe pomoci člověku, která má za
úkol umožnit život ve svobodě, praxe, která je zakořeněná v
křesťanské víře, posilovaná láskou a ukotvená v horizontu naděje
na naplňující se království Boží
1.4 Charakteristika diakonie
• Definice sociální práce:
• činnost podporující změnu, řešení problémů v lidských vztazích
a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha
• oblast praktické činnosti (popř. společenskovědní disciplínu),
jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení
sociálních problémů
• profesionální pomáhání. Úkolem profesionálního pomáhání je
přispět k tomu, aby se lidem žilo lépe
1.4 Charakteristika diakonie
• Specifikum křesťanské diakonie:
• specifický kontext (křesťanské církve) a specifický motivátor
jednání (víra, napodobování Krista)
• zdůraznění, že jde o úkol všech, nikoli pouze specialistů a
odborníků na profesionální pomáhání
• důraz na doprovázení
• otevřenost pro duchovní hodnoty (smysl života, vnitřní
uzdravení, uzdravení vztahů, celostní pomoc)
1.4 Charakteristika diakonie
• Křesťanskost (křesťanský étos) charitativní
práce? – 3 náhledy (Michal Opatrný)
• Vědomé hlášení se ke křesťanské praxi (víra)
• Jakákoli forma soc. pomoci
• Odpovídá kř. étosu
• 1.5 Různé formy diakonie
1.6 Důvody existence vědy o diakonii
• 1. V souvislosti s chápáním diakonie jako jednoho z pilířů
křesťanského společenství jde o teologickou reflexi
opodstatnění, základů, základních obsahů, biblických východisek
a teologických souvislostí diakonie. – Jde o teologickou reflexi
• 2. V souvislosti s potřebou odborných kompetencí jde o znalost
specializovaných odborných kompetencí, metod, postupů a
přístupů, aby pomoc byla účinná a přiměřená – jde o odbornou
praktickou reflexi, případně o reflexi teologicko-praktickou.
2 Teologická východiska charitativní
práce
• 2.1 Sociálněetická dimenze křesťanského
Zjevení
• 2.2 Úvod do křesťanské sociální etiky
• 2.3 Biblické základy KSE
• 2.4 Principy křesťanské sociální etiky (a jejich
vztažení/ aplikace na charitativní práci)
2.1 Sociálněetická dimenze
křesťanského Zjevení
• 1 Teologie – řeč o Bohu v tomto světě
• 2 Exoterická dimenze křesťanského Zjevení (celostní
pojetí spásy, christologie…)
• 3 Antropologický rozměr a sociální problematika jako
jádro církevního života a hlásání
• 4 Diakonie jako pilíř křesťanského společenství
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• Charakter křesťanského Zjevení
• Charakter recepce křesťanského Zjevení
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• Esoterický směr – uzavření se do sebe
• Exoterický směr – orientace na jednání a na
druhého, „teologie s tváří obrácenou ke světu“
(J. B. Metz)
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
- Křesťanské pojetí spásy (soteriologie).
• „Spása, kterou pro nás Pán Ježíš získal za «vysokou cenu» (1 Kor
6,20; srov. 1 Petr 1,18-19), se uskutečňuje (nejen) v novém
životě, jenž čeká spravedlivé po smrti, ale proniká rovněž tímto
světem do skutečností, jako jsou ekonomie, práce, technika,
komunikace, společnost, politika, mezinárodní společenství,
vztahy mezi kulturami a národy. «Ježíš přišel, aby přinesl úplnou
spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno
lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího synovství.» (JAN
PAVEL II. Redemptoris missio, čl. 11.) Na úsvitu třetího tisíciletí
církev neúnavně hlásá evangelium, které člověku daruje spásu a
skutečnou svobodu také v časných záležitostech.“
(Kompendium sociální nauky církve, čl. 1-2)
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• spása podle člověka
• spása podle Boha
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• „Jestliže církev chce zodpovědně pokračovat ve spasitelském
poslání Ježíše z Nazareta, musí usilovat o vyváženost mezi spásou
podle člověka a spásou podle Boha. Můžeme říci mezi hlásáním
evangelia a slavením svátostí na jedné straně a praxí účinné lásky
projevující se ve službě člověku, v charitativním a diakonickém
díle na straně druhé. (…) Je třeba stále si připomínat, že podle
učení 2. vatikánského koncilu mají křesťané velmi vážnou
povinnost «usilovat spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího
světa».(GS 57) Charitativní a diakonické dílo všech křesťanů je
opravdu velmi důležitým a privilegovaným prostředkem
zvěstování přítomnosti Boha ve světě a jeho sklonění se k nám.“
(C. V. POSPÍŠIL, Teologie služby)
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• Pojetí christologie
„Pro každou christologii platí, že se o Kristu musí
vždy tak přemýšlet, aby nikdy nezůstalo pouze u
přemýšlení.“ – kompasionální teologie
(J. B. METZ, Glaube in Geschichte und Gesellschaft. Studien zu
einer praktischen Fundamentaltheologie)
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
„Pokud opravdu stavíme na kontemplaci Krista, budeme ho moci
rozeznat především ve tvářích těch, s nimiž se on sám ztotožnil:
„Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi
napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli
jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve
vězení, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,35–36). To není pouhá
pozvánka ke skutkům lásky, ale lekce christologie, která
osvětluje Kristovo tajemství. Podle této stránky evangelia – o nic
méně než podle kritéria pravověrnosti – měří církev svou věrnost
jako Kristovy Snoubenky.
Nesmíme zajisté zapomenout, že ze své lásky nesmíme nikoho
vylučovat, protože «svým vtělením se» Boží Syn «jistým
způsobem spojil s každým člověkem».(GS 22) Z jednoznačných
slov evangelia víme, že v chudých je Kristus přítomen zvláštním
způsobem, a proto se má církev zaměřit přednostně právě na
ně.“ (JAN PAVEL II., Novo millenio ineunte, čl. 49)
Exoterická dimenze křesťanského
Zjevení
• „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby,
zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a
nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není
nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci
odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří
jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova
království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o
spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto
společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a
jeho dějinami.“ (Gaudium et spes, čl. 1)
Sociální problematika jako jádro
církevního života a hlásání
„Gloria Dei vivens homo.“
(sv. Irenej z Lyonu, přibližně 130-200)
„Šíření sociální nauky církve představuje pastorační prioritu,
aby osoby osvícené touto naukou byly uschopněny
interpretovat dnešní svět a hledat příslušné způsoby
jednání. «Předávání a šíření sociální nauky je součástí
poslání církve hlásat evangelium (Sollicitudo rei socialis, čl.
41).»“ (KSNC 7)
Sociální problematika jako jádro
církevního života a hlásání
1. Jádro církevního života - diakonie
2. Součást hlásání evangelia
3. Uskutečňování evangelia (příspěvek k proměně
společnosti)
4. Věrohodnost křesťanského poselství a života
církevního společenství
Diakonie jako pilíř života
křesťanského společenství
Tři pilíře církevního společenství:
• martyria (zvěstování, hlásání)
• leitourgia (bohoslužba)
• diakonia (služba bližním)
• příp. koinonia (společenství)
• Diakonia jako:
1. první místo hlásání evangelijního poselství
2. zkouška věrohodnosti.
2.2 Úvod do křesťanské sociální
etiky
• Sociální etika - „vědecká disciplína, která má
charakter etiky, jejímž tématem je sociální
skutečnost.“ (A. ANZENBACHER)
2.2 Úvod do křesťanské sociální
etiky
• Sociální skutečnost:
• „Společnost v nejširším smyslu zjevně existuje tam, kde více
jednotlivců vstupuje do vzájemného působení. Zvláštní příčiny a účely,
bez nichž nikdy přirozeně nedochází k zespolečenštění, tvoří jakoby
tělo, materiál sociálního procesu. Úspěch těchto příčin, úsilí o tyto cíle
vyvolávají právě vzájemné působení, zespolečenstění mezi jejich
nositeli; a to je forma, již ony obsahy nabývají (…) Hranici vlastní
sociální skutečnosti můžeme patrně vidět tam, kde vzájemné působení
osob nezáleží jen na jejich subjektivním stavu či jednání, nýbrž vytváří
objektivní útvar, který má určitou nezávislost na jednotlivých
osobách. Společnost nalezneme všude tam, kde se vzájemné působení
zpevnilo v útvar, který toto působení, jež je společenské, odlišuje od
působení, které mizí spolu se subjekty vstupujícími bezprostředně do
hry a s jejich okamžitým chováním.“ (G. SIMMEL)
• 4 charakteristiky sociální skutečnosti
2.2 Úvod do křesťanské sociální
etiky
• Sociální etika v rámci teologické etiky
• Individuální a sociální etika – vzájemný vztah
• Subjekty sociální praxe katolické církve
• „Sociální nauka přísluší církvi, protože církev je subjektem, který
ji vypracovává, šíří a učí. Není výsadou určité složky těla církve,
nýbrž patří celému společenství církve. Vyjadřuje, jakým způsobem
církev chápe společnost a jak se staví k jejím strukturám a k jejím
proměnám. Celé společenství církve, tedy kněží, řeholníci a laici,
společně utvářejí sociální nauku v souladu se svými úlohami,
charismaty a službami uvnitř církve.“[1]
[1] Kompendium sociální nauky církve, čl. 79.
2.3 Principy křesťanské sociální etiky
• A) Personalita
• B) Solidarita
• C) Subsidiarita
Personalita
• „Nejvyšší zásadou sociální nauky církve je tvrzení, že jednotliví
lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského
zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a
zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a
pozvedá. Tento nejvyšší princip je nosný a chrání
nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě
vybudovala církev, především v posledních sto letech, za
spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální
nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě
s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a
zvláštní povahy každé doby.““[1]
[1] JAN XXIII: Mater et Magistra (1961), čl. 219-220, in: Sociální
encykliky (1891-1991), Praha 1996, s. 165.
Personalita
• „Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských
institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky.“[1]
[1] Gaudium et spes, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě (1965), čl.
25.
• „Církev mnohokrát a mnoha způsoby autoritativně obhajovala chápání,
uznání a potvrzení ústředního postavení lidské osoby v každé oblasti i
v každém projevu společnosti“[1]
• [1], Kompendium sociální nauky církve, čl. 106.
• „Člověk, vnímaný ve své historické konkrétnosti, představuje srdce a duši
katolické sociální nauky.Celá sociální nauka vychází z principu, že důstojnost
lidské osoby je nedotknutelná.“[3]
• [3] Kompendium, čl. 107, s. 82.
Personalita
• Odůvodnění filozofické (I. Kant)
• Odůvodnění teologické (člověk jako Boží obraz;
Gn 1,26-28a)
• Člověk – 1. vztah k Bohu; 2. bytost sociální; 3.
bytost jedinečná; 4. správce stvoření
Personalita
• Základní důsledky personality pro charitativní práci:
• 1. V centru jednotlivec se svými potřebami
biologickými, psychologickými, sociálními, duchovními
• 2. Přístup k člověku v jeho individualitě a jedinečnosti
(zájem o osobní příběh, radosti a bolesti, respekt vůči
jednotlivostem)
• 3. Umožňování a podpora lidsky důstojného života a
zvládání dané situace jako klíčový aspekt sociální práce
• 4. Rozvíjení jeho vztahovosti (trojí vztah)
Personalita
• Propojení s pastorační péčí
• „Pastorační péče – takové jednání s člověkem,
ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti,
přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů,
doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či
umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému
zvládnutí jeho životní situace, a to na jemu
dostupném stupni víry.“ (A. Opatrný)
Personalita
• Propojení s konceptem lidských práv
•
•
•
•
1. práva na svobodu
2. občanská práva
3. sociální práva
4. solidární práva
Solidarita
• Vědomí o tom, že jsme povoláni k pospolitosti (solidární vědomí
předchází solidárnímu jednání)
• Vyložení principu personality – zaručení lidsky důstojného života
pro všechny
• „Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Jeli za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a
společenský, jako «ctnost» – solidarita. Není to tedy jen neurčitý
soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha
blízkých a vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá
odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a
jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědní za všechny.“
(JAN PAVEL II., Sollicitudo rei socialis, čl. 38)
• 3 roviny solidarity
Subsidiarita
• se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z
vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z
rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti,
když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou
vykonat a dobře provést společenství menší a nižší.“
• (PIUS XI., Quadragesimo anno, čl. 79)
• 1. pozitivní aspekt – společenská činnost má být pomocí –
pomocí ke svépomoci
• 2. negativní aspekt – organizační princip – maximum kompetencí
pro nejnižší sociální jednotku, jednotlivce (pro nižší sociální
jednotku/jednotlivce tolik kompetence, kolik je možné – pro
vyšší sociální jednotku tolik kompetence, kolik je nutné)
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
3 Biblické základy diakonie/ Biblické podněty pro diakonii
3.1 Starý zákon
a) umožnit nářek
b) vytvářet spravedlnost
c) milovat bližního
d) mluvit prorocky
3.2 Nový zákon
a) Přikázání lásky k bližnímu
b) Řeč o posledním soudu (Mt 25,31-46)
c) Podobenství o milosrdném Samařanovi (Lk 10,25-37)
3 Biblické základy diakonie/
Biblické podněty pro diakonii
• Starý zákon
• Nový zákon
Starozákonní základy
• umožnit nářek
• vytvářet spravedlnost
• milovat bližního (Lv 19,18; 19,34)
• mluvit prorocky
„1 Ve shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy:
2 „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? 3
Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a
chudému zjednejte spravedlnost, 4 pomozte vyváznout nuznému
ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“ (Žl 82)
Starozákonní základy
•
•
•
•
•
Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. Jób mluvil takto:
„Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ Ať se onen den stane temnotou,
shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se
na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že
je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.
Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať
nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, neboť neuzavřela život mé matky , neskryla
trápení před mým zrakem.
Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Proč jsem byl brán na kolena a
nač kojen z prsů? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku spolu s králi a zemskými rádci, jimž z
toho, co zbudovali, zbyly trosky, nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, nebo jako
zahrabaný potrat – nebyl bych tu , jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší
křik poháněče, malý i velký jsou si tam rovni , otrok je tam svobodný, bez pána.
Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt – a ona
nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? A proč
muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako
voda; čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. Nepoznal jsem klidu
ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“ (Job kap. 1 a kap. 3)
Starozákonní základy
•
•
•
•
•
•
•
•
Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic.
Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve
svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily.
Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal
si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.
Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal:
„Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis
všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ Satan
však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a
všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti
bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku
nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.
Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.
Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice.
Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Ještě nedomluvil, když přišel
další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to .“ Ještě nedomluvil, když
přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a
oznamuji ti to .“
Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se
zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a
oznamuji ti to .“
Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý
se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“
Starozákonní základy
• Milovat bližního:
• „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na
ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.
Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,18)
• „Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako
host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi
přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi
vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy
jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš
Bůh.“ (Lv 19,33-34)
Starozákonní základy
• Mluvit prorocky:
• „Slyšte toto slovo, které pronáším, žalozpěv nad vámi, dome izraelský:
Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste
si vybudovat domy z kvádrů, bydlet v nich však nebudete; vysadili jste si
skvělé vinice, avšak víno z nich pít nebudete.
Já znám vaše četné nevěrnosti, vaše nehorázné hříchy. Nevražíte na
spravedlivého, berete úplatek, ubožáky v bráně odstrkujete. Proto v oné době
prozíravý zmlkne, bude to zlý čas. Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak
Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi, jak říkáte.
Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo! (Ámos kap.
5)
• „Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše
zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Proto jsem je
otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad
tebou ti vzejde světlo. Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad
zápaly.“ (Ozeáš kap. 6)
Novozákonní základy
•
•
Ježíšův příklad:
Celkové zaměření Ježíšovy služby – pomoc nemocným, chudým a lidem na okraji
(mnoho epizod)
• Srov. Začátek Ježíšova veřejného působení:
„Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle. Ježíš se vrátil v
moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich
synagógách a všichni ho velmi chválili.
Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a
povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo,
kde je psáno:
‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou
zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych
propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.
Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4, 13-21)
Novozákonní základy
• 3 klíčové epizody z evangelií:
• a) Přikázání lásky k bližnímu (Mt 22,34-40; par:
Mk 12,28-34; Lk 10,25-28)
• b) Řeč o posledním soudu (Mt 25,31-46)
• c) Podobenství o milosrdném Samařanovi (Lk
10,25-37)
Novozákonní základy
• „Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje,
smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho
pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým
svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je
největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj
svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou
přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,3440; par: Mk 12,28-34; Lk 10,25-28)
Novozákonní základy
•
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své
slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých,
jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy
řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je
vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem,
a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste
mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘
Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě,
nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě,
nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli
jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili
jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici:
‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách,
a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení,
a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového,
žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘
On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto
nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do
věčného života.“
Novozákonní základy
• „Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl
podíl na věčném životě?“Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to
tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce,
celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního
jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“
• Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj
bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl
do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou
šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu
vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan
na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k
němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého
mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému
dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až
se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi
lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš
mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,25-37)
Novozákonní základy
• Obsah a nárok podobenství
• Ježíš – sklonění se k druhému jako míra zákona
(Božího zákona, víry, lidského života)
• Zákoník – nové promýšlení
• Muž – nouze jako určující měřítko
• Lupiči – systémový charakter nouze
• Kněz a levita – normalita vyhnutí se
• Samařan – jednoduchost pomoci
• Hostinský – vyváženost mezi emocionální zasažeností a
střízlivostí
Novozákonní základy
• Samařanovo jednání:
a) soucítění
b) záchrana – akutní pomoc
c) dopravení do bezpečí – vytvoření podmínek
d) starost, péče - stabilizace
e) propuštění, opuštění.
1. Uznat diakonické jednání u jiných subjektů a učit se od nich
2. Jednoduchost a přirozenost diakonického jednání jako jeho
ideál
Diakonie v dějinách
•
•
•
•
•
•
•
(1 Hinduismus a buddhismus)
2 Mezopotámie
3 Egypt
4 Antické Řecko a Řím
5 Starověký Izrael
6 Islám
7 Dějiny křesťanské diakonie
Dějiny křesťanské diakonie
•
•
•
•
1 Dějiny křesťanské diakonie v antice
Ježíš a jeho služba
Charitativní služba jako pilíř života prvotní církve
„Jako křesťané pomáháme, jak můžeme, všem, kdo trpí
nedostatkem a držíme pospolu. V den, který nazýváme nedělí, se
koná shromáždění. Na konci modliteb jsou přineseny chléb, víno
a voda… Lid doprovází modlitby přesedajícího zvoláním amen.
Každému z přítomných se rozdají a přidělí dary, nad nimiž byly
vzdávány díky, a nepřítomným se část pošle po jáhnech. A ti,
kdo mají dostatek a chtějí, dávají, co kdo považuje za vhodné. Co
je vybráno, odloží se u předsedajícího a on z toho podporuje
sirotky a vdovy, ty, kdo pro nemoc nebo z jiné příčiny trpí nouzí,
vězněné a cizince pobývající mezi vámi. Zkrátka, postará se o
všechny potřebné.“ (JUSTIN, Apologia Prima, kap. 67)
• „V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří
vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že
se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak
apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude
líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit
při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o
nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto
službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas
modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáždění s tímto návrhem
rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha
svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a
Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k
židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně
ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi
rostl.“ (Sk 6)
• 1. rozdělovat spravedlivě almužny mezi sirotky, vdovy, postižené
a cizince bez prostředků
• 2. pečovat o opuštěné a nemocné BEZ ROZDÍLU
• 3. pečovat o výchovu sirotků
• 4. pokoušet se najít zaměstnání pro ty, kdo byli bez práce
(ZAJÍMAVÉ)
• 5. akutní pomoc – sytit hladové, odívat nahé
• 6. pomáhat těm, kdo jsou ve vězení
• 7. poskytovat pohostinství cizincům
• 8. organizovat pohřeb zemřelých křesťanů
• 9. organizovat sbírky na pomoc potřebným, zvláště v církevních
obcích. (Apoštolské konstituce, konec 4. st.)
• 2 Dějiny křesťanské diakonie ve středověku
• Činnost různých řeholních řádů
• 3 Dějiny křesťanské diakonie v novověku
• komunalizace - racionalizace – byrokratizace – pedagogizace
•
•
•
•
4 Dějiny křesťanské diakonie v pozdním novověku
Nové aktivity v 19. století
Lorenz Werthmann – katolická charita
Cor Unum (1971)
• 5 Etika diakonie
• 5.1 Přirozený svět klienta jako východisko sociální a
charitativní práce
• 5.2 Různost forem a cílových skupin sociální a
charitativní práce
• 5.3 Křesťanský étos diakonie
• 5.4 Principy Mezinárodního etického kodexu sociální
práce
• 5.5 Etika sociální práce s lidmi umírajícími v hospici
(příklad aplikované etiky diakonie)
• 5.1 Přirozený svět klienta jako východisko sociální
a charitativní práce
• Koncept přirozeného světa[1]
• Důsledky:
• 1. preference klientovy perspektivy, jeho
přirozeného světa a celostních potřeb;
• 2. přenesení maxima pravomocí na klienta.
• [1] O. MATOUŠEK a kol., Sociální práce v praxi, Praha
2005, kap. 1.
• 5.2 Různost forem a cílových skupin sociální a
charitativní práce
• 5.3 Obecný étos diakonie
– 1 Kvalitativní management a základy sociální práce
– 2 Lidská důstojnost jako základ křesťanského étosu
diakonie
– 3 Další indikátory étosu diakonie
•
•
•
•
5.3.1 Kvalitativní management a základy sociální práce
„Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o
možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení.
Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí
zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených
potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti,
motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo
prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování.
Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými
způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních
svobod osob.“ (zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, § 2)
Bernhard Schmidtobreick upozorňuje ještě na další aspekty kvality diakonického
jednání, které s odborností souvisejí a které je podle něj možné charakterizovat slovy
„kvalita jako výsledek samořídícího procesu.“[1]
[1] Srov. B. SCHMIDTOBREICK, Qualität, Ethik und die Identität der Caritas, in: K.
BOPP, P. NEUHAUSER (ed.), Theologie der Qualität – Qaulität der Theologie. TheoriePraxis-Dialog über die christliche Qualität moderner Diakonie, Freiburg i. Br. 2001, s. 22nn.
• 5.3.2 Lidská důstojnost jako základ křesťanského étosu
diakonie
• - lidská důstojnost jako 1. východisko a 2. kritérium sociální
práce a diakonie
• (př. článek J. Doležela in: Sociální práce 3/2004, s. 90-102)
• 5.3.3 Další indikátory křesťanského étosu diakonie
• 1. preferenční volba pro lidi nejchudší a pro lidi v největší
nouzi, 2. spravedlnost, 3. sociálně-politická angažovanost
• Čtyři indikátory křesťanského étosu
• 5.5 Příklad aplikované etiky diakonie – sociální
práce s lidmi umírajícími v hospici
•
•
•
•
5.5.1 Paliativní medicína – její specifika a podstata
5.5.2 Potřeby těžce nemocných a umírajících
5.5.3 Hospic – specifika, podstata a situace
5.5.4 Sociální práce s umírajícími
[
• 5.5.1 Paliativní medicína – její specifika a podstata
• Jejím hlavním cílem je zlepšení či alespoň udržení tzv. kvality života
v poslední fázi lidské pozemské existence.[1]
• Dvojí úkol paliativní péče
• K hlavním zásadám paliativní medicíny patří kromě tišení bolesti vyloučení
nebo alespoň maximálně možné omezení invazivních metod vyšetřovacích i
léčebných. Důsledně by v ní měl být uplatňován nedirektivní přístup
respektující vůli pacienta, který ponechává nemocnému v rukou maximum
kompetencí a podporuje v něm pocit, že není opuštěn, nýbrž naopak, že je
respektován.
• [1] Srov. M. OPATRNÁ, M. OPATRNÝ, Nemocní v terminálním stádiu, in:
M. MARTINEK a kol., Praktická teologie pro sociální pracovníky, Praha 2008, s.
148.
• 5.5.2 Potřeby těžce nemocných a umírajících
• „koncept celkové bolesti (total pain)“
• 1. potřeby tělesné – 2. potřeby psychické – 3.
potřeby sociální – 4. potřeby duchovní
• důsledky pro práci a jednání s umírajícími
• znalost fází umírání podle Elisabeth KüblerRossové (Popis fází a popis zacházení s nimi)
• 5.5.3 Hospic – specifika, podstata a situace
•
•
•
•
Tři principy hospicové péče:
1. pacienti nebudou trpět nesnesitelnou bolestí
2. za všech okolností bude respektována jejich lidská důstojnost
3. nezůstanou osamoceni ve chvílích, kdy potřebují blízkost, ani ve chvílích
posledních.
• Pět kritérií či znaků kvality hospicové péče (J.-Ch. Student)
•
•
•
•
Formy hospicové péče:
1. domácí forma hospicové péče
2. forma denního stacionáře
3. lůžková forma hospicové péče
•
•
5.5.4 Sociální práce s umírajícími
•
•
Činnost sociálního pracovníka se dotýká několika skupin osob. Jde
o službu pacientům (seznámení se s komplexním stavem nemocného a jeho
potřebami, nabídnutí pomoci a rozhovoru, vytváření podmínek pro důstojný život,
zprostředkovávání a zajišťování konkrétní pomoci);
o službu blízkým a rodinám, včetně péče po smrti klienta;
jde rovněž o služby pro hospicový tým (doprovázení, komunikace, koordinace
pomoci, péče o dobrovolníky, pomoc v administrativě, strategiích a vzděláváních).
v širším smyslu do jeho činnosti patří i různá forma práce s veřejností a starost o další
vzdělávání pracovníků hospicu
•
•
•
•
Požadavky kladené na sociální pracovníka pro SP s těžce nemocnými, umírajícími a
jejich blízkými (7) [1]
[1] Srov. M. SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, Kostelní Vydří 2008 , s. 116; M.
SVATOŠOVÁ, Sociální práce s lidmi umírajícími v hospici, in: O. MATOUŠEK a
kol., Sociální práce v praxi, s. 195-210 , zde s. 204-206.