Transcript Imunita a vakcinace (, 145K)

Protivirová imunita a očkování
Eva Žampachová
[email protected]
Typy imunity

Nespecifická
– nezávislá na antigenu
– vývojově starší

Specifická
– cílená na antigen
Úloha imunitního sytému


Hlavní úlohou je nejen rozeznat „vlastní“
a „cizí“, ale hlavně odhadnout
„nebezpečné“ a „neškodné“
K tomu slouží řada signálních molekul
• exogenní - bakteriální a virové struktury,
lektiny…
• endogenní - cytoplazmatické stresové proteiny
Přirozená imunita



Chybí receptory nebo koreceptory pro
daný virus
Virus nemá kudy vstoupit do buňky
Hostitel nemůže onemocnět
Mechanismy nespecifické
imunity






Slizniční imunita
Komplement
Proteiny akutní fáze
Interferony
Fagocytóza
Přirozeně cytotoxické buňky (NK)
Slizniční imunita




Rychlá obměna buněk
Hlen a jeho součásti
Sekreční imunoglobuliny
Intraepitelové lymfocyty
Proteiny akutní fáze
Skupina sérových proteinů s velice
rozmanitou funkcí
 opsonizace
 funkce podobná protilátkám
 snížení dostupnosti volného Fe
 imunomodulace
Interferony
Významná složka protivirové imunity


I. typ - protivirové účinky (alfa, beta)
II. typ - imunomodulační účinky (gama)
Nespecifická protibakteriální
imunita




Slizniční imunita
Proteiny akutní fáze
Komplement
Fagocytóza
Nespecifická protivirová imunita



Slizniční imunita
Interferony
Přirozeně cytotoxické buňky (NK)
Diagnostika nespecifické
imunitní reakce


Diagnostika subpopulací lymfocytů
Vyšetření proteinů akutní fáze
Významná část infekcí je
zlikvidovaná mechanismy
nespecifické imunity a
neindukuje specifickou imunitní
odpověď
Schéma imunity
Antigen prezentující buňka



Prezentace antigenu rozhoduje o
dalším průběhu imunitní reakce
APC - hlavně dendritické buňky,
prezentace probíhá ve spolupráci s
MHC
Prezentace antigenu rozhoduje o
výběru typu imunitní odpovědi (Th1
nebo Th2)
Th1 a Th2 imunita





V dětství převažuje Th 1 - protilátková
V dospělosti více Th 2 - zánětlivá
Ve stáří se vrací převaha Th 1
Nejde o konkurenční, spíše převažující
typ imunitní odpovědi
Na správném přesmyku závisí
náchylnost k alergiím
Th 1 a Th 2 imunitní odpověď




Imunitní systém volí jeden z typů
odpovědi
Každý typ je vhodný pro likvidaci jiného
druhu infekce
Již spuštěný typ imunitní reakce nelze
změnit
Jakým způsobem se volí typ imunitní
reakce není jasné
Schéma protilátkové imunitní odpovědi
Antigen
APC Th2
Cytokiny
Stimulace B lymfocytu
Plasmatická b.
Paměťová b.
Produkce protilátek
Typy protilátek

IgM -tvoří se na začátku infekce
– mají nízkou afinitu k antigenu
– mají krátký poločas (10 dní)

IgG
-tvoří se v průběhu i po likvidaci infekce a přetrvávají
– mají různě vysokou afinitu, podle fáze infekce
– poločas asi 30 dní


IgA - vyskytují se ve formě sérové a slizniční
IgE - mají význam v protiparazitární imunitě (a alergiích)
Protilátky



Významnou část sérových protilátek
tvoří nízkospecifické, nízkoafinní
protilátky, které jsou schopny reagovat
rychle
Protilátky s vyšší specificitou se tvoří až
v průběhu infekce
Celková hladina sérových protilátek
kolísá málo
Specifická protivirová imunita


Cytotoxické Tc (CD 8+) lymfocyty
Protilátky
– virus neutralizační
– protilátkami indukovaná cytotoxická
imunita
• komplementová
• aktivace Tc lymfocytů
Diagnostika specifické imunitní
reakce

Vyšetření protilátek
– běžné vyšetřovací metody

Vyšetření specifických Tc lymfocytů
– zatím jen experimentálně
Interleukiny



mediátory zánětu
signalizační molekuly, které regulují
imunitní mechanismy
zajišťují kooperaci imunokompetentních
buněk
Souhrn





Imunitní odpověď je složitá a komplexní
Často stačí nespecifické imunitní
mechanismy
Většinu příznaků infekčních chorob
způsobuje imunitní reakce
Imunitní odpověď na viry, bakterie a parazity
se liší
Imunitní odpověď je individuální - závisí na
makro i mikroorganismu
Pro diagnostiku vyplývá




Protilátková imunitní odpověď nemá „normy“
Nález falešně „pozitivních“ i „negativních“
reakcí je do určité míry normální
Závěry z výsledku jednoho vyšetření mohou
být zavádějící
Pro interpretaci výsledku je nutná alespoň
základní znalost patogeneze infekce a
imunitních mechanizmů
Vakcinace




Nejstarší a nejúčinnější metoda obrany
proti závažným infekcím
První účinná metoda, která zabránila
epidemiím
Omezila výskyt těžkých infekcí (polio,
difterie)
Podařila se eradikace varioly
Aktivní imunizace





Empirický medicínský zásah
Nepřirozená kombinace a časování podnětů
pro imunitní systém
Nepřirozený „kontext rozpoznávání“ a jeho
opakování
Nevzniká doživotní imunita, chrání proti
omezenému spektru bakteriálních a virových
agens (ale ne proti parazitům, TBC,HIV)
Ochrana je dána omezením cirkulace agens
v populaci
Aktivní imunizace

Nezvratně moduluje individuální
imunitní reaktivitu
– vlastním působením
– omezením přirozených podnětů
Přirozený podnět
překonámí fyziologických bariér
přirozená imunita
specifická imunita
Zánět
efektorové mechanismy
regulační a terminační mechanizmy
paměť
Regulace imunitního systému

Přirozená imunita („nebezpečné vzory“)
– endogenní
– exogenní

Specifická imunita
– vlastní X cizí
Očkování

Povinné (hrazené z veřejných prostř.)
– pravidelné
– mimořádné
– při úrazech
• Kromě ochrany jedince zaručuje při vysoké
kolektivní imunitě kolektivní ochranu

Individuální (na vyžádání, nehrazené)
• Zajišťuje ochranu jednotlivce
Typy vakcín

Živé - živý atenuovaný virus, příp. bakterie

Usmrcené - usmrcená bakterie nebo virus
Toxoidy - upravený toxin
Subjednotkové a split - upravené štěpením a
purifikací
Chemovakcíny - purifikované antigenní
komponenty
Rekombinantní vakcíny - získané metodou
genového inženýrství




Vakcíny


Živé (atenuované)
Výhody


– lepší imunogenita
– delší „imunitní paměť

Nevýhody
– méně bezpečné
– méně odolné k
prostředí
Mrtvé
Výhody
– bezpečnější
– odolnější

Nevýhody
– méně imunogenní
– nutné opakované
dávky
Pravidelná vakcinace






Tuberkulóza
Difterie, tetanus, pertusse
Poliomyelitis (dětská obrna)
Parotitis, morbilli, rubeola
Hepatitis B
Haemophillus influenzae typ b
Tuberkulóza





Očkuje se živou atenuovanou vakcínou BCG
kmenem
Primární vakcinace děti ve věku 4 dny až 6
týdnů
Vakcinace osob v riziku s negativní
tuberkulinovou reakcí
Nejdiskutovanější očkování
Nízká imunogenita a vysoké procento
komplikací, oddálení základního očkování
Difterie, tetanus, pertusse






Difterie a tetanus je toxoid
Pertusse je buď celobuněčná mrtvá, nebo
acelulární subjednotková
Základní očkování od 13 týdnů ve schématu
0 -1měs.-1.měs.-6 měs.
Booster ve věku 5 let
Difterie a tetanus - velmi dobrá imunita,
pertusse imunita 3-5 let po poslední dávce
Tetanus přeočkování v 14-15 letech a dále
každých 10 let
Haemophillus influenzae B (HiB)



Očkuje se kombinovanou vakcínou
spolu s DiTePe
Mrtvá bakteriální vakcína
Zkušenosti ze světa jsou dobré zabrání většině kojeneckých a dětských
infekcí způsobených invazivním HiB
Hepatitis B (HBV)





Rekombinantní vakcína obsahuje jen
povrchový antigen
Není jednotný názor na trvání imunity
U nás se nepřeočkovává
Základní očkování u dětí ve věku 12 let,
nyní je v hexavakcíně u kojenců
Dříve očkování rizikových skupin
Poliomyelitis


Dosud se očkovalo živou vakcínou děti od 214 měsíců ve dvou termínech (většinou
březen až květen) a přeočkování po roce a v
13 letech. Živý kmen boostroval i kontakty s
očkovaným dítětem
Od 2007 se přechází na mrtvou vakcínu
obsaženou v hexavakcíně. Trvání imunity je
nejisté (v západních zemích dop. přeočkovat
každých 10 let)
Hexavakcína




Obsahuje toxoid difterie a tetanu, acelulární
vakcínu proti pertussi, vakcínu proti HiB,
povrchový antigen HBV a mrtvou vakcínu
proti Polio.
Dávkování 1. dávka od 13 týdne věku, 2.
dávka za měsíc, 3. dávka za měsíc po 2. a 4.
dávka za 6 měsíců
Výhody: méně injekcí, méně komplikací
Nevýhody: některé složky méně imunogenní,
cena
Morbilli, parotitida, rubeola




Živá atenuovaná vakcína
První dávka po 15 měs. Věku, další za 6-10
měsíců
Imunogenita některých složek je slabší
(parotitis)
Je možné použít trivakcínu (i pokud chybí
imunita jen proti jednomu agens) jako
postexpoziční nebo u neimunních dospělých
Mimořádná vakcinace



Vakcinace při mimořádných událostech
(povodně, epidemie)
Vyhlašuje obvykle hlavní hygienik nebo
krajský hygienik
Je hrazena státem
Vakcinace proti chřipce
(Influenza A a B)



Split nebo subjednotková vakcína,
každoročně se mění její složení, aby
odpovídala očekávanému sezónnímu
typu viru
Řádné očkování u chronicky
nemocných a osob nad 65 let
U ostatních na vyžádání (hradí pacient)
Při úrazech

Tetanus
– preventivní podání toxoidu po zranění
hlavně v terénu (kontaminace hlínou)

Vzteklina
– postexpoziční - po kousnutí neznámým
savcem (příp. infikovaným savcem)
Vakcinace na vyžádání
(hradí pacient)







Klíšťová encefalitida
Meningokok A,C
Hepatitida A
Pneumokok (7-23 typů)
Varicella
Papillomaviry (vybrané HR typy)
Očkování při cestách do ciziny (žlutá zimnice,
tyfus, Japonská B encefalitida, cholera,
vzteklina)
Podmínky úspěšnosti vakcinace

Dobře ošetřovaná a správně podaná
vakcína
• chyby v uchovávání snižují účinnost
• chyby v podání (nevhodné místo, podání při
akutní infekci) snižují imunogenitu

Pro úspěšnost plošné vakcinace je
třeba alespoň 95% proočkovanost
• menší množství očkovaných nezabrání
cirkulaci agens v populaci a neúplně imunní
onemocní
Vakcíny, které omezily výskyt
onemocnění


Neštovice (variola) - eradikovaná na celém světě
Poliomyelitida (dětská obrna) - virus cirkuluje,
možnost zavlečení


Spalničky - virus cirkuluje, možnost zavlečení
Proti řadě infekcí není tak vysoká
proočkovanost, vznikají malé epidemie (zarděnky, parotitida)
Terapeutické vakcíny

Postexpoziční profylaxe
– lze použít u infekcí s jasnou expozicí a
dlouhou inkubační dobou (vzteklina, částečně
klíšťová encefalitida…)
– používají se stejné vakcíny, jako v prevenci

Léčba již rozvinuté infekce (ve vývoji)
– infekce již propukla, je snaha ji eliminovat
vakcinací (aktivací imunity pacienta)
– vyvíjejí se speciální vakcíny
Imunita

Po přirozené infekci
– optimální odpověď
– velký stimul
– dlouhé trvání

Po vakcinaci
– variabilita odpovědi
– kratší trvání