Transcript Rehabilitace osob s omezením hybnosti

REHABILITACE OSOB S
OMEZENÍM HYBNOSTI
Obsah této prezentace:
1. Základní charakteristika rehabilitace
2. Léčebné rehabilitace
3. Pedagogické rehabilitace
4. Sociální rehabilitace
5. Pracovní rehabilitace
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA REHABILITACE
Představíme zde:
 Terminologii v oblasti rehabilitace
 Charakteristiku a strukturu rehabilitace
 Legislativu v oblasti rehabilitace
1.A TERMINOLOGIE V OBLASTI
REHABILITACE
Pojem rehabilitace (z lat. habilis – schopný a re – znovu). Pojem vyjadřuje
znovuuschopnění člověka po úrazu, neboli jeho návrat do původního
stavu. Používá se však v mnohem širším významu – také pro rehabilitaci
osob s trvale ztracenými nebo poškozenými funkcemi, u osob s vrozeným
nebo progresivním postižením a onemocněním.
V ČR se často používá přívlastek komplexní nebo ucelená rehabilitace, se
kterým se v zahraničních zemích obvykle nesetkáme. Pokud budeme
v následujícím textu mluvit o rehabilitaci, myslíme tím pojetí ve smyslu
ucelené rehabilitace.
Poznámka: V ČR byl samotný pojem rehabilitace dlouhou dobu spojován
pouze s léčebnou rehabilitací – proto se začalo používat spojení ucelená
rehabilitace. V zahraničí se tímto pojmem myslí multidisciplinárně
orientovaný přístup ke klientovi, který zahrnuje automaticky rehabilitaci
léčebnou, pedagogickou, pracovní i sociální (Novosad, 2003). Moderní pojetí
rehabilitace se považuje za propojený řetězec intervencí všech odborníků,
kteří se podílejí na podpoře komplexního rozvoje rehabilitovaného. Týmový
přístup zahrnuje také rodiny a životní partnery jedince s omezením
hybnosti.
1.B CHARAKTERISTIKA A STRUKTURA
REHABILITACE
Rehabilitace by měla být charakterizována následujícími znaky:

vzájemně provázaný a koordinovaný proces,

využívá lékařských, pedagogických, sociálních a pracovních prostředků,


je určena občanům s trvalým nebo dlouhodobým postižením, popř. občanům, kteří rehabilitaci
potřebují v důsledku úrazu, nemoci nebo vrozené vady,
cílem je společenská integrace člověka s omezením hybnosti.
Struktura komplexní rehabilitace se odvíjí od časové dimenze nebo institucionalizace celého procesu.
Podle délky trvání rozlišujeme odbornou intervenci:

přechodnou, která vede k obnovení zdravotního stavu a normální kvality života,

permanentní, která se objevuje u osob s dlouhodobým nebo trvalým postižením.
Podle hlediska institucionalizace se rehabilitační proces dělí do následujících oblastí:

léčebná rehabilitace (rehabilitace ve zdravotnictví)

sociální rehabilitace

pedagogická rehabilitace

pracovní rehabilitace. (Jesenský, 1995)
Jakékoliv dělení rehabilitačního procesu do jednotlivých oblastí je pouze pomocné. V ideálním případě
by jej rehabilitovaný člověk neměl pociťovat.
1.C LEGISLATIVA V OBLASTI REHABILITACE
Pojem rehabilitace je zapracován do mnohých mezinárodních deklarací a
dohod, jejichž signatářem je také ČR. Mezi nejdůležitější mezinárodní
organizace, které se systematicky věnují problematice rehabilitaci, patří
WHO a Rehabilitation International (RI).
Především WHO vydala několik mezinárodně závazných dokumentů, které
představují rámec pro celou problematiku rehabilitace. Poslední v řadě
jejích klasifikací je Mezinárodní klasifikace funkčních schopností,
disabilit a zdraví (MKF) z roku 2001. Tato klasifikace navrhuje
terminologii a klasifikační systémy, které by měla zohledňovat legislativa
v jednotlivých členských zemích (tedy i v ČR). Je vhodné si tuto klasifikaci
alespoň zběžně prostudovat.
V ČR chybí náležitá legislativní úprava rehabilitace, přestože o vytvoření
rehabilitačního zákona se vedou diskuze minimálně od roku 1999.
Rehabilitační zákon by mohl zabránit negativním dopadům resortismu a
pomoci zabezpečit větší provázanosti a koordinaci jednotlivých složek
rehabilitace a zajištění potřebných služeb.
Poznámka: příklady nedostatků současného zabezpečení rehabilitace v ČR:
 Nedostatky v následné péči – v ČR je nedostatek lůžek na rehabilitačních
odděleních, která se specializují na rehabilitaci pacientů po úrazech (pacienti
se často překládají do léčeben dlouhodobě nemocných, které nemohou zajistit
adekvátní služby).
 Nedostatky v personálním obsazení rehabilitačního týmu – s komplexně
zabezpečeným rehabilitačním týmem (tj. rehabilitační lékař, fyzioterapeut,
klinický psycholog, klinický logoped, ergoterapeut, protetik, speciální pedagog a
sociální pracovník) se setkáváme pouze na špičkových pracovištích, např.
rehabilitačních centrech, kterých je nedostatek.
 Pedagogická rehabilitace u dospělých osob ve zdravotnických zařízeních
obvykle nemůže započít včas (tzn. souběžně s léčebnou rehabilitací), protože ve
většině zdravotnických zařízení chybí speciální pedagog.
 Při přechodu z následné péče do domácího prostředí je množství služeb
dostupných stále pouze ambulantně (situaci částečně zlepšují agentury domácí
péče, které nabízejí odborné sesterské služby, někdy také fyzioterapii a
ergoterapii, nebo nabídka komplexních služeb některých speciálních škol či
stacionářů).
 Nedostatečné provádění funkční diagnostiky multidisciplinárním týmem
(individuální odborné zhodnocení potřebné sociální služby) a nedostatečná
kontrola příspěvku na péči (jeho zneužívání, ale také zařazení do nesprávné
kategorie stupně zdravotního postižení klienta poškodí. Někteří klienti jsou
vystavováni zbytečným požadavkům na opakující se vyšetřování v případech,
kdy je zdravotní stav dlouhodobě neměnný).
 Přítomnost mnoha bariér (architektonických, informačních, komunikačních
nebo dopravních).
 Omezené možnosti v oblastech předprofesní přípravy, zaměstnávání, bydlení,
volnočasových i společenských aktivit osoby s omezením hybnosti.
2. LÉČEBNÁ REHABILITACE
Léčebná rehabilitace časově i obsahově souvisí s léčbou pacienta.
Provádí ji rehabilitační tým. Při rehabilitaci osob s omezením
hybnosti (zejména tělesným postižením) má úplný rehabilitační tým
obvykle toto složení:
 rehabilitační lékař,
 fyzioterapeut,
 ergoterapeut,
 klinický psycholog,
 sociální pracovnice,
 klinický logoped,
 zdravotní sestry,
 protetik,
 sociální pracovník,
 speciální pedagog.
Vedoucí týmu je rehabilitační lékař, který provádí vstupní
diagnostiku, vytváří rehabilitační plán pacienta, koordinuje složení a
činnost celého týmu.
STRUKTURA ZDRAVOTNICKÝCH
ZAŘÍZENÍ
Léčebná rehabilitace je nejčastěji realizována ve zdravotnických
zařízeních, která se podle vyhlášky dle vyhlášky č. 242/1991 dělí
následovně:
Ambulantní péče:
 primární (praktický lékař, stomatolog, gynekolog).
 sekundární (síť ambulantních specialistů, např. kardiolog,
endokrinolog, alergolog, dermatolog, soukromá praxe fyzioterapeutů),
 domácí péče – komplexní ošetřovatelská péče v domácím prostředí (v
ČR od roku 1990; zabezpečují ji zdravotní sestry, místy jsou dostupné
také služby fyzioterapeutů a ergoterapeutů).
Nemocniční ústavní péče:
 nemocnice (fakultní, krajské, okresní, oblastní, soukromé…),
 odborné léčebné ústavy (lázeňské léčebny, kojenecké ústavy,
psychiatrické léčebny, rehabilitační ústavy, ozdravovny, sanatoria…).
Nemocnice mají ambulantní a lůžkovou část a systém diferencované péče –
emergenční péče (příjem), intenzivní péče (JIP, ARO), intermediární péče
(následuje po JIP nebo ARO), standardní péče, následná péče. Pro osoby
nemocné jsou určená příslušná oddělení dle druhu onemocnění.
 Pro zajištění léčebné rehabilitace v nemocnicích má velký význam ambulantní
i lůžková část rehabilitačních oddělení. Ve vybraných nemocnicích jsou
tato oddělení specializovaná na léčbu určitého typu postižení, např. tzv.
spinální jednotky na doléčování osob po poranění míchy.
 Při rehabilitačním oddělení může být zřízen rehabilitační stacionář, který
poskytuje celodenní rehabilitaci.
 Při
fakultních nemocnicích jsou zřizovány rehabilitační kliniky
specializované na rehabilitační medicínu, které zajišťují ambulantní péči,
lůžková oddělení i rehabilitaci na ostatních odděleních nemocnice.
Odborné léčebné ústavy se dělí dle zaměření. Příklady:
 rehabilitační ústavy: dlouhodobá rehabilitace pacientů s neurologickými a
ortopedickými problémy (obvykle 1-2 měsíce),
 rehabilitační centra: vysoce specializovaná zdravotnická pracoviště, která se
od běžných rehabilitačních oddělení liší širším personálním obsazením,
vybavením i náplní práce (diagnostika, léčba, poradenství…). Cílem RC je
umožnit komplexní rehabilitaci co nejdříve po úraze a usnadnit pacientovi
přechod do běžného života.
 léčebny dlouhodobě nemocných (nověji oddělení následné péče) - určeny pro
chronicky a dlouhodobě nemocné,
 lázeňské léčebny, ozdravovny, sanatoria: určeny osobám nemocným a
zdravotně oslabeným (standardní délka pobytu v lázních je 3-4 týdny).
Další příklady léčebných ústavů: kojenecké ústavy, psychiatrické léčebny, léčebny
dlouhodobě nemocných, léčebny respiračních onemocnění, rehabilitační ústavy,
ozdravovny, sanatoria…
NÁSTROJE LÉČEBNÉ
REHABILITACE
Radikální (operativní) – široké spektrum lékařských zákroků (u osob s TP hlavně chirurgie).
 Konzervativní (farmakoterapie) – léčba prostřednictvím léků, např. antiepileptika u epilepsie,
botulotoxin u DMO, antihistaminika u alergií, farmaka s analgetickými účinky…
 Dietetická – léčba prostřednictvím úpravy stravovacích návyků a složení stravy. Uplatňuje se u
řady onemocnění, např. obezity, celiakie, alergie, diabetes mellitus…
 Psychologická (také psychorehabilitace) –psychodiagnostika a různé formy psychologické
podpory (od krizové intervence až po psychoterapii). Psychologická pomoc má nejčastěji formu
individuální (např. u dospělých po úrazech) nebo rodinnou (po narození dítěte s postižením
nebo v etapách tranzitorních krizí).
 Fyzioterapeutická – také kinezioterapie nebo léčebná tělesná výchova. Mezi specializované
fyzioterapeutické metody patří Vojtova terapie, Bobath koncept aj.
 Ergoterapeutická – léčba prostřednictvím vhodně zvoleného zaměstnávání. U dětí má podobu
hry.
 Fyzikální terapie – léčba prostřednictvím fyzikálních podnětů, které vyvolávají žádoucí změny
v organismu. Dělí se na mechanoterapii, hydroterapii, termoterapii, elektroterapii, fototerapii,
balneoterapii a klimatoterapii.
Částečně do oblasti léčebné rehabilitace patří také:
 Zooterapie – terapii s účastí zvířete. U nás je nejvíce rozšířena hiporehabilitace (terapeutickým
prostředkem je kůň) a canisterapie (terapeutickým prostředkem je pes).
 Expresivní terapie – terapie s použitím expresivních (výrazových prostředků). Patří zde
arteterapie, muzikoterapie, dramaterapie a tanečně-pohybová terapie (v některých
zahraničních zemích se zde řadí také biblioterapie).
 Psychomotorické terapie – souhrnné označení mnoha různých terapeutických a edukačních
konceptů, které jsou zaměřeny na pohyb a tělesné prožívání, např. bazální stimulace, snozelen,
psychomotorický koncept Kipharda, senzorická integrace od Ayresové aj. (viz Pavlů, 2005).

3. PEDAGOGICKÁ REHABILITACE
Pojem pedagogická rehabilitace není zakotven a definován v žádném
platném právním předpisu, v našich podmínkách obsahově
odpovídá pedagogickému působení a vzdělávání osob se
zdravotním postižením v pojetí speciální pedagogiky.
Za pedagogickou rehabilitaci považujeme vlastní proces vzdělávání,
mimoškolní a volnočasovou činnost.
Kdo ji provádí?
Mezi pedagogické pracovníky patří:

speciální pedagog,

asistent pedagoga,

běžní pedagogové,

vychovatelé.
Mezi nepedagogické pracovníky patří osobní asistent (jeho služby
nehradí škola, ale rodiče žáka).
LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA:
Legislativní úpravu vzdělávání osob s omezením hybnosti zajišťuje:



Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším, odborném a
jiném vzdělávání (tzv. školský zákon).
Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (tuto vyhlášku
byste měli znát, jako když bičem mrská).
Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských
poradenských zařízeních.
Kde a jak je pedagogické rehabilitace realizována?
Pedagogická rehabilitace je realizována v rámci systému škol a školských zařízení.
Poznámka:
• Druhy škol jsou mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední
odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní
umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky.
• Druhy školských zařízení jsou školská zařízení pro další vzdělávání pedagogických
pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmové a další
vzdělávání, školská účelová zařízení, výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního
stravování a školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a pro
preventivně výchovnou péči.
Vzdělávání žáků se zdravotním postižením je zajišťováno formou:

individuální nebo skupinové integrace,

vzdělávání ve speciální škole,

kombinací předchozích forem (Vyhláška č. 73/2005 Sb.).
Školský zákon však umožňuje také jiné plnění školní docházky formou:


individuálního vzdělávání (je možné jen na prvním stupni) – žák se učí nejčastěji doma,
přitom může do školy docházet na konzultace nebo na zkrácenou výuku.
u žáků s hlubokým mentálním postižením je možný jiný způsob vzdělávání, pokud
odpovídá duševním a fyzickým možnostem žáka a doporučí jej odborný lékař a školské
poradenské zařízení.
Systém speciálních škol pro žáky s omezením hybnosti se dělí:




MŠ a ZŠ při zdravotnických zařízeních, které jsou určené pro žáky dlouhodobě nemocné a
zdravotně oslabené.
MŠ pro TP, ZŠ pro TP a SŠ pro TP (mezi střední školy pro TP patří střední odborné
učiliště, odborné učiliště, praktická škola, gymnázium a střední odborná škola).
Žáci s kombinovaným postižením se budou vzdělávat pravděpodobně v jiném typu speciální
školy, nejčastěji v: MŠ speciální, ZŠ praktické, ZŠ speciální, odborném učilišti, praktické
škole nebo ZŠ speciální při zdravotnickém zařízení (blíže viz Vyhláška č. 73/2005 Sb.).
Z poradenských zařízení spolupracují učitelé žáků s omezením hybnosti nejčastěji
s pedagogicko-psychologickými poradnami a speciálně pedagogickými centry pro TP, popř.
se speciálně pedagogickými centry po kombinované vady (blíže viz Vyhláška č. 72/2005
Sb.). Úlohou SPC je především pomoc v diagnostických a poradenských službách.
OBSAH A CÍLE VZDĚLÁVÁNÍ
Obecné cíle vzdělávání a jeho rámcový obsah formulují
Rámcové vzdělávací programy (RVP), konkrétně:
 RVP pro předškolní vzdělávání,
 RVP pro základní vzdělávání,
 RVP pro střední vzdělávání,
 popř. RVP pro vzdělávání žáků v ZŠ škole speciální.
Na základě příslušného RVP si každá škola vytváří svůj
školní vzdělávací program (ŠVP).
NÁSTROJE PEDAGOGICKÉ
REHABILITACE:
Základními nástroji (metodami) pedagogické
rehabilitace jsou:
 edukace – představuje aktivity zaměřené na rozvíjení
nepostižených funkcí a schopností,
 reedukace – rozvíjení zdánlivě ztracené nebo
dezintegrované funkce,
 kompenzace – náhrada ztracené nebo nedostatečně
využitelné funkce,
 stimulace – podněcování nerozvinuté nebo opožděné
funkce, např. řeči, motoriky,
 speciálně pedagogická diagnostika – tvoří východisko
při sestavování individualizovaném programu
speciálně pedagogického působení na konkrétního
žáka.
PODPŮRNÁ OPATŘENÍ
Realizaci jednotlivých metod pedagogické rehabilitace pomáhají také podpůrná
opatření (dle Vyhlášky č. 73/2005 Sb.), mezi které řadíme:
 sestavení individuálně vzdělávacího plánu (měl by obsahovat informace o
využití speciálních pomůcek, metod, forem při výuce, včetně úpravy organizace
vyučování, např. redukce učiva),
 využití speciálních metod, forem, postupů a prostředků,
 využití kompenzačních, rehabilitačních a speciálních učebních pomůcek
(bezbariérový vstup do školy, pomůcky podporující mobilitu, pomůcky pro
psaní…viz další prezentace),
 zajištění speciálních učebnic a didaktických materiálů,
 zařazování předmětů speciálně pedagogické péče (mohou se týkat rozvoje
motorických dovedností, grafomotoriky, nácviku používání kompenzačních
pomůcek, komunikace atd.),
 poskytování pedagogicko-psychologických služeb,
 služby asistenta pedagoga (zajišťuje škola) nebo osobního asistenta (je
hrazen z mimoškolních zdrojů),
 snížení počtu žáků ve třídě, oddělení nebo studijní skupině, popř. jinou
úpravu organizace vzdělávání (např. možnost rozdělení učiva do 10 ročníků).
Je důležité, aby jednotlivá opatření byla využita pouze do takové míry, která
pomáhá rozvíjet, nikoliv handicapovat žáka. Např. asistent pedagoga či osobní
asistent žákovi pomáhá, nedělá za něj jeho práci, pokud ji zvládne (platí jak
v oblasti socializace a sebeobsluhy, tak v oblasti školních výkonů).
PROBLEMATIKA
KOMUNIKACE A VÝUKOVÝCH POMŮCEK
U žáků s těžkým tělesným postižením je nezbytné nalézt způsob
pro vzájemnou komunikaci, zkoušení a zapisování učení
látky (využití asistenta, kopírování zápisků spolužáků). Při
zkoušení musíme zohlednit způsob, kterým je možné reálně
prokázat úroveň vědomostí žáka. Pokud má žák vážné potíže
se psaním, bude vhodnější jej zkoušet formou testu (se
zaškrtáváním předem daných otázek) nebo ústně. Řada žáků s
těžkým stupněm tělesného postižení používá různé
alternativní komunikační systémy – komunikují např.
prostřednictvím komunikační knížky (s fotkami nebo
piktogramy na suchý zip), elektronických komunikátorů,
komunikačních tabulek apod. Méně často se u této populace
můžeme vidět gestické komunikační systémy (např. makaton,
znak do řeči).
Pomůcky pro výuku:
Počítač, speciální pera, nástavce na tužky, protiskluzné
podložky, ortézy pro úchop psacího náčiní apod. (Kubíčová,
Kubíče,
2001).
Užitečnou
pomůckou
je
laminátor
(zalaminováním učebních materiálů se snáze předejde jejich
poškození).
4. SOCIÁLNÍ REHABILITACE
Co už byste měli vědět?
Pojem sociální rehabilitace lze chápat v užším a širším smyslu.


V širším kontextu je sociální rehabilitace zastřešující pojem, který
obsahuje komplex různých služeb a působení s cílem předcházet a řešit
možnost sociální exkluze osob sociálně znevýhodněných.
V užším kontextu jde o vymezení sociální rehabilitace dle zákona č.
108/2006 o sociálních službách, kdy sociální rehabilitace je „soubor
specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a
soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a
dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro
samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem
využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí.“ (§ 70)
Základním cílem sociální rehabilitace je tedy společenská integrace, podpora
soběstačnosti, nezávislosti a ochrana osob se zdravotním postižením.
KDE JE REALIZOVÁNA:



Sociální rehabilitace se poskytuje formou terénních
nebo ambulantních služeb, nebo formou pobytových
služeb poskytovaných v centrech sociálně
rehabilitačních služeb.
Pro poskytování sociálních služeb se zřizují zařízení
typu centra denních služeb, denní a týdenní
stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním
postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení,
centra sociálně rehabilitačních služeb, pracoviště rané
péče a další.
Legislativní úpravu sociální rehabilitace zajišťuje
Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. a další
vyhlášky a zákony (např. vyhláška č. 505/2006, zákon
15/1995 Sb. o důchodovém pojištění a další).
NÁSTROJE SOCIÁLNÍ
REHABILITACE:
Nástroje představuje souhrn sociálních služeb, popř. systém různých příspěvků a další legislativy, která
podporuje sociální zabezpečení osob se zdravotním postižením (oblasti sociálních příspěvků se věnuje např.
Zákon 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, na základě kterého je možné získat plný nebo částečný invalidní
důchod).
Sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence:



Sociální poradenství – základní (zprostředkovává každý poskytovatel sociálních služeb) nebo odborné
(poradny pro osoby se zdravotním postižením, poradny pro seniory, poradny pro rodinu a mezilidské vztahy).
Součástí odborného poradenství jsou (dle Vyhlášky 505/2006 Sb., § 4) zprostředkování kontaktu se
společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a
při obstarávání osobních záležitostí a také např. půjčování kompenzačních pomůcek.
Služby sociální péče – zahrnují např. pečovatelskou službu, podporu samostatného bydlení, odlehčovací
služby, služby v centrech denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním
postižením, domovy pro seniory nebo chráněné bydlení (další služby viz Vyhláška 505/2006 Sb.). Pro
realizaci sociální rehabilitace je významná služba osobního asistenta, která pomáhá osobám se zdravotním
postižením překonávat bariéry při integraci v běžném prostředí. Náplň činnosti osobního asistenta odpovídá
konkrétním potřebám klientů a směřuje k normalizaci jejich života. Obsah služeb se vymezuje v těchto
oblastech (Vyhláška 505/2006 Sb., § 5):

pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

pomoc při osobní hygieně,

pomoc při zajištění stravy,

pomoc při zajištění chodu domácnosti,

výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Služby sociální prevence – zahrnují služby rané péče a tlumočnické služby.
5. PRACOVNÍ REHABILITACE
Vykonávat určitou práci, která je ohodnocená mzdou, je jednou z hlavních potřeb
člověka v dospělém věku. Z různých důvodů je ale pro jedince se zdravotním
postižením obtížné, aby si své zaměstnání našli, vybrali a získali sami. Pokud si
zaměstnání dokážou najít bez pomoci, bývá překážkou v jejím udržení buď
nedostatečná připravenost jich samotných (nedostatečné sociální, komunikační resp.
fyzické schopnosti), nebo nepřipravenost okolí (rodiny, zaměstnavatelů, úřadů atd.).
Pracovní rehabilitace je chápána jako soubor nástrojů vedoucích k vyrovnání
příležitostí osob se zdravotním postižením na trhu práce a zároveň je také součástí
komplexu činností a opatření směřujících k plné integraci člověka s postižením.
Pracovní rehabilitace je legislativně zakotvena v Zákoně o zaměstnanosti č.
435/2004 Sb. a v provádějící Vyhlášce 518/2004 Sb.
Poznámka: Podle § 69 Zákonu o zaměstnanosti č. 435/2004 S. se pracovní
rehabilitace vymezuje jako „souvislá činnost, zaměřená na získání a udržení
vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postižením, kterou na základě její žádosti
zabezpečuje úřad práce a hradí náklady s ní spojené“ (srov. Vyhláška 518/2004 Sb.).
Je realizována prostřednictvím vhodného pracovního zařazení, kterému předchází
kvalifikace nebo rekvalifikace jedince se zdravotním postižením.
Kde je realizována:
Na zprostředkování zaměstnání se podílí úřady práce
ve spolupráci s pracovně rehabilitačními
středisky, přičemž samotné zaměstnávání probíhá
na trhu práce. Zaměstnávání osob se zdravotním
znevýhodněním pomáhají chráněná pracoviště a
chráněné dílny. Příprava pro pracovní uplatnění
mládeže je součástí vzdělávání ve středních školách
pro tělesně a zdravotně postiženou mládež.
Mezi nástroje pracovní rehabilitace můžeme zařadit:
 profesní a pracovní poradenství,
 různé formy přípravy na zaměstnání
 specifická legislativní opatření.
PROFESNÍ A PRACOVNÍ
PORADENSTVÍ
Profesní poradenství je diagnostika možností,
schopností a předpokladů jedince a poradenská
činnost zaměřená na výběr vhodného studijního oboru
a následně volbu povolání. Tyto služby poskytují
nejčastěji výchovní poradci na školách, pedagogickopsychologické poradny, resp. u žáků a studentů se
zdravotním postižením jsou to speciálně pedagogická
centra. Plošně provádějí diagnostiku také úřady
práce.
Součástí pracovního poradenství je poradenská
činnost zaměřená na volbu zaměstnání nebo jiné
výdělečné činnosti. Poradenskou činnost nabízejí
úřady práce, konkrétně informačně poradenská
střediska při ÚP, příp. v rámci sociální rehabilitace
poskytují neziskové organizace služby podporovaného
zaměstnávání (APZ).
RŮZNÉ FORMY PŘÍPRAVY NA ZAMĚSTNÁNÍ
Příprava zahrnuje teoretickou i praktickou přípravu pro zaměstnání, zprostředkování,
udržení a změnu zaměstnání. Probíhá většinou formou výuky ve školách,
absolvováním specializovaných rekvalifikačních kurzů nebo přípravou na práci
směřující k zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo,
získání znalostí, dovedností a návyků nutných pro výkon daného zaměstnání. Tato
příprava probíhá buď na vlastním pracovišti, kde bude zaměstnávání realizováno
nebo ve vzdělávacích zařízeních, a trvá nejdéle 24 měsíců.
Jednou z forem přípravy na zaměstnání je tzv. tranzitní program. Jde o poskytování
praxe určitým zaměstnavatelem v určitém předem dohodnutém rozsahu. Hlavním
cílem programu je příprava jedince s postižením na přechod na otevřený trh práce.
Pro úspěšný přechod mezi školou a otevřeným trhem práce je důležitá např. znalost
zdrojů volných pracovních míst, orientace v inzerované nabídce, schopnost
naformulovat curriculum vitae a motivační dopis, kontaktovat zaměstnavatele a
připravit se na první setkání. Důležitou součástí je také znalost svých práv a
povinností. Součástí podpory udržitelnosti je nabízení tzv. pracovní asistence
v prvním období, kdy se jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel učí vnímat aktuální
potřeby a řešit případné problémy.
Pro zvýšení počtu případů udržitelného zaměstnání jedince s postižením je důležité
poskytovat také zaměstnavatelům podporu a informace o možných bariérách při
zaměstnávání lidí s postižením.
LEGISLATIVNÍ POMOC
Legislativní pomoc pomáhá při vytváření vhodných
pracovních míst a podmínek pro výkon zaměstnání nebo
jiné výdělečné činnosti. Předpokladem je průzkum
pracovních příležitostí na trhu práce.
V kontextu zákona 435/2004 Sb. se mluví o zvýšené ochraně
osob se zdravotním postižením na trhu práce, což znamená
možnost získat finance ke zřízení chráněných pracovních
míst a chráněných dílen, včetně systému sankcí. Všichni
zaměstnavatelé si mohou uplatnit odpis ze základu daně,
pokud zaměstnávají osobu se zdravotním postižením.
Dle kvótového systému je stanoveno, že zaměstnavatel, který
má více jak 24 zaměstnanců musí zaměstnávat člověka se
zdravotním postižením a to v poměru 4% osob s postižením
na každých 25 zaměstnanců bez postižení. Za alternativní
plnění této povinnosti je považován odběr výrobků od
zaměstnavatele s více než 60% zaměstnanců se zdravotním
postižením (většinou chránění dílny) nebo odvod jasně
stanovené částky do státního rozpočtu.