Transcript Migrace ve světě.

MIGRACE VE SVĚTĚ
Bc. Romana Dohnalová, 174187
MIGRACE (stěhování obyvatelstva)
= relativně trvalé přemístění, většinou související se změnou trvalého (obvyklého)
místa bydliště
DRUHY MIGRACE

dobrovolná – stěhování vyplývající z vlastní iniciativy migranta

nedobrovolná (násilná) – člověk je donucen ke stěhování veřejnou mocí ať přímo či
nepřímo (např. obchod s otroky, vyhoštění, deportace, evakuace)

vnější – stěhování přes hranice vymezené oblasti (migrace mezikontinentální, mezistátní);
dochází k imigraci (přistěhovalectví) a emigraci (vystěhovalectví)

vnitřní – migrace uvnitř státu, libovolně vymezené územní jednotky (migrace vnitrostátní)

zpětná (reemigrace) – návrat dřívějších emigrantů po určité době nepřítomnosti zpět do
vlasti na vlastní náklady

zpětná (repatriace) – návrat osob na území jejich domovského státu na náklady tohoto státu
URBANIZACE
= proces koncentrace obyvatelstva do měst a s tím související změny kultury v nejširším
slova smyslu

Urbanizace je úzce spojena s průmyslovou revolucí. Ve státech jako například Spojené
království nebo USA míra urbanizace stoupala spolu s průmyslovou revolucí a stěhováním
obyvatel zaměstnaných v zemědělství z vesnic do městských továren, což vedlo ke vzniku
velkého množství městských aglomerací, ale v současnosti narazila míra urbanizace na
pomyslný strop a dále nestoupala.

Průmyslové oblasti USA (např. Florida, Kalifornie, Severovýchodní pobřeží: Washington, D. C.
– New York - Boston), kde se revoluce vznikla ve Spojeném království,což je důvod toho, že
je dnes tento stát jedním z největších urbanizací na světě (90% obyvatel žije ve městě). Dalším
příkladem urbanizace je Austrálie, která se řadí mezi státy s největší urbanizací hlavně kvůli
tomu, že většina obyvatel žije ve velkých městských aglomeracích, což je zapříčiněno hlavně
nepřístupným prostředím australských pouští. Velmi urbanizovanou oblastí jsou i některé
obyvatelstvo soustřeďuje do obřích konurbací největších amerických měst.

Na rozdíl od vyspělých států mají rozvojové státy (např. Čína, Indie a Nigérie) mnohem menší
míru urbanizace, která ale stále stoupá. V Nigérii se od roku 1975 dodnes urbanizace
zdvojnásobila až na 43,3%.

Světová urbanizace stále stoupá. Nyní činí 48,6 % a její růst 1,98 % předznamenává, že v
blízké budoucnosti globální městská populace převýší počet obyvatel vesnic.

ČR má urbanizaci 74,6%, což znamená, že na vesnici žije jen čtvrtina obyvatel. V Česku počet
obyvatel žijících ve městech už 15 let stagnuje.

Do oblastí přichází i větší hustota zalidnění a zlepšení obchodu
a ostatních aktivit, např. ekonomická dostupnost dopravy.
Růst urbanizace se projevuje stěhováním obyvatel z vesnic do měst.
HLAVNÍ DŮVODY MIGRACE

Struktura přistěhovalců se v posledním století mění. Většina z nich se snaží dostat za lepším živobytím.
Ovšem v bližším pohledu jsou důvody a popudy mnohem rozmanitější
1. Rozdíly v kvalitě života

Důvodem k pohybu bývá rozlišná ekonomická výše ekonomického zázemí, snadnější obživa a lepší hmotná
úroveň. Bohaté země (zejména západoevropské), USA a další tradiční imigrační země světa přitahují
pracovní migranty na svá území.

Vystěhovalectví zároveň může být často jediným způsobem, jak vůbec přežít.
2. Různé politické motivy

Důvody bývají různé - od politické nestability země přes nesvobodu, perzekuci, náboženskou nebo etnickou
nesnášenlivost až po násilné vyhánění a pogromy.

Výsledkem je trvalý a dále rostoucí migrační tlak, kdy podmínky chudších a neprůmyslových oblastí, které
nejsou schopny vlastní „modernizace“ a rovnováhy, ženou jejich populaci do oblastí vyspělých a bohatších.
3. Přelidnění určitého regionu

Příkladem mohou být některá etnika Dálného východu roztroušená po celém světě.
4. Souvislost s kvalitou životního prostředí

Jedná se především o ekologické katastrofy, například o časté záplavy či naopak sucha nebo nezdravé
prostředí v průmyslových centrech.

Dalším důvodem mohou být pokusy o sociální inženýrství.

Pohnutkou ke změně působiště může být dokonce jen „útěk z nudy“ nebo potřeba poznávat nové a
dobývat nepoznané.

Mnoho dnešních lidí se řídí heslem „změna je život“. Tento způsob migrace je však téměř bezkonfliktní.
HISTORIE MIGRACE

Dlouhá historie celosvětové struktury migrace, mísení a výměny potvrzuje, že národy není
možné považovat za izolované jednotky uzavřené ve svém prostředí. Lidstvo, nejvýše
250 000 let staré, se rozšířilo z Afriky přes Eurasii a doputovalo do Ameriky a Austrálie
po pruzích souše, vytvořených poslední ledovou dobou před asi 75 000 lety. Poté, co
hladina moří stoupla a odřízla cestu k těmto světadílům, se národy v různých částech
světa začaly vyvíjet svou vlastní cestou a přizpůsobovat se svému životnímu prostředí.
Jako poslední byly osídleny ostrovy jižního Tichomoří, z nich některé pravděpodobně
jen před 1 000 let.

Když byly ukončeny hlavní geologické přeměny, docházelo ke stěhovavých pohybům
národů. Šířily se nové druhy potravy a výrobní postupy, např. rýže z jihovýchodní Asie
do Středomoří a jamy a banány z Afriky do Asie během 1. tisíciletí př. n. l.

Hlavní proudy přistěhovalců vytlačovaly původní obyvatelstvo a nově příchozí často
ovládali postupy umožňující lepší využití půdy. Například bantuské kmeny ze středního
Kamerunu rozšířily svou kulturu, založenou na zpracování železa, od roku 2000 př. n. l.
po celém africkém území na jih od Sahary.
STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ (přibližně 4 .- 7. st. před naším letopočtem)
= rozsáhlé migrace obyvatelstva (tzv. barbarských kmenů a jejich skupin), které
probíhaly koncem starověku a počátkem středověku.

Příčinou byly demografické změny, především růst počtu obyvatelstva, způsobený
přechodem od pastevectví k zemědělství (tedy k usedlému způsobu života) a
sociální důvody. Dalším důvodem ke stěhování bylo rychlé vyčerpání půdy, která
byla obdělávána primitivním způsobem.

Kmeny, jejichž počet členů rostl, začaly hledat novou půdu. Často ji nacházely na
území Římské říše, která se v té době již nacházela v hluboké krizi a jejíž hranice
nebyly dostatečně chráněné. Navíc bylo na území říše možné získat bohatou kořist.
Impérium se tak v pozdně antickém období stalo lákavým cílem nájezdů barbarských
kmenů. Muži, kteří na takové výpravě uspěli, získali nejen kořist a novou půdu, ale
také vážnost a prestiž u svého kmene. To patřilo mezi sociální příčiny stěhování
národů. Bezprostřední hybnou silou byl pak často také tlak jiných kmenů.

Vlastním stěhováním národů se obvykle rozumí pohyb germánských a
slovanských kmenů začínající ve 4. a končící koncem 7. století. Konec germánské
etapy stěhování národů znamená na západě současně konec pozdní antiky resp.
římského císařství. Začíná raný středověk. V širším smyslu jsou do stěhování národů
zahrnovány také vikingské výpravy a příchod Maďarů do Karpatské kotliny.

Geograficky si lze představit přímku protínající Evropu od ústí Rýna až k ústí Dunaje. Na sever od této linie
sídlily ve 4. století germánské kmeny. Jmenovitě (řazeny od západu na východ) to byli Sasové, Frankové,
Burgundi, Langobardi, Vandalové, Vizigóti a Ostrogóti. Tuto linii si lze rovněž představit jako vrata od
stodoly, jejímž stěžejním bodem je ústí Rýna. Vpád nomádských Hunů, příchozích ze středoasijských stepí
v roce 375, tato vrata vyrazil a vyhnal zde usídlené germánské kmeny na jih. Ty z nich, které sídlily nejdále na
východě (Vandalové, Vizigóti a Ostrogóti), se účastnily nejdelšího přesunu. Naproti tomu Frankové zcela na
západě se přemístili z Dolního Porýní pouze do blízké severní Galie.

Počáteční pohyb jednotlivých kmenů (především Hunů) a následný tlak vedl k novému rozmístění kmenů po
celé Evropě. Kmeny nebo národy postrádaly trvalou jednotu a společný původ. Kmeny nebyly homogenním
útvarem tvořeným ryze jedním společenstvím, ale spíše zahrnovaly více takových společenství, z nichž jedno
bylo dominantní. Tím pádem velikost a složení kmene mohly být silně proměnlivé.
DRUHÁ FÁZE STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ



Druhou fází stěhování národů se označují národnostní a etnické pohyby v Evropě v období zhruba od 6. do 8.
století. V dějinách plynule navazuje na předchozí stěhování národů. Zahrnuje zejména objevení se Slovanů
na historické scéně, jejich příchod do střední Evropy a na Balkán.
Poslední velkou národnostní změnou v Evropě byl příchod Maďarů do Panonie v 10. století.
Dalším významným stěhováním je příchod Osmanských Turků (kmenový svaz Oguzů) do Anatolie ve 13. st.
PROVÁZANOST SVĚTA







Národy světa jsou vzájemně propojeny systémy místního, vlastního a případně i celosvětového obchodu.
Nové myšlenky, náboženství, výrobní postupy, luxusní zboží i nemoci putují po všech světadílech. Například
v severní a západní Africe vládcové z tropického jihu vyměňovali své zlato, troky a nerosty za koně, látky a
sůl od Arabů ze severu.
V roce 100 př. n. l. existovalo námořní spojení přes Indii mezi Římskou říší a Čínou. Druhá, pozemní
trasa, byla známa jako „hedvábná cesta“.
Vzájemné propojení bylo dovršeno plavbou Evropanů do Ameriky v roce 1492 a do Austrálie o necelé
století později.
(Migrace v rámci objevování světa: Severní Amerika (Angličané, Francouzi), Jižní Amerika (Španělé,
Portugalci), Austrálie (Angličané) )
Vzestup Evropy z poměrné stagnace do postavení s celosvětovým obchodním vlivem s sebou přinesl výrazné
změny. Obchod, dříve soustředěný v Číně, si nacházel nové centrum v Evropě. Do systému celosvětové
směny se zapojovaly další národy, což vedlo ke vzniku specializované světové ekonomické struktury. Tím
se změnilo geografické rozložení nabídky a poptávky po pracovních silách s následným přerozdělením
světového obyvatelstva.
Ačkoli již dříve byli zotročováni příslušníci mnoha národů, po roce 1600 se hlavním zdrojem zotročování
stala Afrika, odkud nejprve Portugalci a později Holanďané a Angličané vozili otroky do svých amerických
kolonií. Během 17. a 18. století zde bylo zotročeno více než 6 milionů lidí.
V 19. století odcházeli Indové za prací do karibské oblasti, východní Afriky a jihovýchodní Asie. Mnoho
Číňanů se stěhovalo do USA a jihovýchodní Asie. Rychlé ekonomické změny, spojené s vysokým
nájemným za půdu a nízkou cenou potravin, vyhnaly v 19. století do zahraničí 50 milionů Evropanů. Dvě
třetiny z nich zamířily do USA, ostatní na Sibiř, do Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.
DOBA SVĚTOVÝCH VÁLEK
■ Mohutná vlna útěku a nucené migrace provázela vedle masových vojenských přesunů obě světové války a dobu po
nich následující. „Století světových válek“ bylo proto také „stoletím uprchlíků“.
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
■ Představovala v migrační vývoji Evropy a atlantického prostoru předěl dvou epoch. Ukončila epochu liberální migrační
politiky, která umožňovala „proletářskou masovou migraci“ v 19. a počátkem 20. st. a uspíšila přechod k „migrační
ekonomice“, jejímž příznakem se staly státní intervence a restrikce.
■ Francie a VB užily i svých koloniálních držav. Migrační koloběh mezi Evropou a jejími koloniemi se nyní obrátil. Ve
Francii se na počátku války projevila silná reemigrace cizinců, kteří se sem přistěhovali před vypuknutím války. Před r.
1914 nebyly ve Francii prakticky žádné pracovní síly z kolonií. Až s nástupem 1. sv. války začala imigrace ze severní
Afriky a z Indočíny. Narozdíl od koloniálních a čínských pracovních sil se pracovníci přicházející z evr. států nejprve těšili
úplné svobodě pohybu i během války. Od pol. r. 1916 však franc. úřady jejich volnost postupně omezovaly. Ve zbrojním
průmyslu pracovali zejména Portugalci, Řekové a Španělé, v zemědělství hlavně Španělé, Portugalci a Italové.
■ Potřeba pracovních sil v Německé říši od r. 1915 stále rostla a nebylo možné ji pokrýt ani násilným zadržováním
zahraničních pracovníků. Propuknutí války zablokovalo nejdůležitější předválečné zdroje „zahraničních sezónních
pracovníků“ z V a JV. Potenciál pracovních sil v ruském Polsku a v Belgii, obsazené již od listopadu 1914, se stal
v letech 1915-1916 cílem německé náborové politiky. Z ruské části Polska se rekrutovaly zemědělské pracovní síly,
z Belgie pracovníci pro zbrojní průmysl. V německém válečném hospodářství stále více na významu práce válečných
zajatců, kterých tu bylo v srpnu 1916 na 1,6 milionu.
Izolace „nepřátelských cizinců“ útěk, vyhnání a deportace
■ Také existovala izolace „nepřátelských“ menšin v rámci národních hranic. Nastupuje „totalitní“ válka národů a kultur. Ve
válčících státech se vytvořily vnitřní fronty, na nichž se sezónní pracovníci a přistěhovalci z „nepřátelské ciziny“ změnili v
„nepřátelské cizince“ ohrožující vnitřní bezpečnost. S tím souvisí i útěky, vyhnání a nucené přesídlení vyvolané válkou a
jejími důsledky. Byly charakteristické pro období bezprostředně po válce a někde trvaly po celé meziválečné období.
■ V předvečer první světové války žilo v Evropě pravděpodobně kolem 5 milionů osob v postavení trvalých nebo
sezónních pracovníků ve státech, v nichž se nenarodili. VB zavedla první nucené opatření hned po vypuknutí války. Již 5.
srpna 1914 vyhlásil zákon „Aliens Rerstriction Act“ podstatná omezení svobody pohybu pro cizince z nepřátelských zemí.
Bylo jim zakázáno měnit místo pobytu a zdržovat se v určitých zónách.
■ Internace, repatriace a násilí vůči cizincům nezůstalo omezeno jen na VB. V evrop. válčících státech bylo internováno
celkem 400 000 „nepřátelských cizinců“. Např. ve Francii bylo už 2. srpna 1914 nařízeno, aby všichni „nepřátelští cizinci“
do ukončení mobilizace opustili zemi.V Německu nebyli cizinci z „nepřátelských zemí“ během prvních 4 válečných
měsíců nejdříve téměř vůbec omezování. Úřady v nich neviděly žádné nebezpečí. V červnu 1915 bylo na území říše
internováno 48 000 civilistů různých národností. Do konce války se počet zvýšil na 110 000 osob v 18 různých táborech.
■ Balkánské války, které velmi proměnily národnostní poměry v regionu, způsobily v letech 1912-14 útěk a přesídlení asi
900 000 osob. Nizozemsko bylo nejprve nejdůležitější azylovou zemí. Ještě mohutnějších rozměrů než na západě
dosahovaly v letech 1914-18 proudy uprchlíků a nuceně přesídlených osob ve východní Evropě. K evakuaci před
hrozícím nebezpečím se přidávala deportace menšin. Platilo to hlavně pro židovské obyvatelstvo v oblastech vál. operací.
MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ
•
•
•
•
Příměří a mírové smlouvy neznamenaly konec útěků a vyhánění. Občanská válka v Rusku a vznik nových státních
útvarů na východě střední Evropy a v jihovýchodní a východní Evropě uvedly do pohybu nové masy utečenců a
lidí přinucených k emigraci. Příznačným rysem meziválečného období se kromě toho stala politická emigrace z nově
vzniklých evropských diktatur.
Mírové smlouvy, které formálně ukončily 1. světovou válku, přinesly dalekosáhlou restrukturalizaci politického
uspořádání Evropy. Menšiny se staly většinami a naopak, útěky a přesídlovaní nabyly rozměrů, jaké nepoznala ani
první světová válka. Změny na politické mapě proměnily charakter migrací, především uprostřed Evropy a ve
východních oblastech střední Evropy. Z mnoha dřívějších vnitřních migrací se staly mezinárodní přesuny.
1. světová válka a meziválečné období zásadním způsobem změnily poměr států k migraci. Charakteristickým rysem
světové ekonomiky se stal protekcionismus (hospodářská politika státu, která chrání vnitřní trh před zahraniční
konkurencí cly nebo poskytováním zvláštních výhod dovozcům) a úsilí o soběstačnost.. Kontrolní a daňová opatření
se stávala do značné míry nástroji migrační a pracovní politiky, směřující k národní uzavřenosti a segregaci. To mělo
pro evropské migrační procesy dalekosáhlé důsledky.
Důsledky války způsobily posuny ve světové hospodářské struktuře, která byla před rokem 1914 orientována na
Evropu. Koncem roku 1932 bylo v Evropě podle odhadů 15 milionů nezaměstnaných. Ve stejné době činila míra
nezaměstnanosti v USA s více než 12 miliony osob bez práce asi jednu čtvrtinu, ve Velké Británii se třemi miliony
nezaměstnaných asi jednu pětinu z celkového počtu pracujících. Těžce postiženy byly Belgie a Švédsko, v obou
případech s podílem 24 % nezaměstnaných, ale také Nizozemsko s přibližně 17 %.
Zámořské vystěhovalectví a restriktivní migrační politika
•
•
Téměř všechny důležité evropské země, z nichž vycházelo zámořské vystěhovalectví, se zapojily do války , po roce
1914/15 proto vystěhovalectví silně pokleslo. Světová hospodářská krize, která postila stejnou měrou výchozí i cílové
oblasti evropského vystěhovalectví, způsobila další výrazný pokles. V letech 1931-1940 bylo v celoevropském
měřítku registrováno již pouhých 1,2 milionů vystěhovalců, tedy pětina počtu z dvacátých let, kdy v období 1906 –
1910 to bylo 1,39 milionu,v letech 1911 – 1915 – 1,35 milionu. Pokles evropského vystěhovalectví v meziválečném
období souvisel rovněž s restriktivní migrační politikou na obou stranách Atlantiku. Světová hospodářská krize, která
výrazně oslabila přitažlivost USA, ale také Kanady a Austrálie, způsobila při celkovém poklesu objemu
přistěhovalectví další snížení podílu USA. Imigrační omezení a zákazy Spojených států změnily během světové
hospodářské krize nejen celkový objem a národnostní složení tamější evropské imigrace, ale také profesní strukturu
a skladbu pohlaví .Nejvýrazněji se dočasné migrace přes Atlantik rozvinuly v jižní Evropě na počátku 20. století a
směřovaly především z Itálie a Španělska do Jižní Ameriky.
Velká Británie, která po více než sto let vykazovala v celoevropském srovnání až na malé výjimky nejvyšší roční
počty vystěhovalců zaznamenala v roce 1930 při rychle klesajícím vystěhovalectví a rostoucí reemigraci poprvé
imigrační přebytek, který až do počátku druhé světové války činil více než půl milionu osob. Pozitivní migrační bilanci,
způsobenou klesajícím vystěhovalectvím a rostoucí reemigrací, měla v letech 1930-1935 i řada jiných států, které
dlouhou dobu vykazovaly vyšší míru zámořského nebo kontinentálního vystěhovalectví než migračních pohybů
v opačném směru. Patřila sem Belgie, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie a Rumunsko.
•
•
•
•
•
•
Charakteristická je také vnitroevropská migrace. Ta ustává po r. 1914 díky válce, růstu xenofobií a ekonomické
stagnaci. Výjimku tvoří Francie, která v období let 1920-1930 přijala asi 2 miliony cizinců, aby obnovila své
hospodářství a nahradila své ztráty (ve válce padlo 1,4 mil. lidí a dalších 1,5 mil. bylo doživotně handicapovaných).
Imigrace tak tvořila až 75% populačního růstu. V r. 1931 bylo ve Francii 2,7 milionů cizinců (tj. 6,6% celkové
populace); z toho 808 000 Italů, 508 000 Poláků, 325 000 Španělů a 245 000 Belgičanů. Přicházeli i imigranti ze
severní Afriky a rovněž z Československa. Ale i tato imigrace byla omezena růstem xenofobie a snahou odborů o
zamezení přistěhovalectví z obav o snížení mezd. Proto byl v r. 1932 přijat zákon, který stanovil maximální kvóty pro
počet cizinců ve firmách a umožnil jejich propuštění ze sektorů z velkou nezaměstnaností. Vzhledem k němu došlo ve
velké míře k propouštění a deportacím cizinců.
Nucené migrace a útěky, které během 1. světové války zahájily „století uprchlíků“, pokračovaly ihned po válce v ještě
širším měřítku. Silný proud uprchlíků a přesídlenců směřoval také do Německa. Ruská diaspora se rozptýlila po
celém světě. Největší část ruských emigrantů se nejdřív soustředila v balkánských zemích, v Německu a ve
Francii. Aktivity Společnosti národů ve prospěch uprchlíků se v letech 1930-1938 soustředily do činnosti
Mezinárodního Nansenova úřadu pro uprchlíky (F. Nansen byl nositelem Nobelovy ceny míru a prvním vysokým
komisařem Společnosti národů pro uprchlíky). „Nansenův pas“ pro uprchlíky bez státní příslušnosti (opět většinou
ruského původu), skýtal uprchlíkům v mezinárodním měřítku určitou právní jistotu. Francie, zejména Paříž a přilehlé
departementy, se staly nejdůležitějším cílem ruské emigrace.
Podobný průběh útěku, pokračující migrace a vytváření přechodné diaspory vykazoval i pohyb uprchlíků
z nacistického Německa, který pro mnohé skončil definitivním vystěhováním, pro něž se v Německu narozdíl od
„vystěhovalectví“ před touto dobou či po ní vžil termín „emigrace“. Týkala se otevřených odpůrců režimu i těch, které
režim za takové prohlásil a hlavně osob židovského původu. Vedle rasistických, náboženských, světonázorových a
polit. důvodů byl dalším důvodem k emigraci zákaz činnosti, postihující kriticky smýšlející publicisty, vědce a umělce.
Emigrace probíhala po dílčích etapách. První emigrační vlnu vyvolalo v roce 1933 převzetí moci Hitlerem, první
politické pronásledování a antisemitské zákony, druhá vlna následovala po norimberských zákonech z roku 1935.
Posledním impulsem emigrace byly násilné „spontánní“ excesy proti Židům, organizované nacistickým režimem
v celoněmeckých pogromech „křišťálové noci“ v roce 1938. Tato vlna skončila vypuknutím druhé světové války v roce
1939, což značně omezilo možnosti vystěhování. Se zákazem vystěhování v roce 1941 pak začíná cesta
k systematické genocidě německých a evropských Židů.
Přesný počet emigrantů z Německa není znám, neboť mnozí museli prchat ilegálně. Zdaleka největší skupinu tvořily
osoby židovského původu, které opustili území Německa asi 280-330 000. Pokud připočteme židovskou emigraci
z Rakouska v roce 1938 asi 150 000 a z Československa po mnichovské dohodě ze stejného roku asi 33 000, potom
činila emigrace osob židovského původu jen z území střední Evropy ovládané Německem nejméně 450-600 000
osob. Když vzrostlo nebezpečí německé vojenské expanze, uprchla velká část z nich z „tranzitních zemí“ dále do
zámoří, především do USA. Pro většinu z nich se tu útěk a exil změnil na trvalé vystěhování. V USA překročil počet
emigrantů z Německa a „připojeného“ Rakouska v roce 1941 hranici 100 000 osob.
Poslední velká uprchlická vlna evropského meziválečného období spadá do roku 1939, v němž propukla válka.
Španělská občanská válka způsobila útěk milionů osob. Po ukončení španělské občanské války uprchlo v roce 1939
více než půl milionu republikánů přes hranice do Francie z toho byla asi polovina civilistů. Značná část z nich
putovala dál do Latinské Ameriky.
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÉ DESETILETÍ V EVROPĚ
•
Přinesla s rozdělením Evropy a světa na dva nepřátelské bloky i novou základní strukturu, která určovala
globální vývoj až do ukončení konfliktu mezi Východem a Západem v r. 1989. Byla ještě více než první
globální konflikt spojena s masovými pohyby vojsk v rozsáhlých oblastech. Tato válka však přinesla ve
srovnání s 1. světovou válkou také mnohem závažnější důsledky pro populační vývoj Evropy. Ještě 5 let po
ukončení války, v r. 1950, dosahoval počet obyvatel v Evropě pouhých 531 000 milionů, což bylo o 6 milionů
méně než v r. 1940, a to navzdory vysoké poválečné natalitě.
•
Mimořádným nárůstem nucené migrace tvořila 40. léta 20. století vrchol evropského válečného a
meziválečného období 1914-1945. Počet uprchlíků, vyhnanců a deportovaných jen v období německé
vojenské expanze 1939-1943 v evropském měřítku vzrostl na 30 milionů, to znamená nejméně 5 %
evropského obyvatelstva.
4 hlavní skupiny nucené migrace během 2. světové války a v době bezprostředně následující:
•
1. uprchlíci z oblasti bojových operací utíkající před postupujícími jednotkami a evakuované obyvatelstvo
•
2. osoby deportované nebo zadržované během války: nuceně nasazení, především v německém válečném
hospodářství, váleční zajatci, „přesídlené“ nebo deportované části vlastních nebo cizích etnik
•
3. „displaced persons“ v bezprostředně poválené době, v Německu z velké části totožní s „nuceně
nasazenými“ ve válečné ekonomice
•
4. vyhnanci z bývalých východních území říše a z německých jazykových oblastí na východě střední Evropy a
ve východní a jihovýchodní Evropě na konci války a po válce.
•
Období po r. 1939 zpočátku charakterizoval všeobecný útěk před postupujícím německými jednotkami.
Odhady vychází z toho, že v západní části SSSR činil počet osob procházejících před německými
jednotkami, evakuovaných nebo nuceně přesídlených celkem 12 milionů.
•
Spojenecké státy hitlerovského Německa a dobytá území dostala od r. 1938/39 úkol, aby svým
obyvatelstvem, výrobu a surovinami sloužily německému válečnému hospodářství. V říjnu 1944 bylo
v Německu evidováno již téměř 8 milionů nuceně nasazených cizinců, kteří pocházeli z 26 zemí, mezi které
patřily v pořadí podle počtu cizinců od největšího počtu k nejmenšímu: SSSR s 2,8 mil. osob, Polsko 1,7 mil.,
Francie 1,2 mil. a několik set tisíc osob z Itálie, Nizozemska, Československa a Jugoslávie.
•
Zvláštní skupinu tvořili vězni koncentračních táborů, nuceně nasazení ve zbrojním průmyslu.V souhrnu
můžeme vycházet z předpokladu, že vedle 2,8 milionu osob odvlečených do Německa bylo bezprostředně
pro potřeby okupační moci nasazeno dalších 20 milionů pracovních sil na obsazených územích SSSR, a to
především v zemědělství.
•
•
•
•
•
Realizace německého rasistického uspořádání světa měla zhoubné důsledky hlavně ve východní Evropě a na
východě střední Evropy. Podstatným prvkem tohoto procesu bylo vyhánění a deportace celých skupin obyvatelstva,
skryté pod pojmem „přesídlování“. Přesídlování příslušníků německých menšin začalo již v r. 1939, kdy bylo
z Jižních Tyrol (od r. 1918 patřící Itálii) přesídleno asi 100 000 osob do Tyrol a Korutan (do r. 1938 rakouských),
v letech 1940-41 následovalo asi 130 000 obyvatel německého původu z Estonska a Lotyšska a asi 100 000
Němců z Besarábie, tentokrát do polských území připojených k říši. Poslední přesídlovací vlna v r. 1944 zahrnovala
asi 250 000 obyvatel německého původu z Volyně, Haliče a Sedmihradska.
Předpokladem usazení německých obyvatel ze zahraniční bylo „přesídlení“, tedy vyhnání nebo deportace místních
polských, českých nebo židovských obyvatel. Do zákazu židovského vystěhovalectví v říjnu 1941 bylo vyhnáno,
případně donuceno k útěku z německé říše a území začleněných do ní do počátku války asi 455 000 osob,
považovaných podle rasistických „norimberských zákonů“ z r. 1935 za Židy. Osud polských a německých Židů postihl
židovské obyvatelstvo téměř všech evropských státech, které se ocitly pod mocenským vlivem Německa. Bilance
zavražděných Židů byla a je tragická: 140 000 v ČSR, 200 000 v Rumunsku, 550 000 v Maďarsku, 2,2 milionu
v SSSR, 60 000 v Jugoslávii, 60 000 v Řecku, 28 000 v Belgii, 76 000 ve Francii a 100 000 v Nizozemsku.
Na postupimské konferenci (17. 7.-2. 8. 1945) stanovily VB, SSSR, a USA jako vítězné mocnosti 2. sv. války znovu
jako cíl „spořádaný odsun části německého obyvatelstva“.
Německo se stalo po 2. sv. válce dějištěm velkých mezinárodních a vnitřních migračních pohybů. K uprchlíkům a
vyhnancům, kterých tu bylo koncem r. 1946 10 mil. a v r. 1950 už 12,5 mil., se přidalo asi 11 mil. nucených migrantů.
Útěk a vyhnání Němců z východní oblastí střední Evropy a z jihovýchodní Evropy (ČSR, Polska a Rumunska)
vyvolaly následnou migraci milionů osob do uvolněných oblastí. Např. v ČSR se během krátké doby usadilo 1,8
milionu Čechů a Slováků v oblasti Sudet, odkud bylo právě vyhnáno německé obyvatelstvo.
MIGRACE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE (po r. 1945)
•
•
•
•
•
•
•
•
Došlo k obnovení velkých migračních toků, které lze rozlišit podle obecné typologie, uzpůsobené pro dané období.
1) Stálá migrace do řidčeji osídlených oblastí (Ameriky a Austrálie)
2) Migrace pracovníků ze zaostalých evrop. nebo s Evropou sousedících zemí do evr. průmyslově rozvinutých států
3) Migrace „koloniálních pracovníků“ (domorodého obyvatelstva) do metropolí
4) Masové přesuny evropských uprchlíků a deportace německého obyvatelstva (asi 12 mil. Němců a etnických
Němců v letech 1945-1950, převážně z Polska a ČSR)
5) Reemigrace kolonistů do vlasti po odtržení kolonií.
6) Mobilita vysoce kvalifikované síly, často uvnitř transnacionálních korporací a mezivládních organizací.
Trvalé osídlování už nemá takový význam pro geografické rozložení obyvatelstva jako v 19. st. (nedochází k
osídlování „nových“ oblastí a rozšiřování zemědělské půdy). Imigrace hlavně směřuje do měst, čímž se stále více
stává závislou na hospodářských cyklech v imigračních zemích. Novým činitelem, působícím na imigraci, je tak
snížený přirozený přírůstek obyvatelstva v rozvinutých zemích.
•
Poslední fáze proměny evropského kontinentu z vystěhovalecké oblasti v cílovou oblast imigrace zahrnuje období od
ukončení hromadných migračních pohybů poválečné doby až do migrační vlny rozpoutané ukončením studené války.
Vystěhovalectví z Evropy do zámoří se po 2. sv. válce zpočátku opět výrazně rozproudilo. V rámci migračního salda
utrpěla Evropa v letech 1950-59 čistou ztrátu 2,7 milionu obyvatel. Až v letech 1960-69 se evropská migrační bilance
těsně dostává do kladných čísel (+ 250 000). Od r. 1970 zaznamenáváme na celoevropské úrovni výrazné migrační
přírůstky: 1970-1979 to bylo 1,9 milionu osob, 1980-89 1,6 milionu a v období 1990-99 2,1 milionu.
•
Nejmohutnější pohyby obyvatelstva v dějinách světa, ke kterým došlo v 2. polovině 20. století, probíhaly po
mimoevropských trasách, především ve "třetím světě" a Evropy se dotkly jen asi z 5%. Počty cizinců, které
vymezovala patnáctka zemí EU spolu s Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem, se pohybovaly koncem 20. st.
v období 1970-71 zhruba 11 milionu, do r. 1982 15 milionu a do r. 1994/95 20 milionu. Cizí státní příslušníci pocházeli
koncem 90. let z jedné třetiny z jiných zemí střední, západní a severní Evropy. Období do konce studené války
probíhá přistěhovalectví uvnitř Evropy ve třech nejdůležitějších skupinách: eurokoloniální, koloniální a postkoloniální
přistěhovalectví; pracovní migrace a pohyb uprchlíků a žadatelů.
•
Po válce v letech 1946-52 odchází z Evropy 4,45 milionu lidí, ale čistá ztráta, která je nižší z důvodu 1,15 milionu
reemigrantů, činila 3,3 milionu. Nejvíce vystěhovalců pocházelo ze západní Evropy a to průměrně 39% z celkového
počtu obyvatel, 27% z jižní Evropy a 29% z východní a jihovýchodní Evropy, odkud však imigrace po r. 1949 rychle
klesala, kdežto u ostatních po celé pozorované sedmiletí nepřetržitě rostla.
•
Hlavní imigrační státy zůstávají stejné jako v předchozím období, jen klesl význam Brazílie, částečně to souvisí s
jejím vysokým přirozeným přírůstkem. V tomto případě se jedná o migraci, která je pokračováním předválečného
osídlování, ale také ze začátku souvisí s nepříznivými podmínkami v poválečné Evropě.
•
Kanada po r. 1945 provádí imigrační politiku na podporu migrace. Nejprve byli přijímáni jen Evropané. Imigrační
zákon z r. 1952 povoloval přijetí imigrantů na základě národnosti, občanství nebo kvalifikace. Zpočátku nejčastěji
vstupovali do země Britové, ale brzy stouplo zastoupení jižní a východní Evropy. Největší podíl v imigračním proudu
v 50. a 60. letech mělo Německo (NSR), Itálie a Nizozemí. Zavedením nediskriminačního „bodového systému“ pro
prosévání imigrantů pomocí „White Paper“ v r. 1966 se otevřely dveře pro neevropské migranty. Hlavními zdroji
imigrantů pro Kanadu v 70. letech byly Jamajka, Indie, Portugalsko, Filipíny, Řecko, Itálie a Trinidad.
•
I australská vláda přijala po 2. sv. válce rozsáhlý imigrační program zaměřený na zvýšení počtu populace a oživení
vývoje průmyslu. Snažila se získat imigranty především z VB, přesto britská imigrace byla na nízké úrovni. Ve 40.
letech velká část přistěhovalců přijela z východní a severozápadní Evropy, v 50. a 60. letech v příchodu do Austrálie
převládali Jihoevropané. Vysoká imigrace v 50. a 60. letech byla vnímána jako motor poválečného růstu: imigrace v
letech 1947-1973 se podílela až na 50% růstu pracovní síly. Na konci 80. let už byl větší počet imigrantů z Asie než z
Evropy. Tento jev můžeme pozorovat v tabulce vyobrazující imigrační populace podle místa narození v Austrálii.
DEKOLONIZACE (odstraňování kolonizace a jejich následků)
•
Rozpad evropských koloniálních říší probíhal v celosvětovém měřítku, nejdříve v Asii, později i v Africe.
Docházelo k němu buď mírovou cestou, na základě dohod nebo v krvavých bojích. K důsledkům
dekonolizace patřily z hlediska Evropy dvě velké migrační vlny, z nichž první plynule přecházela v druhou.
Nejprve se vraceli osadníci evropského původu s příslušníky koloniální správy a koloniálního vojska a po
nich přicházeli příslušníci koloniálních oddílů a další skupiny neevropského původu. V letech 1940-1975
přišlo do Evropy z kolonií asi 7 milionů osob (eurokoloniální imigranti). Nejsilnější podíly eurokoloniální
imigrace připadaly v případě VB na Keňu, Indii a Malajsii, Francie a Itálie - severní Afrika, v Belgii Kongo, v Nizozemsku -Indonésie, v Portugalsku -Angola a Mosambik. Do VB přišlo od r. 1953 do
poloviny r. 1962 391 000 migrantů z tzv. "nového" Společenství (New Commonwealth) a každoročně asi 60
000 Irů. V Belgii v letech 1947-62 stoupl počet cizinců z 368 000 na 453 000 osob, do Itálie se v letech
1940-60 vrátilo z kolonií a jiných oblastí Afriky 550 000 migrantů, odhady uvádějí až 850 000 osob, v
Nizozemí v r. 1990 pocházelo z celkového počtu asi 15 milionů obyvatel více než 800 000 z bývalých
nizozemských kolonií. Ve většině evropských imigračních států se začala rozvíjet ostrá antiimigrační
politika vedoucí k omezování a nakonec i k přerušení postkoloniální řetězové migrace, čímž ukončila na
konci 20. st. dějiny eurokoloníálního stěhování.
•
V Evropě dochází ke značným migračním tokům, počínaje obnovou válkou zničené ekonomiky v západní
Evropě, kdy dochází k nejdelšímu nepřerušovanému růstu, jehož tempo bylo nejvyšší v dějinách. To
doprovázela i velká potřeba pracovní síly (hlavně v průmyslovém sektoru), která dále tento její růst
podmiňovala. Tato dodatečná pracovní síla byla buď uvolněna ze zemědělství, nebo bylo využito
zahraničních pracovníků. Ti buď pocházeli ze zaostalých evropských periferií, tzn. ze zemí okolo
Středozemního moře, Irska a Finska nebo u koloniálních metropolí z jejich bývalých kolonií.
•
Společným rysem migračních pohybů v Evropě je převládající ekonomická motivace migrací. Dále se v
tomto období zvyšuje rozmanitost emigračních zemí a také vzrůstá kulturní rozdíl mezi migranty a
společností, která je přijímá. Většina těchto imigrantů je zaměstnána ve stavebnictví, průmyslu, popř.
zemědělství, kde vykonávají manuální a nekvalifikovanou práci a společně s podstandartním bydlením a
špatnými sociálními podmínkami to vede k jejich vyčleňování ze společnosti a často k formování minorit.
Tyto migračních toky ustávají v 70. letech, kdy dochází k ropným šokům a následné krizi. Západoevropské
země se snaží zamezit imigraci a snížit počet cizinců v zemi, proto přijímají velice restriktivní a selektivní
imigrační politiku jednak z důvodu již zmíněné ekonomické krize, ale také související se změnou
požadavků na trhu práce. Dochází totiž ke snížení poptávky po manuálních pracovních silách v tradičních
sektorech (např. v průmyslu z důvodu velkého rozšíření mikroelektroniky), které zaměstnávaly zahraniční
pracovníky, a na druhou stranu se rozvíjí sektor služeb, jenž požaduje jinou často vyšší kvalifikaci. Spolu s
růstem xenofobie, již především využívaly krajně pravicové strany pro politický boj, tedy dochází v polovině
70. let k uzavření hranic pro imigranty ze zaostalých zemí.
•
•
•
•
•
PRACOVNÍ MIGRACE – „GASTARBEITŘI“ - IMIGRANTI – ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALCI
Hospodářský rozkvět států západní Evropy ve 2. pol. 20. st., jejich vysoká životní úroveň i
potřeba pracovních sil na nekvalifikované práce přitáhly statisíce přistěhovalců z jiných částí
světa. Do Německa přišli Turkové, do Francie přišli Arabové a do VB lidé z Indie,
Pákistánu a dalších bývalých britských kolonií. Zde se většinou usadili a založili rodiny.
Mezinárodní pracovní migrace, směřující do průmyslově vyspělých států střední, západní a
severní Evropy, charakterizovaly od 50. let 20. st. hlavně vnitroevropské pohyby obyvatelstva.
Počátkem 70. let dosáhly tyto země migračního salda téměř 15 mil. osob.
Nejdůležitější výchozí oblast se nacházely v evropském Středomoří (Portugalsko,
Španělsko, Itálie, Jugoslávie, Řecko) a v Turecku. Nejvíce migrantů přicházelo z Itálie,
Španělska, Řecka a Portugalska. Od konce 60. let 20. st. se dostává více do popředí
Jugoslávie a Turecko. Pro migraci bylo určujícím faktorem spádové napětí mezi oblastmi,
vyplývající z rozdílného stupně ekonomického rozvoje průmyslově vyspělých cílových oblastí
a výchozích oblastí, charakterizovaných často agrární předprůmyslovou fází.
Zahraniční dělníci buď vstupovali do země neorganizovaně na základě pracovního povolení
nebo pomocí organizovaného náboru, tzv. gastarbeiter systém (guestworker systems). Tento
sytém byl využíván těsně po válce ve VB, Belgii, Francii a Švýcarsku, ale některé země
(hlavně dvě naposled jmenované a v 50. letech také Německo a posléze i Nizozemí) tento
systém používaly až do 70. let. Zvláště v Německu dosahoval tento nábor velkých rozměrů.
Situace se ale v 80. letech 20. st. obrátila a z výše uvedených výchozích oblastí jižní Evropy
se staly prostory cílové. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců v Itálii, které se
týkalo podle odhadu 0,5-1 mil. osob,byli nejsilněji zastoupeni imigranti ze států Maghrebu
(Alžírsko, Maroko a Tunisko), pak také z bývalých kolonií v Africe a z Latinské Ameriky
(Brazílie), ale i z Asie. Po několika pokusech ustavit v Itálie zákon o zahraničních pracovních
silách bylo k 31. 12. 1992 napočítáno v Itálii 778 458 cizinců pocházejících mimo oblast EU,
kteří měli regulérní povolení k pobytu.Největší národnostní skupinou byli Maročané (95 791)
a Tunisané (50 405), pak Filipínci (44 155), obyvatelé bývalé Jugoslávie (39 020) a
Albánie (28 628).
DNEŠNÍ MIGRACE I.
•
V dnešní době dochází k migraci sta miliónů lidí po celém světě. Směry a cíle těchto migračních proudů se
neustále mění. Jestliže např. z Evropy odcházely po celá staletí desítky miliónů kolonizátorů a obchodníků,
po 2. sv. válce se situace obrátila. Dnes proudí milióny lidí směrem k Evropě.
•
Dnes existuje tok přistěhovalců od severu k jihu (Afričanů nebo obyvatel Středního východu do Evropy),
Indové osídlili některé břehy Afriky a ostrovy Pacifiku, Číňané jsou všudypřítomní, Japonci zasahují svými
ekonomickými a průmyslovými organizacemi, ačkoli se fyzicky v masovém měřítku příliš nepřemisťují. Kromě
Evropy se po 2. sv. válce stává hlavní přistěhovaleckou oblastí také Severní Amerika.
•
Trvalá emigrace, zejm. kvalifikovaných pracovních sil („odliv mozků“), poškozuje vystěhovalecké země. Od
konce 50. let se v Evropě rozšířila dočasná migrace pracovních sil ze zemí jižní Evropy, Turecka a severní
Afriky do průmyslových obvodů severozápadní a centrální části kontinentu. Mimo Evropu má tato forma
migrace relativně největší rozsah mezi Mexikem a USA.
•
Asi polovinu z celosvětové migrační komunity lze nalézt v rozvinutých zemích, druhou v zemích rozvojových.
•
7 nejbohatších zemí světa (Německo, Francie, VB, Itálie, Japonsko, Kanada a USA) má na svých územích
asi jednu třetinu světové populace imigrantů.
•
Dnes dochází k migraci Afričanů do Evropy - do mateřských zemí bývalých kolonií (např. obyvatelé severní
Afriky migrují do Francie). (V koloniální době naopak do afrických kolonií administrativně migrovali úředníci
z Evropy - 2 mil. lidí). Dále dochází k migraci Afričanů do Severní Ameriky za vzděláním a migraci latinskoamerických černochů zpět do Afriky.
•
Dnes jsou příčiny migrace způsobeny zejm. rozdíly v bohatství mezi jednotlivými světadíly, silou ekonomik a
úrovní ekonomického rozvoje jednotlivých zemí a životní úrovní jejich obyvatel.
•
V současné době nejvíc emigrantů ve světě pochází z Afghánistánu (4 500 000) a Palestiny (4 123 000).
Množství lidí, žijících v jiném státě, než ve kterém se narodili, se odhaduje na 150-185 mil (Toto číslo závisí
na způsobu výpočtu, tj. na tom, kdo všechno je pod pojem „žijí“ zahrnut. Např. podle statistik USA stačí pobyt
déle než 1 rok.) Před 30 lety bylo toto číslo zhruba poloviční. Populace některých států je tvořena z velké
části právě těmito migranty, např. Austrálie (24 %), Kanada (17 %), Švédsko (12 %) a USA (přes 10 %).
•
Ve většině států je velmi obtížné získat azyl, neboť jejich azylová politika je postavena na velmi důkladném
zkoumání důvodů emigrace a úspěšnost žádostí o azyl se tak pohybuje v jednotkách procent, především z
politických důvodů. Po dobu vyřizování žádostí žijí lidé ve zvláštních zařízeních, přičemž úroveň zde
poskytovaných služeb je v řadě vyspělých států včetně USA velice nízká.
•
•
•
•
•
Z hlediska odhadů o počtech migrujících osob se uvádí, že dnes žije asi 191 mil. lidí mimo svou
vlast (asi 3 % populace) a 112 mil. z nich je usídleno v zemích s vysokými příjmy. Tyto země
zahrnují i 22 rozvojových zemí (Bahrajn, Brunej, Katar, Republika Korea, Saudská Arábie,
Singapur, Spojené arabské emiráty).
Asi jedna třetina je původem z rozvojových zemí. Evropa je významným cílem pracovních migrací,
ale také migrací vyvolaných válkami a přírodními katastrofami. V r. 2005 hostila Evropa 34 %
všech migrantů světa, Severní Amerika 23 %, Asie 28 %, Afrika 9 %, Latinská Amerika 3 %,
Karibik 3% a Oceánie také 3 %. Zatímco v 72 zemích světa se v uplynulých 15-ti letech
zahraniční migrace snížily, 17 zemí světa zaznamenalo až 75 % nárůst. Mezi ně patří USA se
ziskem 15 mil. imigrantů, Německo 4 mil. a Španělsko rovněž 4 mil.
Na počátku 90. let 20. st. došlo v Evropě k vysokému růstu migrací včetně pohybu uprchlíků.
Tradiční migrační proudy založené na geografické blízkosti a historických svazcích zemí se
rozšířily a diversifikovaly. Stále početnější migrační proudy směřují dnes do Evropy z Asie, Afriky,
Střední a Latinské Ameriky. Migrace ze střední a východní Evropy směřují jak do tradičních
zemí usídlení (Austrálie, USA a Kanady), tak do evropských zemí.
V západní Evropě se jich nacházelo ke konci 90. let 20. stol. 20 mil. a jejich počet se rapidně
zvyšuje. Odhaduje se, že 30 mil. imigrantů jsou utečenci. Většina imigrantů je ekonomicky aktivní,
jsou to lidé, kteří do jiné země přišli z různých migračních pohybů v rámci tradiční pravidelné
migrace, smluvních pracovní pohybů, pohybů vysoce vzdělaných pracovníků, v ilegálních
pohybech nebo jako žadatelé o azyl/uprchlíci. Na počátku 90. let 20. stol. bylo v západní Evropě
usídleno celkově 3,5 – 5,5 mil. ilegálních imigrantů. Západní Evropa je cílovou zemí průměrně asi
pro 210 – 310 tisíc ilegálních uprchlíků za rok.
Světová migrační komunita představuje asi 3 % celosvětové populace. V letech 1990–2000
mezinárodní migranti tvořili 2,9 %, v r. 2005 došlo ke zvýšení na 3 % a v r. 2010 je to 3,1 %.
Procenta pro evropskou migrační komunitu jsou ovšem vyšší. V r. 1990 tvořili mezinárodní migranti
v Evropě 6,9 % z populace, v r. 1995 to bylo 7,5%, v r. 2005 8,8 % a v r. 2010 tvoří 9,5 %. Údaje
z tohoto zdroje uvádí pro ČR 4,4 % pro období od r. 1995 do současnosti. Podle informací
Českého statistického úřadu, který počítá podíl cizinců v obyvatelstvu, z celkového počtu cizinců
pobývajících v ČR déle nežli 1 rok, je aktuální podíl (31. 12. 2008) cizinců v populaci 4,2 %.
DNEŠNÍ MIGRACE II.

Velké počty stálých přistěhovalců jsou přijímány do USA. Omezenější počty se přijímají v Austrálii,
Kanadě, Izraeli a na Novém Zélandu. Ostatní ekonomicky vyspělé země mají v zásadě zavřené
hranice. Příchozí jsou přijímáni jen na omezenou dobu a většinou pocházejí z Indie, Afriky,
karibské oblasti nebo Mexika.

Hlavním cílem jsou ropné oblasti v Perském zálivu, některé rozvíjející se africké státy, (např.
Jihoafrická republika, Nigérie a Pobřeží slonoviny) a dále USA a západní Evropa. V Evropě
dnes pracuje mnoho lidí ze severní Afriky, přičemž spousta z nich ilegálně.

Tato forma mezinárodní výměny rozděluje rodiny, i když se některým dělníkům daří posílat část
peněz domů. To významně pomáhá ekonomickému rozvoji jejich rodné země.

Mnozí přistěhovalci se po našetření dostateční částky peněz vracejí domů a zřizují zde vlastní malé
firmy. Jiní toho však nedosáhnou a musí se obtížně rozhodovat, zda se trvale usadí ve své nové
zemi a pošlou pro své rodiny, aby se rovněž přistěhovaly. - Velké počty stálých přistěhovalců jsou
přijímány do USA. Omezenější počty se přijímají v Austrálii, Kanadě, Izraeli a na Novém
Zélandu. Ostatní ekonomicky vyspělé země mají v zásadě zavřené hranice. Příchozí jsou přijímáni
jen na omezenou dobu a většinou pocházejí z Indie, Afriky, karibské oblasti nebo Mexika.
SITUACE V 10 NEJVĚTŠÍCH HOSTITELSKÝCH ZEMÍCH UPRCHLÍKŮ
•
Arménie: V Arménii žije mnoho uprchlíků. Prakticky všichni jsou etnickými Arménci, kteří utekli z
Ázerbajdžánu během války o Náhorní Karabach v letech 1988–93. Mnozí z nich se dobře se
integrovali do arménské společnosti a mohou získat arménské občanství. Do ledna 2004 získalo
arménské občanství 65 000 uchazečů.
•
Čína: Čína do konce r. 2002 podle odhadů poskytla útočiště 400 000 uprchlíků a uchazečů o azyl. Až
300 000 z nich byli etničtí Číňané z Vietnamu, zbytek pochází hlavně ze Severní Koreje. Čínská
provincie Junan také poskytuje útočiště nezjištěnému počtu utečenců z barmského Kachimu.
Přestože je Čína signatářem Úmluvy právním postavení uprchlíků, dosud nemá vlastní zákon o jejich
ochraně. Pouze v souladu s deklarací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zajišťuje
utečencům dočasné útočiště a nedovoluje jim pracovat.
•
Kongo: Podle údajů z r. 2002 je v zde kolem 400 000 uprchlíků a žadatelů o azyl. Navzdory
občanské válce, etnické nesnášenlivosti, přítomnosti zahraničních jednotek a ekonom. krizi, hledají
uprchlíci zejm. z Angoly, Súdánu, Burundi a Ugandy v této zemi útočiště. Humanitární podmínky
uprchlíků a dalších více než 2 mil. vnitřních uprchlíků byly OSN popsány jako "žalostné". Od r. 2003,
kdy bylo dosaženo mírové dohody, spolupracuje Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(UNHCR) s přechodnou vládou na registracích velkého počtu utečenců a jejich případné repatriaci.
•
Německo: Německo přijalo největší počet uprchlíků v celé západní Evropě. V prosinci 2002 žil v
Německu na základě humanitárních pomoci téměř milion lidí jiné národnosti. Většina emigrantů
pochází z Jugoslávie, Turecka, Iráku a Íránu. V r. 1993 byly zavedeny do systému získávání
politického azylu jistá omezení a od té doby se počet utečenců snížil na polovinu. Všichni žadatelé o
azyl jsou až na 3 měsíce umístěni do přijímacích center a není jim umožněno pracovat. Dostávají
měsíčně finanční dávky a další materiální pomoc.
•
Írán: Podle zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je v Íránu asi 1,3 mil. utečenců. Asi 1
milion z nich jsou Afghánci, zbytek pochází většinou z Iráku. Podle ochránců lidských práv začíná
být vláda "rozčarována z toho, že hostí tak velké množství uprchlíků a nemá téměř žádnou
mezinárodní podporu". V r. 2001 byla zpřísněna pravidla pro zaměstnávání uprchlíků. V témže roce
vláda ve spolupráci s OSN začala uprchlíky registrovat a přiznávat jim status uprchlíka v Íránu.
•
•
•
•
•
Pakistán: Předpokládá se, že zde žije 1,2 mil. uprchlíků. Většina z nich jsou Afghánci. Zhruba 1,1
mil. běženců žije ve 200 uprchlických táborech a osadách po celém Pákistánu. Od března 2002 se asi
1,8 mil. Afghánců vrátilo domů. Podle zpráv je nepřátelství vůči uprchlíkům velmi rozšířené. Do roku
2001 odmítal Pákistán umožnit OSN registrovat nové utečence a blokoval snahy OSN pomoci novým
běžencům. Od uzavření dohody mezi OSN a Islámábádem ale pocítili Afghánci, že potřebují mít
zajištěno, že mohou v Pákistánu dočasně zůstat.
Srbsko a Černá Hora: Do začátku r. 2003 hostila bývalá Jugoslávie asi 350 000 uprchlíků, většinou
etničtí Srbové, kteří uprchli z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, když v letech 1991 a 1995 zuřila
na Balkáně válka. V Kosovu žije asi 1 700 makedonských utečenců, hlavně etnických Albánců,
kteří opustili Makedonii v r. 2001 během bojů mezi etnickými Albánci a makedonskými ozbrojenými
složkami. Ne všichni uprchlíci dosud dosáhli sociálních výhod.
Súdán: Na konci r. 2002 žilo v Súdánu až 287 000 utečenců. Tento počet zahrnuje 280 000 uprchlíků
z Eritreje, 5 000 z Ugandy a 2 000 z Etiopie. Humanitární podmínky v Súdánu byly dlouhou dobu
považovány za jedny z nejhorších na světě. 20 let války se promítlo na infrastruktuře v zemi, stejně
tak zapříčinilo špatný stav veřejných služeb. Humanitární organizace dlouho obviňovali místní vládu,
že brání přísunu pomoci těm, kteří to potřebují.
Tanzánie: Za posledních 20 let přijala země okolo 2 mil. utečenců. Většinu z nich nedávno vrátila zpět
do jejich domovů. Odhady uvádějí, že v r. 2002 bylo v Tanzanií 690 000 běženců ze sousedních zemí
jako je Burundi, Demokratické republiky Kongo a Rwandy. Většina z nich žije v táborech a
nemohou pracovat. Stejně jako většina ostatních afrických zemí, přijala Tanzánie širokou definici
uprchlíka, jež zahrnuje ty, kteří utekli před válkou či občanskými nepokoji, nebo ty, kteří mohou
prokázat, že mají opodstatněný strach před osobní persekucí.
USA: Navzdory zpřísnění azylových zákonů po útocích na New York a Washington 11. září 2001
poskytují Spojené státy útočiště polovině všech utečenců světa. Zájemci o azyl musí do roka po
vstoupení na americkou půdu vyplnit žádost. Během prověřování žádosti nemohou uprchlíci pracovat.
Jakmile jim je jednou přiznán azyl, očekává se, že si najdou práci a po roce mohou žádat o povolení
trvalého pobytu. V březnu 2003 USA oznámily, že budou věnovat zvýšenou pozornost žadatelům o
azyl z Iráku a dalších 33 zemí, o kterých se domnívají, že jsou napojeny na Al-Káidu nebo jiné
militantní skupiny. Žadatelé o azyl z vyjmenovaných zemí jsou během řízení pod zvýšeným dozorem.
MIGRACE V EVROPĚ
•
•
19. 10. 2010 (www.aktualne.cz)
V mnoha evropských zemích ve volbách sílí strany, které jsou nepřátelské proti imigrantům. Německá
kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že ,,multikulturní model v Německu selhal." Němci,
Nizozemci či Dánové stále častěji hovoří o tom, že kdo chce v jejich zemi žít, musí ovládat jejich
jazyk a uznávat jejich hodnoty.
9. 11. 2010 (www. czech.cri.cn)
Mezinárodní organizace pro migraci vydala zprávu o imigraci EU. Zpráva uvádí, že hospodářská krize
EU má významný vliv na imigrační status. Ačkoli většina zemí EU přilákala přistěhovalce, míra
přistěhovalectví je prý stále pozitivní. Zpráva o přistěhovalcích v EU a hospodářské krizi zjistila, že
celkový počet imigrantů v rámci EU se od začátku hospodářské krize začal snižovat. Tento trend
absorboval velké množství pracovních migrantů před krizí. Jednalo se o země jako Irsko, Španělsko
a Spojené království, které nyní zaznamenávají čisté snížení počtu přistěhovalců.
MAĎARSKO
•
•
10. 11. 2010 (http://www.ct24.cz)
Mezinárodní organizace na podporu lidských práv Amnesty International kritizuje maď. úřady za
postoj k Romům. Zaměřuje se hlavně na to, že úřady nedokážou předcházet zločinům proti tomuto
etniku, ani zajistit spravedlnost obětem. Vadí jí, že zločiny nebyly klasifikovány jako rasově
motivované. Útoky proti Romům v Maďarsku ukazují podle zprávy AI rasově motivované zločiny na
jednotlivé oběti, komunity a celou společnost. Vyplývá z nich také, že nedostatky v maďar. právním
systému brání tomu, aby se útokům dalo předcházet nebo na ně odpovídajícím způsobem reagovat.
Maďarské zákony podněcování k rasové nenávisti trestají. Počet obvinění a rozsudků v případě
rasově motivovaných útoků je ale nižší než počet hlášení, která o takových útocích dostávají nevládní
organizace. Maďarská policie uvádí, že v r. 2008 bylo v zemi 12 rasově motivovaných útoků na
romské komunity a v r. 2009 jich bylo 6. Nevládní organizace ale zaznamenaly loni 25 rasově
motivovaných útoků a 17 v roce 2008. Tento rozpor se přičítá tomu, že oběti o zločinech z nenávisti
vždy neinformují, protože se bojí. Stává se také, že policie a prokurátoři nevyhodnotí zločin jako
rasově motivovaný.
BELGIE
•
Imigranti či potomci imigrantů tvoří podle odhadů asi 4 % z 10,7 mil. lidí v Belgii. Většina jich žije ve valonské
frankofonní části Belgie a v Bruselu. Ve vlámských regionech je jich méně. Pocházejí ze severní Afriky, z
Demokratické republiky Kongo (bývalé belgické kolonie), z Turecka a z Blízkého východu.
NIZOZEMSKO
•
•
Přes 1,5 mil. Nizozemců má původ jinde. Největší skupiny tvoří Turci, Maročané, Indonésané a Surinamci
(Indonésie a Surinam jsou bývalé nizozemské kolonie). Debata v zemi se vede především kolem muslimských
přistěhovalců.
Politik Geert Wilders prosazuje, aby vláda zakázala další příchod imigrantů z islámských zemí a stavbu dalších mešit.
VELKÁ BRITÁNIE
•
•
•
•
Anglie patří k nejhustěji zalidněným oblastem Evropy. Podle vládního výzkumu v r. 2008 dorazilo do VB denně 860
nových imigrantů. Celkem žije v zemi 5 mil. lidí s kořeny v zahraničí, kteří představují necelých 9 % britské populace.
Jako bývalé impérium s velkým rozsahem VB vstřebala mnoho lidí pocházejících z území, které kdysi spadalo pod
britskou korunu: Indy, Pákistánce, Bangladéšany, lidi z Karibiku, jihu či západu Afriky. Po rozšíření EU sem
zamířilo za prací mnoho lidí z východu Evropy, především Poláků.
Ve VB se také diskutuje o omezení přistěhovalectví, ale méně vyhroceně než např. v Nizozemsku nebo Německu.
26. 11. 2010 (www.aktualne.cz)
Podle nové statistiky dosáhl počet Poláků a ostatních Východoevropanů, kteří ve VB pracují, rekordu. Loni v
prosinci evidovaly britské úřady 472 000 pracovních migrantů z nových zemí unie, a letos v září jich bylo již 582 000.
V letech 2006-2009 zájem unijních nováčků o práci na Ostrovech neustále klesal. Nejmenší byl loni, kdy na Británii
dolehla světová hospodářská krize. Britská ekonomika je ale z nejhoršího venku. Narozdíl od ekonomiky sousedního
Irska. A tak zatímco Britové nabízejí migrantům z Východu znovu nové pracovní příležitosti, z Irska Východoevropané
houfně odcházejí
DÁNSKO
•
8 % z více než 5,5 mil. Dánů má kořeny v zahraničí. Většinu přistěhovalců tvoří muslimové z Turecka a arabských
zemí. Soužitím v zemi otřásly muslimské bouře po otištění karikatur proroka Mohameda na konci r. 2005.
ŠVÉDSKO
•
•
Švédská politika udělování azylů a občanství dosud patří mezi nejvstřícnější v Evropě. Přistěhovalci pocházejí z
mnoha částí světa, např. z Bosny, Kosova, Iráku, Libanonu a Turecka. Počet imigrantů činí asi 10 % švédských
obyvatel, za přistěhovalce se však nepovažují lidé z jiných skandinávských zemí. Ve Švédsku nyní žije 9,3 mil. lidí.
V nedávných švédských volbách se do parlamentu poprvé dostala strana Švédští demokraté, která je proti
přistěhovalectví a prosazuje, aby pracovní místa dostávali především rodilí Švédové.
RUSKO
•
Po rozpadu SSSR jezdí do Ruska za prací lidé z bývalých středoasijských a kavkazských svazových republik.
Přesná čísla neexistují, ale zřejmě jde o více než 10 mil.lidí. Velká část z nich ale přijíždí jen na určitou dobu a
pak se vrací domů.
ŠPANĚLSKO
•
•
Ve Španělsku je přibližně 5 mil. osob zahraničního původu, kteří tvoří přibližně 15 % populace.
V zemi žijí hlavně imigranti z Latinské Ameriky (zejm. z Kolumbie a Ekvádoru), kteří hovoří španělsky.
Vzrůstá ale počet lidí ze severozápadní Afriky, hlavně Maročanů a Senegalců. V posledních letech také
přicházejí za prací statisíce Rumunů, neboť španělština je pro ně blízký jazyk.
ITÁLIE
•
•
Podle statistik žije v Itálii legálně 4,5 mil. imigrantů, další statisíce pobývají v zemi nelegálně. Odhaduje se, že
zhruba každý čtrnáctý člověk pobývající v Itálii je přistěhovalec nebo má původ v jiné zemi. Jde hlavně o
Afričany, od začátku 90. let přicházeli ve velkém počtu také Albánci. Afričtí přistěhovalci žijí ve velkém počtu
na jihu Apeninského poloostrova, kde pracují nelegálně za extrémně nízké mzdy.
Omezení imigrace a vypovídání přistěhovalců hlásá hlavně Liga severu, která je součástí vládní koalice Silvia
Berlusconiho.
ŘECKO
•
•
Od 60. let se v Řecku usazovali Kypřané a později Libanonci. Na začátku 90. let pak ve velkém přijížděli
Albánci, zoufale hledající jakoukoliv práci. Dnes se odhaduje počet imigrantů na zhruba 700 tisíc. Více než
polovinu tvoří Albánci, početní jsou také Rumuni a Ukrajinci.
25. 10. 2010 (http://www.ct24.cz)
Řecko čelí přílivu tureckých imigrantů. Jen za poslední rok se počet přistěhovalců zvýšil o třetinu. Do země
proto poslala Evropská komise své úředníky, aby pomohli Řecku se s přílivovou vlnou vyrovnat. Právě přes
Řecko totiž proudí do EU většina imigrantů. Skoro 9 z 10 ilegálních imigrantů se do EU dostává přes Řecko.
Příliv imigrantů jen za poslední rok v této zemi přitom stoupl o třetinu. Řecko se proto obrátilo na Brusel
s prosbou o pomoc.
FRANCIE
•
•
Francouzský statistický úřad udává, že v zemi žije 6,5 mil. lidí zahraničního původu. Nejsou v tom však započítání
nelegální přistěhovalci. Francie je stát s největším počtem muslimů v Evropě (kromě Ruska). Muslimští přistěhovalci
pochází hlavně z Alžírska, v menší míře z Maroka a Tuniska. Žijí zde také lidé z dalších bývalých fr. kolonií v Africe.
Také je zde silná asijská komunita (vč. Vietnamců), početná skupina potomků arménských uprchlíků a Rumunů,
přicházejících za prací.
Francie začala letos zvýšeným tempem vypovídat přistěhovalce, hlavně rumunské a bulharské Romy, nesplňující
zákonné podmínky pro delší než 3měsíční pobyt v zemi, a likvidovat jejich nelegální tábory. Argumentovali i
bezpečnostními důvody a pořádkem v duchu národního práva.
27. 8. 2010 (http://www.ct24.cz)
•
Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace kritizuje Francii za postup proti Romům. Vyzval vládu, aby se místo
deportací etnika do Rumunska a Bulharska snažila o integraci Romů do společnosti. Od začátku roku Francie
deportovala na 8 tisíc Romů. Paříž kritiku výboru odmítla.
1. 9. 2010 (http://www.lidovky.cz )
•
Francouzský ministr vnitra Brice Hortefeux slíbil, že rušení nelegálních romských osad a repatriace jejich obyvatel
bude nadále pokračovat. Shrnul dosavadní průběh událostí: Od 28. července, kdy vláda rušení romských tábořišť
oznámila, bylo vyklizeno 128 osad. Zadrženo přitom bylo 979 Romů. Polovina z nich již odcestovala do zemí původu.
Druhá bude vrácena ve zvláštních letech naplánovaných na 14. a 30 září. Hortefeux dále přednesl statistiku
sestavenou policejním prefektem Michelem Gaudinem. Vyplývá z ní, že zločinnost páchaná Rumuny za posledních
18 měsíců jen v hlavním městě stoupla o 259 %. "V dnešní Paříži je realita taková, že téměř 1 z 5 zlodějů je
rumunské národnosti," citovala francouzská média Hortefeuxe.
14. 9. 2010 (http://www.ct24.cz)
•
•
Vypovídání romských imigrantů vyvolalo nevoli Evropské komise. Eurokomisařka Viviane Redingová postup vůči
Romům bez povolení k trvalému pobytu označila za ostudný a chce proti Francii zahájit proceduru pro porušení evr.
práva. Francie prý vyhošťováním Romů porušuje normy týkající se volného pohybu evr. občanů. Francie však
s deportací Romů pokračuje dále. Francie tvrdí, že politika vyhošťování není cílená proti Romům, existuje prý
oběžník, který je namířen právě proti příslušníkům této menšiny. 13. 9. 2010 však byl vydán nový oběžník s pokyny
pro policejní prefekty jednotlivých departementů, jak mají rušit divoké tábory nelegálních přistěhovalců. Nově v
dokumentu nejsou výslovně zmiňováni Romové, což právě tak vadilo komisařce Redingové. Paříž odmítá kritiku, že
repatriuje hlavně romské občany Bulharska a Rumunska. Brání se, že vystěhovává především občany, kteří jsou ve
Francii ilegálně, neboť jim vypršelo povolení k pobytu. Vystěhováním se prý navíc vláda snaží bojovat proti
kriminalitě. Stávající praxi nehodlá kabinet měnit také proto, že v době klesající popularity prezidenta Sarkozyho je to
právě likvidace problematických ghett, co přináší u velké části veřejnosti úspěchy.
Fr. systém povoluje Romům z EU zůstat 3 měsíce. Poté musí vykázat výdělek a přispívat do systému soc. pojištění.
To však většina Romů neudělala, naopak skončila v nepovolených táborech, které úřady jeden po druhém likvidují.
15. 10. 2010 (http://www.ct24.cz)
•
Francie změní své právo, aby vyhověla požadavkům EU, které se nelíbí postup fran. proti Romům. Paříž tak asi
odvrátila proces a případné sankce ze strany justice EU.
Romové z Francie
ŠVÝCARSKO
•
Asi 1,5 mil. Švýcarů pochází ze zahraničí (tedy asi každý pátý člověk). Většina přistěhovalců je z
Turecka, Balkánu a Blízkého východu. Švýcarská lidová strana, nejsilnější v parlamentu, prosazuje
zákon, omezující či téměř vylučující příchod dalších imigrantů. Spory vyvolalo referendum, v němž
Švýcaři schválili zákaz výstavby minaretů.
NĚMECKO
•
•
16 mil. Němců je zahraničního původu, tedy přistěhovalcem či potomkem nedávných přistěhovalců (dle
zprávy Spolkového statistického úřadu). Znamená to, že zhruba každý pátý Němec má své kořeny
(přinejmenším etnické) jinde než v Německu.Západní Německo otevřelo brány cizincům v 50. letech a
tzv. gastarbeitři přicházeli hlavně z Turecka, Řecka, Portugalska, Itálie a bývalé Jugoslávie.
19. 10. 2010 (http://www.ct24.cz)
Německý prezident Christian Wulff řekl, že Turci, kteří chtějí žít v Německu, se musí naučit německy.
Přistěhovalce tureckého původu vyzval k integraci do německé společnosti. Navázal tal na debatu o
přistěhovalcích v Německu, kde žije odhadem 5 mil. muslimů, z nichž 3 mil. jsou etničtí Turci. Prezident
už 3. října 2010 (v den 20. výročí znovusjednocení Německa) prohlásil, že islám je stejnou součástí
Německa jako křesťanství či židovství. Za své výroky sklidil velkou pochvalu mimo jiné u tureckých
politiků, na kritiku naopak narazil v Německu i v EU.
RAKOUSKO
•
•
•
•
Asi 10,7 % obyvatel tvoří přistěhovalci či jejich potomci. Z toho počtu asi 900 tisíc lidí žije ve Vídni. Stejně
jako v Německu jsou mezi nimi lidé tureckého původu. Mnoho Rakušanů rovněž pochází z bývalé
Jugoslávie (téměř 400 tisíc).
V Rakousku v posledních letech stoupá protimuslimská rétorika. Projevy, plné obav z islamizace, vynáší
ve volbách úspěchy straně Svobodných, která nedávno výrazně posílila i v městských volbách ve Vídni.
Strana chce zakázat stavbu nových mešit.
27. 10. 2010 (http://www.ct24.cz)
Protesty odpůrců striktního přístupu k azylantům vyvolal případ dvou 8letých sester, které rakouská policie
zavřela do vazby a následně vrátila do Kosova spolu s jejich otcem, navíc v době, kdy se matka léčila v
nemocnici s psychickými problémy. Oba rodiče přitom měli v Rakousku zaměstnání, obě dívky, Dorentinya
a Daniela, chodily do školy, uměly skvěle německy, od svých 2 let žijí v Rakousku a v Kosovu byly
naposledy jako batolata. Nyní jsou už ale dívky zpátky ve Vídni: rakouské ministerstvo vnitra oznámilo, že
se mohou do Rakouska - přinejmenším dočasně - vrátit. Odsuny ve společnosti plně integrovaných cizinců
jsou ale běžné. Má to vždy stejný scénář - rodina požádá v Rakousku o azyl a využije všech odvolacích
instancí. Trvá to léta, a než přijde definitivní "ne", jsou z dětí v podstatě Rakušané. Svou rodnou zemi a
často ani její jazyk skoro neznají, v Rakousku mají školu i kamarády. Podle odpůrců odsunů by v takových
případech měly úřady z humanitárních důvodů dělat výjimky. Tvrdý přístup k žadatelům o azyl dlouhodobě
prosazuje rakouská krajní pravice - ta viní z protahování azylového řízení žadatele, kteří přicházejí do
Rakouska s rodinami a léta zatěžují úřady. I když vědí, že odpověď bude nakonec stejně zamítavá.
13. 11. 2010 (http://www.ct24.cz)
Nejvíce imigrantů míří z kulturně nejbližší země, z Německa. Od loňska jsou zde Němci nejpočetnější
menšinou a předstihli dosud nejpočetnější Srby. Láká je hlavně možnost lepšího uplatnění. Většina
Rakušanů přitom na otázku, odkud přichází nejvíc přistěhovalců, tipuje balkánské země či Turecko.
Rakouský pracovní trh nabízí výrazně víc možností, zvlášť ve srovnání s bývalou NDR. Němci si chválí
klidnější životní tempo a bezproblémové přijetí navzdory všem mýtům o vztazích mezi starším a mladším
bratrem. Dokládá to i fakt, že o nich Rakušané vlastně ani nevědí.
ČESKÁ REPUBLIKA
•
Na počátku 90. let 20. st. byli migranti motivováni poptávkou po levné pracovní síle.
ČR je atraktivní pro zahraniční migranty zejm. z důvodu ekonomických aktivit, dalším
důvodem je trvalé usídlení spojené se sjednocováním rodin.
•
V období let 1993–2000 převládaly v ČR hlavně krátkodobé pracovní migrace. Přesto
se velká část cizinců postupně usadila na delší dobu, ač původně přišli za krátkodobým
výdělkem. Za usazené imigranty pokládáme v souladu s mezinárodními definicemi
cizince s pobytem delším než 1 rok, kterých bylo v r. 1999 celkem 66 754 (tj. 29%
z celkového počtu cizinců s povolením k pobytu v ČR) a na konci r. 2007 celkem
394 345 (tj. 88%).
•
K postupnému usídlování cizinců přispěl také vstup ČR do EU. Podíl „bydlících“ cizinců
pobývajících v ČR déle než 1 rok (s trvalým pobytem, aktuálně platným azylem,
přechodným a dlouhodobým pobytem) se zvýšil. V r. 2000 jich byla třetina, zatímco v r.
2004 (vstup ČR do EU) jich byly již dvě třetiny, v letech 2005–2006 více než 90 %.
•
Největší podíl cizinců představovali na konci r. 2007 občané Ukrajiny (přes 30 %),
občané Slovenska (18,1 %), Vietnamu (12,6 %), Ruska (5,9 %) a Polska (5,8 %).
•
Cizinci mívají různé důvody příchodu i plány do budoucna. Nejčastějším účelem pobytu
je zaměstnání a sloučení s rodinou.
•
Cizinci jsou nejvíce usídleni v Praze a Středočeském kraji, dále ve větších městech a
průmyslových oblastech. Státní občanství hraje roli ve výběru místa usídlení. Občané
zemí sousedících s ČR se usazují v blízkosti hranic, občané Ukrajiny zejména v Praze,
Středočeském a Jihomoravském kraji, občané Vietnamu v česko-německém pohraničí
a občané Ruska v Praze, Středočeském a Karlovarském kraji.
•
Procentuální podíl cizinců v populaci ČR se zvyšuje. Podle údajů Ministerstva
vnitra bylo k 31. 12. 2009 v ČR registrováno celkem 433 305 cizinců s
povoleným pobytem. Jejich podíl v populaci ČR činil 4,1 %. Nejčastěji byli
zastoupeni občané Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruska a Polska.
•
Každoročně se zvyšují počty studujících na českých VŠ a počty přijímaných
studentů – cizinců. V r. 2005 se cizinci na celkovém počtu studujících podíleli
7,4 % a v r. 2008 to bylo již 8,4 %. Nejvíce zastoupenou státní příslušností ze
zemí EU jsou studenti ze Slovenska, dále mají velké zastoupení studenti ze
Spojeného království, Portugalska, Polska a Německa. Cizinci ze třetích
zemí jsou nejvíce zastoupeni státními příslušníky Ruska, Ukrajiny,
Vietnamu, Kazachstánu a Běloruska.
•
ČR se postupně transformuje z převážně tranzitní země na zemi imigrační.
Populační krize přispěla na přelomu tisíciletí k tvorbě cílené výběrové
imigrační politiky. Stárnutí obyvatel a očekávané budoucí deficity
v populačním růstu přispěly k tvorbě politiky k zabezpečení budoucích potřeb
trhu práce a fungování důchodových, zdravotních i sociálních systémů.
•
Zahraniční migrace směřující do ČR zmírňují úbytek obyvatelstva,
přispívají k populačnímu růstu, k pozitivním změnám ve věkové skladbě
obyvatelstva a ke zmírnění populačních problémů.
Česká republika: Zahraniční a vnitřní migrace v r. 2008
Český statistický úřad, 2010
•
•
•
•
•
•
2. 6. 2009 (http://www.ct24.cz)
Desítky Romů z Pardubic, Vysokého Mýta a Hrochova Týnce se snaží získat azyl v Kanadě. Jako důvod
uvádějí strach z diskriminace, rasismu a násilí. O azyl už letos v Kanadě požádalo více než 650 občanů ČR
a většinou jde právě o Romy. Starosta Hrochova Týnce však poznamenal, že už má první neoficiální
informace o tom, že někteří Romové se chystají k návratu do ČR. Pokud se však po několika týdnech či
měsících skutečně vrátí, budou bydlení hledat jen stěží. Městské byty totiž odevzdali a města je postupně
znovu obsazují. Jednotlivé radnice navíc budou po těchto lidech vyžadovat splacení dluhů, které v mnoha
případech činí i desetitisíce korun.
18. 7. 2009 (http://www.ct24.cz)
Jedním z hlavních motivů Romů pro odchod do zahraničí je nárůst aktivit pravicových extremistů v Česku,
k nimž údajně projevuje stále více sympatií i většinová společnost. Vyplývá to ze zprávy o stavu romských
komunit v ČR, kterou vládě předloží ministr pro lidská práva Michael Kocáb. Kvůli rostoucímu počtu
žadatelů o azyl zavedla kanadská vláda opět vízovou povinnost pro občany ČR. Prostřednictvím různých
projektů a programů ČR loni na zlepšení životních podmínek romských komunit vynaložilo 117,77 mil. Kč.
Mezi dalšími důvody, které zpráva zmiňuje, jsou i špatné ekonomické podmínky Romů a rodinné vazby na
dřívější migranty a celkovou diskriminaci. Životní podmínky Romů jsou podle zprávy často v mnoha
směrech neuspokojivé. Asi čtvrtina českých základních škol působících v blízkosti vyloučených lokalit
obydlených Romy segreguje romské děti a diskriminuje je v přístupu ke vzdělání. Romové bývají také často
diskriminováni ze strany zaměstnavatelů. Na trhu práce jsou obvykle znevýhodněni nízkým vzděláním.
Ministr navrhuje zlepšit spolupráci státních orgánů s obcemi a neziskovými organizacemi. Jen tak lze podle
něj napomoct skutečné integraci Romů.
Kvůli zavedení víz do Kanady míří čeští Romové do Velké Británie, Belgie nebo Irska.
11. 12. 2009 (http://www.ct24.cz)
Romové, kteří odcestovali do Kanady, se začínají vracet do ČR. Kanada totiž jejich žádosti o azyl
hromadně zamítá. Za poslední měsíce jich odmítla 400 a zhruba stejný počet žadatelů svůj pokus o získání
azylu vzdalo, do ČR se tak vrací na 800 Romů. Kanadská strana argumentuje tím, že situace v ČR se
změnila a země je nyní považována za bezpečnou. Poslední zpráva Agentury EU pro základní lidská práva
přitom uvádí, že čeští Romové jsou diskriminováni nejvíce v celé EU.
Podle kanadského velvyslanectví v Praze v prvním pololetí 2009 o azyl v Kanadě žádalo 1720 občanů ČR,
které se umístilo na 2. místě za Mexikem s téměř 5500 žádostmi. Do Kanady jezdí z ČR vesměs Romové,
kteří si stěžují na diskriminaci. Jiné informace však hovoří o tom, že odjezdy českých občanů jsou
organizované, někteří lidé si z nich udělali podnikání a žadatelé zneužívají tamní systém.
•
•
•
•
12. 12. 2009 (www.aktualne.cz)
ČR je novou imigrační zemí, v níž od r. 1990 narostl počet cizinců v zemi 13krát. I když je nyní v zemi menší
podíl imigrantů (4 %) než ve státech EU, má příchod imigrantů do ČR největší dynamiku na světě. Příklad
proto, aby imigranti našli v zemi uplatnění, si ČR podle ředitelky pražské kanceláře IOM Lucie Sládkové může
vzít v zemích, které přílivu cizinců čelily už v 60. letech. Takovými zeměmi je např. Francie, Nizozemí,
Švédsko či Německo. Právě u Německa a jeho problémů s tureckou menšinou by se prý Češi mohli
inspirovat, jak se vyvarovat přílivu nekvalifikované pracovní síly.
4. 3. 2010 (http://www.ct24.cz)
Výroční zpráva Rady OSN pro lidská práva nehodnotí dobře situaci romské menšiny v ČR a na Slovensku.
Podle vysoké komisařky OSN pro lidská práva Navi Pillayové Romové v těchto zemích trpí diskriminací a tato
situace se asi zhoršuje. Romové prý musí čelit ze strany obyvatel neskrývanému rasismu a rasistickým
útokům. Diskriminací prý nejsou ohroženi jenom Romové, ale i přistěhovalci. Český ministr pro lidská práva a
menšiny Michael Kocáb si ale myslí, že zpráva neodpovídá realitě a brání se, že OSN nemá pro údajné
zhoršení postavení Romů v ČR důkazy.
27. 5. 2010 (http://www.ct24.cz)
Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International (AI) ve své výroční zprávě tvrdí, že
Romové v ČR čelí rostoucímu nepřátelství veřejnosti, stejně jako segregaci ve školství, bydlení a v
zaměstnání. Přibylo protiromských nenávistných projevů a pochodů krajně pravicových stran a skupin, tvrdí.
Stejně jako loni se AI v pasáži o ČR nejvíce zaměřuje právě na situaci Romů. AI ve zprávě hodnotí stav
lidských práv ve 159 zemích světa v r. 2009. Ocenila, že Parlament v červnu přehlasoval veto prezidenta
Václava Klause, schválil antidiskriminační zákon, a s několikaletým zpožděním tak splnil závazky vyplývající z
direktiv EU. Zpráva uvádí, že 2 roky poté, co Evropský soud pro lidská práva označil umísťování romských
dětí do zvláštních škol za diskriminaci, jsou romské děti stále segregovány. Jsou stále nadměrně zastoupeny
ve školách a třídách pro žáky s "lehkým mentálním postižením". Dokument AI také připomíná zprávu
Ministerstva školství z loňského dubna, podle níž skoro polovina romských dětí na základní škole propadá
nebo je přeložena do speciálních škol. AI ocenila, že vláda se v listopadu omluvila za nucenou sterilizaci
romských žen. Současně připomněla, že v říjnu Ústavní soud ČR zamítl žádost na finanční odškodnění jedné
z romských žen, která byla nelegálně sterilizována. Zpráva se také dopodrobna vrací ke žhářskému útoku
proti romské rodině ve Vítkově. Připomíná i pochod v Přerově, při němž loni v dubnu na 500 demonstrantů
provolávalo protiromská hesla a za účasti místních obyvatel pochodovalo městem a romskou čtvrtí.
16. 9. 2010 (http://www.ct24.cz)
Český premiér Petr Nečas dnes před začátkem summitu EU v Bruselu nepřímo podpořil francouzský postoj k
Romům z jiných členských států Evropské unie. Podle něj má každý stát právo na cizincích vyžadovat
dodržování vlastních zákonů. EU by do vnitropolitického problému Francie neměla zasahovat.
ČESKÁ REPUBLIKA, SLOVENSKO, POLSKO, MAĎARSKO
•
•
•
•
•
6. 11. 2010 (http://www.ct24.cz)
Prezidenti států zemí Visegrádské skupiny (ČR, Slovenska, Polska a Maďarska) na jednání v Karlových Varech
došli k prioritám zemí - spolupracovat ve stěžejních bodech (např. řešení romské problematiky nebo energetické
bezpečnosti). Ideální příležitostí k naplňování těchto cílů bude předsednictví EU, které bude zastávat v r. 2011
Polsko a hned po něm také Maďarsko.
Slovenský prezident Ivan Gašparovič uvedl, že Slovensko a Česko se občas stávají terčem kritiky kvůli romské
komunitě. Ta by však neměla být jen pasivním příjemcem různé formy pomoci. "Je třeba najít společnou filozofii v
přístupu k těmto otázkám. Jednotlivé země nejsou schopny problém samostatně vyřešit v krátkém čase," řekl
prezident. Ani Polsko ani Maďarsko ale zatím neslíbily, že budou prosazovat vznik celoevropského plánu na
řešení této problematiky. Pro Gašparoviče je to ale zásadní téma a chce se k němu brzy vrátit.
9. 11. 2010 (http://www.ct24.cz)
Sdružení 15 neziskových organizací Společně do školy tvrdí, že vláda ani Ministerstvo školství neřeší diskriminaci
romských žáků. Tento přístup by prý mohl pro ČR znamenat další žaloby u Evropského soudu pro lidská práva.
Tento soud přitom už v r. 2007 rozhodl, že ČR porušilo právo na vzdělání u 18 Romů tím, že je neoprávněně
zařadilo do zvláštních škol.
29. 11. 2010 (www.aktualne.cz)
47 bývalých československých občanů, kterým byl coby příslušníkům sudetoněmecké menšiny zabaven pro 2. sv.
válce majetek, neuspělo v dalším důležitém pokusu získat své domy zpět. Stížnost vyhnaných Němců a jejich
potomků označil Výbor pro lidská práva OSN za nepřijatelnou. Po Evropském soudu pro lidská práva jde o druhé
rozhodnutí uznávané zahraniční instituce, která nepřijala sudetskou stížnost.
Vyhnaní Němci ve stížnosti tvrdili, že je ČR diskriminuje. Tuzemským politikům vyčítali, že po r. 1989 nepřijali
žádný zákon, který by umožňoval získat zpět sudetský majetek. Byli prý vyhnáni z vlasti, byl vůči nim použit
princip kolektivní viny a došlo podle nich také ke spáchání zločinu proti lidskosti. Výbor OSN, složený z osmnácti
expertů, ovšem uznal jako rozhodující protiargument české vlády. Námitky Němců označil za nepřijatelné.
SLOVENSKO
•
6. 9. 11. 2010 (http://www.ct24.cz)
Evropou stále hýbe spor o vyhošťování zahraničních Romů z Francie. Tamní úřady už jich do Rumunska a
Bulharska vrátily na 8000 - oficiálně kvůli nelegálnímu táboření a jiným přestupkům. Podle kritiků jde ale o
diskriminaci. Evropská komise hrozí Francii procesem, pokud do půli října všechno nenapraví. A co na to sami
Romové? Jejich cesty za lepším životem v západní Evropě nejspíš zastaví jedině dobré podmínky doma. Na
Slovensku jim zkoušejí nabídnout lepší vzdělání pro děti. Slovensko spustilo kampaň za zrovnoprávnění přístupu
ke vzdělání s názvem Dejme jim budoucnost. Připravila ji organizace Amnesty Internatioanl, podle níž segregace
romské menšiny od bílé většiny začíná už v raném věku. "Přestože Romové tvoří pouze 10 % populace na
Slovensku, ve speciálních školách je 60 % romských žáků a 85 % žáků ve speciálních třídách pro děti s lehkým
mentálním postižením," popisuje koordinátorka kampaně Martina Mazúrová.
ČESKÁ REPUBLIKA: NĚKTERÉ ORGANIZACE A SDRUŽENÍ PRO MIGRACI
Ministerstvo vnitra ČR: Odbor azylové a migrační politiky

vykonává zákonem vymezenou působnost v oblasti mezinárodní migrace, azylu a ochrany
cizinců či osob bez státní příslušnosti
www.mvcr.cz
Charita Česká republika

zajišťuje v rámci vykonávání humanitární pomoci pomoc migrantům
www.charita.cz
Člověk v tísni

je společností, která usiluje o zvyšování povědomí české společnosti o problematice
chudoby, rozvojové spolupráce, migrace nebo porušování lidských práv, i o zmírnění
rasových a národnostních předsudků xenofobie v ČR. Prostředkem k naplnění těchto cílů
jsou vzdělávací a informační programy společnosti Člověk v tísni
www.clovekvtisni.cz
Sdružení pro integraci a migraci

je nezisková organizace, poskytující právní a sociální poradenství cizincům žijícím v ČR.
www.uprchlici.cz
Institut pro evropskou politiku EUROPEUM

je nezisková, nepolitická a nezávislá instituce, která se zaměřuje na otázky evropské
integrace a s ní související transformaci politického, ekonomického a právního prostředí v
ČR.
www.europeum.org
Multikulturní centrum Praha

je občanské sdružení, zabývající se otázkami spojenými se soužitím lidí z různých kultur
v ČR a v jiných částech svět
www.mkc.cz
MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRO MIGRACI (IOM)
International Organization for Migration
mezivládní organizace
hlavní sídlo: Ženeva
rok založení: 1951
v současnosti: 125 členských států
90 pozorovatelů (16 států a 74 světových a regionál. mezivládních neziskových organizací)
Přibližně 5600 zaměstnanců pracuje na více než 1770 projektech.
IOM ve světě: www.iom.int
IOM v ČR: www.iom.cz
IOM v regionu: www.iom.hu
HISTORIE IOM
1951 ► Byl založen Prozatímní mezivládní výbor pro evropské migrační trendy (PICMME), který se brzy
stal Mezivládním výborem pro evropskou migraci (ICEM).
50. léta ►zajistil emigraci více než 406 tis. uprchlíků, vysídlenců a ekonom. migrantů z Evropy do zámoř. států
1956-57 ► převzal zodpovědnost za přesídlení asi 180 tis. maďarských uprchlíků z Rakouska a Jugoslávie
1960 ► přímo asistoval 1 milionu migrantů
1964 ► začíná uskutečňovat programy "Migrací k rozvoji", které jsou zaměřené na nábor a uplatnění vysoce
kvalifikovaných osob v rozvojových zemích Latinské Ameriky
1968 ► organizuje přesídlení 40 000 československých uprchlíků z Rakouska
1971 ► začíná s asistencí při přesídlováním židovských uprchlíků ze SSSR, pomáhá UNHCR s přesídlováním
130 tis. uprchlíků z Bangladéše a Nepálu do Pákistánu
1972 ► asistuje při evakuaci lidí původem z Asie z Ugandy.
1973 ► Speciální přesídlovací program pomáhá usídlit se více než 31 tis. lidem z Chile v 50 zemích světa.
► ICEM přímo asistoval 2 mil. migrantů.
1974 ► stal se místem pro mezinárodní diskuzi a výměnu zkušeností mezi vládami a dalšími organizacemi
zabývajícími se migračními otázkami, odstartoval "Program návratu talentů" pro latinskoamerické
odborníky žijící mimo země svého původu
1975 ► inicioval program pro přesídlení indočínských uprchlíků a vyhnanců
1980 ► Rada ICEM, jako projev uznání, změnila jméno organizace na Mezivládní výbor pro migraci (ICM)
vzhledem k jeho vzrůstající roli v globálním kontextu; ICM přímo asistoval 3 milionům migrantům.
1983 ► rozšířil programy "Migrací pro rozvoj" i na odborně a zkušenostně kvalifikované příslušníky národů z
afrických zemí
1985 ►byly programy „Migrací k rozvoji“ rozšířeny na Asii; přímo asistoval 4 milionům migrantů
1986 ► od roku 1975 asistoval 1 mil. indočínských uprchlíků
1989 ►ICM se stává Mezinárodní organizací pro migraci (IOM).
1990 ►IOM navrací do vlasti migranty uvíznuté na Středním Východě v důsledku irácké invaze do Kuvajtu.
Od září 1990 do ledna 1991 navrací 165 tis. lidí do Egypta a asijských zemí; asistovala 5 mil. Migrantů
1991 ► pomáhá v návratu přibližně 800 tis. vysídlených iráckých Kurdů; přímo asistovala 6 mil. migrantů
1992 ► zajišťuje logistickou podporu a lékařskou asistenci vysídlenému obyvatelstvu bývalé Jugoslávie
► začíná s Jugoslávským nouzovým program (YEP) pro evakuaci a reunifikaci rodin vysídlenců
z bývalé Jugoslávie (za posledních 8 let YEP asistoval více než 130 tis. lidem)
► začíná provádět technickou asistenci migračních aspektů pro členské státy Společenství nezávislých
států (CIS - the Commonwealth of Independent States)
1993 ► organizuje návrat téměř 500 tis. vyhnanců, demobilizovaných vojáků a ohrožených skupin
obyvatelstva (na základě uzavření Mosambické mírové smlouvy); přímo asistovala 7 mil. migrantů
1994 ► asistovala při návratu 1,2 mil. obyvatel Rwandy ze sousedních zemí a přestěhování 250 tis. uprchlíků
z bývalého Zaire
1995 ► evakuovala po vypuknutí války v Čečensku do bezpečí téměř 50 tis. ohroženého obyvatelstva do
Ingušska a Dagestánu
1996 ► evakuovala kurdskou populaci ze sever. Iráku (během asi 3 měs. bylo 6 tis. těchto lidí přesídleno
do USA); asistuje více než 190 tis. bosenským uprchlíkům žijících v Evropě při návratu domů
1997 ► přímo asistovala 10 milionům migrantů
1998 ► zajistila ochranou asistenci lidem z Hondurasu, kteří se ocitli bez přístřeší po ataku hurikánu Mitch
1999 ► organizuje letecký Humanitární evakuační program pro 80 tis. kosovských uprchlíků z bývalé
Jugoslávie do více než 30 hostitelských zemí, v 2. pol. r. 1999 začíná organizovat jejich návraty domů
2000 ► asistuje 150 tis. Kosovanů při jejich návratu domů; organizuje návrat pro 140 tis. uprchlíků z Timoru
pozemní, námořní i leteckou cestou
► začíná pracovat na programu pro registraci a odškodnění bývalých nuceně nasazených a otrockých
pracovníků pod nacistickým režimem v Německu; přímo asistovala 11 mil. migrantů
•
2001 ► Konvoje IOM dovezly tisíce přikrývek a další humanitární pomoc ze sousedních zemí vnitřně
vysídleným Afgáncům.
► IOM zaregistrovala na 300 tis. žádostí o odškodnění.
•
2002 ► koordinuje asistenci vnitřně vysídleným Afgáncům v táborech na severu a západě země a pomáhá
asi 400 tis. lidí vrátit se do svých domovů
► vyplácí první odškodnění téměř polovině oprávněných žadatelů za otrocké a nucené práce.
► začala v několika východoevropských zemích s realizací Humanitárních a sociálních programů pro
Romy a členy dalších skupin perzekvovaných nacistickým režimem
•
2003 ► Generální ředitel a ředitelé dalších 5 mezinárodních organizací (ILO, UNHCR, UNHCHR, UNODC a
UNCTAD) vytváří v Ženevě Migrační skupinu ke sdílení informací a usnadnění spolupráce
mezinárodních organizací. IOM posílila svou roli v rozvoji mezinárodní migrační politiky.
Mezinárodní dialog o migraci „International Dialogue on Migration" se zaměřuje na migraci v
globalizovaném světě.
► IOM poskytuje asistenci více než 6000 obyvatelům třetích zemí 19 různých národností prchajícím
před konfliktem z Iráku. Programy IOM pokračují v Afgánistánu, Kosovu a Kolumbii.
► asistuje přímo 12 mil. Migrantů
•
2004 ► V říjnu organizuje IOM doposud největší registrace a volby pro uprchlé občany Afgánistánu, kteří žijí
v Pákistánu a Íránu. Téměř 850 tisíc afgánských uprchlíků se účastní prvních demokratických
prezidentských voleb.
•
2005 ► prohlubuje a rozšiřuje diskuzi na regionálních a světových fórech prostřednictvím Mezinárodního
dialogu o migraci o tématech jako je „migrace a rozvoj“ a „budování kapacit pro řízenou migraci“.
► začíná svou největší humanitární akci po tsunami, které postihlo
dne 26. 12. 2004 Indický oceán. Největší logistické operace,
dočasná útočiště a zdravotní a další programy jsou spuštěny v
indonéské provincii Aceh, na Srí Lance a v Thajsku.
► IOM přímo asistuje 13 mil. lidí po celém světě.
IOM V ČESKÉ REPUBLICE (od r. 1998)
OKRUHY JEJÍCH HLAVNÍCH AKTIVIT
•
•
•
•
•
•
Dobrovolné návraty a reintegrace - IOM Praha pomáhá migrantům získat právní postavení pomocí
zprostředkování a zajištění platných cestovních dokumentů, aby mohli legálně opustit ČR a vrátit se do
země svého původ bez administrativních průtahů. Nejvíce klientů tohoto programu pochází v současné
době z Moldavska, Číny, Gruzie a dalších 26 států světa.
Reintegrace - usnadní migrantům návrat do běžného života v zemi původu
Pracovní migrace - informační kampaně pro MPSV ČR v rámci projektu Výběr kvalifikovaných zahraničních
pracovníků (první pokus ČR o aktivní imigrační politiku)
Prevence a potírání obchodu s lidmi (zejm. nucené práce, sexuální vykořisťování a další) - IOM Praha
pořádá informační kampaně a semináře, zabývá se výzkumem a poskytuje přímou pomoc obětem obchodu
s lidmi zprostředkováním bezpečného asistovaného návratu do země původu a nabídkou následné
komplexní pomoci a reintegrace prostřednictvím misí IOM.
Budování kapacit v migračním managementu – aktivity zaměřené na migrační organiz. strukturu, ochranu
státních hranic, inspekci dokladů, boj s nelegální migrací, sběr a analýzu migračních dat, návratovou politiku
občanů třetích států a vzdělávání pohraniční služby atd. Země, ve kterých se tyto projekty realizují: Arménie,
Ázerbájdžán, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Irák, Moldavsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán
Integrace cizinců v ČR (od r. 2003) - přímá spolupráce s komunitami cizinců a jejich zastřešujícími
organizacemi (čerpání z finančních prostředků MPSV a EU)
Migrace a rozvoj
Migrace a ekonomický/komunitní rozvoj - budování kapacit vlád v zemích původu k větší komunikaci a
spolupráci s diasporami v zahraničí, rozvoj ekonom. příležitostí a vylepšení sociálních služeb a komunitní
infrastruktury ve vybraných geografických oblastech s vysokou emigrací (nebo naopak návraty migrantů),
usnadnění transferu remitencí (soukr. peněz migrantů, které posílají do svých zemích původu svým rodinám)
Budování kapacit prostřednictvím kvalifikovaných lidských zdrojů a expertů - pomoc s hledáním
zaměstnání, doprava, podpora při zaměstnání aj.
JIŽNÍ KAVKAZ (regionální přístup: ARMÉNIE, GRUZIE, ÁZERBÁJDŽÁN)
•
IOM Praha začala pracovat na jižním Kavkazu jako v regionu od r. 2009. Projekty v Gruzii financovala čes.
vláda již od r. 2003, a to v oblasti migračního managementu i podpory reintegrací navrátilců a systematického
přístupu k budování reintegračních mechanismů. V Arménii pak IOM Praha a IOM Jerevan realizovaly tříletý
projekt sociálně-ekonomické stabilizace pro cílovou skupinu studentů v internátních školách, kdy byla
podporována odborná výuka na těchto školách. Projekty začaly až od r. 2009. ČR prostřednictvím projektů
Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR plánuje koordinovaný přístup v zemích Jižního
Kavkazu, ač je nutné vzít v potaz rozdílnou migrační situaci a potřeby v každé z těchto zemí.
ARMÉNIE
•
V r. 1994 se podařilo zastavit post-sovětský ekonom. pokles a každým následujícím rokem byl zajištěn trvalý
růst HDP. Ekonomický růst v posledních letech se však neodrazil v životní úrovni lidí. Od r. 2000, kdy byla
vytvořena Strategie redukce chudoby (Poverty Reduction Strategy) a Arménie se přihlásila k Rozvojovým
cílům tisíciletí, došlo ke kvalitativnímu posunu ve veřejné politice směrem k omezování chudoby.
•
Integrace na trh práce sociálně zranitelných skupin dětí (realizace v letech 2005-07)
V r. 2007 ukončila IOM dva tříleté projekty v Arménii a v Moldavsku, financované Odborem
azylové a migrační politiky MVČR z prostředků Zahraniční rozvojové spolupráce.
Cílem obou těchto projektů bylo snížení neregulérní migrace pomocí podpory
ekonomické integrace a vytvářením pracovních příležitostí pro sociálně slabé
studenty, kteří ukončují arménské a moldavské internátní školy.
GRUZIE
•
Gruzie je země ležící na hranici mezi Evropou a Asií, tudíž přes ni plyne tranzitní migrace mezi Evropou a
Asií a mezinárodní přeprava, což z ní dělá zemi původu tranzitu i cílovou zemi. Počátkem 90. let se
rozhořely 2 konflikty mezi centrální gruzínskou vládou a autonomními republikami v Abcházii a jižní Osetií.
Výsledkem těchto konfliktů je, že gruzínská vláda nemá kontrolu nad těmito dvěmi územími, včetně kontroly
nad pohybem v těchto regionech a hraničních přechodech do Ruska. Situace se ještě více vyostřila po válce
s Ruskem v srpnu 2008. Geografická pozice Gruzie v regionu, který čelí možné nestabilitě, znamená
možnou hrozbu migračních toků uprchlíků a vnitřně vysídlených osob přes hranice Gruzie. Asi čtvrt miliónu
vnitřně vysídlených osob z gruzínských separatistických regionů Abcházie a jižní Osetie čekají na řešení od
jejich vysídlení na počátku 90. let. Většina z 220-250 tisíc vnitřně vysídlených osob
nalezli útočiště v regionu sousedícím s Abcházií a v gruzínském hl. městě Tbilisi.
Po konfliktu v srpnu 2008 k nim přibyly další desítky tisíc vnitřně vysídlených osob.
ÁZERBÁJDŽÁN
•
Od znovuzískání nezávislosti v roce 1991 čelil většině průvodních jevů současné migrace. Během prvních let
nezávislosti emigrovala značná část obyvatelstva v důsledku ekon. poklesu. Ekonomický pokles v zemi trval
až do r. 1996 a spolu s dalšími socio-ekonomickými obtížemi vedl v době transformace k tlakům k emigraci.
Konflikt v Náhorním Karabachu pak dal vzniknout přibližně 1 mil. uprchlíků a vnitřně vysídlených osob.
V té samé době se Ázerbájdžán stával hostitelskou zemí i pro zvyšující se počet cizích státních příslušníků
a lidí bez občanství. Konflikty a nestabilita v sousedních regionech vedly k výraznější tranzitní migraci přes
Ázerbájdžán s tím, jak lidé, nucení migrovat, opouštěli své domovy s vidinou lepších podmínek k životu.
V současné době ekonomické oživení v zemi umožnilo příznivé podmínky pro opačné migrační toky.
V posledních letech byl zaznamenán vysoký roční nárůst HDP (zejm. díky těžbě nafty a plynu). Ekonomický
růst měl tudíž vliv na migrační cyklus, který podle oficiálních dat zaznamenal pozitivní migrační růst 1 tis. lidí
v r. 2007. Země se tak díky velkému socio-ekonomickému vývoji a důležitým projektům v oblasti energetiky,
dopravy a dalších sektorů transformovala v atraktivní cílovou zemi pro pracovní migranty.
MONGOLSKO
•
•
Mongolsko je tradiční migrační zemí: migrace je dodnes způsobem života tisíců Mongolů, kteří se svými
stády dobytka, koní nebo koz kočují přes rozsáhlá území své země. Nemigrují však jen za zelenými
pastvinami, především migrují za snazším životem a často pouze vysněným životem do mongolských
měst a odtud dál do světa za prací.
V letech 2006-08 v ČR prudce stoupl počet Mongolů, kteří přijeli za prací; z původních 3,5 tis. v prosinci
2006 se jejich počet vyšplhal až na 14 tis. v prosinci 2008. Nebýt ekonomické krize, byly by jejich počty
ještě vyšší. V ČR Mongolové vykonávají nekvalifikovanou, těžkou a často i potenciálně nebezpečnou
práci, o kterou čeští občané, a často ani jiní pracovní migranti,
nemají zájem (na stavbách, v logistických centrech, mrazírnách,
ve skladech s ovocem nebo ve známých továrnách, kde se kůží
obšívají volanty luxusních automobilů).
RUMUNSKO
•
Cílem projektu byla prevence neregulérní migrace nezletilých. Projekt. aktivity se zaměřovaly na skupiny
dětí, které jsou nejvíce ohrožené riziky neregulérní migrace a obchodu s lidmi, zejm. formou dlouhodobé
podpory dětského Centrapro ohrožené skupiny dětí žijících na ulicích Bukurešti. Dětem byla poskytována
základní materiální, psychologická a sociální pomoc. Během kontaktování dětí pokračovali odborní
pracovníci v šíření cílených informací o rizicích neregulérní migrace a obchodu s dětmi. Odborníci, kteří
se zaměřují na práci s rizikovými skupinami dětí, měli možnost využít společných seminářů k výměně
informací a získání nových poznatků od odborníků z ČR.
Projekt navazoval na informační kampaně uskutečněné
IOM Bukurešť v Rumunsku a zaměřené proti obchodu
s lidmi.
STŘEDNÍ ASIE (regionální přístup: KAZACHSTÁN, TÁDŽIKISTÁN, KYRGYZSTÁN)
•
Střední Asie je strategicky velmi důležitý region, který je již po staletí mostem mezi Evropou a Asií. Jeho
význam pro EU díky jejímu východnímu rozšíření a vzniku evropské politiky sousedství stále stoupá, což
se také odrazilo v přijetí nové strategie pro Střední Asii podepsané Evropskou radou v červnu 2007.
•
Státy střední Asie (Kazachstán, Republika Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán)
zažily od nabytí nezávislosti po rozpadu SSSR v 90. letech minulého století výrazný vývoj v politické a
ekonomické transformaci. Získání nezávislosti s sebou přineslo kromě státní suverenity, multietnického
porozumění a mezináboženské komunikace také nové výzvy.
Vzhledem ke své geografické poloze čelilo 5 bývalých sovětských republik Střední Asie problémům s
novými hranicemi a jejich ochranou, především v případě hranic s Čínou, Afghánistánem a Íránem.
Např. v Tádžikistánu byla ochrana hranic dříve zajišťována pouze ruskými pohraničními jednotkami a
také další nové nezávislé státy si musely teprve před nedávnem zřídit vlastní kapacity pohraničního
managementu. Tyto kapacity jsou v tomto regionu zvláště důležité z důvodu vysoké přeshraniční
kriminality, včetně pašeráctví drog, nezákonného obchodování se zbraněmi a s lidmi.
ČR začala v regionu s rozvojovými projekty v oblasti migrace, rozvoje působit od r. 2008, a to konkrétně
v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Projekty jsou financované Odborem azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra ČR z programu Zahraniční rozvojové spolupráce. Jedná se o projekty
podporující jak podporu migračních kapacit všech tří států, tak i podporu reintegračních mechanismů pro
navrátilce, ale i populaci ohroženou migrací.
•
•
KAZACHSTÁN
Kazachstán, země s velkými zásobami minerálů a fosilních paliv a se stabilně rostoucím HDP ve výši
až % ročně, má v současné době (po období silné emigrace v 90. letech), vyrovnané migrační saldo.
Rostoucí mzdy a nabídka pracovních míst přilákaly pracovní migranty z okolních středoasijských zemí.
Z důvodu omezeného rámce umožňujícího legální zaměstnávání je většina migrantů zaměstnána
nelegálně. Přestože v r. 2006 vyhlásila kazašská vláda amnestii pro určité kategorie
neregulérně pobývajících pracovních migrantů, tato iniciativa přinesla legální status
a ochranu pouze malé části pracovních migrantů.
Astana - hl. m. Kazachstánu
TÁDŽIKISTÁN

•
Dva roky po nabytí nezávislosti na SSSR se Tádžikistán stal pozorovatelským státem IOM (na podzim
1992) a hned poté otevřela IOM pobočku v Dušanbe a začala tak svoji činnost v zemi. Během tádžické
občanské války, která vedla k vysídlení 700 tis. osob, poskytovala IOM Dušanbe asistenci migrantům
a státním úřadům, aby tak urychlila návrat uprchlíků a dalších vysídlených osob. Jako akt uznání pomoci
IOM Tádžikistán zažádal o členství a stal se 29. 11. 1994 řádným členským státem IOM.
Každým rokem migruje značné procento populace za prací do zahraničí z důvodu chudoby v zemi. V roce
2008 toto číslo dosáhlo nového rekordu přes 1 mil. obyvatel, což je nejméně polovina práceschopného
obyvatelstva v zemi. Remitence přesáhly 2 miliardy USD, což je téměř polovina HDP země. Neregulérní
charakter této migrace vede však často k diskriminaci, obchodu s lidmi a vykořisťování. Kombinace těchto
faktorů naznačuje, že udržitelný rozvoj v Tádžikistánu bude záležet na schopnosti vlády řídit regulérní,
humánní a bezpečný pohyb osob a zboží do a ze země. Vládní autority potřebují nutně
pomoci s budováním kapacit v oblasti migrace, potřebují pomoci analyzovat migrační
výzvy prostřednictvím výzkumů, publikací, debat a zvýšit informovanost migrantů.
To vše by se mělo odehrávat na pozadí efektivního migračního managementu.
KYRGYZSTÁN
•
V květnu 1993 se republika Kyrgyzstán stala pozorovatelským státem IOM a v roce 1996 otevřela IOM
kancelář v Biškeku. V r. 2000 byl Kyrgyzstán přijat jako členský stát organizace.
Od počátku pracovala IOM v Kyrgyzstánu v oblastech, v nichž mohla užitečně a ihned
aplikovat zkušenosti a znalosti (např. pohraniční management, migrace pracovních sil,
migrační postupy, legislativa a aktivity namířené proti obchodu s lidmi.
•
Současná politická, ekonomická a sociální situace ukazuje potřebu další regulace a zlepšení migračních
procesů. Tato malá země s několika problematickými hranicemi čelí mnoha problémům. Přes 60%
populace žije v chudobě. Přes omezené naleziště přírodních zdrojů je průmysl. základna takřka nefunkční.
Jižní část republiky se stala hlavním koridorem pro transport opia z Afghánistánu na západ. Země je
využívána k nelegálnímu průjezdu migrantů z Jižní Asie: ze Srí Lanky, Pákistánu, Bangladéše, Indie,
Afghánistánu do Ruska, Ukrajiny a Evropy. Existuje i vzrůstající hrozba nezákonného obchodování se
zbraněmi hromadného ničení a jejich pašování přes území republiky, stejně jako nebezpečí obchodování
se zbožím a technologiemi užívanými pro výrobu zbraní hromadného ničení. Vzrůstající nestabilita v
Uzbekistánu a Ferganském údolí vzbuzuje strach z islámských radikálních hnutí, která se mohou uchýlit
k pašování zbraní a zbraní hromadného ničení a/nebo materiálů a technologií užitečných na výrobu zbraní
hromadného ničení přes území Kyrgyzstánu.
Následkem chudoby je akutní a spontánní emigrace vysokého procenta kyrgyzské populace. Nejvíce prac.
migrantů míří do Ruské federace a Kazachstánu. Většina prac. migrantů jsou samostatní podnikatelé,
pravidelně cirkulující s cílem prodeje zboží. Sezónní migrace je také široce rozšířená, zvláště v oblasti
zemědělských a stavebních prací. Odhaduje se, že přes 300 tis. kyrgyzských pracovníků se přesídlilo do
Ruska a přes 150 tis. do Kazachstánu. Externí i interní migrační proudy jsou ve velké míře neregulované;
země má velmi chabou politiku pracovní migrace, patřičnou legislativu a hlavně vhodnou administrativní
strukturu, které by tuto situaci řešily. Jelikož neexistují žádná pravidla pro zaměstnávání, migranti často
končí v otrockých podmínkách obětí obchodu s lidmi.
IOM poskytuje odbornou expertizu a napomáhá státu při vývoji
nezbytných politik a legislativy, regulaci migr. proudů a budování
kapacit migračních managementu ve všech oblastech migrace.
•
•
EVROPSKÁ UNIE A MIGRACE
•

•
•
Obrat spolupráce v oblasti migrační politiky a azylu nastal uzavřením Jednotného evropského aktu (1986)
a sjednáním Schengenské dohody (1985, platnost 1995) o odstranění hraničních kontrol mezi Francií,
Německem a státy Beneluxu. K dohodě se postupně připojily ostatní členové EU kromě VB a Irska. Pro
Dánsko platí zvláštní úpravy. Z nečlenských zemí se v r. 1986 připojily Norsko a Island.
Schengenská dohoda harmonizuje podmínky vstupu na území EU, vízové povinnosti pro občany třetích
zemí, zahrnuje odstranění vnitřních hranic, otázku volného pohybu členských i třetích zemí v rámci EU,
zavádí společný informativní systém SIS, spolupráci v otázkách kriminality a boje proti nelegální migraci.
Nejvýznamnějším krokem ke společné azylové a migrační politice byla Amsterodamská smlouva (1997,
v platnost 1999), která tuto politiku přesunula z oblasti státní suverenity do oblasti ES (EU) a začlenila
Schengenské dohody do právního rámce EU. Amsterodamská smlouva vkládá do Smlouvy o ES hlavu IV.
s názvem „Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob“.
Je zde stanovena lhůta 5 let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost (tedy do 1. 5. 2004) pro
vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva; pro přijetí minimálních norem pro přijímání žadatelů o
azyl; pro přijetí opatření týkajících se podmínek vstupu a pobytu atd. Velkým přínosem Amsterodamské
smlouvy bylo také rozšíření kompetencí Evropského soudního dvora ohledně azylové a migrační politiky,
i když jen v omezeném rozsahu.
Migrační politika tedy představuje relativně mladou politiku EU. Postupem času byla problematika migrace
označena za klíčovou oblast zájmu EU, přičemž byla zdůrazněna potřeba společného a komplexního
přístupu k tomuto fenoménu. Migrační politika se tak neměla zaměřovat jen na potírání nelegálních
forem migrace a jejích negativních důsledků (obchodu s lidmi, převaděčství, nucené práce), ale
měla též napomáhat využít přínosy, které nabízí migrace legální. Dobře řízená legální (zejm. pracovní)
migrace by měla působit ve prospěch třetích zemí (pro jejich rozvoj) i EU (k flexibilnímu uspokojování
aktuálního nedostatku vlastních pracovníků v určitých odvětvích, vyrovnávání se s nepříznivým demografic.
vývojem a následně posílení hospodář. růstu a konkurenceschopnosti EU).
Tento požadavek se odrazil ve vytvoření konceptu „globálního přístupu k migraci“,
jehož základní myšlenkou je posílení spolupráce a dialogu se třetími zeměmi,
bez jejichž zapojení není možné migrační politiku efektivně realizovat.
•

•
•
•
Součástí migrační politiky je politika zaměřená na integraci přistěhovalců do společnosti členských
států. Jejím cílem je koordinace národních přístupů, neboť neúspěch jednoho členského státu při realizaci
integrační politiky může různým způsobem negativně dopadat na ostatní členské státy.
Předpokladem úspěšné integrace cizince do hostitelské společnosti je mj. vzájemné pochopení často jiných
kultur a hodnot. EU proto rozvíjí mezikulturní dialog, který má za cíl přispět k boji proti rasismu a xenofobii.
V oblasti mezinárodní ochrany (azylu a tzv. doplňkové ochrany), sleduje EU cíl vytvořit do r. 2010 společný
evropský azylový systém. Doposud byly na unijní úrovni přijaty minimální standardy mj. pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu (osob prchajících ze své země před pronásledováním z důvodů rasových,
náboženských, národnostních, příslušnosti k určité společenské vrstvě či zastávání určitých politických
názorů). V současné době probíhají práce na vytvoření společné procedury pro udělování mezinárod.
ochrany a jednotného postavení pro ty, kterým byla tato ochrana udělena. Využívání společné
procedury by mělo vést k potlačení zneužívání rozdílů mezi národními azylovými systémy a zajistit
poskytování stejné ochrany všem žadatelům v rámci EU.
Nový impuls v rámci vytváření komplexní migrační a azylové politiky EU by měl dát Evropský pakt o
migraci a azylu, který byl formálně přijat Evropskou radou v říjnu 2008 během francouz. předsednictví.
Ačkoliv totiž bylo na tomto poli dosaženo významného pokroku, je tento pokrok stále nedostačující, zejm.
kvůli přetrvávajícím rozdílům mj. v legislativě a praxi jednotlivých členských zemí.
EU tedy směřuje k jednotné evropské legislativě, která s týká především otázky azylu, nelegální
migrace, spolupráce s tranzitními zeměmi a státy třetího světa.
PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ MIGRACE
Ve 21. st. se migrace stane ještě výraznější mimo jiné důsledkem následujících trendů:
Hospodářská liberalizace
Obchodní a investiční prostředí podporuje migrační toky. Vyšší poptávka po pracovní síle ze strany
rozvinutých hospodářství a dostupnost pracovní síly v rozvojových hospodářstvích dává globální pracovní
migraci do pohybu. Obrovský globální pracovní trh umožňuje zaměstnavatelům najímat zahraniční pracovníky
jako součást strategie minimalizace nákladů. Také globalizace s vlivy, které z ní plynou, zvýšila přeshraniční
mobilitu pracovní síly, zejm. v případě kvalifikovaných pracovníků. Mnohonárodní korporace podporují pohyb
hlavně této pracovní síly. Tváří v tvář palčivému nedostatku pracovní síly přehodnocují rozvinuté země své
migrační politiky a čím dál více dávají přednost relativně pružnému mechanismu. Zejm. americká a evropská
odvětví služeb podporují „liberální politiku“ pohybu pracovní síly ve službách, hlavně v hotelových,
restauračních, softwarových službách, v pojišťovnictví a finančnictví.
Hospodářský pokles
Globální ekonomika zažívá od r. 2001 pokles. Pokles globálního růstu způsobil negativní tlak na pohyb pracovní
síly, zejm. v sektorech IT, stavebnictví a výrobě. Skutečný vliv ekonomického poklesu ohledně návratu pracovní
síly do zemí původu se však ještě neprojevil. Zkušenost s asijskou finanční krizí v r. 1999 napovídá, že většina
migrantů má tendenci zůstat v cílové zemi i přes zhoršení podmínek. Přechodný hospodářský pokles
nebývá vždy příčinou zásadnějšího přerušení migračních toků a do větší míry nemění trendy.
Demografické změny
Nárůst globální populace se liší u rozvinutých a rozvojových zemí. V rozvinutých zemích je současný přírůstek
menší než 0,3 %, zatímco v ostatních zemích populace narůstá téměř 6x rychleji. Demografické změny
postihují mezinárodní migraci dvěma způsoby: rychlý růst počtu obyvatel společně s hospodářskými
obtížemi nutí lidi stěhovat se, klesající počet obyvatel a jejich stárnutí pak na druhou stranu tlačí země
k přijímání migrantů.
Trvale nízká porodnost v rozvinutých zemích má za důsledek rychle stárnoucí obyvatelstvo. „Menší a starší“
populace předpokládaná v rozvinutějších zemích během dalších 50 let pravděpodobně zvýší mobilitu. Podle
odhadů OSN budou muset Japonsko a všechny evropské země čelit během příštích 50 let problémům
plynoucím z poklesu počtu obyvatel.
Předpokládá se, že například populace Itálie klesne do r. 2050 ze současných 57 mil. na 41 mil. Podobně se
očekává, že počet obyvatel v Japonsku se sníží na 105 mil. ze současných 127 mil. Kromě zmenšování počtů
obyvatel v Itálii i Japonsku probíhá relativně rychlý proces stárnutí. I když to není samo o sobě řešením,
jedním z nástrojů řešení tohoto problému je průběžný proces migrace.
Vznik „sítí migrantů“
Sítě migrantů z určitého regionu či regionů se objevují jako dominantní činitel lidské mobility. Mají vliv na
politická rozhodnutí v hostitelských zemích o poskytování hospodářské pomoci jejich zemím původu. Také
ovlivňují hospodářské a tržní vztahy mezi jejich hostitelskými zeměmi a zeměmi původu a vyžadují kreativnější a
produktivnější integrační procesy.
Vznik nadnárodní migrace
Pokroky v přepravních a komunikačních technologiích spojujících celosvětově místa a lidi vedou ke vzniku
„nadnárodního migračního prostoru“. Ten rozšiřuje geografický prostor, ve kterém se migranti pohybují mezi
několika domovy. Kromě fyzického pohybu je součástí tohoto „nadnárodního migračního prostoru“ i tok
informací, dovedností a převodů peněz. Mezery mezi „geografickým prostorem“ a „migračním prostorem“ se
zmenšily, což má dalekosáhlé důsledky pro mezinárodní migraci.
Nejvíce bezprostředním důsledkem tohoto jevu je zvyšující se přijímání dvojího občanství, paralelního
vlastnického a volebního práva. Státy nyní uznávají, že členství už není založeno na teritoriu. Nový druh
vztahu mezi lidmi a státem, který rychle zakořeňuje v mezinárodní politice, má velký potenciál ovlivnit budoucí
průběh lidské mobility.
Málo zemí řídí migraci efektivně
Málo zemí má definované a pevně stanovené cíle migrační politiky. Je těžké cokoliv řídit, pokud neexistuje
struktura řídící manažery. I země s propracovanou migrační politikou založenou na legislativě mají často potíže
s řízením migrace. Někteří kritici veřejné politiky, zejm. v rozvinutých zemích, kritizovali období od pol. 70. let 20.
st. dodnes jakožto období špatného řízení migrace. Pohyb osob ve velkém měřítku se nezastavil a neregulérní
migrace se stala hlavním problémem naší doby. Převaděčství je nyní spolu s pašováním drog největším
zdrojem příjmů organizovaného zločinu. Závažným problémem je celosvětově obchod s lidmi. Migrace se
na žebříčku závažných problémů, jimž rozvinuté státy musí čelit, posunula vzhůru natolik, že je to nyní v čele
agendy států G8.
•
Lidé vždy migrovali v rámci regionu či z jednoho regionu do druhého, aby si zlepšili životní
standard, zajistili dětem lepší budoucnost, anebo utekli chudobě, válce nebo hladomoru. To je
železné pravidlo migrace, které platilo od počátku věků.
•
V dnešní době moderních dopravních prostředků a telekomunikací je čím dál více lidí motivováno a
schopno migrovat. Chudí a znevýhodnění mohou nyní na vlastní oči vidět velké rozdíly mezi jejich
životním standardem a standardem bohatších “zvýhodněnějších“ lidí na celém světě. Chtějí využívat
bohatství a moderními dopravními prostředky jsou schopní dosáhnout bohatších zemí v řádu hodin.
S hospodářskou globalizací a rozšířením mezinárodního obchodu roste poptávka po profesní mobilitě. Je
výzvou pro každý stát jak regulovat a řídit tyto migrační pohyby ve velkém měřítku.
•
Boris Divinský tvrdí, že zahraniční migrace je nepředvídatelný fenomén. Podle údajů Mezinárodní
organizace pro migraci se do r. 2050 zvýší počet zahraničních migrantů na Zemi na 230–250 mil.
•
Migrace je tedy problémem globálním, který bude v příštích letech narůstat. Na straně druhé stojí
významná překážka – migrační politiky cílových zemí, které se snaží regulovat a omezovat příliv
imigrantů na svá území. Zejm. vyspělé státy světa se přílivu migrantů, resp. uprchlíků brání. Všude totiž
přetrvává obava, že nekontrolovatelný růst imigrantů s jinými žebříčky hodnot destabilizuje politický
systém. Vyspělé státy se obávají návalu přistěhovalců z rozvojových, rychle se množících, zemí, protože
cílem těchto lidí je uniknout bídě ve vlastní zemi a octnout se v „ráji“, kde nemají zájem pracovat. Proto
všechny země prosazují poměrně tvrdý restrikční režim přistěhovalectví.
•
V r. 1995 Komise OSN pro globální řízení upozorňovala na restriktivní až represivní přístup státních autorit
vůči imigrantům. Zpravidla se u migrantů rozlišuje mezi uchazeči o politický azyl, uprchlíky a
ekonomickými přistěhovalci. V praxi jsou však motivy často nerozpojitelné a strach z masové ekonomické
migrace potom snižuje význam statutu žadatelů o azyl a uprchlíků, na něž jsou aplikována striktnější a
užší přijímací kritéria.
•
Pozitivním řešením je podpora ekonomického rozvoje, spolupráce při vzniku kalamitních situací a
ochrana lidských práv na celém světě. Snaha o vytvoření takového světa, v němž by neexistovaly
země, ze kterých by se utíkalo.
SEZNAM LITERATURY
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
MONOGRAFIE:
Abramuszkinová Pavlíková E. Migrace a etnická identita cizinců v České republice. Brno: Masarykova
univerzita: Filozofická fakulta, 2010. s. 180.
Havrlant, M., Buzek Z., Wahla, A., Vencálek, J. Geografický terminologický slovník. 1. vyd. Ostrava:
Pedagogická fakulta v Ostravě, 1982, s. 264.
Hrala, V. Geografie světového hospodářství - vybrané kapitoly. 4. vyd. Praha : Oeconomica, 2005, 194 s.
Kašparovský, K.: Zeměpis I. v kostce pro SŠ. přepracované vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2008, s. 184.
Matějček, T. a kolektiv.Malý geografický a ekologický slovník. Příručka pro školy i veřejnost. 1. vyd. Praha:
Nakladatelství České geografické společnosti, 2007, s. 132.
Ocásková, K. Evropská migrace a multikulturní společnost. Brno: Masarykova univerzita :Pedagogická
fakulta, 2006, s. 81.
Valenta, V., Michálek, A. a kol. Současný svět. 1. vyd. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti,
s. r. o., 1998, s. 85.
INTERNETOVÉ ZDROJE:
AKTUÁLNĚ.CZ: <http://aktualne.centrum.cz>
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: <http://www.czso.cz>
ČT 24: <http://www.ct24.cz>
ČÍNSKÝ ROZHLAS PRO ZAHRANIČÍ: <www.czech.cri.cn>
INKLUZIVNI ŠKOLA.CZ:Informační portál zaměřený na začleňování žáků-cizinců do českého vzdělávacího
systému: <http://www.inkluzivniskola.cz>
LECYKLOPAEDIA: <http://leccos.com>
MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRO MIGRACI: <http://www.iom.cz>, <http://www.iom.int>
MINISTERSTVO VNITRA ČR : <www.mvcr.cz>
NEVIDITELNÝ PES: První český ryze internetový deník: <http://neviditelnypes.lidovky.cz>
SLAVONIE: ČASOPIS PRO ROZVOJ INDOEVROPSKÉHO DUCHOVNA: <http://slavonie.org>
WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie: <http://cs.wikipedia.org>, <http://en.wikipedia.org>
ZPRAVODAJSKÝ SERVER LIDOVÝCH NOVIN: <http://www.lidovky.cz/>