Transcript Francouzské malířství – impresionismus

Francouzské malířství – impresionismus
Vývoj nového malířství souvisel s jeho výstavami na veřejnosti a v tom smyslu lze ve Francii za historické mezníky
označit zvl. samostatnou výstavu Gustava Courbeta při světové výstavě v Paříži roku 1855, uspořádání Salonu
odmítnutých 1863, založení skupiny nezávislých (impresionistů), jejich 1. výstavu roku 1874 a konečně založení Salonu
nezávislých v roce 1884.
Od moderního realismu vedla cesta k naturalismu jako pojmu asociujícímu lidskou přirozenosti a rovněž vystižení
veškerých stránek života moderní společnosti. Naturalismus ve výtvarném umění bývá označován za umělecky
konzervativnější protějšek impresionismu, který přinesl dalekosáhlý obrat směrem k dalšímu modernímu umění.
Základním heslem impresionismu mělo být zachycení okamžikového dojmu z viděné reality, což byla nižší součást
tradiční výuky malířství v podobě malované skici, případně kreslené karikatury. Impresionisté však cíl zachycení dojmu
přenesli na olejomalby středního obrazového formátu, pro které deklarovali statut hotového díla. Při hodnocení
impresionismu z modernistického hlediska byla vždy zdůrazňována emancipace výtvarných prostředků vůči tradičním
formám uměleckého obrazu. Šlo nejenom o světlem proměňované lokální barvy, nýbrž i o způsob malby dělenými tahy
štětce a s tím související narušení souvislých obrysů znázorněných předmětů. Z tohoto hlediska pak také k vlastním
impresionistům byli počítáni jen někteří nekonvenční malíři, kteří založili sdružení umělců vystavujících nezávisle na
oficiálním salonu, kde byli obvykle odmítáni. Jedna frakce tohoto sdružení vedená Monetem se hlásila spíše
k impresionismu (Pissarro, Renoir, Sisley), zatímco druhá pod vedením Degase (např. Caillebotte) k titulu nezávislých,
a fakticky k malířským standardům naturalismu. Hlavní vzor impresionistů Manet s nimi nevystavoval, ale úzce
spolupracoval a některá jeho díla nesou rysy impresionismu. Podobně Degas nedodržoval impresionistický způsob
malby v užším slova smyslu, ale byl vedle Maneta hlavním průkopníkem v rozšiřování spektra námětů z moderního,
velkoměstského života, což všeobecně představovalo ambici nejenom naturalistů, nýbrž také impresionistů.
Manet, impresionisté i další nekonvenční malíři byli - kromě svými malířskými předchůdci (pre-impresionismus, např.
Boudin a Jongkind) - inspirováni praxí fotografie, zejména experimentální, a zvláště japonismem. Experimentální
fotografie i japonské dřevoryty nabízely nové pohledové úhly příčící se tradiční evropské malířské perspektivě. Kromě
toho tyto dřevoryty dávaly oporu uplatnění asymetrie, umisťování figur na okraj obrazové plochy, světlým barvám.
Stupňovaly starší trend francouzského malířství ke zdůraznění plochy obrazu a zdůrazňovaly reálnou dynamiku
činnosti lidského zraku.
Camille Pissarro 1830-1903
Edgar Degas 1834-1917
Claude Monet 1840-1926
Auguste Renoir 1841-1919
Gustave Caillebotte 1848-1894
studijní skripta, Roman Prahl, FF UK
Předpoklady impresionismu
j. w. turner, východ slunce nad jezerem, 1840, romantismus
(zachycení atmosferických jevů počasí, zobrazení efektů světla)
William Turner Déšť, pára (mlha), rychlost, 1844
John Constable, Déšť nad Bringstonským pobřežím
j. constable, katedrala v salisbury, 1831, romantismus
Camille Corot, Vzpomínka na Mortefontaine, 1864, barbizonská škola
Eduard Manet, Olympia, 1863, reaismus
(porušení žánrové hierarchie zobrazováním - velkoformátem a kompozicí- nedůležitých modelů)
E. Manet, Koncert v Tuilleriích, 1862
70. léta – tvorba se soustředí na zachycení světelných jevů v krajině.
80. léta – tzv. krize impresionismu, zájem o zachycení nálady vedl k narušení zobrazení figury; nyní tedy příklon k
figurativní tvorbě a popisnější rukopis. Rozšíření témat.
To vše vede koncem 80. let k odštěpení umělců, kteří se rozchází s hlavními koncepty impresionismu a tvoří každý
vlastní styl (Gauguin, Cézanne, Seurat, Signac).
- 1872, Claude Monet, Impression le soleint levant, Dojem, východ slunce
- 1874, výstava Anonymní společnosti malířů, sochařů a rytců
Vývoj stylu
C. Monet, Imprese-východ slunce, 1872
C. Monet, Saint-Lazare Station, 1877
(nejreprezentativnější díla imp. pro zastoupení typických prvků stylu; moderní městská architektura versus beztvaré
modernistické ovzduší)
C. Monet, Saint-Lazare Station, 1877
Monet, kupky sena, 1890-2
(další zkoumání téhož objektu za proměňujících se denních a ročních obdobích a podmínek)
Cloude Monet, Topoly, 1890-2
(užití esovek v siluetách naznačuje kontakt se soudobým hnutím secese)
Cloude Monet, Lekníny, 1914-23
(ke konci života abstraktními formami leknínu předznačil tvorbu abstraktních expresionistů 40.let 20.st. Také tak uvedl v
život zcela klíčovou koncepci uměleckých zobrazovacích metod 20. století vůbec – totiž tahy štětcem je třeba teprve
spojit, aby dílo mohlo být přečteno, vyžaduje divákovu účast, která teprve celkový úsudek dotváří.
C. Pissarro, Dulwich, 1871
Camille Pissarro, Boulevard Montmartre: Noc, 1897
A. Sisley, Argenteuil, 1873
Auguste RENOIR, Studie, léto, 1868
Auguste Renoir, Moulin de la Galette, 1876
(důsledná aplikace impresionistických představ o barvě a světle v 70. letech)
Auguste Renoir, Akt v přírodě, 1876
Auguste Renoir, the bathers, 1885
(příklon k sevřené popisné figurativní tvorbě v letech 80.)
Auguste Renoir, Girl Braiding Her Hair, 1885
(příklon k sevřené popisné figurativní tvorbě v letech 80.)
James Abbott McNeill Whistler, Nocturne in Black and Gold: The Falling Rocket, 1874-1877
(britský impresionismus, autor prosazoval impresionistická hediska ještě zásadněji, než Francouzové)
Edgar degas, tanečnice, 80. leta
Edgar Degas , Žena česající si vlasy, 1885; Vana, 1886
(Koncem 80. let začal Degas používat pastel a tzv. techniku klíčové dírky; portrétoval ženy v přirozených intimních
pózách, což byl bezprecedentní krok v dějinách umění).
Edgar Degas, čtrnáctiletá, 1881
Edgar Degas, čtrnáctiletá, 1881
E. Degas, Náměstí svornosti, 1875
G. Caillebotte, Parketáři, 1875
Zpracovala Helena Michalíková
Použitá literatura:
Prezentace Romana Prahla
Umělecké styly, školy, hnutí, Amy Dempseyová
Fiala Vlastimil, Impresionismus, NČSUV, 1967
Novák Luděk, Postimpresionismus, NČSVU, Praha 1965
Dějiny českého výtvarného umění 1890 – 1938, (IV/ 1-2), Praha 1998
Edouard Manet, Roman Prahl, Praha 1991
Posedlost kresbou : počátky Akademie umění v Praze 1800-1835, Roman Prahl, Praha 1998