Transcript moderní (vestfálský) systém

Historický úvod do předmětu
Skripta str. 13 - 28
Časové schéma historie mezinárodních vztahů:

premoderní systém
(počátek civilizace – vestfálský mír 1648)

moderní (vestfálský) systém
(vestfálský mír – vznik koalic)

globální vestfálský systém
(I., II. světová válka a studená válka)

postmoderní systém
(druhá polovina 20. století – současnost)
Moderní vestfálský systém
1. Charakteristika středověké Evropy
2. Vznik moderního systému států
3. Koncepce státního zájmu – (raison d´etat)
4. Koncepce mocenské rovnováhy
5. Evropský koncert mocností
6. „Realpolitik“ a její dopad na mezinárodní vztahy
1. Charakteristika středověké Evropy
 imperiální systém se dvěma vrcholy: na vrcholu světské moci
císař, na vrcholu církevní moci papež jehož požehnání dávalo
světské moci legitimitu;
 tento vztah nadřízenosti a podřízenosti se stal největším
problémem systému a předmětem neustálých sporů a konfliktů
(tzv. spor o investituru)
 feudální struktura daná lenním vztahem – ani císař, ani králové
nebyli svrchovanými vládci na svém území, ale pouze
nejvyššími lenními pány, významnou mocenskou složkou byla i
šlechta;
 systém se vyznačoval nebývalou pestrostí politických aktérů
(císař, králové, šlechta, města, biskupové, kláštery, rytířské
řády);
 systém opakovaně zaznamenával jednotlivé pokusy o
hegemonii.
2. Vznik moderního systému států
Nové vývojové procesy v 15. a 16. století:
 zasáhly v podstatě všechny oblasti lidského myšlení a do historie
vešly pod názvem renesance (obrození).
 odumírá idea jednoty státu a léna;
 začíná se prosazovat idea národních států, které existují
v geograficky ucelených „přirozených“ hranicích;
Na vznik moderního světa měly podstatný vliv tři klíčové
vynálezy:
 střelné zbraně
 kompas
 knihtisk (tiskařský lis)
Nový systém nastartovaly dva procesy:
 evropská kolonizace světa
 vznik moderního systému států
Začal se formovat uzavřený celoevropský systém:
 nebyla žádná země, která by někomu nepatřila;
 dotyk států mezi sebou se stal bezprostřední;
Zásadní význam -
vestfálský mír 1648.
 ukončil třicetiletou válku a s ní spojené období náboženských
válek v Evropě;
 uzákonil nový poměr sil na základě výsledků války;
 sankcionoval rozpad Svaté říše římské na 355 samostatných států;
 stanovil hranice nově vznikajících národních států;
 zastavil náboženské konflikty ( součástí mírové smlouvy se stal
princip „cuis regio eius religio“ – tzn. „ten kdo vládne, určuje
náboženství svých poddaných);
 žádný vnější aktér nemá právo do tohoto procesu zasahovat a ani
tuto pravomoc zpochybňovat;
 princip nezasahování do vnitřních záležitostí se stal jedním z pilířů
evropského systému společně s pojmy suverenity a
mezinárodního práva, které upravuje chování států v jejich
vzájemných vztazích;
 ukončil středověké spory o suverenitě, o přiměřené autoritě
náboženské a civilní moci, o jejich nadřazenosti a podřízenosti;
 ukončil politicko-právní uznání změn, kterými Evropa procházela
od 15. století.
Hlavní charakteristiky nového vestfálského systému:
 evropské politice přestala hrát hlavní roli duchovní moc papeže;
 problémy s náboženským rozkolem byly vyřešeny vyloučením
náboženství z politiky (sekularizace politiky);
 systém uznával pouze jeden typ aktérů - územně svrchované státy;
 došlo k uznání státní suverenity jako principu mezinárodního
práva;
 neexistovaly žádné právní zábrany omezující používání síly mezi
státy;
 všeobecným cílem se stala minimalizace zásahů do chování států;
Z teze o nedotknutelnosti hranic vyrostl:
Princip vnější suverenity,
 žádný stát nemá právo zasahovat do vnitřních záležitostí
suverénního státu;
 žádný stát není podřízen vyšší moci;
 každý stát je oficiálně rovný a rovnoprávný s ostatními
suverénními státy;
 svoboda jednání státu v zahraniční politice je omezená jen
suverenitou ostatních států a závazky, které ve formě
mezinárodních smluv dobrovolně přijal;
Princip vnitřní suverenity
 stát je svrchovaným správcem území a obyvatelstva;
 nikdo jiný nemůže právoplatně zasahovat do jeho
jurisdikce;
 žádná vnitřní jednotka není právní jednotkou ve vztahu k
zahraničí;
 vestfálský systém znamenal zásadní posun od mezinárodního
práva nad státy k mezinárodnímu právu mezi státy;
 představa o božské inspiraci mezinárodního práva byla nahrazena
kodifikovaným souborem obyčejů či konvencí;
Tvůrci:
 francouzský právník Jean Bodin (1530 – 1595) dílo: Šest knih o republice obsahuje: definici suverenity a
formulaci zásady „pacta sunt servanta“ (tj. svrchovaní vládci musí
dodržovat závazky);
 nizozemský učenec Hugo Grotius (1583 – 1645) dílo: Tři knihy o právu válečném a mírovém – obsahuje koncepci
mezinárodních vztahů jako vzájemného politického působení v
rámci států;
 anglický učenec Thomas Hobbes (1588 – 1679)
dílo: Leviathan - pojetí suverenity nespojuje s právem, ale s
vladařovou absolutní a neomezenou mocí. Podle jeho názoru
státem je panovník jako suverénní jednotlivec a jeho zájmy jsou
zájmem státu.
3. Princip státního zájmu (raison d´etat) –
 nahradil středověkou koncepci univerzální mravnosti;
 „blaho státu ospravedlňuje všechny prostředky použité v jeho
prospěch“ - účel světí prostředky;
N. Machiavelli: je v zájmu státu, aby vladař:
 měl svobodu porušit své slovo, kdykoli to uzná za nutné;
 necítil povinnost splnit své sliby, když by to bylo proti zájmu
státu;
 má být „být velký lhář a podvodník“, ale musí umět toto umění
skrývat.
Panovník není podřízen běžným morálním pravidlům, protože v
mezinárodní politice existuje jiná morálka, která se řídí vlastním
zájmem a bezpečností státu.
První evropský státník, který se řídil jeho radami, byl kardinál de
Richelieu. Svoji politiku zdůvodňoval slovy:
„Člověk je nesmrtelný a později bude spasen, avšak stát není nesmrtelný.
Buď bude spasen nyní, nebo nebude spasen nikdy.“
4. Princip mocenské rovnováhy
 protože nejvyšší hodnotou se stalo blaho státu, všichni panovníci
cítili povinnost zvětšovat a rozšiřovat území a slávu;
 silnější se pokoušeli získat nadvládu, slabší se bránili vytvářením
koalicí, které jim dávaly větší sílu;
 když byla koalice dostatečně silná, aby zadržela agresora, vznikl
stav, který začal být označován pojmem „mocenská rovnováha“;
 systém mezinárodních vztahů tak díky mechanismu rovnováhy
mohl začít fungovat jako „seberegulující“systém;
 zárodečnou formu evropské mocenské rovnováhy jako principu
představuje vestfálská smlouva, kterou podepsaly všechny
evropské státy a prohlásily se za jejího garanta;
Od tohoto okamžiku mohly všechny státy předpokládat:
 žádná důležitá změna statu quo není v zájmu ostatních států;
 jednání proti mocnosti, která chce změnit status quo, nebude
pokládáno za nepřátelské chování;
 základní metoda zachování statu quo: vytváření koalicí proti
takové změně;
5.Evropský koncert mocností (evropská harmonie)
- pojem pro systém vzájemných vztahů mocností po
napoleonských válkách
Principy:
1. Jednání a koordinace politiky hlavních mocností
 závazek dobrovolně omezovat politiku maximalizace vlastní
moci;
 zohledňovat ostatní mocnosti v rámci dialogu a dohadování;
 „brát ohledy“ na zájmy druhých – dlouhodobě účinnější
nástroj k zajištění vlastních mocenských zájmů než je
bezohledné zvětšování vlastní moci na úkor soupeřů;
 nevylučuje se použití síly (nebo její hrozby); tam, kde je to
možné, dostává však přednost kooperace;
 neznamená to obětování vlastních zájmů - ale jen to, že
jejich obhajoba vychází z možnosti dlouhodobého soužití
mocností na základě jejich relativního souladu;
2. Vzájemné respektování společných hodnot – bylo založené na:




vzájemné ideologické solidaritě;
na uznání principu legitimity – tj. respektování tři sta let
formovaných a uznávaných obyčejů a pořádků;
nebylo spojeno se vznikem nějakého formálního orgánu nebo
organizace;
bylo založeno na rozhodnosti a připravenosti mocností
zasáhnout proti nacionalistickým, liberálním a
revolučním změnám v jednotlivých zemích na základě
klerikálně-monarchistické ideologie;
Toto společné chápání legitimity vyjadřovaly dva dokumenty:

Aliance čtyř (Velká Británie, Prusko,Rakousko, Rusko) s cílem
zabránit hned v zárodku agresivním snahám Francie;

Svatá aliance (Prusko, Rakousko, Rusko)- s cílem sjednotit
konservativní monarchy v boji proti hrozícím revolucím;
Poprvé v historii byly vnitrostátní záležitosti postaveny
pod mezinárodní dohled
3. Existence tzv. státu „balancéra“
Může jím být jen stát, který:
 nepokládá hodnoty, jež jsou obsahem mocenského
konfliktu, za svůj životní zájem;
 musí disponovat takovou mocí, která mu umožňuje
rozhodnout o výsledku konfliktu tím, že se přidá na určitou
stranu;
 do mocenských konfliktů nesmí vstupovat jako právní či morální
arbiter, ale jako stát sledující vlastní zájem;
 protože není schopen řídit celý systém, přidává se obvykle na
stranu slabšího.
V evropském systému tuto úlohu plnila Velká Británie, která se stala
důležitým jazýčkem na vahách evropské mocenské rovnováhy
Z této doby pochází slavný Palmerstonův výrok o britské zahraniční
politice:
„Velká Británie nemá stálé spojence, ale jen stálé zájmy“
6.„Realpolitik“a její dopad na MV
- pojem pro neomezenou politiku mocenské rovnováhy založenou
na mocenský kalkulacích a národním zájmu;
- vedla ke sjednocení Německa, v důsledku kterého se
stalo nejsilnějším státem evropského kontinentu;
- měla za následek zásadní změny v evropském systému:
 ideologické motivy ztratily sjednocující sílu;
 hlavním principem se stal nacionalismus, v důsledku kterého
se z velmocí staly smrtelně nebezpeční soupeři a konfrontace
se stala standardní metodou diplomacie;
 zatímco předtím mocnosti na okraji Evropy (V. Británie,
Francie, Rusko) vyvíjely tlak na její střed, nyní se střed
Evropy (Německo) stal tak mocným, že mohl vykonávat tlak
na periferii;
Německu tak hrozilo stálé nebezpečí, které Bismarck nazval „noční
můrou“ nepřátelských, obkličujících koalicí
Po Bismarckově vynuceném odchodu v roce 1890 se německý císař Vilém II.
pokusil „zjednodušit“ německou zahraniční politiku:
 Německo s novými koloniemi, silným loďstvem a hospodářským vlivem
v zájmových oblastech se mělo stát světovou velmocí;
 jeho koloniální ambice však měly za důsledek další zhoršení vztahů
s Francií a námořní zbrojení zhoršení vztahů s Velkou Británií;
 snažil se získat Velkou Británii pro spojenectví s Trojspolkem (1882), ale
i přes určité sblížení se Velká Británie v duchu své tradiční politiky
odmítla vázat s Německem;
 v roce 1894 došlo k uzavření francouzsko-ruské aliance;
 neustálý nárůst vojenské a ekonomické síly Německa donutil V.
Británii vzdát se tradiční politiky „splendid isolation“
(skvělé izolace) a uzavřít v roce 1904 s Francií tzv. „srdeční
dohodu“;
Rozdělení Evropy na německo-rakouský a francouzsko-ruský blok
se stalo skutečností
Kontrolní otázky
1. Středověká Evropa a faktory její přeměny v moderní
systém mezinárodních vztahů
2. Vestfálský mír a jeho vliv na vznik moderního systému
států.
3. Koncepce státního zájmu a mocenské rovnováhy
4. Charakteristika systému evropského koncertu
mocností a jeho rozpad koncem 19. století
Globální vestfálský systém
1. První světová válka
2. Mírové uspořádání po první světové válce
3. Místo sovětského Ruska v systému mezinárodních
vztahů
4. Německo a jeho politika ve dvacátých letech
5. Éra pacifismu
6. Hitler a zničení versailleského systému
7. Sovětsko-německý pakt o neútočení
8. Druhá světová válka
9. Poválečné uspořádání světa (Jaltská a Postupimská
konference)
1. První světová válka
Proměna evropského koncertu v bipolární uspořádání byla
důsledkem celé řady změn:
 změnila se povaha aliancí;
 změnilo se pojetí války jako nástroje zahraniční politiky a
diplomacie jako nástroje jejich zakončení (Clausewitz);
 příprava armád byla zaměřena na bleskové akce;
 s nástupem moderních technologií vzrostl význam rychlé
mobilizace a zahájení války se dostalo mimo politickou
kontrolu;
Příčina: závazek mobilizovat okamžitě po zahájení mobilizace
kteréhokoliv z protivníků;
Rozhodujícím faktorem, který umožnil porážku Německa, se stal
vstup USA do války v roce 1917
Versailleská mírová smlouva
Výsledek střetu dvou rozdílných plánů uspořádání světa:
 amerického (Wilson) - světový pořádek založený na demokracii,
kolektivní bezpečnosti a právu na sebeurčení;
 francouzského (Clemencea) - mír trestající Německo územně, vojensky a
hospodářsky;
Ze střetu těchto koncepcí nakonec vzešly mírové smlouvy s Německem
(Versailleská), Maďarskem (Trianonská), Rakouskem (Saintgermainská),
Bulharskem (Neuillská), Tureckem (Sévreská);
Slabiny mírového uspořádání:
 přes svá tvrdá opatření vůči Německu paradoxně vytvářela pro něho
řadu strategických výhod;
 nebyla doceněna složitost realizace práva na sebeurčení;
 z evropského uspořádání bylo vyloučeno Rusko;
 v roce 1920 z nového uspořádání vypadly i USA;
Společnost národů
 cíl: vnést řád do anarchického světa tvořeného jednotlivými národními
státy;
 sdružovala státy na základě dobrovolnosti a rovnoprávnosti;
 struktura:
 Shromáždění - každý stát jeden hlas;
 Rada – 4 stálí členové (vítězné mocnosti – V. Británie, Francie,
Japonsko, Itálie) a 4 nestálí členové;
 Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v Haagu (arbitráž)
 Závazky:
 omezit zbrojení,
 podílet se na odzbrojení,
 respektovat a chránit teritoriální integritu a politickou nezávislost
členských států,
 chránit je proti vnější agresi;
 zúčastnit se sankcí proti státu označenému za agresora;
 vojenská akce proti agresorovi – kolektivní akce všech členů,
kterou schválí Shromáždění na jednomyslné doporučení Rady
Hlavní slabina:
Společnost národů v sobě neorganicky sdružovala různorodé prvky
kolektivní bezpečnosti a rovnováhy moci;
Podstatné rozdíly:
 zatímco aliance vznikají proti konkrétním hrozbám a definují přesné
závazky signatářů - systém kolektivní bezpečnosti neposkytuje
záruky žádné konkrétní zemi;
 zatímco v aliancích je za příčinu války (casus belli) považován útok na
člena aliance – v systému kolektivní bezpečnosti je za příčinu
považováno porušení principu „mírového řešení sporů“;
 zatímco účelem aliance je vytvořit předvídatelný a přesný závazek –
kolektivní bezpečnost ponechává aplikaci svých principů na
interpretaci konkrétních události až v době jejich vzniku;
Předpoklad:
 všechny státy mají stejný zájem na odporu proti každé agresi;
 jsou ochotné podstoupit proti ní i odpovídající riziko.
Sovětské Rusko
Východisko:
 okamžitě po vítězství revoluce v Rusku vypukne světová revoluce;
 Rusko nebude muset koexistovat s kapitalistickými zeměmi a
proto ani nemusí řešit problém své zahraniční politiky;
 v dalším vývoji nutný pragmatický kompromis mezi proklamacemi
o světové revoluci a praxí mírového soužití:
 v boji o své přežití přijalo princip mírového soužití jako taktickou
možnost využívat rozporů mezi kapitalistickými státy;
 kapitalistické státy byly považovány bez výjimky za nepřátelské;
 spolupráce s nimi pouze v případě vlastních výhod;
 do poloviny 30. let nerozlišovalo mezi demokratickými a
fašistickými státy;
 stejně jako Německo odmítalo poválečný mezinárodní pořádek;
 oba dva státy uzavřely:
 v roce 1922 – tzv. Rapallskou smlouvu (navázání
diplomatických vztahů, zřeknutí se vzájemných majetkových
nároků, princip nejvyšších výhod);
 v roce 1926 – smlouvu o vzájemné neutralitě
Německo ve dvacátých letech
Poražený stát má v zásadě dvě možnosti:
 postavit se vítězovi - riziko: odpor může vyvolat zkoušku síly v
čase, kdy je země oslabena;
 spolupracovat s vítězem a postupně získávat na síle pro pozdější
konfrontaci - riziko: kolaborace hrozí demoralizací a zmatením
veřejného mínění;
Změna v německé zahraniční politice - Gustav Stresemann (od roku
1923 ministr zahraničí a posléze německý kancléř):
 skončil s diplomatickou partyzánskou válkou proti ustanovením
versailleské smlouvy;
 využil tezi, že Německo představuje rozhodující hráz proti
bolševismu v Evropě;
 zahájil proces hospodářské obnovy a později i růstu politické
moci Německa;
Změnou politiky se mu podařilo:
 odložit platbu reparací o pět let (Dawesův plán) ;
 získat půjčky v USA v hodnotě zhruba 2 mld. dolarů
Éra pacifismu - iluze dvacátých let
Locarnské dohody 1925
 Německo uznalo svoji západní hranici s Francií a Belgií a
neporušitelnost demilitarizované zóny v Porýní;
 Velká Británie a Itálie převzaly garanci a zavázaly se k pomoci při
odrážení agrese z jakéhokoli směru;
 Německo souhlasilo se vstupem do SN;
 odmítlo však na stejné smluvní úrovni uznat hranice
s Polskem a Československem (uzavřelo jen arbitrážní dohody);
Briand-Kellogův pakt 1928
 15 států se zřeklo války jako nástroje státní politiky;
 Pakt ratifikovaly téměř všechny státy světa (včetně Německa,
Japonska a Itálie)
Slabiny:
 neobsahoval žádné sankce za jeho porušení;
 nebyl spojen s žádným konkrétním závazkem odzbrojení;
Krize versailleské Evropy
Důležitý mezník: vstup německých jednotek v roce 1936 do
demilitarizovaného Porýní.
Důsledky:
 vojenské: opevněné Porýní znamenalo, že se východní Evropa
dostala mimo dosah francouzské vojenské pomoci;
 psychologické: respektování Hitlerova kroku jako dokonaného
faktu (fait accompli).
Oficiální politikou západních mocností se stala politika
usmiřování (appeasement) jako výraz pokusu o nápravu
nespravedlivých ustanovení vůči Německu.
V roce 1938 Hitler překročil hranice Německa stanovené ve
Versailles:
 připojil Rakousko, kterému mírová smlouva zakazovala
spojení s Německem;
 Mnichov - 1938
 březen 1939 okupace zbytku Československa.
Sovětsko-německý pakt o neútočení
Stalin se v dané mezinárodní situaci projevil jako maximální realista a tvrdý
zastánce sovětských národních zájmů:
 v březnu 1939 sovětskou strategii vyjádřil slovy: „…začala již druhá
(světová) imperialistická válka…a my ji imperialistům necháme, aby si ji
vybojovali mezi sebou“;
 přešel od orientace na vytvoření vojenské aliance s Francií na jednání o
alianci s Francií a V. Británií jako karty pro dosažení dohody s Hitlerem;
 tuto svoji velkou hru vyhrál – Hitler mu nabídl zdarma to, co by v případě
dohody s V. Británií a Francií mohl získat jedině za cenu války
s Německem;
Pakt Molotov – Riebbentropp (Pakt Hitler – Stalin)
- závazek zdržet se vzájemného napadení;
- bude-li jedna ze smluvních stran napadena, nebude druhá strana žádným
způsobem tyto mocnosti podporovat;
- závazek udržovat vzájemný kontakt za účelem konzultací.
Součástí paktu i tajný protokol
Tajný protokol:
 Polsko bylo rozděleno na sféry vlivu obou států;
 Finsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko do sféry ruského vlivu ;
 Besarábie odňatá Rumunsku v prospěch Sovětského svazu.
Vliv smlouvy na bezpečnost Sovětského svazu:




pakt znemožnil Hitlerovi zaútočit na Sovětský svaz již v roce
1939;
sovětská obranná linie byla posunuta od životních center
země zhruba o 500 km na západ;
pakt narušil vzájemné vztahy Německa a Japonska, jehož
jednotky útočily na mongolské hranici (Chalchyn Gol);
Sovětský svaz získal od Německa úvěry na dodávky materiálu,
zařízení a technologií pro vojenský průmysl.
Na druhé straně:
 vyloučil Sovětský svaz jako potenciálního protivníka
Německa;
 znamenal podstatnou změnu poměru sil v Evropě a možnost
využit německé ozbrojené síly k porážce Francie;
 osm dní po podepsání paktu vypukla druhá světová válka.
Poválečné uspořádání světa
Porážka u Stalingradu otevřela možnost začít uvažovat o vítězství a
budoucím poválečném uspořádání
Tři přístupu k míru:
 Churchill - zrekonstruovat v Evropě tradiční mocenskou rovnováhu,
tj. znovu vybudovat Velkou Británii, Francii i poražené Německo a
spolu s USA vyvážit moc Sovětského svazu;
 Roosevelt – prosadit určitou formu kolektivní bezpečnosti, ale
schopnou ji prosazovat (spolu s Čínou vytvořit jakousi správní radu
světa);
 Stalin – zužitkovat vítězství na rozšíření vlivu do střední Evropy a
vytvořit zde nárazníkové pásmo, které by chránilo Rusko proti
každé budoucí německé agresi.
Třístranné konference: Teherán (listopad 1943),
Jalta (únor 1945)
Postupim (srpen 1945)
Jalta 1945
Konferenci se často vyčítá hanebná role při utváření poválečného světa především
uznáním hranic Sovětského svazu z roku 1941.
V únoru 1945 však veškerá sporná území ovládala sovětská armáda a mohla
zasahovat do vnitřního uspořádání všech obsazených území.
Politické důsledky konference:
 rozdělila Evropu na dvě zóny vlivu s tím, že obě mocnosti mají ve své zóně
plnou moc a za předpokladu, že nebudou zasahovat do druhé zóny;
 každá strana dostala právo otevřeně šířit svou ideologii a odsuzovat
ideologii druhé strany;
 nutila každou stranu vytvořit vlastní alianci.
I když vojenskou převahu měly USA, Sovětský svaz měl dost síly na nastolení
„rovnováhy strachu“.
V důsledku toho obě strany dohodu až do zániku Sovětského svazu
přísně respektovaly.
Kontrolní otázky
1. Příčiny vzniku 1. světové války a její charakter.
2. Charakteristika mírového uspořádání po první světové
válce a jeho slabiny
3. Pacifismus dvacátých let a rozpad versailleského
systému v třicátých letech.
4. Vztah sovětského Ruska a Německa v meziválečném
období a jeho vyústění v sovětsko-německém paktu o
neútočení
5. Rozdílné názory na poválečné uspořádání světa a
jejich střet na jaltské a postupimské konferenci.