Transcript Středověká literatura

Středověká literatura
Středověká literatura
• Ve středověké literatuře se rozvíjejí následující literární žánry:
hrdinský epos, dvorská milostná lyrika, legenda, traktát a kronika
• Hrdinský epos navazuje na epos antický, ale do popředí se dostává
rytíř, který je zosobněním udatnosti a věrnosti pánu, pro kterého
je schopen obětovat svůj život
• Dvorská milostná lyrika je reprezentována tzv. svítáníčky, básněmi,
ve kterých se milenci loučí po společné noci.
• Legenda je typický středověký žánr, který popisuje život svatých
• Traktát se definuje jako krátká náboženská úvaha
• Kronika se pak snaží zachytit určitý časový úsek, který nejen
popisuje, ale zpravidla také hodnotí
• Náboženské písně, které zpravidla oslavují svaté a Boha
Středověká literatura – díla a jazyky
• období 3 jazyků – staroslověnštiny, latiny, češtiny
• staroslověnsky – Panonské legendy – Život Konstantinův a
Život Metodějův
- Legenda o sv. Václavovi
latinsky – Kristiánova legenda, Crescende fide christiana,
Kosmova kronika, Vita Caroli
česky – Hospodine pomiluj ny; Sv. Václave, vévodo české země;
Dalimilova kronika;Alexandreida (13.st.); Hradecký rukopis
(Satiry o řemeslnících a konšelích, žákovské písně), drama
Mastičkář (14.st.); v 15. st. nastává epocha husitské literatury
– Hus, Chelčický, Štítný ze Štítného atd.
Středověká literatura - otázky
Otázky a úkoly:
1) U každého literárního žánru jmenujte alespoň jednoho
autora (bude-li to možné) a dílo
2) Objasněte, proč jste nemohli u některých děl určit autora
3) Jaké literární jazyky existovaly na území našeho státu v
období středověku (cca 10.-15.století)
4) Co to bylo období laicizace (zesvětštění) a demokratizace
(zlidovění) literatury
5) Jmenujte v rámci 10.-15.stol. ke každému století alespoň
jedno dílo, uveďte autora (je-li to možné), literární jazyk a
tématiku
O jaký se jedná žánr
• 4/ Panna Lucie se nepohnula z místa, kde byla
probodena, nevypustila duši, dokud nepřišli
knězi a nepodali jí tělo Páně a všichni přítomní
řekli amen. Na témže místě byla pak
pochována a byl tam postaven kostel. Zemřela
mučednickou smrtí za času Konstantina a
Maxentia kolem léta Páně třístého desátého.
O jaký se jedná žánr
• Ohledajme, muož-li papež býti svatokupcem? A
zdá se, že nemuož, protože on jest pán všeho
světa, jemuž sluší bráti jakž chce a činiti jakž chce;
a také že jest otec najsvětější, jehož se hřích
nemóž chopiti. Tu věz, že mnozí papežové byli sú
kacieři a jinak zlí, a jsú s papežství ssazeni; a ty
bylo by dlúho psáti. Protož neměj v tom
pochybení, byť papež nemohl svatokupcem býti.
A ktož by to držel řka, že papež nemóž
svatokupčiti neb jinak smrtedlně hřešiti, ten by ho
mínil nad Petra i nad jiné apoštoly vznésti.
O jaký se jedná žánr
• Když v postoloprtské stráni
lovil Oldřich, znenadání
za jednou vsí nad říčkou
spatřil selku mladičkou,
jak v košili bez oplecka,
bosa, umáčená všecka,
pere. Byla krásná, milá,
Oldřichu se zalíbila,
že tvář měla čistou, něžnou.
A tak ji učinil kněžnou.
O jaký se jedná žánr
• Kdo slyšet chce, ať tiše poslouchá.
Povím teď příběh, sotva kdo jej zná,
jak rytíř Roland cti své věrně dbal,
a do smrti až při svém králi stál...
Legendy o sv. Václavu – 1. starosl. legenda
• Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: "Díky
tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra." I vstal a šel na jitřní.
Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl:
"Bratře, včeras nám dobře posloužil." K uchu Boleslava se naklonil
ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: "Nyní ti chci lépe
posloužit." Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se
obrátil k němu a řekl: "Co ti to popadlo, bratře?" A po těch slovech
jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do
ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva
ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak
přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši
se slovy: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."
V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muže Václavova,
ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po
zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili. Mnohé ženy provdali za
jiné muže, služebníky boží vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali.
Legendy o sv. Václavu - Crescente fide
christiana
• V noci pak oné před jitrem následujícího dne, jakož
pravidelně činíval, šel do chrámu k modlitbě ranní. I potkav
bratra řekl k němu: "včera velmi jsi nám posloužil; přijmi
mnoho díků od pána." Onen ale dobyv meče z pochvy
udeřiv muže svatého do hlavy odpověděl: "a takto dnes chci
ti posloužiti." I vyteklo sotva trochu krve, poněvadž síly
pozbyl (Boleslav) strachem hrozným; i mohl svatý Václav
lehko překonati jej, poněvadž meč vyrval z ruky jeho; ale
nechtěl sama sebe poskvrniti. Onen ale křičel řka: "aj, kde
jste, pomozte mi!" Tu oni všichni zlosynové přišedše ze
skrýší s meči a oštěpy ranami mnohonásobnými zavraždili
jej. I odešla duše jeho na onom místě vysvobozena ze žaláře
tohoto života mučednictvím ozdobena k pánu dne 28. září.
Legendy o sv. Václavu – Kristánova legenda
• A vida bratra vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho, tu kol krku ho objímaje
tu líbaje, děkuje mu řka: Zdráv buď povždy, bratře můj, tu statky tohoto
života i budoucího oplývej; přijmi tebe Kristus k věčné své hostině, jako jsi
ty včera mne tu mode všecky v takové hodnosti pohostil. Na to on s
pyšným duchem tu s pohledem posupným, tase meč, který mu visel skryt
pod pláštěm, odpověděl: Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, nyní však
bratr bratru takto poslouží. A rozmáchnuv se mečem ťal ho jím do hlavy;
leč poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev se ukázala. Hrůzou nad
neslýchaností svého činu byl bídák tak ochromen, že i když podruhé ťal, k
svému údivu nic nezmohl, co by bylo hodno muže silného. Holý jeho meč
blažený Václav rukou zachytiv praví: Jak špatně si počínáš, když mne
zraňuješ! Když však viděl, že od svého úmyslu neupouští, posléze ho, jak
někteří praví, chytil tu k nohám svým porazil řka: Hle, člověče vlastním
rozhodnutím zahubený, vidíš, kterak tebe bych mohl vlastní rukou jako
nejmenší zvířátko rozdrtiti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího
poskvrnila se krví bratrovou. A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru, tu na
ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen zlořečený
však mocným hlasem křičel tu hnal se za ním volaje: Společníci moji,
společníci, kde jste? Prašpatně pomáháte pánu svému tu ničemně ho
necháváte na holičkách, ačkoli je vystaven takové úzkosti! Tu se vyřítila
celá tlupa zlosynů ze skrýši, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči tu
kopími, tu těžkými ranami ho probodavše, odpravili ho u dveří
chrámových.
Úkol
• Srovnejte 3 předchozí ukázky po stránce
obsahové, zejména se zaměřte na to, jak
popisují vraždu knížete.
• Který popis je nejdetailnější?
Hospodine, pomiluj ny
• Píseň je poprvé doložena roku 1055, kdy byla zpívána
při volbě knížete Spytihněva II.
• Nejstarší dochovaný zápis pochází z kroniky
břevnovského mnicha Jana z Holešova z roku 1397.
Hospodine, pomiluj ny!
• Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
Vysvětlivky:
pomiluj ny = smiluj se nad námi
spase mira = spasiteli světa
spasiž ny i uslyšiž = spas nás a
vyslyš
žizn = hojnost
mír = pokoj
Krleš = Kyrie eleison (Pane, smiluj
se)
Svatováclavský chorál
Nejstarší dochovaná podoba – 1368 + 10. sloka dochovaná z 15. nebo 16. stol.
• Swaty Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha
Kyrieleison
Pomoci tvé žádámy
smyluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
Swaty Václave
Kyrieleison
• Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pojde
život věčny
oheň jasný
svatého Ducha
Kyrieleison
Tys nass diedicz Czieske zemie
rozpomen se na swee plemie neday
zahynuti naam y buduczym swaty
Waczlawe Kristeleyson
Tys náš dědic české země rozpomen
se na swé plémě nedaj zahynuti nám
y budůcím swatý Waczlawe
Kristeleyson
• Společně obě písně tvořily „středověké“
národní hymny, zpívaly se při korunovací, dnes
při významných mších.
Dalimilova kronika
• nejstarší česky psaná veršovaná kronika
• pochází z počátku 14. století
• Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku
líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest,
zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí
světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy
z historie Čech počínaje osídlením našeho území
praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví,
o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období
vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání
(1314).
Jazyk a styl
• Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou
samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s
vyprávěným dějem.
• Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě,
volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým
výrazům a rčením.
• Používá bezrozměrového verše o proměnlivém
počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Rým je
zpravidla sdružený.
• Objevuje se lidová etymologie a prvky
nacionalismu, hlavně ve vztahu k Němcům.
Otázka
• Na předchozím obrázku se nachází ilustrace z
Dalimilovy kroniky. O jaké pověsti (události) z
českých dějin se jedná?
Ukázky
O selské kněžně Boženě
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
O sedlčie knieni Božěně
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Ta sedlka krásna velmi bieše
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ji za knieni sobě pojě.
Ta knieni šlechetna velmi bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni jemu počěchu z toho za zlé jmieti,
kněz vecě: "Páni, račte slyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývají
a šlechtici často chlapy syny jmievají.
Když v postoloprtské stráni
lovil Oldřich, znenadání
za jednou vsí nad říčkou
spatřil selku mladičkou,
jak v košili bez oplecka,
bosa, umáčená všecka,
pere. Byla krásná, milá,
Oldřichu se zalíbila,
že tvář měla čistou, něžnou.
A tak učinil ji kněžnou.
Ona kněžna dokonalá
Božena se jmenovala.
Oldřich nedbal nic, že páni
to manželství jemu haní.
Řek: „Tak už to v světě chodí,
že se z chlapa šlechtic rodí
a že sedlák nezřídce
za otce má šlechtice.
• Nebo ostaralé střiebro šlechtu činí
• a často šlechticě chudoba sprostenstvím
viní.
• Vyšli smy všichni z otcě jednoho
• a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl
střiebra mnoho.
• A když jest tak šlechta s chlapstvem
smiešena,
• budeť Božěna má žena!
• Radějí sě chci s šlechetnú sedlkú českú
smieti
• než králevú německú za ženu jmieti.
• Vřet každému srdce po jazyku svému,
• a pro to Němkyně méně bude přieti lidu
mému.
• Němkyni německú čeled bude jmieti
• a německy bude učiti mé děti.
• Pro to bude jazyka rozdělenie
• a inhed zemi jisté zkaženie.
Stříbro poctu rodu vrací,
chudý šlechtic jméno ztrácí.
Pán i kmán jsou jedna krev,
proto potlačte svůj hněv,
že jsem si vzal za ženu
prostou dívku Boženu.
Ve mně každý pána hledá.
Na Přemysla na praděda
nejdříve však pomyslete,
jenž z oráče na knížete
povýšen byl. Všichni stejně
počati jsme byli v ženě,
ač pokládán za šlechtice
je ten, kdo má stříbra více.
Chci žít s českou selkou skrovnou
spíše než s Němkou, s císařovnou.
Pouto krve vždy je silné,
Němka k Čechům sotva přilne.
Vaše utrhačné řeči
o hlouposti jenom svědčí.
Jak u Němky byste, páni,
chtěli prosit o zastání?
Čeleď z Němec, z Němec mistři,
Němkyně je na koni
a mé děti, synci bystří,
německy jen švadroní.
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
jak Čech právo nemá řádné.“
Božena, ta přála právu,
ctila lidi všeho stavu.
Oldřichu pak selka zdravá
dala syna Břetislava.
•
•
•
•
•
•
Páni, neviete dobra svého,
lajíce mi z manželstva mého.
Kde byste řěčníky brali,
když byste přěd kniení stáli?"
Když z Božěny syna jměl,
tomu byl Břěcislav vzděl.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
A když do Domažlic přijide,
vzvěděv, že jest již v lesě, káza všěm v les vníti
i káza o Němcích i o sobě les zarúbiti.
Páni počěchu mu v tom za zlé mieti
řkúc: "Budú-li nám sílni, kudy nám utéci?"
Kněz věcě: "Já sem pro to i kázal zarúbiti:
a nebo sě braňte, neb sě dajte zbíti!
Jázť odtudto nechci beze čsti otjíti.
Ktož ote mne poběhne, kázal sem jej Chodóm zabiti.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Ot Soběslava, přietele českého
Po královi syn jeho knězem bieše.
Ten, kteréhož Němcě uzřieše,
k sobě přivésti kázáše
a nos jemu uřězáše
řka: "Němče, po světu nehleď,
v svéj zemi mezi svými seď!
Po dobrés ot svých nevyšel,
pověz, proč si mezi cizie přišel?"
Jiní, ot knězě vidúce,
kdež uzřiechu Němcě jdúce,
jako na vlka vzvoláchu,
uši a nosy jim řězáchu.
Ktož jemu němečských nosuov ščít přinesieše,
inhed jemu sto hřiven dadieše.
Po všěch Němciech pověst jdieše,
že Soběslav jich nenávidieše.
Múdrý jemu za dobré jmieše,
že cizozemcě v zemi nepustieše
Alexandreida (13. st.)
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Aristotelovy rady:
Z chlapieho řáda nikoli
i jednoho v čest nevoli;
nebo chlap, když jest povýšen,
nesnadně bývá utišen:
zlé kolo najviece skřípá
malý had najviece sípá
a chlápě nejviece chlípá
Žákovská píseň / studentská poezie
• Makarónská čeština
• Detrimentum pacior (Trápím se bolestí)
nyní, i v každém času.
Usque ad mortem quacior, (až k smrti zatřesení)
a vše pro její krásu.
Regitur nunc racio (je ovládán nyní účet / počet)
splň tvá tajná přání.
Obnixa turbacio (s hlasitými obtížemi)
meč mi srdce prohání.
Gaudeamus igitur
Gaudeamus igitur
Iuvenes dum sumus
Post iucundam iuventutem
Post molestam senectutem
Nos habebit humus.
Radujme se tedy,
dokud jsme mladí:
po radostné mladosti,
po žalostném stáří
budeme patřit zemi.
Vivat academia,
Vivant professores,
Vivat membrum quod libet,
Vivant membra quae libet;
Semper sint in flore.
Ať žije akademie,
ať žijí profesoři,
ať žije každý student,
ať žijí všichni studenti,
vždy ať v květu jsou
Husitská literatura
• Husovi předchůdci:
• Tomáš Štítný ze Štítného
• Jan Milíč z Kroměříže – působil i v Horšovském Týně
• Většina písní se nachází v tzv. kancionálech
Ktož jsú boží bojovníci
• zcela moderně pak Kdo jsou boží bojovníci je jeden z
nejznámějších chorálů husitské doby, kterému je
někdy připisována funkce jejich jakési husitské
hymny.
• Až roku 1872, po objevení tzv. Jistebnického
kancionálu, se začalo vycházet z autorství kněze Jana
Čapka z Klatov – tuto domněnku vyslovil jako jeden z
prvních roku 1913 Zdeněk Nejedlý.
• Odkaz
Jan Hus
asi 1371 – 6.7.1415
•
•
Český reformátor a kazatel
Dílo: O církvi, Knížky o
svatokupectví, O pravopise
českém, O šesti bludech,
Dcerka, Listy z Kostnice
• Urči:
1) Co bylo předmětem kritiky
v jednotlivých dílech
2) Rozděl díla podle jazyka,
jakým byla sepsána
Husovo kázání z filmu Jan Hus a jeho přepis
•
Máte-li zájem, zde si můžete přehrát Husovo kázání z filmu O. Vávry Jan Hus podle A. Jiráska
•
Řekl papež a sluší se aby náměstek boží na této zemi biskupové a preláti jeho bili bez peněz?
Odpovědeli všichni zaisté,to se nesluší.Usmál se papež a řekl; čeho je nejvíce třeba prostému
lidu
hříšnemu? Tu povstal jeden biskup tlustý jako káď a odpovděl; odpuštění hříchu svatý otče.I
rozkázal
papež.Vyjděte tedy do světa a prodávejte odpustky.
Za onoho dne řekl papež prelátům a biskupum.Nejsem liž já náměstkem Božím na této
zemi? Odpovědeli mu biskupové a preláti.Jistě zaisté ty jsi prvním náměstkem božím na této
zemi
svatý otče.Řekl papež a sluší se aby náměstek boží na této zemi biskupové a preláti jeho bili
bez peněz?
Odpovědeli všichni zaisté,to se nesluší.Usmál se papež a řekl; čeho je nejvíce třeba prostému
lidu
hříšnemu? Tu povstal jeden biskup tlustý jako káď a odpovděl; odpuštění hříchu svatý otče.I
rozkázal
papež.Vyjděte tedy do světa a prodávejte odpustky.Čím více jich prodáte tím lépe a veseleji
nám bude.
Tak jako hejná krkavců snesli se na túto zemi prodavači odputků,aby tu vyklovali kdejaké
zrnko zlata,nebo stříbra , neznajíce slitováni.Jejich srdce stvrdla a jejich ústa
zjedovatela,závistí a lží.
Vším kupčí všechno prodávají.Chceš pokřtít dítko, zaplať,vyspovídati se zaplať,chceš poslední
pomazáni zaplať,chceš loupit vraždit zaplať a bude ti odpušťeno.
Ale podle toho,kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa.A
•
A za peníze vydřené takto z křesťanského lidu jen obchody své provozují lichvy,
koňe krásne,čeleď nepotřebnou chovají v kostky hrají a na své kubjeny drahé plášte
a kožichy věšejí aby snimi smilnili jako hřebci plemení a bíci neskrocení.
Zatím co Kristus chodil v plátně a bos.Neměl střechu kam by svoji hlavu sklonil. Ale
poznejte to loupežníci chudých lidí,vy vrahové zloději a svatokrádežníci neboť lidé
i Bůh vás proklínají.
Nešťastným bohatstvím jež cirkev tone, zjedovatele a otrávené jest
veškeré kresťanstvo na duši.
Odkud svárové mezi papeži, preláti, biskupi a ostatními knežími. Psi oko sehrižou,
vezmi kost a přestanou.
Vezměte prelátům a biskupům a ostatním bohatství, peníze, majetek, světské
panování a rázem se přestanou drát o místa, podplácet, přeplácet hodnosti
a svárové mezi papeži přestanou.
Pamatujte si jedno ať je to prostý kněz biskup alebo sám papež; pokud žijí v hříchu
nejsou z milosti Boží.
Nezoufejte tedy nejmilejší bratři a sestři z toho že jste malí a utlačovaní. Věste, že
nad kňeze arcibiskupa či papeže žijícího v hříchu prostý sedláček tovariš či žena
chudá z lidu, žijící čiste a zbožne vědší je před Bohem. Amen.
Otázky k přepisu – Co Hus kritizuje, jakou používá argumentaci a co radí
na odstranění nedostatků církve?
V porovnání s následujícími články popište, v čem se Jirásek / Vávra dopustili omylů.
Co znamenají v následujících 2 článcích informace uvedené v závorkách.
Zde je odkaz pro formulář na vyplnění a odeslání odpovědí.
Jak to bylo s odpustky v době
Husově?
•
•
•
•
•
•
Podobně jako dnes. Například v roce 1393 bylo vyhlášeno v Čechách se souhlasem papeže Bonifáce
IX. Milostivé léto, které platilo od čtvrté neděle postní tj. od 16. března 1393, až do svátku Povýšení
sv. Kříže, tedy do 14. září téhož roku. Každý, kdo chtěl dosáhnout plnomocných odpustků, musel
(byl-li Pražan patnáctkrát, byl-li cizinec sedmkrát) navštívit čtyři pražské kostely: kostel sv. Petra a
Pavla na Vyšehradě, katedrálu sv. Víta, zrušenou kapli Božího těla na dnešním Karlově náměstí a
kostel sv. Markéty na Břevnově. Dále měl jít ke zpovědi a vykonat dobrý skutek uložený
zpovědníkem a složit ve vyšehradském kostele finanční částku, odpovídající cestě do Říma, kde
podobné milostivé léto proběhlo před třemi lety. Chudí lidé platili podle svého stavu jen část
požadovaných peněz. (Vlček, Emanuel: Jan z Pomuku /Sv. Jan Nepomucký/ (Praha, Vesmír 1993),
podobně Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř, Praha, 1933, str. 175).
Při příležitosti vysvěcení Betlémské kaple roku 1394 byly vyhlášeny odpustky pro ty, kdo zde
poslechnou slovo Boží a vykonají pobožnost (Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř,
Praha, 1933, str. 168)
Odpustky vyhlášené Janem XXIII. r. 1412 platily pro ty, kdo se vyzpovídal¨jí a vykonají předepsané
pokání (Neumann, Augustin Alois, ThDr. P. Dědictví s. Prokopa, Praha 1931, str. 40) a složí
dobrovolný příspěvek (Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř, Praha, 1933, str. 210).
Udílení odpustků vždy (i době Husově) bylo vázáno na odpuštění hříchů, bez něj je (a bylo)
odpuštění trestů (odpustek) neplatné.
Co kritizoval Jan Hus na odpustcích?
•
•
Hus shledával odpustky zbytečnými – papež nemůže vědět, jestli Bůh někomu
odpustil nebo ne, nemůže tedy vyhlašovat odpuštění. Hus již v protestu a
v okružním listě a ještě více v disputaci mluví proti odpustkům zásadně: upíra
papeži právo na světské panství i na jeho hájení, popírá, že by papež mohl dávat
odpustky „za peníze“, ba že by mohl udělovat odpustky vůbec; proto nazývá
odpustky lživými a tvrdí, že věřící ničeho nezískají (Sedlák, Jan Dr.:“ M. Jan Hus,
Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1915, str. 233; podobně Čornej, Petr: Velké dějiny zemí
koruny české, svazek V., Paseka, Praha, Litomyšl 2000 str. 139).
Husův odpor vůči odpustkům je logický – Hus je zastáncem realismu, tedy je toho
názoru, že pravá církev je církví vyvolených ke spáse. Kdo není tímto vyvoleným,
není součástí církve. Církevní autorita v tomto pojetí nebyla automatická, nýbrž
podmíněná. Je-li institucionální církev věrna Bohu, pak má oprávnění i moc
reprezentovat jeho pravdy. Ztrácí-li tuto věrnost, ztrácí i svou moc. (Čornej, Petr:
Velké dějiny zemí koruny české, svazek V., Paseka, Praha, Litomyšl 2000 str. 93;
podrobněji a srozumitelně o nominalismu a realismu tamtéž na str. 91 - 94). V
tomto pojetí si lidé nemohou být jisti tím, zda je papež „pravý“, zda je součástí
církve (vyvolených), natož pak tím, že by mohl odpouštět – to náleží jen Bohu.
Pravopis diakritický a spřežkový
• knyez cze ky gemu luzyee (spřežkový)
• Aby ktoż budes ċiti rozvmiel me ċe ke reċi (Hus)
• Hus shledával odpustky zbytečnými. (dnes)
Petr Chelčický /asi 1390-1460/
• traktát: O trojím lidu
• odsoudil středověké dělení společnosti na tři stavy
/kněžský, šlechtický a duchovní/
• spis: Sieť viery pravé / poč. 40.let 15.st./
• – sítí rozumí autor církev a pravou křesťanskou víru,
jíž se lidé zachraňují z hříchů, podobně jako se sítí
vytahují z moře ryby, hlavními ničiteli sítě jsou papež
a panovník
• Petr Chelčický byl propagátorem rovné společnosti –
jeho přívrženci odešli roku 1458 do Kunvaldu u
Žamberka a založili tam novou církev Jednotu
bratrskou – všichni si byli rovni, pracovali jen fyzicky,
odmítali vzdělance.
• Texty jsou převzaty z Wikipedie
• http://www.youtube.com/watch?v=ItA_zASJ
8PM
Více zde: http://dalimilovakronika.webnode.cz/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma:
http://www.webnode.cz
• http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/neznamyautor/pisen-o-rolandovi.html#ixzz1izTJsoOK