Transcript 1. Kdo zpíval, zpíval o lásce

1. Kdo zpíval, zpíval o lásce
Nebuď tak pyšná na svou krásu, paní,
protože krása trvá jenom čas.
Tvé plavé vlasy zšednou znenadání,
tvé krásné oči ztratí dnešní jas.
A proto trhej květ, než přijde zrání
a nežli začne opadávat zas...
Angelo Poliziano
Ty zlaté vlasy, co tak sladce vlály
a co je vánek splétal v prstencích,
ty krásné oči, co tak hořívaly
tou něžnou září, co teď hasne v nich,
ta tvář a soucit, rozestřený na ní,
ať to už byla pravda nebo klam:
jaký div, že jsem se chytl na potkání,
byl-li troud lásky ve mně přichystán?
Když přicházela, když se kolem brala,
šla jako anděl, a když promlouvala,
jako by někdo z nebe promlouval.
Bylo to pro mne božské navštívení,
živoucí den; a i když se dnes mění,
i když luk klesá, rána trvá dál.
Podstatnou část Petrarkova díla
tvoří soubor milostné lyriky,
italsky psaná sbírka Zpěvník
(Canzoniere, 1327 - 1370).
Milostné básně ve formě sonetu
(znělky) jsou věnovány Lauře ideálnímu obrazu jeho milenky.
Vrchol Ronsardovy lyriky tvoří Sonety Heleně
(1571 - 1577). Z nich poznáváme, co pro
básníka znamenala horoucí láska, smyslnost a
zpěvná melodie verše. Zároveň však z
milostných básní zaznívá melancholický
povzdech stárnoucího muže nad ubíhajícím
životem, z něhož zbývají jen krásné vzpomínky:
Vy zestárnete též. Pak přihodí se, drahá,
že jednou zvečera, při svíci předouc nit,
nad hudbou veršů mých budete zase snít:
Ronsard mě oslavil, když bývala jsem mladá.
Tu služka stařičká, kterou už práce zmáhá,
takže si navečer u krbu hledá klid,
a již zpěv veršů mých dokázal probudit,
hned nesmrtelný hold vašemu jménu vzdává.
Já budu pod zemí, jen přízrak bez těla,
a v hájích myrtových se zbavím všeho zla,
co vy, už zestárlá, ke krbu zasednete
mé lásky litujíc, již zničil chladný cit.
A proto pospěšte a chtějte, drahá, žít,
ať růže života si ještě utrhnete.
Forma ani témata Shakespearových
sonetů nemají uhlazenost, kázeň a
jemnost předchůdců. Naopak
rozpory a protiklady provázejí
všechny oblasti, jichž se básník
dotkl: láska vede "ke štěstí i k
zoufalství", svátost manželství bývá
vězením, upřímné přátelství pomáhá
- nerovné ponižuje, vedle věrnosti
existuje zrada, vedle kladných citů
zloba a nenávist:
Řekni, žes opustil mě pro zločin,
ať mohu pronést svoji obranu;
řekni, že kulhám - hned se zastavím
a snesu každou tvoji pohanu.
Vždyť zatratit mne nesvedeš,
když zbavíš se mě ve vší slušnosti,
jako já sám; teď, když vím, co chceš,
sám zapřu naše staré přátelství;
půjdu ti z cesty; víckrát na jazyk
tvé jméno vzít už bych si nedovolil,
když nebyl jsem tě hoden - ani zvyk
aby mou starou slabost neodhalil.
Na sebe budu obžalobu číst,
když i mne stihla tvoje nenávist.
Cyklus PÍSNĚ A SONETY nepostrádá ani
renesanční smyslnost a konkrétnost. Donne verše
nepíše pro neskutečný ženský ideál, ale pro
vášnivou a krutou milenku. Výběrem námětů smutek z loučení, nevěra a nestálost, utajená láska,
zoufalý strach ze smrti a nicoty - záměrně vyvolává
pesimistický pocit, že člověk většinou zůstává v
lásce zatrpklý a sám:
Kdo v dolech lásky nejhloub cestu klestí,
vypráví, kde je střed jejího štěstí.
Já miloval a z lásky počet dal,
však kdybych totéž stokrát udělal,
tajemství zůstane mi ukryto.
...
Je láska v tom, že může kdokoli
jak já být šťasten, kdo se pro roli
ženicha jednou na den uvolí?
Ten ubožák, co přísahat by chtěl,
že těla ne, však duše splývají,
a jako anděla že vzývá ji,
by s klidem přísahal, že uslyšel
v popěvku z ulice nebeskou hudbu sfér.
Nechtějte duši od žen! I ty zlaté
jsou mumie, jakmile už je máte.
JOHN DONNE (1572 - 1631)