Transcript Postupimská konference

Postupimská konference
prezentace do předmětu Mezinárodní vztahy
Monika Hledíková
1. semestr navazujícího mag. studia
2007/2008
UČO: 152666
Obsah







Úvod
Město Postupim a jeho význam
Proč zrovna Postupim?
Postupimská konference
Výsledky konference
Postupimský protokol
Závěr
Postupim (německy Potsdam)
 je hlavním městem spolkové německé
země Braniborsko,
 leží na řece Havel (česky Havola) asi
26 kilometrů jihozápadně od Berlína,
 v současnosti má 114 000 obyvatel,
 v novodobé historii Evropy je Postupim známa jako
místo konání Postupimské konference v roce 1945.
Mezi lety 1949 a 1990 bylo pohraničním městem
NDR, známé bylo výrobou gramofonových desek.
Geografická pozice města Postupim
Pamětihodnosti
 rokokový zámek Sanssouci – zbudovaný jako letní sídlo
Fridricha II., umístěný v rozsáhlém parku, kde se dále
nachází Neues Palais (Nový palác) a další menší stavby
(čínská čajovna, zámek Charlottenhof)
 Braniborská brána – tzv. „malá“ Braniborská brána (na rozdíl
od Braniborské brány v Berlíně)
 Cecilienhof – místo konání Postupimské konference, dnes
muzeum
 klasicistní kostel sv. Mikuláše
 kostel sv. Petra a Pavla
 ruská čtvrť Alexandrowka – pravoslavný kostel a dřevěné
stavby
 holandská čtvrť
 Glienicker Brücke – procházela jím bývalá hranice mezi
NDR a Západním Berlínem, místo vzájemné výměny špionů
Diplomatická jednání předcházející Postupimi
V závěrečné fázi druhé světové války již bylo zřejmé, že bude třeba
svést boj o podobu míru. Začala nová fáze diplomatických jednání,
která předurčila novou podobu poválečného uspořádání světa.
Dost dlouho se jednalo o místě uspořádání prvního i následujících
setkání šéfů tří vlád - USA, Velké Británie a SSSR.
Angličané a Američané navrhovali Káhiru, Asmaru, přístavy ve
východním Středomoří, okolí Bagdádu.
Sovětská vláda považovala od samého začátku za nejpřijatelnější
místo setkání Teherán. Stalin by tak totiž mohl denně řídit operace
sovětských vojsk proti německé armádě z hlavního stanu.
Po dlouhých jednáních souhlasili spojenci s místem setkání v
Teheránu a dalším setkáním na Jaltě.
Proč zrovna Postupim?
Po vítězství nad Německem bylo třeba v druhé polovině července
a počátkem srpna 1945 uspořádat další konferenci nejvyšších
představitelů spojenců.
O tom, že dohodnout se na určitém místě a času nebyla lehká
záležitost, svědčí i úryvek z Churchillova dopisu novému
prezidentu USA Trumanovi:
„ Domnívám se, že musíme buď společně nebo každý zvlášť
pozvat ve stejnou dobu Stalina na setkání v červenci do nějakého
nezničeného německého města, o němž se dohodneme, abychom
uspořádali třístrannou poradu. Nesmíme se setkat na žádném
místě na území současného ruského vojenského pásma. Vyšli jsme
vstříc dvakrát po sobě.“
A vyslovil současně pochybnost, že se „ pomocí nějakých lákadel
podaří u Stalina dosáhnout návrhu na třístranné setkání.“
Proč zrovna Postupim?
Zástupce sovětské vlády byl pozván na setkání v červenci do
nezničeného německého města Postupimi, o němž se všechny
strany dohodly, aby uspořádali třístrannou poradu.
Ministerský předseda Velké Británie dal konferenci krycí jméno
Terminal. Její oficiální název zněl Konference v Berlíně, protože
se však konala v zámečku Cecilienhof v Postupimi u Berlína,
vžilo se pro ni označení Postupimská konference.
Dne 17. července 1945 se sešli na třístranné konferenci prezident
Spojených států amerických Harry S. Truman, předseda rady
lidových komisařů Svazu sovětských socialistických republik
generalissimus J. V. Stalin a ministerský předseda Velké Británie
Winston S. Churchill spolu s p. Clementem R. Attleem.
Doprovázeli je ministři zahraničních věcí tří vlád, James F.
Byrnes, V. M. Molotov a Anthony Eden, náčelníci hlavních štábů
a jiní poradci.
Postupimská konference
Postupimská konference se konala ve velkém sále zámku
Cecilienhof. Začala 17. července po 17:00 hod. a skončila 2. srpna
v 0:30 hod roku 1945.
U velkého kulatého jednacího stolu seděla, z našeho pohledu,
napravo sovětská delegace v čela s předsedou rady lidových
komisařů SSSR J. V. Stalinem a lidovým komisařem pro
zahraniční záležitosti Molotovem.
Vpředu seděla americká delegace vedená prezidentem Trumanem
a ministrem zahraničních věcí J. F. Byrnesem.
Vlevo zasedala britská delegace. Až do 25. července ji vedl
ministerský předseda W. Churchill a ministr zahr. věcí Anthony
Eden.
Po dobu konference docházelo k pravidelným setkáním šéfů tří
vlád, konala se plenární zasedání, kterým předcházela každodenní
jednání ministrů zahraničních věcí. Ti se na plenárních zasedáních
pravidelně střídali ve funkci zpravodajů o výsledcích svých
zasedání.
Ve dnech 26. a 27. července se plenární schůze šéfů vlád v
Postupimi nekonaly, protože členové britské delegace odjeli do
Velké Británie, aby vyčkali vyhlášení britských parlamentních
voleb. Výsledky voleb byly ale pro Churchilla hořkým zklamáním.
Jeho konzervativci volby prohráli a vysoko zvítězila Labour Party.
Vedení britské delegace převzal dne 28. července nový ministerský
předseda, vůdce labouristů Clement Attlee se svým novým
ministrem zahraničí Ernestem Bevinem.
To bylo pro průběh konference velmi důležité. I když Churchill
zařadil Attleeho do britské delegace jako pozorovatele od
počátku, aby v případě vítězství jeho politické strany byl
dostatečně informován. Přeci jen oba noví vedoucí britské
delegace neměli ty zkušenosti a znalosti problémů, které
Churchill jako britský ministerský předseda od roku 1940 nabyl
v průběhu války a v jednáních se šéfy vlád USA a SSSR.
Prezident Truman se po smrti bývalého prezidenta Roosevelta
ocitl v podobné situaci jako Attlee s Bevinem.
Kromě toho žádný z nich nechtěl přivodit neúspěch první
mezinárodní konference v podobě neshody se Stalinem, a ten si
tak většinu sovětských požadavků prosadil do závěrů konference,
protože „… nedokázali dostatečně čelit zkušenému a tvrdému
politikovi ...“
Dočasně bylo v konferenčním sále přítomno 50 zahraničních
novinářů, mezi nimi jako zvláštní dopisovatel i pozdější prezident
USA John F. Kennedy.
Výsledky konference
Celkem se konalo 13 plenárních zasedání. Předsednictví se na návrh
Stalina ujal americký prezident Truman.
Program se vždy určoval průběžně na místě, žádný předem
propracovaný plán nebyl.
Hlavním cílem konference bylo nalezení dohody o poválečném
uspořádání Evropy a zvláště Německa.
Již při prvním jednání předložil Truman písemné návrhy týkající se
ustavení Rady ministrů zahr. věcí, politiky vůči Německu,
uskutečňování jaltské Deklarace o osvobozené Evropě.
Bylo dosaženo dohody o politických a ekonomických zásadách
koordinované politiky spojenců vůči poraženému Německu. Vlastně
potvrdili dohody dosažené v Jaltě a shodli se na nutnosti obnovit
Německo jako jeden celek, přestože se Truman snažil prosadit další
americký plán na rozdělení Německa.
Po několikahodinové výměně názorů byl však Truman donucen ho
odvolat.
Výsledky konference
Společná spojenecká politika vůči Německu bývá
označována jako program čtyř D:




Demilitarizace
Denacifikace
Demokratizace
Demonopolizace
Výsledky konference
Projednala se i otázka potrestání válečných zločinců.
„ Tři vlády potvrzují své odhodlání odevzdat tyto zločince rychlému
a spravedlivému soudu.
..... a považují za nesmírně důležité, aby soud s těmito zločinci byl
zahájen co nejdříve.“
První seznam obžalovaných bude uveřejněn 1. září toho roku.
Řešila se též západní hranice Polska na řece Odře a Nise, ale šéfové
tří vlád nakonec znovu potvrdili svůj názor, že konečné určení
západních hranic má být odloženo do mírové konference, ale shodli
se na východní hranici Německa na základě podkladů z Teheránu a
Jalty.
Výsledky konference
Do závěrečného protokolu bylo také zahrnuto rozhodnutí o
provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska,
Československa a Maďarska.
Tím se zaobíral podvýbor, který byl za tímto účelem vytvořen.
Toto řešení v sobě ale z dnešního pohledu obsahovalo uplatnění
principu kolektivní viny.
„ Západní státy již nemohly masovému transferu zabránit, neboť tlak
požadavků a skutečností byl obrovský. Západní politici se dokonce
obávali, že i E. Beneš, na jehož prozápadní postoj stále spoléhali,
bude domácím tlakem donucen vzít věci do svých vlastních rukou.“
„Musíme konečně pochopit, že nás netrýznil německý národ, ale
konkrétní lidské osoby. Zlá vůle, tupá poslušnost, lhostejnost k
bližnímu- to všechno jsou vlastnosti lidí, nikoli národů.“
Výsledky konference
Konference dospěla k významným rozhodnutím a dohodám.
Jednou z nich byla i dohoda o zřízení Rady ministrů zahraničí,
zástupců hlavních mocností - Číny, Francie, SSSR, USA a Velké
Británie.
Jejím hlavním úkolem bylo dohlížení na plnění výsledků konference
a připravení konečné mírové smlouvy s Německem a dalšími
poraženými státy. Dále Rada ministrů zahraničních věcí prováděla
přípravné práce nutné pro mírové uspořádaní a zabývala se jinými
věcmi, kterými ji občas ve vzájemné dohodě pověřovaly vlády v
Radě zúčastněné.
President Truman, generalissimus Stalin a ministerský předseda
Attlee opouštěli konferenci, která upevnila svazky mezi třemi
vládami a rozšířila oblast jejich spolupráce a porozumění, s ještě
silnější důvěrou, že jejich vlády a národy spolu s ostatními
Spojenými národy zajistí vytvořeni spravedlivého a trvalého míru.
Protokol postupimské konference
Obsah postupimského protokolu
Výsledkem jednání byla Zpráva
o třístranné konferenci v Berlíně,
známá spíše jako Protokol
postupimské konference.
V době konference došlo k
schůzím náčelníků štábů tří vlád,
na nichž se jednalo o vojenských
věcech společného zájmu.


1 I. Rada ministrů zahraničí
2 II. Německo














3 III. Německé reparace
4 IV. Opatření týkající se německého válečného a obchodního loďstva
5 V. Město Královec a přilehlá oblast
6 VI. Váleční zločinci
7 VII. Rakousko
8 VIII. Polsko
9 IX. Uzavření mírových smluv a přijeté do Organizace spojených národů
10 X. Úzmení poručenství
11 XI. Přezkoumání postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku,
Bulharsku a Maďarsku
12 XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva
13 XIII. Vojenské jednání
14 Protokol ze dne 2. srpna 1945 o jednání Berlínské konference






Podepsáni:
J. V. Stalin
Harry S. Truman
C. R. Attlee














Berlín 2. srpna 1945
2.1 A. Politické zásady
2.2 B. Hospodářské zásady

14.1 I. Zřízení Rady ministrů zahraniční
14.2 II. Zásady upravující nakládání s Německem v počátečním období kontroly
14.3 III. Německé reparace
14.4 IV. Opatření týkající se německého válečného a obchodního loďstva
14.5 V. Město Královec a přilehlá oblast
14.6 VI. Váleční zločinci
14.7 VII. Rakousko
14.8 VIII. Polsko
14.9 IX. Uzavření mírových smluv a přijetí do Organizace spojených národů
14.10 X. Územní poručenství
14.11 XI. Přezkoumání postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku,
Bulharsku a Maďarsku
14.12 XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva
14.13 XIII. Naftové zařízení v Rumunsku
14.14 XIV. Írán
14.15 XV. Mezinárodní pásmo v Tangeru
14.16 XVI. Černomořské úžiny
14.17 XVII. Mezinárodní vnitrozemské vodní cesty
14.18 XVIII. Evropská vnitrozemská dopravní konference
14.19 XIX. Směrnice pro vojenské velitele ve spojenecké Kontrolní radě pro
Německo
14.20 XX. Použití spojeneckého majetku pro reparace satelitních států nebo jako
„válečné kořisti“
14.21 XXI. Vojenská jednání
•
•
14.21.1 Příloha I.
14.21.2 Příloha II.
Závěr
Jen velice málo z toho, na čem se dohodli šéfové tří mocností v
Postupimi, se také uskutečnilo.
 Rada ministrů zahraničních věcí se od roku 1947 přestala scházet
 mírová konference s Německem se nikdy nekonala
 Německo, které mělo být okupačními pásy spravováno jako
celek, nikdy tak spravováno nebylo a už čtyři roky po konferenci
vznikly na jeho místě dva státy
 společný spojenecký kontrolní mechanismus zanikl v roce 1948,
v době neúspěšné sovětské blokády Berlína
 rozsáhlá demokratizace života byla uskutečněna pouze v
západních okupačních pásmech
SSSR ve svém pásmu vybudoval komunistickou diktaturu.
5. března 1946 přednesl W. Churchill v americkém Fultonu svůj
proslulý projev o železné oponě . „ Železná opona klesá nad jejich
frontou. Nevíme, co se za ní děje.“ napsal Churchill prezidentu USA
již tři měsíce po vítězství spojenců.