Transcript Prezentace přednášky

POČÁTEK BOJE
O INVESTITURU
Konflikt Řehoře VII.
a Jindřicha IV.
TÉMA PŘEDNÁŠKY


Tématem
přednášky je začátek boje o
investituru.
Pojmem
investitura
se
ve
středověku
označovalo uvedení do úřadu, ať již šlo o
uvedení vazala v držbu léna nebo o uvedení
církevního hodnostáře do jeho úřadu.
Jako boj o investituru je znám zápas mezi
římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši
vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy
a opaty. Zahájil ho císař Jindřich IV. a papež
Řehoř VII. v 70. letech 11. století.
Ukončen byl wormským konkordátem, který v
roce 1122 uzavřeli Jindřich V. a Kalixtus II.
SITUACE
DO POČÁTKU VLÁDY JINDŘICHA IV.





Existuje celá řada císařských zásahů do života církve. Jsou
považovány za žádoucí a oprávněné, pokud církev nebyla
schopna řešit svými prostředky svůj stav nebo problémy, a to
již od dob císaře Konstantina.
Za vlády Oty Velikého došlo k povýšení biskupů a opatů na
leníky, biskupům byla propůjčována území a výsostná práva.
Pro krále bylo určení leníka nezrušitelné a církev přijímala
nejenom závazek poslušnosti, ale postupně splynuly její
duchovní a světské záležitosti natolik, že bylo téměř nemožné
je oddělit.
Teologický trend směřoval k posílení postavení papeže, ještě
silnější byla právní podpora papežově nadřazenosti.
Nikdy také nechyběl odpor a protest proti investituře,
praktikované franckými králi. Svobodu biskupské volby
požadovali za vlády Ludvíka Pobožného teologové Agobard a
Florus z katedrální školy v Lyonu. V podobném duchu
vystupoval i opat Wala z Corbie.
Clunyjská reforma. Klášter v Cluny založený roku 910 byl
podřízen přímo papeži. V širokém slova smyslu byl zaměřen
proti jakékoliv vládě laiků nad církví.
SITUACE ZA VLÁDY JINDŘICHA III.
(1039-1056)







syn císaře Konráda II. ze sálské dynastie
poslední císař pevně ovládající říšskou církevní
hierarchii a papežskou kurii
z jeho vůle se stali papeži duchovní německého
původu
církevní hodnostáře v říši vybíral podle jejich
schopností a důstojnosti.
pokorný a věřící křesťan
podporovatel
clunyjského
hnutí
a
úsilí
směřujícího k prosazení Božího příměří
podporoval snahy o vnitřní reformu církve ve
shodě s papežem, přičemž si plně neuvědomoval
její dosah tj. emancipaci církve
JINDŘICH III.
PONTIFIKÁT LVA IX. (1049-1054)
(BRUNO VON EGISHEIM-DAGSBURG)











konec roku 1048 – jmenován biskupem v Toulu v Lotrinsku.
12. února 1049 jeho nástup na papežský stolec pod jménem Lev IX.
znamenal faktický začátek celé reformy.
stoupenec clunyjského hnutí, usiloval o mravní obrodu společnosti, boj
proti simonii a kněžskému manželství
Povolal nejschopnější muže své doby – opat Hugo Candida, Hildebrand
reorganizace správy samotného svatého Stolce - proces jeho přeměny
na centrální instituci
Římská synoda se stala řádnou instituci
ozdravování papežských financí
časté cesty, kázal reformu, odsuzoval zlořády a dohlížel na nápravu
účast na reformním koncilu v Remeši roku 1049
zásluhy především o založení kolegia kardinálů, k jehož rozvoji
dochází až za jeho nástupců.
ještě se nesetkáváme s hlasy, které by důsledně vyzývaly k boji proti
systému, který dával panovníkům a feudálnímu světu zvykovým
právem obsazovat církevní obročí a mít o ně péči.
JINDŘICH IV. A PAPEŽOVÉ
(1050 –1106 LUTYCH)
ŘÍMSKÝ KRÁL (1056 – 1106) A OD ROKU 1084 CÍSAŘ SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ
narozen jako syn císaře Jindřicha III. ze
sálské dynastie a jeho druhé manželky
Anežky z Poitou
 17. července 1054 korunován na krále, roku
1056 po smrti svého otce uznán jeho
nástupcem

nástupcem Lva IX. se stal Viktor II. (10551057), poslední Němec na papežském stolci
a poslední papež dosazený císařem
 Štěpán IX. (1057 -1058)
 Benedikt X. (1058-1059)

TRAKTÁT
ADVERSUS SIMONIACOS LIBRI TRES






roku 1058 napsaný traktát kardinála Humberta de
Silva Candida
první
zřetelná
formulace
zásadního
odboje
duchovenstva proti moci laiků v církvi
postavil se do odporu proti příliš umírněnému
názoru,
že
svěcení
udělovaná
simonicky
ustanovenými biskupy nejsou zásadně neplatná
(Petr Damiani)
Humbert dovozoval, že simonie je nesmazatelným
hříchem, kořen simonie vidí v samé podstatě řádů,
které dávají laikům vliv na obsazování duchovních
míst
církev, mající vlastní právo, má zničit závazky, které
ji poutají ke světským řádům; Humbert odmítal
jakékoliv zásahy světské moci.
investitura berlou a prstenem se mu jevila jako
symbolické ztělesnění zla
PONTIFIKÁT MIKULÁŠE II. (1059-1061)
GÉRARD DE BOURGOGNE


vůdčí postavou kurie
kardinál Humbert
papeže
Mikuláše
II
byl
nová konstituce o řádu papežské volby Decretum in
nomine Domini, vydaná v Římě o velikonocích 1059.
Nový volební řád kladl rozhodující podnět k určení
nového papeže do rukou kardinálů-biskupů.
V poměru k císařské moci zachovávala konstituce
úmyslně nejasnost v tom smyslu, že nemíní křížit
práva císaře, ani upírat mladému Jindřichovi IV. až
dospěje,
císařskou
korunovaci.
Pravidelně
vykonávané právo císařského souhlasu před
posvěcením nového papeže bylo nyní zkříženo
ustanovením, že papež se má ihned po volbě ujmout
svého úřadu. Zákaz laikům účast na bohoslužbách
sloužených ženatými knězi a kněžím zase přijímání
jakýchkoliv obročí z rukou laiků
PONTIFIKÁT ŘEHOŘE VII. (1073-1085)
HILDEBRAND ZE SOANY




nástupce papeže Alexandra II. (1061-1073)
narodil se kolem roku 1020, byl vychován ve Francii a
jako mnich přišel do Cluny. Byl rádcem pěti papežů,
v roce 1059 se stal arcijáhenem a tato pozice ho uvedla
do správy a politiky
Spravedlnost, spravedlivost, iustitia, bylo klíčové slovo
v Řehořově slovníku. Základnou zde bylo přesvědčení, že
i nejnižší klerik, žijící v celibátu podle církevních
příkazů, platí před božským zákonem více než
nejmocnější panovník. Duchovenstvu proto přísluší
nejen úplná svoboda od jakéhokoliv světského panování
a simonie, ale i zároveň přednost stavu. A jeho hlava,
nástupce Petra, má proto nejen ve věcech víry a
církevních řádů právo k absolutní, nikým jiným
nekontrolovatelné vládě, ale může jako nejvyšší strážce
božského řádu v křesťanstvu k zachovávání pravé
spravedlnosti a pravého míru nejen krále napomínat,
ale i trestat a sesadit. Jen to zaručuje pravý mír,
spravedlnost, pouze toto je pravda křesťanská.
vedl důrazný boj proti simonii a nikolaismu
POKRAČOVÁNÍ






1075 - Dictatus papae - 27 stručných vět, vsunutých
do sbírky papežských listů, které asi měly sloužit
jako myšlenková základna nového církevního práva
postní synoda v Římě roku 1075 - zásadní zákaz
biskupům v říši přijmout od krále investituru berlou
a prstenem, jak se to dosud konalo
1075 se zhroutila moc patarie v Miláně - na milánský
stolec dosadil Jindřich IV. svého stoupence Tedalda
Jindřich IV. se cítí dostatečně silným, aby vstoupil
v boj s papežskými nároky. Jeho cílem je zachování
křesťanského řádu, jaký byl v době Jindřicha III. a
jeho předchůdců.
prosinec 1075 – papež dává ultimátum králi
synoda německých biskupů ve Wormsu prohlásila,
že neuznává Řehoře za hlavu církve
Pokračování





22. února 1076 vyslovil papež klatbu na krále v účinné formě
modlitby k sv. Petru
velikonoce
1076
klatba
vyslovená
nad
papežem
v utrechtském dómu a list, v němž Jindřich „dovolávaje se své
moci jako římského Patricia“ vyzýval „Hildebranda, nikoliv
papeže, nýbrž falešného mnicha“, aby opustil římský
biskupský stolec - tím byl zahájen boj
mocenské postavení krále se začalo horšit zradou některých
knížat
říjen 1076 Tribur ve středním Porýní – došlo k rozhodnému
jednání část knížat z jižního a severního Německa. Knížata se
nakonec dohodla, že přikročí k volebnímu jednání o novém
králi teprve, nedosáhne-li Jindřich vyproštění z papežovy
klatby do jednoho roku od jejího vyslovení, tedy do 22. února
1077; na 2. února stanovili sezení v Augspurku, kam pozvali i
papeže.
pouť krále do Canossy ---- 28. ledna 1077 papež sňal z krále
klatbu a udělil mu polibek míru po podmínkou, že mu zůstane
rozhodující slovo ve sporu krále s knížaty v Augspurku, kam
se chtěl dostat, pokud dostane záruku bezpečnosti
POKRAČOVÁNÍ








15. března ve Forchheimu zvolili odbojná německá knížata za
krále švábského vévodu Rudolfa z Rheinfelden
7. března 1080 na postní synodě papež vynesl znovu klatbu na
Jindřicha
Jindřich za souhlasu většiny německého episkopátu znovu
vypověděl poslušnost papeži a přikročil k ustanovení
protipapeže
na zasedání německých a lombardských biskupů v Brixenu
v červnu 1080 byl za papeže zvolen ravennský Wibert, který
přijal jméno Kliment III.
podzim 1080 došlo k rozhodnému boji, ve kterém Rudolf
utrpěl smrtelné zranění. Jindřich je na vrcholu své moci
léto 1083 – Jindřich IV. získal část Říma
31. března 1084 v Lateránu je korunován na císaře svým
papežem Klimentem III., který se nyní ujal papežské vlády,
Jindřich obléhal Andělský hrad
Řím dobyly mezitím normanské oddíly za velení vévody
Guiscarda. Jindřich odtáhl na sever. Normané vyplenili a
město a hněv lidu se obrátil i proti papeži, který musel s
Normany odtáhnout do vyhnanství do Salerna.
PONTIFIKÁT URBANA II. (1088-1099)
ODO DE LAGERY








nástupce papeže Viktora III. (1086-1087), který vedl boj s
protipapežem Klimentem III.
pocházel z významné šlechtické rodiny, arcijáhnem v Remeši,
později mnichem v Cluny a převorem
1092 utrpěl Jindřich IV. porážku pod hradem Canossa
1095 bylo již zřejmé, že císařova moc je zlomena a Urban se
mohl definitivně usadit v Lateránu
1095 synoda v Piacenze - Urban II. formuluje svůj program
boje ze simonií
1095 Urban II. vyhlásil svatou válku proti pohanům a uvedl
do chodu I. křížovou výpravu
vystoupil ediktem proti laické investituře
Urban II. a investitura ve Francii. Pomocníkem papeže se stal
biskup Ivo ze Chartres, který se snažil nalézt schůdné
východisko v otázce investitury. Nakonec dochází ke
kompromisu, kterým mizí laická investitura berlou a
prstenem, ale zůstává při lenním holdu a přísaze poddanské
věrnosti i duchovních manů světským pánům. Laická moc se
vzdává zásahů do duchovní oblasti církevních hodnostářů, ale
jejich závazky v oblasti světského řádu zůstávají tím
nedotčeny.
PONTIFIKÁT PASCHALIA II. (1099-1118)
RAINER Z BIEDY




Jindřich IV. je stále ve klatbě, Paschalius II. je
vůči němu nesmiřitelný
1107 se dospělo i k úpravě neshod s Římem na
podobné základně jako ve Francii. Také zde
nahradilo investituru přiznání se opatů i
biskupů lennímu závazku vůči králi za svá
zboží a k zásadnímu rozlišení duchovních a
světských funkcí hierarchie. Nalézt podobné
řešení se pro německou oblast nepodařilo.
v Německu v této době reformní proud
(Hirschau) který se projevil zakládáním nových
klášterů přísné reformní observance a laickými
hnutími
Jindřich V. se staví do opozice vůči svému otci
(zemř. 1106) a a za svůj cíl vyhlašuje trvalý mír
s církví
PASCHALIUS II.
A JINDŘICH V.
(1106 ŘÍMSKÝ KRÁL, CÍSAŘSKOU KORUNU ZÍSKAL AŽ ROKU 1111)


v Santa Maria in Turri došlo mezi Jindřichem
V. a Paschalisem II. k úmluvě, přísežně
potvrzenou 9. února 1111 v Sutri, podle níž
římský král se sice vzdával investitury a vlivu
na jmenování vůdčích hodnostářů v říšské
církvi, ale s podmínkou, že královské moci
budou vráceny veškeré regálie, tj. statky,
hrabská soudní práva, celní, mincovní a jiná
výsostná oprávnění, které metropolité a
biskupové a říšští opati nabyli od dob Karla
Velikého. Hodnostáři měli vládnout pouze mocí
duchovní s tím, že se vzdali veškerého podílu na
panování světském. Tuto úmluvu nebylo možno
z praktických důvodů uvést v život.
Jindřich papeže unesl a přinutil ho ke konečné
kapitulaci. Paschalius pod nátlakem přiznal
králi právo investitury a korunoval ho jako
císaře.
JINDŘICH V.
A KALIXTUS II. (1119-1124) HRABĚ GUIDO BURGUNDSKÝ





nástupce papeže Gelasia II.
byl stoupenec nejrozhodnějšího směru gregoriánské
tradice, pocházel z vysokých kruhů a měl značné
zkušenosti politické
vědom si nutnosti kompromisu
1122 skončilo jednání mezi legáty a německými knížaty ve
Wormsu Wormským konkordátem, který se stal zároveň
říšským zákonem na říšském sněmu v Bamberce, kde došlo
k vyrovnání Jindřicha V. s jeho knížecími protivníky.
Základnou Wormského konkordátu bylo podobné hledisko,
které umožnilo úmluvy francouzské a anglické o postavení
církve v rámci feudálního státu a bylo při něm užito
zejména vzoru anglického. Jindřich se vzdal investitury
biskupů berlou a prstenem, dostal ale právo investitury
s regály, říšskými statky, které dal biskupům v léno.
Papež dal potvrdit konkordát na první lateránské synodě
v březnu 1123. Tato synoda je počítána jako 9. všeobecný
koncil.